Šakalky aneb Jak se nestát herečkou

       Rakovnický Tylák poměrně pravidelně vygeneruje několik slušných divadelníků – samozřejmě nejvíce jsou vidět herci či herečky! Například pro Verunku Kubařovou mám prostě slabost ještě od dob PaCha (velmi vydařené rakovnické inscenace Prince a chuďase)! Ale spolu s herci rakovnický soubor vygeneroval a jistě vygeneruje režiséry, pedagogy, organizátory amatérské scény i schopné novináře. Proč je nutné tento fenomén zmiňovat? Inu, i proto na sebe rakovničtí nabalují jak vanilkový rohlíček cukr nové a nové pokušitele slávy ochotnické! A to je obrovská výhoda i nevýhoda mého tak oblíbeného divadelního souboru.

       Principálka Alča nejspíše čas od času musí řešit problém s přetlakem poptávky. Aspoň si to tak představuji… Mám partu šikovných holek, uděláme Modroočka… Tentokrát padla volba na tak známá Šakalí léta – klasický muzikál se zpěvy a tanci. Rozumím té sebedůvěře, protože Rakovník je až po okraj naplněn talentovanými lidmi. Bohužel, poslední inscenace ukázala, jaký je rozdíl mezi pohádkou, kdy je jisté neumětelství potěru roztomilé a vlastně vítané (jako ve zmíněném  Modroočkovi), a mezi „dospělým“ muzikálem, který vyžaduje přesnost, ale i drajv, talent, ale i správnou intonaci.

       Rakovnické Šakalky táhnou dvě skupiny herců. Zaprvé jsou to přesvědčivě zahrané postavy dospělců – otec Kšandy, tetička, vrchní Kaláb, panoptikální skupinka sousedů… Odpouštím prvních pár minut, než se herci chytili. Ale pak to byla radost. I z této skupiny ovšem k mému příjemnému překvapení vyčnívala jako hvězda souboru Alenka v roli nešťastné barové zpěvačky Milady. Nelehká role, zdánlivě lehce zazpívané party. To trdlo, které pamatuji z divadelního baru coby neřízenou střelu, vyrostlo ve velkou herečku!

       Druhá skupinka, která to krásně hrnula, to byla Kšandova parta suchdoláků, zahraná mladými kluky. Byla radost se dívat, jak je to baví, jak si to na jevišti užívají. Jejich herectví určitě nebylo dokonalé, při souhře se starými pardály to trochu skřípalo, ale přítomnost těch kluků na jevišti, to byla ta chvíle, kdy se odněkud objeví energie, která mě na divadle tak baví.

       Muzikálová produkce stojí a padá se zpěvy a tancem. Ani poučené ochotnictví ovšem neomlouvá okamžiky, kdy se divák bojí dalšího pěveckého partu. Pokud jsem dobře informován, zkoušení Šakalích let trvalo dost dlouho na to, aby stihli sólisté „doškolit“ své hlasy.  Spravedlivě musím uznat, že pěvecká sóla, to nebyl žádný velký průser. Přece jen bych ale čekal o level, levlíček lepší výkony. Jasně, jakmile se do sborového zpěvu opřel celý soubor, mělo to ty správný grády. Jo, abych nezapomněl – velkým a zásadním plusem celého představení byl výkon živé kapely přítomné na jevišti, a také sem tam zapojené do děje.

       Jenže vedle zpěvu a herectví je další nedílnou součástí muzikálové produkce tanec. Obávám se, že v tomto směru rakovnické Šakalky zoufale propadly. Je smutné, když z celé taneční company složené z mladých a hezkých holek umí tancovat jen jedna, a to je zase o generaci starší Lucka, decentně řečeno – dlouholetá členka souboru. Co naplat, že holky blbnou v zákulisí, ale na jeviště svou energii a půvab přenést nedovedou. Tak ve smyslu pedagogickém představení účel splnilo – dívky si včas uvědomí, že k herectví jejich cesta nesměřuje. Vrátím se k Verunce Kubařové – ta, když už jako pubertální holka vylezla na jeviště, bylo to „něco“ navíc vidět na sto honů! Nemyslím, že představitel Kšandy, nebo další kluci ze suchdolské party, jsou hotoví či polohotoví herci. Ale v jejich případě režisérka využila přirozené komediálnosti a klučičího blbnutí. Bohužel, u holčičí části ansámblu se to nepodařilo.

