Aussig

V roce 1981 už byla podstatná část starého ústeckého centra zbořená. Komunisté starej Aussig prostě vyhodili do povětří. Bum!! Z útulného náměstí vyrobili apelplatz s pověstnou největší betonovou vanou na světě, s nekonečnou mozaikou úspěchů rudého dělnictva, hornictva a chemictva. Úspěchů, jež byly všudypřítomné a rozeznatelné všemi smysly – pestrobarevnou říčkou Bílinou, mastnou hladinou Labe a mastnými sazemi na zimní bundě, dusotem nekonečných uhelných vlaků podél vaňovského zdymadla a hlavně čpícím pachem chemičky i Úžína, dýmu z hald od Chabařovic i smradu z ohřátých olejů ze Šichtovky na střekovské straně.

    A přesto ve zmrzačených ulicích osekaných střelmistry a bagry zůstávaly záchytné body. Pro chlapy po šichtě, studenty po zkoušce, máničky vonící startkama a nakyslým zlaťákem. Uzavřenost kdysi Páralova Ústí jako by kyvadlem šedivého bezčasí tlačila lidi do houfu. A tak na Hnátě nad klíšskou kolejí roznášel Zdeněk pivo studentům, co seděli vedle učňů z chemičky i chlapů po šichtě, co se jim nechtělo domů. Typické cinkání štuců, jímž na Chaloupce pan Pril vybízel k dopíjení drahého plzeňského, se neslo mezi stoly obsazenými přepestrou ústeckou společností studentů, šlapek, kontrášů v civilu ze šesté správy StB z nedaleké mezinárodní telefonní ústředny. Lepší společnost se scházela v Budvarce za divadlem nad plzeňským gulášem, z paneláků Kamenného vršku to bylo kousek ke Karlu IV., kde mne Markéta seznámila s Jarkem, do kytary se mlátilo v pajzlu Pod hradem. A holky se vodily do vinárny na Střekov! Protože odtamtud už později večer nejel žádný autobus, takže se muselo jít spát na vaňovskou klučičí kolej! Finančně nejhorší dopad do skromných studentských rozpočtů měly ranní dojezdy v baru hotelu Bohemia (gin-fizz za 15,- Kčs!!), v Mikulandské vinárně či v Berjozce, odkud se odcházelo v době, kdy se na hlavním apelplatzu u autobusových zastávek řadil dav nasraného dělnictva spěchajícího na ranní směnu do Spolchemie.

     A ty bufety! Ústeckým Automatem Svět byla Severka pod fakultou, kde bylo možné posedět s Čuňasem - vedoucím katedry geografie, oblíbenou to fakultní postavou. Do níže položeného Hraničáře zašli jen ti nejodvážnější, tam šlo při konzumaci staletých vlašáků o život! Do nóbl Bohemky se chodilo na kulajdu a vynikající limonádu jugooranž. Na bramborák jen do Jirchářů k nádraží, a na chlupatý knedlíky zase do Severu na náměstí… A když přivezl na vaňovskou kolej Vítek pstruhy, jezdilo se patnáctkou pro lahváče do stánku na starý autobusák.

     Nedávno jsem narazil na několik fotek tehdejších ústeckých odstřelů. Většina jich proběhla ještě před mým příchodem na studia, takže si už vybavuji jen obrovské volné plochy, na nichž ne zrovna zběsilým tempem vyrůstaly paneláky a stavby tzv. občanské vybavenosti tak typické pro bezpohlavní reálný socialismus. Například na těchto dvou fotkách je hromadný odstřel snad největšího bloku domů v republice – v dolní části tehdejší Fučíkovy ulice nad muzeem.

    Vlevo za parčíkem začíná Brněnská ulice (ne podle Brna, ale podle Brné!!), kde jsem se potkal s nedospělci mužského pohlaví z celé republiky. S Mártym z Bydžova, který po prvním semestru zmizel, abychom se po letech znovu potkali a konečně skamarádili.  S Uriášem z Pacova, naivní venkovskou máničkou s obrázkem Jimmyho Page nad postelí. S René Skalickým, synem prominenta krajského formátu, který vypadal tak, jak se jmenoval – v osmnácti lehce prošedivělé skráně, štíhlá, mírně prohnutá postava aristokrata, pečlivá a permanentně lehce ironická dikce. Pavel řečený Vojín Šimpach se svými falešnými omluvenkami – výměnnými lékařskými poukazy ukradenými otci, libereckému gynekologovi (doklady o návštěvě gynekologické ordinace procházely Šimpachovi až do děkanátu z anály, pak už jej bylo možno potkávat jen jako průvodčího nákladních vlaků).  Na posteli posedával Rosťa, nemluvná mánička věčně skloněná nad šachovnicí a další rozehranou partií s přeslušným Radkem, nejchytřejším a nejtalentovanějším matikářem z ročníku. Potkal jsem tu ale i Josefa z Aše, stále usměvavého fotbalistu, normálního kluka, za jehož normálnost jsem býval dost vděčnej.

