Zabili jste Gonzaga, soudruzi

Vražda krále Gonzaga, Dejvické divadlo, Jiří Havelka a kolektiv herců, režie Jiří Havelka, představení odehráno dne 27.9.2018

Vytýkání před závorku:

Snad v roce 2007 vznikl doslova přes noc „plzeňský“ soubor L.S.Věk, aby přes stejnou noc připravil představení, které zachránilo tehdejší krajskou nepočetnou postupovou přehlídku. V tu noc se sešli herci i tvůrci z dnes mýtických souborů Pachýř Pačejoff, DNO, Jesličky, Láhor Soundsystem, Střípek, snad i Nejhodnější medvídci, určitě z KALD DAMU… Vzniklo divadlo „na dřeň“, představení „Fucking Generation“, ze kterého mi rok na to, v sálku hronovského hotelu Slávie, spadla brada. Celé představení bylo postaveno na osobních zpovědích herců těsně za hranicí dospělosti (ať to znamená cokoliv!), a opakovat takové zpovědi několikrát denně, to muselo hraničit s psychickým terorem… (taky poslední představení Věkovci zrušili, i když v tom rozhodnutí spíše než vyčerpání psychické hrálo roli vyčerpání návykově relaxační).

Vsadil bych se, že režisér Havelka tehdejší představení viděl a byl rozervanou výpovědí - vzniklou vlastně mimoděk - stejně, ne-li více, zasažen. Údajně po letech inscenoval podobné otevírání třináctých komnat se svými studenty z DAMU. Tohle představení jsem neviděl, na rozdíl od podobně niterné inscenace „Teď tu tvou slabomyslnou“ (Hronov, 2014, soubor Jednabáseň a mrazivý výkon české Vietnamky – či vietnamské Češky Huyen Vi Tran – v hustě osobní zpovědi dívky zažívající svou vztahovou džungli před tabuli i divoké hledání vlastní identity).

A teď co patří do závorky:

Jiří Havelka použil stejný princip i na představení určené k čtvrtstoletému výročí Dejvického divadla. A tak po upřímné zpovědi adolescentů či právě dospělých, jsem se stal svědkem otevřeného svěřování „hotových“ tvůrců v tom věku uprostřed běhu. Šest herců po čtyřicítce jde stejně, jako smečka L.S.Věka, s kůží a svým osudem na trh. Myšička, Melíšková, Žádníková, Babčáková, Trojan a Tomina Jeřábek vystupují v této části hry za sebe, spíše bych ovšem řekl – „hrají“ sebe, a tuto hru něžně prolínají s hrou na Hamleta, aby se vždy na záblesk, na moment stali herci předvádějícími dánskému dvoru upravenou verzi Vraždy krále Gonzaga… Tedy hrají divadlo na divadle, ale vlastně hrají divadlo na divadle o divadle…

Sem patří malá vsuvka… Všechna ta hra na pravdu a vysvlékání duše by byla na nic, kdyby nebyla uvěřitelná. Měl jsem dokonce pocit, že publiku, přestože to dejvické je jistě poučené, první vystoupení Martina Myšičky vyrazilo dech, a chvilku pak trvalo, než se diváci zase nadechli. Herci DD jsou mi samozřejmě věkově bližší, a čím je mi bližší i jejich zpověď, tím více jsem ji prožíval. Na pódiu dochází k interakci, přestože se jedná o sólové výstupy, herci improvizují a hlavně na sebe „slyší“… A pak? Pak promluví Ivan Trojan! Myslel jsem, že tento herec mne už nemůže ničím překvapit. Vždyť jsem viděl Oblomova, viděl jsem jeho Trigorina… Jenže při Trojanově sólovém vystoupení v první části Gonzaga jsem najednou měl pocit, že mě z mé židle v desáté řadě vytahuje dopředu. V sále je přítmí, vsadil bych se, že se mi v jedné dlouhé chvíli díval přímo do očí! Při jeho monologu zkamení i jeho herečtí partneři. Fascinovaně jej pozorují, aniž by se pohnuli, ustane i pohrávání si s černou látkou, která je jim nenápadným, ale podstatným nástrojem při zběžném, až  jakoby mimoděčném dotváření postav… Jsem člověk veskrze racionální, ovšem v tom tichu divadelního sálku se mi opět potvrdilo… Co vlastně? Možná že to jsou ty chvíle, kdy se dynamo našich duší rozjede na plný kule, aby nabilo skryté baterky po okraj, a my můžeme stejně jako Soňa Serebrjaková žít a pracovat.

