Národovci se sjeli v Brně, aneb Divadlem za lepší příští

"Vy nejste nacisté, vy jste od nacistů hovno"

Ivan Diviš

Divadelní fanoušek zmlsaný pražskou scénou musí putovat až do dálněvýchodního Brna, aby zažil překvapivá setkání. V brněnské Redutě, moderně zrekonstruovaném čistém prostoru, trapně postávaje v džínách a svetru mezi místní nastrojenou honorací, se starobrnem v ruce, jsem zpracovával premiérové dojmy z představení "kabaretu české státnosti" Hoří v sadě rodném květ. U jednohubek jsem se potkal nejen s Honzou Grundmanem, jehož ochotnické začátky v rakovnickém Tyláku máme s Klárou v dobré paměti, stejně jako skvělý výkon v Pitínského inscenaci Ibsenovy Nory brněnského Divadla v 7 a půl. Honza sice trochu zestárl, ale je zvláštní, že jeho typ se ještě neprosadil na některé pražské scéně (třeba o to nestojí!).  V popremiérovém davu jsem zahlédl i jednu z hereček, kterou zase známe z dnes již slavné zuškové inscenace Ušubraná. Tehdejší hříčka přístupná od patnácti let si pohrávala s kombinováním staré i moderní české, řekněme milostné, poezie plné šukání a kund. V divadelním baru jsem se nakonec potkal i s Marií Durnovou, jejíž herecký výkon prostě převyšoval ve své profesionální civilnosti o ten pověstný stupínek ostatní mladší kolegy (mé generaci se vybaví řetěz jejích vedlejší rolí nejrůznějších maminek a televizních babiček). Ve skupince známých tváří z hronovského festivalu jsem také zahlédl jednoho z autorů pětidílného představení, tedy té části průserové. No jo, tak teď tedy pár slov k tomu divadlu, když už jsem s tím začal!

Výročí té naší, Masarykovské, Havlovské, prostě správňácké republiky, se do Brna sjela oslavit současná divadelní elita. Vlastně taky národovci, ale bacha, ti hodní! Takže fakt hrozilo, že vznikne didaktická agitka chlapců, co spolu mluví. A ještě budou v partě, sjetí svou  dokonalou pravdou. No hrůza!! 

Naštěstí vím (a dokonce ze stendapu v Paměti jsem znal kousek textu), co asi tak mohu čekat od Levínského spřaženého s Fričem! Autor, který se upřímně lekl toho, že z generálky diváci neutekli,  a režisér, který se ve hře Velvet Havel vypořádal s Havlovskou tatíčkovskou aurou i s Klausovským intelektuálním onanismem s elegantním nadhledem. Tedy záruka úrovně umělecké i intelektuální! A těšil jsem se i na ostatní - Pitínský, Nebeský, Františák, Jelínek. A ti všichni na jednom místě!

.

Je trochu trapné chválit autora, se kterým jsem do Brna přicestoval, ale prostě Levínského Spílání prdelí k publiku (celý podtitul pokračuje: na motivy Viktora Orbána, Petra Hampla a mnohých bezejmenných básníků internetové sítě) nazvané "Pod okny TGM" podle mne nejlépe splnilo zadání nahlédnout na českou státnost kritickým okem. A také nás bavilo nejvíc. Není to hra s dramatickým obloukem či promyšlenou zápletkou, ale k dokonalosti dovedený nápad spočívající v propojení kanalizačních stok internetových diskusí a fejsbukových komentů s reálnou historickou událostí z roku 1899, kdy se za hilsneriády vydalo studentstvo vytlouct okna Masarykova bytu v Thunovské ulici. Nápad umožnil autorovi provázat osoby a situace, které se v reálném světe nemohly udát, ale ten zapletenec je vtipný, zároveň mrazivý. Divák se směje, ale přitom se mu ze všech těch řinoucích se brutálních sprostot a extrémně primitivního antisemitismu, aktuálního, dnešního!!, chce blít. Režisér Frič se nepouští do schválností a inscenuje text v jakémsi rytmizovaném podání, hrne jej dopředu. Jen jednou jsem se lekl, a to když se zdálo, že přichází pointa spočívající v prvoplánovém hození odpovědnosti na "imigranta" Čerwuiše (viz wikipedie! - ale už jste nejspíše slyšeli o indiánovi, jehož do Prahy na počátku minulého století přivezl cestovatel A.V. Frič), kterého na popud "počestných" Čechů zatýká strážník. Zatýkací akce je naštěstí jen záminkou k další hře s významem českých defenestrací (Čerwuiš spolu se strážníkem zachraňuje z okna vyhozeného syna Jana...). Přesto by této mrazivé anekdotě slušelo ještě několikaminutové krácení konce. No, tak já jsem tedy zastáncem krácení takřka vždy. V případě následující části brněnského kabaretu spíchnuté Petrem KláriN Klárem bych krátil totálně a celý neumělý pokus vyhodil.

Autor se sympatickým pseudonymem KláriN Klár sesmolil dokonale nesympatickou agitku, která byla, bohužel!, nejdelší částí večera. Pod názvem "Co Čech, to architekt?" se skrýval pokus ukázat na osudu tří architektů, Zítka - Plečnika - Kaplického, nám, blbému plebsu, jak je blbý. Nechápu, jak taková sračka mohla projít dramaturgií brněnského Národního divadla (ovšem pokud si to autor v roli dramaturga ND sám nepochválil), nechápu, proč to po přečtení můj miláček režisér Františák štítivě nezahodil do koše... Naopak, zrežíroval tento magazínový článek naprosto důrazně polopaticky bez jakéhokoliv odstupu či nadhledu. Vše vyřčené je myšleno víc než vážně, na pódiu Kaplický opakovaně umírá, jednou dokonce za patetického recitování Havlova dopisu Kaplického právě narozené dceři. Na pódiu si zahraje Klausova tenisová raketa, v závěru z portálu přilétne k znovu zemřelému Kaplickému pohřební kytice, po divadle létá modrý pták (jako ódeeska, chápeš!)... Jediným plusem této části bylo to, že se Klára unavená nočním vstáváním mohla trochu prospat.

O přestávce jsme shlédli třetí část kabaretu, pimprlové "Pidluke padluke", při kterém nám v několika minutách Kašpárek vysvětlil, jak to bylo s úlohou osobnosti v našich nejstarších, vybájených dějinách. Vtipné, příjemné, nápad s výběrem Přemysla Oráče překvapivý.