       Abych byl ale genderově vyvážený – nemohu si odpustit výhrady k postavě Bejbyho. Jedním z nesporných kladů představení je upozadění této postavy. Nevím, jestli to byl výsledek inscenační úvahy, nebo záměr související s dispozicemi jejího představitele. Myslím, že vyznění inscenace by jen prospělo, kdyby se Bejby stal ještě více „neviditelnou“, ale o to mystičtější postavou. Kdyby místo Bejbyho hrál více sám rokenrol. A když už bylo představení uvozeno postavou vypravěče, proč jej naopak více nevyužít. Samozřejmě, že mě hned napadnou cíle didaktické – můj devítiletý syn sledoval celé představení bez dechu! Moc se mu líbilo. Možná by mu pár přímočarých slov o marasmu let padesátých pomohlo některé situace rozklíčovat. A nejen jemu.

       Již jsem se přiznal ke své slabosti pro rakovnický divadelní soubor. Souvislá řada pro mne stěžejních inscenací od Tvrdohlavé ženy, mou oblíbenou Krvavou suitu, přes Prince a chuďase po strhujícího Modroočka, to je prostě záruka vysoké divadelní kvality. Obávám se, že Šakalím letům se nepodařilo dosáhnout toho, co bylo, a zase bude, tak typické pro rakovnický soubor – prolnutí generací, talentů, kumštýřů z oblastí mimodivadelních či propojení výrazných individualit.

   

Praha, Rakovník 4.10. a 16.10.2014

Několik těsně povolebních poznámek

ANO, prostě to zařídíme

Tak letos vyhrál tento debilní slogan. Nu, již předci věděli, že „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“! Nejspíše budeme mít na pražské radnici nesympatickou dámu ze světa lobbingu, pro niž se politický i volební program zdrcnul do věty „budu se radit s panem Babišem“. Tak jupíí. Měli jsme na magistrátu už různé exoty, nejen tedy tam! Například Špidlovi stačila k vítězství ve volbách věta „zdroje jsou“. Jenže kdo si dnes vzpomene, co všechno ten neobdivuhodný skřítek z Jindřichova Hradce rozmrdal! A tak i budoucí paní primátorka jednou z magistrátu odejde do zapomnění. A my, Pražáci, rodilí, naplavení, z přesvědčení i lítosti, si můžeme jen přát, abych se v jejím hodnocení mýlil! A držet palce sobě i paní Krnáčové. A ještě drobnost – pověstné kluky ze Zlína už v karlínských kancelářích dávno početně předhonily krásné, ale trochu namyšlené dívky ze Slovenska. Jsou příjemným zpestřením naší lopotné úřednické práce. Většinou přesilné nacionalistky, pro které je vše slovenské lepší, a vše české stojí za vyliž kotel. Dívky neukotvené, protože doma se na ně dívají přes prsty (jsem velice slušný, kamarád s přímou zkušeností by byl pregnantnější, ale tudíž vulgárnější), a v Praze se přes jejich krásné, leč zvednuté nosíky dostane jen opravdu sebevědomý či finančně vytuněný samec (nejspíš ze mne mluví těžká závist!). Rád bych věřil, že paní Krnáčová je už jen s ohledem na věk rozumnější.  Jen mi je divné, že tato dáma, která chce naše dobro a v Praze žije od roku 2000, neměla ještě v březnu letošního roku ani české občanství…

ODS? ODS!