Otevírání utajených sklípků v duších herců, to je pro Havelku určitě málo, jakkoli by to celou hru uneslo. Havelka šel ovšem dál – celá hra na divadle a na divadlo má jeden zásadní smysl: ve druhé části představení se propojí osobní, reálné osudy a obavy i můry šestice bytostí na jevišti, s můrami kralevice dánského a jeho snahou skrze divadlo usvědčit vládce, jenž je vrahem. A divák, před nímž se doposud proplétaly osobní osudy s fikcí, je náhle vržen do reality současnosti. Té současnosti, ve které se nevraždí Gonzagové, ale reální Litviněnkové. Ne jako Polonius za závěsem Hamletovým mečem v náhlém hnutí mysli zasmušilého melancholika potulujícího se po hradě s lebkou v ruce. Ale poloniem v množství násobně přesahujícím celosvětovou roční produkci.

Dokudrama o Litviněnkově vraždě je v celkem zběsilém tempu odehráno za použití minimálních prostředků. Texty hercům do úst nevkládá dramatik, ale sám život – jedná se o policejní záznamy a protokoly. Přestože se postavy i herci střídají, divák je pořád ve hře. Všichni se mohou stát všemi. Až na jednoho. Martin Myšička se v roli Alexandra Litviněnka mění ze zdravého optimisty v zoufalý stín. Dejvické představení se tak stává přímočarou obžalobou vraždícího Vládce… Přičemž srovnání jedu Claudiova a jedu Putinova kulhá snad jen v obludnosti konání toho druhého. 

A tak jsem, jako tehdy mladí ze souboru L.S.Věk, potřeboval po představení náhražkovou oporu. Protože i s nabitými baterkami se můžeme cítit bezmocní až k pláči.

Praha, Dejvické divadlo 27.9.2018

P.S. Hansi, máš to u mě!!

Racek, Racek, Racek!

„Budeš-li potřebovat můj život, přijď a vezmi si jej“

Strana 121, řádek 11 a 12

„Námět na krátkou povídku:

na břehu jezera žije od dětství mladá dívka, taková, jako jste vy;

má ráda jezero jako racek, je šťastná a volná jako racek.

Ale náhodou se objeví člověk, spatří ji, a nemaje nic jiného na práci,

přivede ji do záhuby, jako tady toho racka…“

Trigorin k Nině

Když jsem kdysi, ve třinácti či čtrnácti letech, původně z nudy, shlédl odpolední televizní inscenaci Čechovova Racka, vykostěnou na obligátních 60 minut, nemohl jsem tušit, jak důležitou se pro mne v budoucnu tato divadelní hra stane. Tehdy, za neuvěřitelných dob jediného černobílého televizního programu, měla ta inscenace všechny atributy televizní šmíry – nezbytné břízky, na pozadí světelnými efekty vytvořené mihotající se vlnky hladiny jezera, očekávatelný chechtot racků, přehrávání a výrazná mimika na kameru… Přes tu všechnu odpudivost jsem zaslechl a pochopil cosi, čím ke mně Anton Pavlovič přes propasti času promluvil a nedovolil mi tu televizi vypnout.

Iniciační Léblovskou inscenaci Racka Na zábradlí jsem ovšem po letech viděl čirou náhodou. Ani se mi nechce myslet na to, že by mne minula! Těšili jsme se tehdy na Zuzanu Bydžovskou v představení Táňa, Táňa. Ovšem kvůli jejímu onemocnění Zábradlí uvádělo právě Racka. Nechtělo se mi, nechtělo… Co mi asi tak může říci prastará ruská hra. Nu, zůstali jsme. I po dvaceti letech mám jasné flashbacky – první stísněná řada na balkoně, bílá stylizace Léblovy scénografie, mužici na vozíku v živých obrazech, stakatové piano Filipa Topola, hlasitě nezvladatelný, leč osamělý Klárčin smích nesoucí se nad hledištěm po přestávce notně vyprázdněným. Nezapomenutelný výkon Radka Holuba a Báry Hrzánové. A nezapomenutelné čtvrté dějství!!... A pak mlčení u stolku v divadelním baru… Než jsme popadli dech.