Pitínský!! A jeho adaptace pamětí - tedy pod názvem "Paměti" - Alžběty Babrajové. Pitínský s dramaturgem Sládečkem chtěli původně připravit pro kabaret hru o bytovém divadle naší paní Vlasty Chramostové. Ta je ovšem přivedla k pamětem své tchyně. Krutá výpověď o kruté době nahlížené očima dítěte, dívky od dvanácti let tvrdě pracující. Suchá konstatování o soužití Čechů, Poláků, Židů a Němců, o šutrákových bitvách dětských armád po školním zvonění, o umírání dětí na záškrt... Pitínský uměřený, citlivý, text zdvojuje i ztrojuje, ironizuje, a zároveň poskytuje diváku čas, aby to sdělení k němu došlo. Moc se mi líbila již zmíněná Marie Durnová v jedné z hereckých poloh, kterou čas od času potřebuji k nadechnutí, vedle toho alternativního třeštění. A ještě - jestli se mi René Levínský v jiné souvislosti zeptal, jestli jsem si z představení něco vzal, tak v tomto případě určitě - Babrajové úhel pohledu na socialismus prostě zasluhuje respekt.

Poslední částí kabaretu české státnosti byla Nebeského montáž z poezie Ivana Diviše. Kdyby bylo po mém, zařadil bych tuto část hned na druhé místo po Levínského Spílání prdelí k publiku! Mám rád divadlo poezie, hru se symboly, hledání významů... Z Diviše ovšem znám letmo jen Čechy pod Huascaránem. Určitě by mě montáž z Divišových básní a textů zaujala mnohem více, pokud bych se v jeho tvorbě více orientoval. Bohužel, na závěr tříhodinové koláže lze docela s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že divák už nebude dost dobře schopen, či možná ani ochoten, proplétat se náznaky a nořit se do hlubin poetických.

Vypůjčil jsem si za motto tohoto popisu divadelního výletu do Brna Divišův citát uvedený v programové brožuře brněnského politického kabaretu. Těch pár slov mi připadá docela přesně vystihujících... co vlastně?.... Tak snad máte vlastní názor!

Hoří v sadě rodném květ, Kabaret české státnosti, premiéra Národního divadla Brno 15.12.2017 v brněnské Redutě

Marie Durnová ve veleznámé póze na titulu programu.

Solaris, aneb Vše je možné, propletené a zaumně pospojované

"V mozku nejsou přece fyzicky žádná slova, žádné city, vzpomínky člověka, to je obraz napsaný jazykem nukleových kyselin ve vysokomolekulárních asynchronních krystalech. Ona si z nás tedy vzala to, co v nás bylo nejzřetelněji vyleptáno, co už bylo dokončeno, nejpřesněji a nejhlouběji otisknuto, rozumíš?"

Nevím, jak měřit míru ikoničnosti literárního díla. Tedy ne, že bych nesouhlasil s dramaturgyní festivalu next wave / příští vlna Lenkou Dombrovskou, která tak v programovém bulletinu festivalu označila Lemovu sci-fi Solaris. Ale pak se shodněme, že se pro jistotu nebudeme ptát mladých fanoušku strašnického Divadla X10... ani snad ne na to, zda Solaris četli, ale ani na Lema samotného.
Když mi dramatik René Levínský prozradil, že pro režisérku Ewu Zembok, Polku ve službách české divadelní alternativy, dramatizuje - ano, pro mne rozhodně ikonický - román Poláka Stanislawa Lema Solaris, spadla mi brada a přes oči se natáhla pavučina jasně zřetelných vesmírně logicky propojených souvislostí. Najednou do sebe věci a události zacvakly jak zámky spojovacího modulu Sojuzu a Apolla v pětasedmdesátém. Už když jsem si rok dva po tomto nadzemském spojení nesl Solaris z městské knihovny, bylo jasné, že k tomu rozhovoru s Levínským dojde.
Lem byl pro mne v těch několika velice intenzivních letech vrcholící puberty zcela zásadním autorem. Zhltl jsem Astronauty, Mraky Magellanovy s Petrem z Ganymeda, znal pilota Pirxe, vzpomínal na Ijona Tichého... A hlavně o všem pořád dokola diskutoval s Alanem, mým pobratimem těch let, kdy starosti s invazí z Aldebaranu pomalu vytěsňoval rozkošně naplněný výstřih Ivany Fricové sedící v lavici před námi. A dnes už mohu přiznat, že Solaris byl zlomovým dílem hlavně kvůli přemýšlivějšímu Alanovi. Já bych ještě nějaký čas zůstal u těch hvězdoplánů, Alan už mířil jinam a naštěstí mě táhnul s sebou.
Solaris je knihou mnoha rovin či příběhů. Lem popisuje mnohasetletou historii lidského rozpoznávání neuchopitelné a hlavně nepochopitelné planety pokryté oceánem, který sám o sobě reguluje rotaci planety Solaris tak, aby nezamířila k destruktivnímu zániku v blízkém slunci. Hlavním tématem je ovšem geniálně popsané zoufalé míjení dvou civilizací - člověčí ze Země a mořské na Solarisu. A podle mne právě toto téma činí z knihy ono ikonické dílo. Lem zvedá prst, aby upozornil lidstvo, že setkání s jinou civilizací vyvíjející se v hlubinách vesmíru bude nejspíše právě o takovém míjení. Budu doslovný - takže žádná blízká setkání x-tého druhu, žádná Oblast 51, o lebkounech nemluvě. Když už, tak oceán měnící se barvy s nikdy se neopakujícími řadami tónů, maximálně nějaký piknik u cesty bratrů Strugackých.
Jenže Solaris je také o tom, co se s člověkem stane, pokud se mu zhmotní to, co má uloženo hluboko v paměti. Lem se tak pouští do dalšího ikonického tématu - od setkání nesouměřitelných civilizací k propleteným vesmírům v našich mozcích.