ODS dostává na prdel, kde to jen jde. Ovšem u nás, v Praze 9, se ukazuje, že slušnost se v politice může vyplatit. Vysočany ani Prosek nerozbouřily žádné ódeesácké aféry. Městská část očividně vzkvétá a voliči práci radnice ocenili tím, že přisoudili ODS jednoznačné vítězství. Straně neublížilo ani trapně diletantské heslo o odsunutí lidí bez domova mimo obydlené zóny. Radnice Prahy 9 totiž s bezdomovci opravdu pracuje, nejen hubou. Úsilí radních slavilo úspěchy, ovšem paradoxně jen do doby, než se díky tomuto úspěchu na území Prahy 9 začali stahovat bezdomovci z jiných částí metropole. A magistrát k tomu celkem bezskrupulózně přispěl.

Radikálně jiná situace je ovšem v mém Hometownu. Zde jsem ódeesku kdysi zakládal. Pár let po mém odchodu ji zprivatizoval místní zbohatlý ješita, přivedl ji k přímé spolupráci s komunisty a posléze jeho přebujelé ego dovedlo dřívějšího hegemona místní politiky k zapomnění. ODS, která dokázala kdysi porazit na rudém severu i komunisty, získala nějaká 3% hlasů, a tak bude v zastupitelstvu chybět. Obyvatelům města chybět ovšem nebude. RIP!

TOP 09, od devíti k pěti

Co dodat? Očekávat, že stokrát přežvýkaný Karel může zachránit ty zoufalce z pražského magistrátu, je nebetyčná naivita. Vyplýtvat poslední zbytky charismatu na podporu zběsilého…. no, spíše zoufale neschopného primátora, tomu prostě nerozumím. Jistě, striktní odmítnutí spolupráce s Anonisty jednoho muže (něco jako Církev Ježíše Krista posledních dnů) je velice sympatické! Obávám se ovšem, že toto rozhodnutí není z Hudečkovy hlavy! Nakonec se ale chytám naděje, že topka bude tou stranou, která kde to jen půjde, zastaví bezuzdné rozhazování veřejných prostředků na kraviny! Čeho se bojím? Aby se neopakovala situace na většině krajských úřadů, kde rezervy vytvořené předchozími krajskými vládami ODS byly rozfofrovány (až na dvě výjimky – tuším, že na Vysočině a v Jihočeském kraji) během prvního roku vlády socanů. Jo, a ještě modlitbička na závěr: „Velký Magistráte, dej, aby došlo k naplnění rozhodnutí Nouzou Náměstkem dojednané o zprovoznění tunelu Blanka 2. prosince, a aby nikoho z té nové party Anonistů, nebo věčně zeleného Štěpánka ze Čtyřkoalice…. pardon – Trojkoalice, nenapadlo tento termín zpochybnit nějakou další arbitráží či zneplatněním smluv! Amen!“

Svobodní a Piráti – jedéém, ať se prcka blejská!

Zoufalý Paynův pokus získat přízeň lidu svým návrhem poskytnout davu právo vetovat rozhodnutí zastupitelstev mne k smrti vyděsil! Mé naděje vkládané do vyhraněně pravicové strany i v komunálních volbách se tak záhy rozpustily v smutném zklamání. Ale nešť. Stále si myslím, že Svobodní a Piráti mohou být tím kadlubem, ze kterého vzejdou noví schopní vlčáci s názorem. Že názorový rozptyl Pirátů je tak obrovský? Že jsou namícháni z lidí s tak rozdílnou motivací? To se vytříbí – OF byla také míchaná všehochuť. I když tohle přirovnání kulhá na obě nohy!