    V pravém dolním rohu obou fotografií je jasně vidět prodejna Teplé uzeniny. Zde jsme se několikrát týdně vydatně zásobovali trampským cigárem, zdejší nejlevnější uzeninou. Těch pár korun se vždycky našlo (většinou se vrátili lahve od sodovek, protože voda z vodovodu se v dolním Ústí opravdu pít nedala!), popřípadě vysypal na stůl drobné ten z nás, kdo byl zrovna finančně saturován. Trampské cigáro mělo obrovskou výhodu – dalo se v jednom kuse nasoukat do konvice na čaj, ánžto jiné nádoby, ve které bychom uzeninu ohřály, k dispozici nebylo.

    V největším pokoji horního patra jsem naposledy v životě zažil radosti klukovské společnosti. Ne pánské, protože na rozdíl ode mne byli kluci čerstvě po maturitě, bylo jim osmnáct a poprvé byli od maminky. Takže se na horní cimře hrál nejenom fotbal, ale také tenis s plovákem ze splachovadla, celonoční turnaje v mariáši, odbíjená přes improvizovanou síť ze Šimpachova obinadla… Esenbáci na nás přišli jen jednou! Bylo zřejmé, že tato bezstarostná společnost nemůže projít přes první jednosemestrální zkoušku z matematické analýzy. A tak doktor Zdráhal, úspěšný orientační běžec, se velice rychle zorientoval a úspěšně vylil značnou část matematického osazenstva koleje Brněnská. Ve druháku se pár zbylých nastěhovalo na centrální klíšskou kolej. A to už byl úplně jiný příběh.

  Přidám ještě jednu fotku - tyto domy musely ustoupit krajskému výboru strany. Úplně vpravo vykukuje mocná báň tak zvané „zelené školy“. Zde někdy od třeťáku či čtvrťáku sídlila katedra matematiky, tudíž zde probíhaly nejdrsnější souboje o přežití… Jindřich prošel statistikou jen proto, že nechal v indexu fotografii své krásné a ne zcela oblečené dívky… Na chodbě katedry mají kořeny mé problémy s arytmií, srdečním tlakem, nízkým sebevědomím a schizofrenií (pocitem, který se periodiky vracel vždy před zkouškovým obdobím - že mě chce kdosi zničit!!).

    Původně jsem chtěl psát o tom, jak se komunisti rozhodli s pomocí semtexu přeměnit jedno staré město. Jejich představa přeměny ovšem konvenovala s jejich ostatními činnostmi a taky tak dopadla – město nenávratně zničili.  Nakonec mi z té obžaloby reálného socialismu zase vyšel sentimentální článek plný vzpomínek. S tím ovšem těžko co pořídím, jsa sentimentální jak stará černoška… tedy Afroameričanka.

Praha, 14.12.2014

Sportovní odpoledne

Podzimní mezidobí, v Krušných horách sakra dlouhé, bylo ve znamení mlh, námrazy, výpadků elektrického proudu, vlezlého vlhka, nekonečných cest od garáže a ke garáži, kouře z cigaret Clea mísícího se s vůní čerstvě namleté kávy v balíčcích „Balíren obchodu Kolín“ zakoupené při příjezdu v měděneckém konzumu, cinkání lahváčů v tátově batohu a… a taky černobílých sobotních Sportovních odpolední v Československé televizi.

    Těch deset, jedenáct víkendů od října do adventu se vyznačovalo vynuceným klidem. Dřevo na zimu bylo vyskládáno, uhlí složeno, nafta přečerpána ruční pumpou do sudů s hakenkrajcem, co tu ve stodole zbyly ještě po Němcích. Do vánoc bylo ještě daleko, sníh z prvních nadílek vydržel zatím jen nahoře u Bláhů pod lesem, pár čísel tajícího sněhu leželo taky při cestičce ke studánce, kam jsme chodili pro vodu někdy od půlky listopadu, když klesla hladina v hořejší studni u Dřeváku. Na procházky to v té nehostinné době opravdu nebylo. Celodenní šero, vlhké počasí a polštáře mokré černé nesekané trávy nás většinou spolehlivě udržely uvnitř vyhřáté chalupy.