René Levínský mohl z předlohy vyzobnout, zvýraznit a použít cokoliv. Určitě by zručně dokázal jít naproti módní alternativě a postmodernímu matení a zmatení časoprostorů. S touto obavou jsem bral do ruky výtisk rukopisu hry, kterou Divadlo X10 inscenovalo ve světové premiéře v divoce alternativním prostoru DUP39.  A udělalo mi hroznou radost, s jakým citem pro předlohu je román převeden do divadelní řeči. Text se mi tak líbil, i s vědomím všech výše popsaných pubertálních konotací, že jsem se na představení vysloveně těšil. Nevím, zda autor myslel na to, že tématem letošního ročníku festivalu next wave je "slovo"! Tedy jak napsala Dombrovská - "podstatné je to, co je vysloveno!" V každém případě bylo zadání mistrem dialogu vrchovatě naplněno. A kdo četl obsáhlý program k brněnskému provedení "národně-divadelní" Levínského hry Dotkni se vesmíru a pokračuj, jistě nepominul poznámku prof. Císaře, jenž s pochvalným pokyvováním chválí Levínského za "bytostné činoherní cítění, kterým se vyznačují všechny Levínského texty". Slušná teoretická opora v zádech!

No jo, leč cesta od textu k pohlcení diváka scénickým zážitkem je předlouhá. Ovšem, ohlasy aktuálně popremiérové, včetně Klárčina nadšení, ale i pochvalné recenze potvrzují, že inscenace Solaris - Anything Goes může být jednou z událostí letošní sezony. Jedná se o představení, které do alternativního prostoru DUP39 nemusí nalákat jen divadelní mládí (aby se přesvědčilo o ikoničnosti díla!). Povedená dramatizace, skvělé herecké výkony, dramatické i vtipné dialogy, tušení souvislostí, to vše potěší i diváka, který třeba po Vesmíru na Nové scéně bude chtít Levínského znovu. Věřím týmu strašnických, že se jim podaří přitáhnout generaci, pro kterou byl Lem opravdu ikonickým autorem.
A proč jsem nakonec všeobecné nadšení až tak úplně nesdílel? Začnu (přesně dle záměru dramaturgie nekstvejvu!) poznámkou k slovům. To, co mi při četbě rukopisu hry nerušilo, naopak, spíše bavilo, tedy pro Levínského typické zcizování, hraní se slovy, cynické žertování..., to mě najednou vyhazovalo "z rytmu" představení. Přestože se mi líbily výkony všech herců, například u ústředního trialogu, který je zásadní pro celou hru, jsem se přistihl lehce nesoustředěn. A ty konce, ty konce... Netěšte se na závěrečné poselství. Netěšte se na katarzi. Režisérka ovšem neměla odvahu ani na typické Levínského závěrečné balábile... Takže diváka čeká závěrečná (ikonická) nejistota...
Scénická autorova poznámka o retro módě 25. století spočívající v oblibě stylu šedesátých let minulého století nejspíše inspirovala inscenátory k použití a využití kuchyňského elektrického nářadí (ovšem z let sedmdesátých až osmdesátých, což je nepodstatný detail). Přiznám se, že u mne tento nápad - hlavně ve srovnání s pečlivým a nápaditým zpracováním kostýmů - nezafungoval. Především mne ze soustředění vytrhávalo přemítání o tom, jak dlouho nám v tehdejším družstevním paneláku vydržel ten ruční mixér, že ten bledý fén byl nezničitelný, a jak se pálily topinky v tom stříbrném topinkovači. Pletací stroj nechme bez odezvy. Přitom komplikované výpočty planetární dráhy jsou vtipně simulovány v loterijním bubnu bez doslovného použití třeba letitého Attari computeru...
Solaris - Anything Goes je hra, která si v mých představách zaslouží velkou produkci, dým, stroboskop, nahou Harey, mohutný zvuk, zadní i přední projekci o boční nemluvě... No jo, třeba to je jen bláhový výron všemožné té ikoničnosti, která se mi mele mou nenadanou hlavou...

Všelijaké dojmy zaznamenané po premiéře hry  Solaris - Anything Goes (Stanislav Lem - dramatizace René Levínský, Divadlo X10 v DUP39, režie Ewa Zembok) předvedené dne 20.9.2017

Space (spíše ve smyslu "mezerník" než "vesmír") v Levínského tvorbě

Dotkni se vesmíru a pokračuj

Nová scéna Národního divadla, 2. premiéra dne 8.11.2016
Autor: René Levínský
Režie: Jan Frič

    Že se bude jednat o intelektuální komedii, to naznačuje inscenace Levínského hry již úvodním nápisem Press Space and Continue (tedy ono „Dotkni se vesmíru a pokračuj“) přes celou oponu Nové scény Národního divadla. Na chytrý Levínského humor jsou fanoušci divadelních part Nejhodnějších medvídků či Na tahu zvyklí, a ani "Vesmírem" nemohou být zklamáni. Pověstné Levínského dialogy jsou ovšem tentokrát přece jen o něco více našpikovány suchým humorem, jakoby autor mířil i na mainstreamového návštěvníka naší první scény. Což rozhodně není špatně, ba podle mne právě naopak -  nejvíce jsem se bál toho, aby autor sofistikované Poincarého domněnky, či stále panenské hry Klešice napsané krásnou češtinou, nepodlehl pokušení se na měšťáka vytahovat a ukázat mu zač je toho intelektuální loket! Takže mě nakonec docela mrzelo, že při druhé premiéře vypadl (či byl vyškrtnut) dobrý vtip na téma inverzní astrologie, která upouští od sledování pohybu nebeských těles ovlivňujících naše osudy, když totéž lze inverzně dovodit z vývoje vztahu Felixe a Dády! K výpočtu konjunkce planet pak stačí sledovat Rytmus života…

    Levínského hry mají jeden nejmenší společný násobek (abych aspoň náznakem reflektoval Levínského coby vědce). V téměř každé hře se autor zvláštním způsobem vypořádává s dramatickou fází peripetie či závěrečné katastrofy. Jednou dojde ke zcela mimoidnímu zmrtvýchvstání za zpěvu Herr Gotta jako ve Fysikovi a jeptišce, jindy se scéna zaplní maškarním rejem, v němž se nemění jen masky, ale i identity jako v Domněnce, tu lektora výpočetního kurzu spolkne třírozměrná tiskárna, pokud se tedy nejedná rovnou o žraloka spolknuvšího celou partu pankáčů následkem gorilí periody. Snad jen klešická katastrofa dvou mrtvých je logickým důsledkem stupňujícího se napětí válkou zborcených lidských osudů. Také ve „Vesmíru“ se autor vypořádává s koncem hry absurdním propletením vzájemných vazeb snad všech zúčastněných. Možná jen hluboce věřící katolík Řehoř se tohoto kadlubů vztahů a vazeb neúčastní (návodný kryptonym odkazuje ke skeptikovi Grygarovi, jenž sice věří v eucharistii, ale odmítá vše ostatní nezměřitelné).