Racků létá po českých divadlech dost. Ale stálo za to počkat dvacet let, než jsem se odhodlal ke srovnání. Racka v Dejvickém divadle jsem vidět opravdu chtěl. Tolik, že jsem dokonce vyrazil sám, což opravdu nedělám, hrozíc se depresí! A viděl jsem představení tak podařené a výjimečné, že srovnávat mne napadlo až v onom čtvrtém dějství...

Co více říci o dejvickém Rackovi?

Že jsem nemohl spustit oči z Veroniky Kubařové? Kdo pamatuje paní Šafránkovou v Sartrově S vyloučením veřejnosti, ať se přihlásí! Chraňbůh, že bych chtěl srovnávat, ale stejně, jako tehdy v Činoheráku, i jeviště v Dejvickém se rozsvítí, když Veronika vejde. Tu bezprostřednost nemůže jen hrát! Dialog s Treplevem ve čtvrtém dějství mohl vše zkazit. Veronika je hodně civilní, ale nic nekazí. Je skvělá. Skvělá!

Že to jiskření mezi Ninou a Trojanovým Trigorinem je tak silné a uvěřitelné, že mne napadlo, jestli si toho všimla i paní Trojanová! Trojanovo charisma úspěšného chlapa a bezprostřední Kubařová, to musí být radost režírovat.

Že Pavolu Andraškovi se opravdu povedla scéna! Protože dobře udělaná scénografie hraje spolu s herci.

Že sice nevím, zda to byl režijní záměr (uměleckého šéfa DD Michala Vajdičky), ale mně se prostě líbilo to pojetí, které je na hraně divadla na divadle, kdy jednotlivé výstupy jsou téměř „etudami na dané téma“. Ta dílčí osobní neštěstí najednou vystupuji hrozivě, ostře. Vypreparovaně.

Že představení trvalo i s přestávkou tři a půl hodiny, ale na konci mi bylo líto, že končí…

Kdo by řekl, že sto let staré drama (či komedie?) mě bude tak bavit, Antone Pavloviči! Že starosti a osudy a hlavně smutky lidí z jakéhosi statku ze zapadlé ruské gubernie budou zajímat a dojímat nejen toho kluka – emoční houbu u černobílé televize, ale i starýho chlapa, celkem dost okoralého.

Praha 17.1.2016, Dejvické divadlo – A.P.Čechov: Racek

P.S. Díky, Hansi!

KONEČNĚ!! Po letech zase Dejvické divadlo!

    Dostat se do Dejvického divadla je takřka nemožné. Soubor obestírá tak hvězdná aura, že ze 120 míst sklepního prostoru se do internetového prodeje dostane pár kusů - K. se několikrát snažila, už měla lístky v koši, ale než zadala údaje z karty, vstupenky byly pryč. Takže poslední představení, které jsme v Zelené ulici na dohled šakalího hotelu viděli, byl ještě před narozením synka Oblomov s Ivanem Trojanem v titulní roli. Dejvické divadlo v té době bylo už pražským fenoménem, který daleko předčil pověst přechozí Bornovy party. Ta již v roce 1996 odešla do Dlouhé (ale i její představení v Dejvickém jsme stihli, tuším, že v roce 1995 nám Zuzka sehnala lístky na vydařenou Spoonriverskou antologii). Od té doby však byly natočeny dva filmy, herci divadelního souboru se vystřídali tu v lepších, tu v blbějších televizních seriálech a inscenacích a popularita souboru tudíž vystoupala neskutečně vysoko. A Ivan Trojan? Co k němu ještě dodat...?!

       Díky aktivní a agilní kulturní buňce v mém rodném městě se ale podařilo pozvat Dejvické divadlo s inscenací Welshova Ucpaného systému do žateckého divadla. Díky, díky, díky, Jaroslave, Jitko, Hanko, Víťo... Ten zážitek těžko co v letošní sezóně překoná.