    A tak po sobotním obědě přicházela matčina obligátní otázka na otce – vezmeš si kafe nahoru? To „nahoru“ znamenalo do prvního patra do tzv. „televizáku“ – pokoje, kam se chodívalo sledovat vysílání Zelenkovy televize. Protože však televizní Sportovní odpoledne začínalo až ve tři hodiny, stačil si táta kafe vypít v kuchyni a ještě si zdřímnul na gauči pod bakelitovým rádiem Philips. Zatím už nahoře hořelo v nafťácích, které mimo tepla vydávaly i lehkou vůni texaských petrolejových polí.

    Jakmile se otec vydal do sklepa pro lahváče, byl to pro mne jednoznačný signál pro přesun k televizi. Nejčastěji byl samozřejmě hokej - takové strhující zápasy Dukly Trenčín s Motorem České Budějovice, nebo Tesly Pardubice s Duklou Jihlava přímo pasovaly k mlžným depresivním odpoledním. Ale taky se vysílaly závody motorek do strmého vrchu, nohejbal, motocross, ragby ze škvárového hřiště v Říčanech či na Tatranu, badminton, kolová s bratry Pospíšilovými s krasojízdou o přestávkách či mistrovství republiky v pinčesu. Jo, vysoké podání Milana Orlowského či mátožný pohyb vysokého Kunze jsou nezapomenutelné. Tehdy jsem znal i naše reprezentantky v moderní gymnastice!! Strašně se mi líbila Zuzana Záveská, i když častěji vyhrávala Daniela Bošanská (nebo to bylo naopak?). A jaký půvab měl na černobílé obrazovce takový zimní cyklocross, nebo plochá dráha, o bugginách kroužících po poli nemluvě. Znal jsem sestavy prvoligových basketbalových týmů, pamatuji si brněnského pivotmana Bobrovského či Petláka ze Slovanu Bratislava. Čuměli jsme prostě na všechno. Bylo to rozhodně napínavější než večerní estrády s Goťákem či Bohdalkou.

    A tak jsme s tátou seděli u našeho kulatého stolu, jak zapomenutí rytíři, co nemají potřebu cokoliv komentovat. Zpočátku jsem si listoval Čtyřlístkem nebo Pionýrskou stezkou, posléze jsem přešel na Reportéry, co naši pietně uchovávali ve skříni pokoje zvaného Růžák (podle šílených tapet, co táta někde dostal a bylo mu líto je vyhodit). Po čase jsem chodil do sklepa pro pivo otci i sobě. A tak ubíhalo bezčasí, které jsem tehdy, celkem pochopitelně, moc nevnímal. Jen když mám dnes výčitky, že jsem zase nevymyslel pro synka dostatečně bohatý program, bleskne mi hlavou – třeba jednou bude vzpomínat právě na ty chvíle, kdy jsem po něm nic nechtěl, kdy jsme spolu prostě jen byli.

Praha, 8.12.2014

Jak jsem se stal šmejdem

     Označení „šmejd“ se díky známému filmu vžilo pro lidské hyeny parazitující nekalými obchodními praktikami na starých lidech. Takovým šmejdem jsem se rozhodnutím české socialistické vlády stal i já. No, taková krásná výmluva ze mne vypadla! Nechci se dělat hezčím šmejdem, než jakým šmejdem jsem! Takže přiznávám, že stát, tedy soudruzi ministři, mi tak trochu dali na vybranou…

     S postupujícím se věkem se ze mne stal odporný asociální individualista v kolektivu značně neoblíbený. Toužím po tom, aby mi stát (a společnost) dal pokoj, ale také po tom, abych toho po státu (a společnosti) chtěl co nejméně. Přitom ale chápu a pokorně přijímám svou míru odpovědnosti a solidarity vůči zbytku světa. Tedy například jsem smířen s tím, že v penzi se mi zdaleka nevrátí z průběžného důchodového systému tolik, kolik jsem do systému vložil. Jsem vděčný za standard a spokojený život, který doposud vedu, a za tu vděčnost rád platím. Nerad sice tolik, kolik si z mého paklíku bankovek stát bere, ale co s tím nadělám?!