    Pryč od rozborů, málem bych zapomněl na druhé čertovo kopýtko této inscenace. „Dotkni se vesmíru a pokračuj“ je první Levínského hrou na jevišti ND, ale také první režií Jana Friče v ND. Tak pardon, to čertovo kopýtko nespočívá ve slovu „první“! Ale kdo zná Fričovy režie (mimo jiné inscenaci Velvet Havel Na zábradlí – o níž jsem psal zde – hra a inscenace roku 2014), těšil se, jak se režisér tvořící v obrazech vypořádá s formálně standardní konverzačkou. Pro mne osobně je úhelným kamenem hry okamžik, kdy divák musí uvěřit tomu, že vědec zkoumající genetickou informaci skočí na špek celkem průhlednému podvodu. Přiznávám, že třebaže jsem cíleně čekal, jak se režisér a herci s tímto místem vypořádají, nakonec jsem „šel spolu s nimi“ a ten správný okamžik k uvěření prošvihnul – tedy sežral jim tu fabulaci i s navijákem!

    Razantně se Frič vypořádal s absurdně vrstvícím se koncem hry. Zatímco o generálce byl text odehrán důsledně, při druhé premiéře byl konec stejně důsledně prostříhán, takže zůstala zřejmá jen základní motivace postav. Shodou okolností jsem mohl z první ruky vnímat reakce diváka, který viděl konec nekrácený, i diváka, který neznal ani původní text. Oba nakonec byli se „svým“ koncem spokojeni. Takže mě může jen mrzet, že jsem generálku, točíc sentinelem bankovních trhů, nestihl. Ovšem konzerva ve mně se (zase) projevila a krácení textu oproti předloze jsem přivítal.

    Zdá, že „Vesmír“ je či může být tím odkleplým mezerníkem v Levínského tvorbě. A to z několika pohledů. Zaprvé se jedná o hru, která je pořád medvídkovská, ale je jí plné i jeviště Nové scény (kde by se třeba Poincarého domněnka nejspíše ztrácela nejen omezeným počtem herců). Pak je možné, že v té změti Olivětínů, Königratzů, Bludných atd. někdo zašátrá a ujme se mého oblíbeného Planoucího srdce či provede světovou premiéru Klešic (shodou okolností je to v tomto okamžiku pár dní do derniéry Planoucího srdce, které pod názvem „Doubkowa hole má“ tak přesvědčivě inscenoval Daniel Vavřík s Levínského domovským souborem Nejhodnějších medvídků - viz program Studia Paměť). Je také pravděpodobné, že tento „mezerník“ na Nové scéně nabudí autora k další tvorbě! V současné době se hrají dvě vydařené inscenace Poincarého domněnky, tohoto lehce absurdního matematického dramatu. Jedna je k vidění ve Vile Štvanice v provedení souboru Tygr v tísni (o inscenaci píšu zde), jiné uchopení, s celkem očekávatelným důrazem na text (proto vtipnější), uvádí Nejhodnější medvídci opět v režii Daniela Vavříka (premiéra počátkem prosince ve Studiu Paměť).

    Dotkni se vesmíru a pokračuj je hra, která zaujme a pobaví jak diváka zvědavého na výkon Saši Rašilova či dalších (filmových a televizních) hvězd první scény, tak alternativce z Paměti či Vily Štvanice. Stavte se na Nové scéně, stojí to za to.

Praha, 18.11.2016



Perelmanův milion

Wolfgang Lewinski  - Poincarého domněnka, inscenováno souborem Tygr v tísni ve Vile Štvanice.

Poincarého domněnka tvrdí, že každá uzavřená třírozměrná varieta, na které můžeme každou uzavřenou křivku převést na bod, je povrchem čtyřrozměrné koule. Poincarého domněnka vzdorovala snahám o důkaz téměř sto let, než ji v roce 2002 dokázal ruský matematik Grigorij Perelman. (Wikipedie)

Neumím číst texty divadelních her. Nevyhledávám tento zážitek a z mých oblíbených Jaroslavových Požíračů leknínů jsem dokázal přečíst jen prvních patnáct stránek. Přestože mi tedy „není dáno“, ze stáje Levínského autorů jsem přečetl už tři hry a čtvrtou mám na nočním stolku (nebudeme si komplikovat život pokusem vyznat se v tom, který z autorů je Lewinski a který Levínský, kdo je René, kdo Wolfgang a kdo Leo, kde se vzal Helmut Kuhl a zda je spřízněn se Samuelem Königratzem… a Miro Bludný? Po tom už vůbec nepátrejte, nebo sem dám odkaz na Harilu!! To už raději na kakavo do cukrárny za školou se Šimonem Olivětínem!). Nevím, nevím, zda tento můj zájem o Levínského hry zrovna dosvědčuje kvalitu dramatického umění autorova – spíše bych s ohledem na můj hendikep nedostatku představivosti sázel na kvalitu čistě literární. A třeba ještě neinscenované Klešice je radost číst už jen kvůli dokonalé jazykové stylizaci dramatu.

Poincarého domněnku jsem četl jako povídku. I když podtitul hry láká na čtyři dialogy a závěrečné karnevalové balábile. Závěr graduje jako rostoucí funkce s kladnou první i druhou derivací na celém sledovaném intervalu. Dialogy šéfredaktora, tří geniálních matematiků a dvou samojediných Marí se točí jak ta nit vyslaná do uzavřeného jednoduše souvislého třídimenzionálního prostoru, aby na ní po zatažení zpět nezůstal jediný uzlík. Autor dokázal nemožné – tajemná krása vysoké matematiky tu hraje hlavní roli, a divák se nenudí.

Ve Vile Štvanice (ostatně velice hezkém a příjemném divadelním prostoru, divadelní bar v to počítaje!) jsem poprvé tak silně zavnímal to kouzlo převedení napsaného dialogu do živé divadelní podoby. Poznával jsem ten rozhovor mezi šéfredaktorem a Marí Dvě, já ta slova znal, a přitom to bylo tak jiné! Sakra, musí to bejt síla, stvořit postavy, vybavit je motivací, myšlenkou a slovy… A pak je vidět a slyšet živé na jevišti!