       Herecké mistrovství, jehož důsledkem je v českých krajích zpravidla jisté zcelebritění, má svou odvrácenou stranu. Také v žateckém divadle se za mnou sedící adolescentka smála na místech, kde většině ostatních běhal mráz po zádech, a naopak - když se řezalo celé divadlo, ona zarputile mlčela. Musím být ovšem spravedlivý - i v pražských hledištích je běžné, že dámy si musí ještě po začátku představení dopovědět historku z nákupu (pražské pipiny ze šopování!!) či že je děj komentován polohlasem - jak je divák zvyklý z rodinného sledování Ordinace (pardon, nic proti Ordinaci, náhodný čtenář tohoto textu si může dosadit libovolný pořad). Zažili jsme s K. představení v opravdu komorním divadle Ungelt. V hledišti sedící tři slečny si za celé představení nevšimly, že Jiří Lábus hraje tragickou postavu, takže jejich výbuchy smíchu doprovázely i emociálně nejvypjatější momenty děje... Zpátky do Žatce - je třeba zdůraznit, že trainspottingový  Welshův Ucpanej systém byl žateckým publikem skvěle přijat, konec představení byl ve znamení ovací (i když ještě tři čtyři opony si to zasloužilo, ale když ona je pak u šatny hrozná fronta!! :-), a to přes výhřez píč, píchání, pičusů, mrdání, kurvování a tak různě a podobně.

       Nemíním amatérsky doplňovat mraky recenzí, které lze snadno dohledat. Recenzí na toto nejlepší představení roku 2012, stejnou Radokovou cenou oceněným Trojanem v roli Boha či jeho nominaci na cenu Thálie. Ale byl bych pičus zahovněnej, kdybych spolkl několik postřehů.

       Režisér (a od příštího roku i umělecký šéf divadla) Michal Vajdička dostal v dramatizaci předlohy Irvine Welshe úžasný podklad, přesný a fungující text. A to zásluhou souputníka Daniela Majlinga - jeho dramatizace Welshových povídek je prostě úžasná. A režisér a herci z ní ždímají vše až do poslední mrtě. Princip hry vidím v krutosti vnímané přes smích, ve vykreslení totálního vyprázdnění slov, pojmů, životů, osudů... Sprostá slova nešokují, jsou jenom vatou, dávno ztracenými významy, je totiž jedno, jaká slova vypouštějí postavy z úst - stejně vyprázdněně jako pičus působí i fočus. Slova už jsou jen směšná, jako jsou směšní hrdinové. Ale pozor, nejde jen o ztracené existence z periferie, ukáže se, že stejně zbytečné bubliny vycházejí z univerzitních profesorů, kteří se jakousi náhodou vmísí do skupiny ztracených a zoufalých exotů z Edinburské hospody. Nejsměšnější a zároveň nejsmutnější postavou je Bůh, který je většinu hry jen pozorovatelem, glosátorem, ale i provokatérem - například velice snadno dokáže oním profesorům, že jsou stejní zoufalci schopní zabít pro nic, tak jako kriminálník Garry, který zbytečnou vraždu komentuje jen jako další zážitek z fočusu, z víkendového zápasu církevní ligy.

            Bůh v podání Ivana Trojana je zcela zásadní postavou. Od začátku víme, že je to Bůh..., ale vzpíráme se na tuto skutečnost přistoupit a přisuzujeme postavě jakési uvozovky. Ovšem text nabízí mraky glos, poznámek, které pozorného diváka ujišťují - ne, on je opravdovým Bohem, ale Oni to nevidí. Nejvíce mne pobavila reakce Boha na návrh, jak má řešit problém s bytem plným sraček - tak si pozvěte syna! Boží odpověď téměř zanikla: Kam bych přišel, kdybych při každém vašem průseru volal syna!

       A vysvětlení? Kde se v periferní hospodě vzal zahovněný Bůh, usrkávající pivní kapáče, aby jej nikdo neviděl, pálící stránky z Nietzscheho knihy, zlostný, mstivý a nasraný na celý svět a hlavně na sebe (tak rád bych se potrestal, ale nemohu! jsem nesmrtelný!)? Vysvětlení po všem tom zlu, krutosti, hnusném násilí, kdy i ten nejpolitováníhodnější Johnny s věčně zavěšeným nemluvnětem kolem krku kope do koulí na zemi ležícího zkrvaveného profesora? To vysvětlení je v jedné boží větě - Stvořil jsem vás k obrazu svému, tak se s tím smiřte!

Žatec, 12.2.2014