     Zároveň bych ale rád byl na důchodovém systému co nejméně závislým! Abych nebyl do smrti smrťoucí přilepen jen na cecek státu. Tedy alespoň, abych sál co nejméně a státu tak pomohl rozdělit více peněz potřebným. Moji akciovou investici do budoucnosti jsem už oplakal, je to prostě pech zainvestovat do papírů pár týdnů před vypuknutím globální finanční krize, ale je to můj pech (a moje znehodnocené akcie)! Vedle toho jsem záhy využil penzijního spoření (což není žádná hitparáda, jak by řekl ten sprostej kuchař, ale aspoň něco). Ale teprve vznik druhého pilíře důchodového pojištění, to byl konečně nástroj, který se měl stát nosníkem šťastného stáří v relativním dostatku.

    Socialistická vláda ovšem rozhodla, že nejvíce voličů získá metodou spálené země (k čemuž jí pomáhá Bureš, který to prostě zařídí!), takže plošně ruší vše, co by jen trochu zavánělo osobní odpovědností (osobně odpovědný volič volí socialisty jen pod vlivem drog).  Druhý pilíř bude ukončen někdy v roce 2016. Stát mi dal na vybranou – naspořené peníze vrátím do průběžného systému, nebo převedu do penzijního spoření, nebo si je nechám i s částí vyvedenou ze státního průběžného systému vyplatit. CÉ je správně!! V mém případě, odhaduji, se bude jednat o sumu pokrývající rodinnou dovolenou u moře. 60% té dovolené mi zaplatí stát. Jako ten poslední šmejd tak prožeru část své budoucnosti, aniž bych byť korunu vrátil na důchodový účet, tedy fakticky dnešním důchodcům.

       Kdysi mi jeden kolega řekl – Tvá naivita ohledně investic či hypotéky je ve středoevropském prostoru do nebe volající! Dvacetileté cykly otřásající státy, bankami, zlatými rezervami, majetkem uloženým do pozemků či umění…., to vše vezme dvakrát, někdy i třikrát za život za své. Oponoval jsem mu, že to se děje jen tehdy, ujme-li se vlády nad českou kotlinou nějaká bahenní ideologie. Jen se mi smál… České socialistické vlády nám dokazují, že dvacet let je zbytečně dlouhá perioda, že cokoliv přesahuje jejich funkční období, je drek určený k znehodnocení a zprznění. Vše je dovoleno, všeho lze zneužít!

     Od státu tohoto ražení nečekám nic pozitivního.  Jak slepé morče chmatám po cecku, abych se také přisál! Můj důchod je na dohled, takže je tu jistá pravděpodobnost, že něco ze státního za těch pár let ještě poteče. A pak? Inu - děj se vůle tvá, blbý Sobotko!  S neúctou, tvůj Šmejd.

Praha, 3.12.2014

Několik čísel do přílohy:

1) Paní ministryně Marksová-Feminová odůvodnila ukončení druhého pilíře sumou 850 milionů korun. To jsou peníze, které stát přisypal k již uspořeným dvěma procentům 80 tisícům odpovědně spořících klientů. Tedy peníze, které byly uloženy na soukromé penzijní účty (a které by byly vyplaceny posléze na důchodech), a tedy nepřitekly na účty státní. I můj malý syn by pochopil, že úspora na průběžném důchodovém účtu by v tomto případě nastala už za deset až patnáct let, kdy by titíž klienti začali z průběžného systému čerpat své ponížené důchody.
2) V letošním roce bylo na státním příspěvku na stavební spoření vyplaceno přes 5 miliard korun (jedná se o příspěvek za rok 2013). Tedy na jedné straně na soukromé penzijko 850 milionů, které se navíc státu v jistém smyslu vrátí na nižších penzích z průběžného systému. Na druhé misce vah spořící produkt, z něhož velká část se „prožere“ v šestiletých periodách v rodinné spotřebě, a na nějž nám stát velkoryse přisype bůra. V miliardách.
3)  Deficit důchodového účtu České republiky činil již před dvěma lety 50 miliard korun!
4)  V letech 2000 až 2012 bylo na státní podpoře stavebního spoření vyplaceno státem 159 miliard korun…. deficit 50, vyplaceno 159…hmm? Celkem přes dvě stě miliard proti 850 milionům…