Tajemné matematické formule, pronášené ve hře jen tak mimochodem, jsou náramkem, na němž jsou navěšeny další přívěsky. Autor, jako v jiných svých hrách, nechává na divákovi, aby se chytil na více či méně zřejmá nepopisná nahození. Dialog Marí Jedna s Poincarém, či Marí Dvě s Gríšou Perelmanem, je možná nejen o matematice, jídle a svádění (vždyť nakonec se řeší i otcovství nejspíše neexistujícího dítěte), ale také je obhajobou géniů. Protože Gríšovo zcela nepochopitelné odmítnutí milionu dolarů (skvělý marketingový tah, že?!) z něj v očích nás prostých počtářů dělá tak trochu magora, není-liž pravda? Autor, sám významný matematik, to tak přece nemůže nechat! A tak je nám předložen „největší mozek uplynulého století“ jako člověk procházející životem jako souvislou řadou příčin a následků, člověk analyzující náhody, člověk vyhýbající se následkům. Nakonec to, že se rozhodne nepřijmout milion dolarů, je vlastně logické.

Silným nedosloveným tématem je všudypřítomný židovský živel režijně ještě záměrně zdůrazněný. Obě Marí jsou Židovky, hlavně Gríša Perelman se k svému židovství opakovaně hlásí – jistě ne prvoplánově. Sám sebe, a to nejen ve spojitosti s nepřijetím milionu dolarů, ale i s možným otcovstvím, označuje za největší mozek minulého století. Nakonec i Poincaré je připomínkou jiného geniálního Žida. Vždyť ve stejné době jako Einstein formuloval základní věty teorie relativity! Navíc v inscenaci Tygra v tísni hraje Poincarého Achab Haidler, který vypadá jak roztančená Klausová synagoga! A tančící Achab je prostě úžasný! Především je však úžasný ten počet geniálních mozků, které dal světu tak malý národ.

Režisér a dramaturgyně (nebo dramaturg a režisérka) souboru doplnili čtyři dialogy čtyřmi kuplety, které jako předěly odzpívají postupně všichni herci. Moc mě to bavilo. Měl jsem pocit, že i herci si to užívají. Dával jsem si pozor, jestli jim bude rozumět – to totiž byla jediná vada, kterou po premiéře inscenaci vytkla sekernice Machalická. Asi si její kritiku vzal soubor k srdci – rozumět bylo i Achabovi přes ty jeho kolozuby. Úspěch hry stojí a padá právě s výkony herců – dialogy, ač dobře napsané, nelze odrecitovat. Herec má minimální prostor, protože až na pád vajíček v petrohradském konzumu nemá po ruce dramatickou situaci. No, a pak ten závěr. Autor to inscenátorům neusnadňuje. Ale vůbec. Jako by zapomněl, že nepíše pro svou noru Nejhodnějších medvídků. V jedné chvíli jsem měl pocit, že spadl řemen a herci se trochu ztrácí. Po představení jsem zaslechl, že právě v závěrečném obraze se na poslední chvíli krátilo. To byl možná ten problém. V každém případě je v tomto místě hry, kde by měly vygradovat všechny otevřené i podpovrchové linie (setkání géniů, skrývání identity, odmítnutí milionu dolarů, výjimečnost individuí v diaspoře, komunikace přes propast více než sta let…) obrovský prostor pro režiséra interpretovat autorem předloženou zběsilou situaci. Už při četbě hry jsem si říkal, jak moc se autor nejspíš těší, jak se režisérstvo se závěrečným obrazem jeho hry vypořádá!

Kombinace Lewinskeho, Tygra v tísni a Vily Štvanice se vysloveně vydařila. A v baru jameson jen za 54 korun. Krásný večer!

Praha – Štvanice, 25.4.2016

P.S. Tak jsem zvědav, Dane :-) !

DIVADLO NA TAHU - René Levínský: Fyzik a jeptiška, režie Andrej Krob

Další divadelní zážitek v intimním prostoru Paměti - Studia Divadla Na tahu. Jak konstatoval přizvaný dramatik a režisér JW - jen v takovém prostoru lze ještě zažít to vzrušující spiklenectví, tichou bezelstnou dohodu mezi diváky a herci. Čisté divadlo v čistém undergroundu.

    Tak zase Divadlo Na tahu a inscenace René Levínského, kmenového autora Nejhodnějších medvídků. Tyto dva divadelní soubory očividně koexistují v sympatickém propojení. A nejde jen o sdílení undergroundového studia Paměť – podzemního prostoru… či spíše prostůrku, ve kterém se díváte hercům z několika decimetrů přímo do očí. Sdíleni jsou také herci, ale především hry dramatika Levínského. Tentokrát naše divadelní úderka v plném počtu shlédla derniéru Levínského hry Fyzik a jeptiška v režii Andreje Kroba.

    Je třeba se přiznat hned teď, že já osobně, coby čtvrtina našeho týmu (člověk by řekl, že mě ta olympiáda míjí – ale ono se tomu holt nedá utéct…), jsem se nechal předstartovně ukolébat dvěma skutečnostmi. Viděl jsem dvě Levínského hry – jednoaktovku Skif a drama Doubkowa hole má (o obou hrách zmínka zde v blogu) – odehrávající se v reálném čase a prostoru, s reálnými postavami a reálným dějem. Prostě jsem zapomněl, že Levínský je též autorem mimo jiné Harily!  A za druhé jsem doposud měl Divadlo Na tahu podvědomě zafixováno jako dvorního předkladače Havlových her. Jakkoli ve své době moderních a alternativních. Dnes ovšem patřících ke klasickému mainstreamu české dramatické tvorby. Jak bych tedy mohl tušit, že Andrej Krob se pustí do Fyzika a jeptišky, záležitosti logikou neuchopitelné, iracionální, se snovými pasážemi, řadou nečitelných odkazů…

    Zápletka příběhu Fyzika a Jeptišky je… no prostě tak nepravděpodobná, až bych se vsadil, že námět pochází z reálného života. Turbína jaderné elektrárny se čas od času nebezpečně chvěje. Týmu jaderných fyziků a techniků (divák se musí spokojit s dvěma představiteli, jedním permanentně glosujícím dění v nepříliš smysluplných sděleních, druhým kontinuálně pod vlivem hrstí léků nerozeznávajícím realitu od snu), tomuto týmu se nedaří turbínu vyladit, což omlouvají její vrtošivostí a dalšími lidskými vlastnostmi. S řešením přichází Jeptiška, která se snaží přesvědčit Fyzika, aby umožnil Biskupovi turbínu vysvětit. To je vlastně jádro hry – realita se potkává s iracionálnem katolického ritu, přičemž i ta vědecká realita je naředěná drogami a surreálnem uzavřeného prostoru jaderné elektrárny.