Příští dny, měsíce a roky teprve ukáží, jak to kluci pirátský ustojí. Ta póza nezměrné nezávislosti nemůže vydržet dlouho. Programové setrvávání v opozici lidi namíchne. To, že čtyři piráti v zastupitelstvu Prahy odmítli jakoukoliv spolupráci s komunisty, socany a ódeesáky, ale jaksi jim vypadli anonisti, mluví za vše. Přece se nebudou babrat v nějakých ideologických žvástech. A když jim Duce slíbí zrušení autorského zákona, ještě mu pomůžou vyzbrojit Agrofertní milice pracujících. Škoda, že se na magistrát nedostal třeba takový G.W.Bush. Byl by klid, protože by kluci měli jednoznačného nepřítele. A oni prostě nepřítele potřebují. Ber kde ber. Ó, jak my jsme to měli snadný – naším nepřítelem byl komunista. V tehdejších letech celkem jednoduše identifikovatelný. Kdo se má dnes ve dvaceti letech vyznat v těch termínech z dob Rakouska Uherska - estébák, oligarcha, vůdcovský princip, zákon o veřejných zakázkách? A co teprve rozpočet, fiskální rok, mandatorní výdaje… Tak držím palce, hackeři veřejné správy!

Nezávislé střely

Myslím, že mám smysl pro humor. Ovšem uniká mi to přesvědčení lidu obecného, že to těm politikům natře, když zvolí jakési recesistické sdružení. Proč takovému voliči nikdo neřekne, že to natírá v první řadě sobě. Sice volí lidi, kterým by nesvěřil ani klíče od kůlny, ale nevadí mu, že jim svěřuje klíče od veřejných peněz. Co je mu ale do nich, to jsou nějaké imaginární prachy, které na radnici posílá kdosi z vlády, nejspíše rovnou z tiskárny.

A tak v Ostravě silně zaboduje jakési hnutí Ostravak, a třeba v Brně srandisti z „Žít Brno“… Na druhou stranu v Ústí nad Labem se zadařilo sympatické kandidátce „PRO! Ústí“, která vyplula na vlně znechucení nad konáním socanských radních v akci proti Činohernímu studiu. Doufám, že z jiného soudku je také rozhodné vítězství aktivistů v Holešovicích a okolí z hnutí „Pro Prahu 7“. Když si ale projdu jména zastupitelů z tohoto hnutí…., no nevím. Vlastně bych byl rád, kdyby se jim dařilo! Ale to bude chtít ustát všechna ta drobná zklamání, spory a rozčarování z vlastní nedostatečnosti a neschopnosti se domluvit nejen s jinými, ale často i mezi sebou. Protože zvolením do zastupitelstva teprve přichází na řadu ta uhlířina…

Praha, 13.10.2014

Čertova skála a pekelné příběhy

„Čertova skála se tam prý říkalo proto, že tam jednou šel myslivec, měl v kapse flašku čerta, zakopl o skálu, čert vypadl, vylil se, no a od těch dob to byla opravdu Čertova skála. Druhá, střízlivější verze praví, že čert měl za noc postavit přes Berounku most, aby si odnesl dceru z Rybárny. Ale do rozbřesku a kohoutího kokrhání to nestačil, a tak utřel nos.“

Ota Pavel, Souboj o štiky

    Pohádku o Čertově skále mi poprvé vyprávěla babička Jarmila. Střídala jí s pověstí o Kněžské skále – s pohádkou o kněžně, jejíž zkamenělou podobu lze dodnes spatřit nad štičí tůní v záhybu Berounky. Příběh o zlé kněžně znám v několika zmatečných verzích. Problikávají mezi prvními rozvědčickými vzpomínkami spolu s mihotavým světlem lampy a vůní petroleje. To pověst o Čertovce se přece jen mnohem snáze udrží v rámcích daných klasickou českou pohádkou. Zlo = čert, dobro = krásná dcera, chytrost vítězí nad čáry a peklem… Samozřejmě vždy záleželo na vypravěči – které motivy vypíchnul, které potlačil! Babička kladla důraz na líného převozníka, který by zaprodal svou dceru i horoucímu peklu. Táta se více soustředil na pekelné detaily, plivání síry, pukání skály. Když stejný příběh dnes vyprávím svým dětem já, vychází mi převozník z Kouřimecké rybárny spíše jako hodný trouba, a u chytré dcery se soustředím především na její popis – sedmnáctiletá plavovláska s vlasy vyšisovanými sluníčkem, opálenými pihovatými tvářemi, vykasanou sukní… a tak vůbec!