    Neuměl bych o hře vyprávět a minimálně celou první půlku jsem se nedokázal ničeho chytit, něčeho, co by mi usnadnilo orientaci. Naskočil jsem až v poslední části hry, která dle mého názoru přechází do otevřené grotesky. Čistý žánr, groteskní nadsázka, Jeptiška jako nevěsta (čí?), rozšafný oddávající Biskup, závěrečné Fyzikovo zmrtvýchvstání a Goťák… Sejmutí všech hříchů za zpěvu písně Zůstanu svůj…??

    Některé signály, nahozená vodítka a mrkající dramatikova nápověda, mně došly či docvakly až při „hronovském“ rozboru, ne sice v Tritonu, ale také u dobrého vína. Holčičí část (wo)mančaftu hru pochválila – tedy k mému překvapení. Myslím, že tomuto hodnocení zásadně přispěla postava Jeptišky (té hezké, ne té bosé!!) a její sympatické představitelky (Julie Válková). Levínský ženské postavy prostě umí. S dramatikem a režisérem Jardou jsem se neshodl na hodnocení titulní postavy Fyzika (Petr Reidinger). Játroslavovi vadilo nepřesvědčivé „vyhrání“ Fyzikových stavů po probírání se z pilulkového opojení či snových stavů pod jejich vlivem. Mně se naopak zdálo, že civilní, až monotónní herecká linka, snaha vyhnout se byť jen zdání přehrávání, byla v tom lepším případě dokonce režisérovým záměrem. Vrtala nám hlavou úloha a smysl existence druhé jeptišky v půvabném asexuálním podání Daniela Vavříka (hostující člen Nejhodnějších medvídků). Jenže kdo jiný by Fyzikovi podal ozářené ovoce, které jej usmrtilo… nebo konečně zbavilo té tíže přežívání vedle rozechvělé turbíny?

    A kde se vzal ten Čechov? (zase otazník!!) Nebyla to střelba po Rackovi? Mrtvá čajka, symbol zbytečně a nesmyslně zmarněného života. A motiv Ivanova! Sášo, vy po mne chcete, abych s vámi utekl do Ameriky, ale já sotva dojdu  támhle ke dveřím! Vždyť stejně jako Ivanov reaguje Fyzik na Jeptiščino nadějeplné idealistické povzbuzování… Ale třeba jsem vedle jak ta jedle. V každém případě tento výklad podporuje Jardův názor. Podle něj je Fyzik a jeptiška dramatem o touze po změně, reakcí na konflikt reality, spíše nechtěné, s vnitřním puzením tvořit. O konflikt levé a pravé hemisféry? O konflikt racionálna a emocí. Nebo-li toho, co umím a znám, s tím, co chci a chtěl bych. Jarda tvrdí, že hra musí nějak souviset s osobní zkušeností… zaskočil mě  myšlenkou, že hra je v jistém smyslu autobiografií… Tak až konečně dojde na to pivo s Reném, uhodím na něj bezskrupulózně!

Praha, 20.2.2014

Nejhodnější medvídci - Ritter, Dene, Voss, Doubková, Holemá

Zase Medvídci, o ženském myšlení v mužské hlavě a hře Doubkowa hole má, krabice určitého rozměru a tetovaný technik... a taky trochu o Opeře Žatec, protože jak je to s těmi názvy.

       Soubor Nejhodnější medvídci ( https://www.facebook.com/nejhodnejsi.medvidci) jsem vždy vnímal jako intelektuální výhřez nevyužitého intelektuálního potenciálu pološílených vědců, matematiků, fyziků, pro kteréžto tvrzení mi byl důkazem i název divadla. Někde jsem četl vysvětlení vzniku tohoto jména, jedná se o kombinaci původních dvou názvů (zjistím a dodatečně připojím!), což mi připomíná veselou historku z hronovské Čapkárny, kde jsme s principálem Jardou po čtvrté lahvi bohemky řešili název updatovaného divadelního spolku Jitřenka Žatec. Jarda má dodnes někde schovaný papírek, na který vypsal všechny názvy vzešlé z "vnitrostranické" diskuse v Jitřence. Samozřejmě, že v důsledku vlivu povolených tvrdých drog a zakázaných měkkých byla diskuse provázena salvami smíchu rušícími vedle probíhající představení. Ale!! Považuji za mou a K. nehynoucí zásluhu na tom, že se nám podařilo panu principálovi, režisérovi a dramatikovi Jardovi vysvětlit, že v divadle neexistuje demokracie, a tedy že souborem odhlasovaný název "Žoky a štoky" je natolik blbý, že jej jako osvícený tyran musí okamžitě zapomenout! Při páté až šesté lahvi se do nejužšího výběru dostal Vencův návrh na Divadelní spolek "Opera Žatec", který poměrně rychle udolal druhého finalistu, na místě vzniklý návrh na "Divadelní spolek J.K.Tyla Rakovník pomlčka Žatec". Nezainteresovanému to nic neřekne, ale my jsme se ještě nějaký čas po Hronově bavili reakcemi rakovnických, kterým jsme s vážnou tváří vysvětlovali, jaké úsilí nás stálo přesvědčit Jardu, aby tento návrh nevyužil.

       Dramatik Levínský si pohrál i s názvem svého kusu, jenž jsem v režii Daniela Vavříka shlédl sólo v závěru roku 2013. Jarda s Jitkou byli ve víru jakýchsi rodinných oslav (chápu, že příbuzní by nepochopili, že místo rodinného sabatu jedou do divadla, a pak samozřejmě chlastat, s tím starým podivínem Burmou, kterého kdysi žatečtí občané obalili dehtem a peřím a odkutáleli jej za hranice žateckého katastru s tím, že se jim už nadále nebude srát do života!). Takže jsem seděl sám na představení, jehož název jsem nechápal. "Doubkowa hole má"?? Tušil jsem, že název nějak souvisí s jménem Doubek, jehož jméno jsem mezi herci divadla NM zaznamenal, ale v představení měly hrát samé ženy?! Až dodatečně mi pan režisér vysvětlil, že se jedná o spojení jmen hlavních představitelek - Kláry Doubkové a Ireny Holemá! Tedy lehký odkaz na Bernhardovo Ritter, Dene, Voss? I zde se hraje o starých rodinných traumatech. Hlavní postavy se dokonce jmenují Irena a Klára, ovšem v opačném gardu. Tedy Irena Holemá hraje Kláru a Klára Doubková Irenu.
       Na jevišti se vlastně odehrává ženský román, v němž se prolínají časové roviny od konce 2. světové války po současnost (jeden z důvodů, proč přijdu ještě jednou i s Jardou - jeho Požírači leknínů jsou zcela postaveni na prolínání časových rovin, navíc tedy ještě v realitě a nerealitě). S tím střídáním času si musel umět poradit režisér a samozřejmě herečky nejen v hlavních rolích, protože jejich postavy se pohybují napříč časem v rozsahu padesáti let. Nejuvěřitelněji se to dařilo postavě Kláry. Zaprvé jí pomáhala změna paruk, navíc její tělo je v průběhu let postupně pokrýváno tetováním (tetování je provázkem spojujícím osudy a životní etapy postav). Což podstatně usnadnilo divákovi orientaci v časových rovinách. Ale zadařilo se hlavně kvůli hereckému projevu - nepřehrávanému, civilnímu a sebejistému. Herečka v roli Ireny měla úlohu složitější, protože byla odkázána na "předvedení" stárnutí. Bohužel, jak už to tak bývá, pokud nejste Marvanem, který svou kariéru vystavěl na hraní o generaci starších postav, ne vždy bylo zestárnutí Ireny uvěřitelné. Nevím, jestli je to standardem představení, ale výborná byla "stará" chůva - její představitelka našla přesnou polohu a její přítomnost na jevišti mě vysloveně bavila. Jinak je třeba zdůraznit, že princip inscenování je postaven na přiznání hry - ať je to minimalistická scéna, kterou tvoří řada stejných krychlí, které slouží jako nábytek, bar, stroboskop, motorka a nevím co ještě (údajně mají přesně vypočítaný rozměr tak, aby se celá scéna vešla na milimetr přesně do zájezdové dodávky - inu, vědci...). Neřeší se posunutá paruka, dort vzniká nastříkáním rychle tuhnoucí těsnící pěny, motorku zahraje technik s řídítkami na hlavě (pro mne trochu rušivý moment v závěru hry, který nepříliš konzistentně zapadne do střídmé scény, navíc drama zrovna vrcholí a jediný chlap v roli motorky v tu chvíli na sebe zbytečně strhne pozornost), to vše ale nakonec funguje a drží pohromadě. Pobavil mne i režijní nápad s předěly -  zcela v duchu hry, kterou spojuje téma tetování, je technik taky pokryt tetováním - odkrytím části těla vždy divákovi ukáže rok a místo děje (jinak - ach ty přestavby...).
       Ale utekl jsem od předlohy a zdůvodnění,  proč mluvím o ženském románu. Nejde ani tak o děj, ale o dramatikem Levínským zvolené obecné téma - ženský pohled na svět, na manžely, děti, ženský intimní prostor rozhodování... Dobře to vystihuje naše rodinná replika, kterou používá v jistých situacích K.: "Odcházím na autobus". Kdo prožil a pustil slzu u krásného filmu Hodiny, ten rychle pochopí. Levínského text se točí právě kolem takových rozhodnutí, kolem úlevných ztrát neschopných partnerů, neúlevných  ztrát dětí či partnerek v podnikání a nejspíš i lásce, útěků před sebou samým, ale také útěků před Revolučními gardami v poválečném běsnění spodiny, a jak už to v životě bývá, také kolem návratů a nalézání a odpouštění. Levínský ty věty píše s totálním vnořením se do ženského mozku, chce-li někdo, tedy duše. Zapojuje tu ženskou část mozku, která prý opravdu existuje, a teď se mi nechce to ověřovat na netu. Levínský má ženy rád... nebo spíš ženský živel... jak to správně říct? Ten holčičí (ne slepičí!) svět je mu neskutečně blízký a neskutečně jej baví. Jinak by to takhle nemohl napsat. A já mu sakra dobře rozumím! Setkání matky Kláry s dcerou Trudy v nádražní hale, které se vlastně neuskuteční, a jeho popis z pohledu dcery a poté matky, to je přesné! Tedy monology obou žen jsou přesné, jako by to mohl autor zažít a hlavně prožít.
       Nejlepší částí hry je, chtělo by se říci - bohužel, úvodní monolog. Ze záplavy slov se vylupuje zážitek malé holky, která s matkou a chůvou utíká před běsnícími Revolučními gardami při poválečném divokém odsunu sudetských Němců. Proč bohužel? Inu, herečce přece jen chvíli trvá, než se dostane do role. Je to silná chvíle, náročná i pro diváka, který se ještě nemá čeho chytit. Vlastně celé drama je postavené na monolozích a dialozích. Dramatických situací netřeba hledat, moc jich v ději není. Ovšem Levínského postavy mluví, vyprávějí, diskutují, povídají tak, že se těšíte na každý další výstup. Někomu je holt dáno!
       Teď mě  napadlo, že jsem toho moc neřekl o ději... Ale tohle není recenze. Tak si ke Krobům zajděte sami, nejen na Nejhodnější medvídky!! (http://www.divadlonatahu.cz/)

Praha, 4.1.2014
       

P.S. A když už si je beru do huby, tady je taky Opera Žatec!
https://www.facebook.com/operazatec
http://www.operazatec.cz/

Na návštěvě u Andreje Kroba

aneb Levínského Skif na scéně Divadla Na tahu.

       Sváteční neděli 17.11.2013 jsem mimo zastávky se synem a svíčkami na Národní třídě oslavil také první návštěvou Divadla Na tahu, jež sídlí v bývalém alternativním prostoru na Petrském náměstí. Prostory divadélka jsou opravdu alternativní, do hlediště se sestupuje po kovových točitých schodech, v hledišti bylo kolem dvaceti míst (odhaduji, že maximální kapacita je takových 40 diváků) a na představení jednoaktovky René Levínského Skif dorazilo diváků dvanáct. Rozhodně je to ke škodě těch, co nedorazili. Protože tato hra se přesně hodila k nedělnímu večeru a vlastně svým tématem i k listopadovému výročí (nedělní termín je nejspíše smrtící pro každou netelevizní produkci, navíc v konkurenci s vynikajícím Českým stoletím). V Divadle Na tahu je navíc velice příjemně, a to přestože sklepní prostor určitě nepůsobí jako to nejlepší místo pro divadelní produkci. Ze všech koutů bylo prostě cítit divadlo. Nevím, jak jinak či přesněji to vysvětlit….

       Do Divadla Na tahu jsem se těšil a chystal minimálně rok – vedle divadla vedeného Andrejem Krobem zde totiž párkrát do roka hrají také Nejhodnější medvídci, soubor, který letmo znám z Jiráskova Hronova, a který nikdy tímto divadelním festivalem neprošuměl bez povšimnutí. Když mne René Levínský zval na nejbližší představení Nejhodnějších medvídků (jak lze tušit, jsem na toto pozvání tuze pyšný!), vyjádřil jsem svou obavu, že K. ještě nevstřebala hronovskou zkušenost. Pobavenou dramatikovou reakcí byla vzpomínka na legendární hronovské představení Harily – Levínský vzpomněl reakcí diváků ve festivalovém Zpravodaji, přičemž – cituji: „nejdojemnější byla tato – TOMU AUTOROVI BY MĚLI USEKNOUT OBĚ RUCE!! Takovým způsobem může dramatik zasáhnout diváka jednou, maximálně dvakrát za život…“

        V neděli dorazil Jarda s Jitkou, před bývalým klubem Bunkr proběhlo symbolické brčko, a už jsme si objednávali víno v divadelním baru. Byl jsem nervózní, přestože všichni tři jsme více méně poučení diváci, ale přátelé navíc i praktikující, a tedy kritičtí divadelníci. Vytáhl jsem je do Stolice, hned na Levínského, jakpak se asi divadelní večer vyvine? Moje obavy byly zbytečné, opravdu jsme si jej užili!

       Jednoaktovka Skif je příspěvkem či reakcí dramatika Levínského na dnes již českou tradici tzv. vaňkovek. Podle mne se jedná o přetěžký žánr. Téma musí být natolik nosné, aby se kolem něj mohl rozvinout dialog, při tom ovšem zpravidla nestojí na výrazné akci, dějové zlomy jsou spíše naznačeny, než výrazně scénovány. Drama se tedy odehrává pod povrchem dialogů a na základě tušení souvislostí. Nebo někde za pomyslnými dveřmi či za zdí.

       Stejně tak restaurace Skif, ve které se před nedlouhým časem odehrálo krátké setkání dvou blízkých lidí, je takovým zdánlivě klidným místem uprostřed Minsku, hlavního města poslední evropské diktatury. Název restaurace se stane jedním z témat hovoru (Skif odkazuje na skytský zásah do historie východní Evropy) českého intelektuála Mirka a Aleny, manželky významného běloruského emigranta, v jejíž postavě se vrací osudy žen českých disidentů ze sedmdesátých a osmdesátých let. Někde za zdí řádí kágébáci diktátora Luky (dost jednoznačný odkaz na Alexandra Lukašenka). Úsporná Krobova režie dovoluje představiteli Mirka hrát stav mysli pouhým přehazováním nohou přes sebe. Prvních pár minut jsem se klepal, zda text utáhne záměrně statické pojetí. Celá dramatická situace stojí a padá s textem, jakmile by představení začalo šustit papírem, nebylo by cesty zpátky.  Nezachránili by jej ani velice dobří herci (Ilona Semrádová a Karel Beseda). Jarda měl sice několik výhrad, ale co byste také chtěli od režijní konkurence… J. Já byl záhy vtažen do děje, bavily mne jemné změny v chování obou postav vztahující se k zrovna řešenému tématu. Perfektně se podařilo vykreslit oblouk od veselého či dojemného vzpomínání na nedávná setkání a společné známé až k narůstajícímu Aleninu podezření, že sovy nejsou tím, čím se zdají být…

       Atmosféra ve Skifu se nepozorovatelně mění. Od přátelského klábosení přes Mirkovy opakované a upřímné obavy o Alenin život, až po narůstající nedorozumění. Ale je to opravdu jen nedorozumění? Mirkova starost o Alenu a jejího syna je bezesporu upřímná, jeho argumenty jsou dosti výmluvné. Jako na potvoru ale zrovna Aleně zazvoní telefon a její právník jí seznamuje s návrhem nevyžádané nabídky tajné policie k několikatýdennímu výjezdu za manželem žijícím v emigraci v Londýně. Mirek je nadšen a vykresluje v lákavých barvách mezipřistání v Praze, návštěvu společného přítele Andreje Kroba na Hrádečku… Alena zpozorní!

       Dramatik ještě před tím nahodil divákovi několik udiček – například záhy zjišťujeme, že Mirek se pohybuje v kruzích bývalých disidentů, takže je jistě informován o tom, jak a proč se chová tajná policie v totalitních kulisách. Jak tedy může předpokládat, že by policie nestihla včas administrativně zbavit Alenu občanství? Jak může mít český intelektuál pochybnosti o tom, že by disident nebyl vpuštěn zpět do rodné země? Alena s přecitlivými receptory poměrně rychle pochopí, a tak rychle opouští restauraci. S přesvědčením, že Mirek je prostě koupen kágébáky k tomu, aby Alenu pomohl dostat ze země.

       Jenže pak je tu ještě druhé vysvětlení… Nestačí pár let života v náručí standardní demokracie, pod křídly nablblé Evropské unie a nepříliš akčního Severoatlantického vojenského paktu, aby vymizely podmíněné reflexy zvířátka vyrostlého za Husáka a Jakeše? Není Mirek jen lidsky pochopitelně nadšen z toho, že by protáhl Alenu Prahou, v jasných barvách vidí ten mejdan, ten zájem pražské kavárny a špatně tajenou touhu všech přátel přihřát se vedle autentické disidentky ve vřelém zájmu českých zhýčkaných elit…?

       A tak se díky dramatikovi René Levínskému a jeho jednoaktovce „Skif“ stáváme očitým svědkem přímého průniku zla, které se jen zdánlivě drží někde mimo dva přátele, někde venku, někde za zdmi restaurace. Svědkem rozpadu dlouholetého, zdánlivě neotřesitelného přátelského vztahu. A to aniž bychom třeba jen zahlédli policejní uniformu, náznak násilí, bílou přilbu či zaslechli jinou než pohrdlivou zmínku o diktátoru Lukovi. A na jevišti se zatím v přízračném páru za tiché hudby otáčí nešťastný Mirek v elegantním tanečním držení s pinglem…

Praha, 17.11.2013,

Divadlo Na tahu, René Levínský – „Skif“, režie Andrej Krob