    Jedná se o pověst pradávnou, písemně zaznamenanou již v polovině devatenáctého století.  I naši rodinu tenhle čertovský příběh spojuje napříč generacemi. Babička jej slyšela od svých rodičů a vyprávěla jej svým synům. Táta při vyprávění usínal uprostřed věty, už když na chatě uspával coby malého kluka mne, zatímco se v hospodě, vedle u Čoličů nebo u Šlahounků rozjížděl víkendový mejdan. A stejně usínal, když už dávno po období mejdanů vyprávěl stejnou pohádku vnoučatům. Já v současné době vyprávím nejmladší dceři zjednodušenou verzi. Ale už jsem také musel slíbit, že příští rok se na Čertovu skálu vypravíme. Matěj se těší, že Adélce ukáže obrovské balvany, o které se pod mohutnou, více než sto metrů vysokou skalní stěnou, rozbíjí jarní povodně. A to jsou právě ty zbytky čertova mostu, na kterém chtěl líný převozník vybírat mýtné výměnou za svou dceru. Opravdu, z jistého úhlu pohledu oba obří kameny vypadají jako zbytek mostních pilířů. Poučený pozorovatel ví, že zvláštní tvar balvanů je dán jedním z mnoha geologických jevů, které krásné údolí Berounky formovaly. Kdysi se v těchto místech po mořském dně rozlévaly mocné proudy žhavé lávy. Působením mořské vody láva netuhla rovnoměrně, a tak vznikaly odolnější polštářové útvary. A dva takové obří kamenné polštáře leží pod skálou v řece, přičemž svým tvarem a polohou odjakživa podněcují lidskou představivost a fantazii.

    Starodávná Kouřimecká rybárna stojí naproti Čertovce dodnes. Můžeme si o ní přečíst i v povídkách Oty Pavla, který sem několik let jezdil potkávat ryby. Zde se nejspíš dozvěděl o Fialovém poustevníkovi Matouškovi zpod Týřovických skal, které jsou odtud na dohled proti proudu. Bývalý přívoz, který pobral i celý povoz, na břehu pod rybárnou už nenajdeme. Jen prastarý dub tu stojí jako svědek časů dávno zmizelých, svědek řady lidských osudů a mnoha divokých povodní.

    K mohutné, více než sto metrů vysoké stěně Čertovy skály, se nejsnáze lze dostat ze strany severní, od Hracholusk, odkud vede k vrcholu skály pohodlná lesní cesta. Protože je skála sama i její okolí přísně chráněnou rezervací, nevedou sem žádné značené turistické trasy. Z úzké asfaltky, která vede z Hracholusk k hájovně na Křiništi, je třeba u hájovny odbočit k lesu, kde se cesta na jednom místě rozbíhá do čtyř směrů. K vrcholku skály vede ovšem jen jedna!  Skála je schovaná dole za lesem. Jak to, že „dole“? Inu, je to dáno tím, že veškeré vrchy, kopce, hluboká údolí a inverzní rokle vznikly endogenními silami, tedy především působením tekoucí vody. A tak až nevelká, ale trpělivá Berounka se postupně zařezávala do plochého terénu, aby odkryla důkazy dávného běsnění živlů – nejen Joachimem Barrandem proslavená naleziště dávných zkamenělin, z nichž trilobit se stal poznávacím znakem zdejší geologické suboblasti, ale také opravdu čertovsky pekelnými horotvornými procesy vzniklé Týřovické a Nezabudické skály, Čertovu a Kněžskou skálu, skály U Eremita a u ústí Klucné, a mnoho dalších červenohnědých skal, jejichž zabarvení naznačuje přítomnost síranů. Pyritonosné břidlice byly od středověku zdrojem kyseliny sírové. Na Křivoklátsko pronikla těžba v 17. století, kdy se i v údolí „našeho“ Skřivánčího potoka břidlice těžily, aby se zpracovaly v kyzovnách. Odtud z dlouhých hromad nalámaných břidlic odtékal vitriolový louh až dolů do údolí do gypsáren, kde přeměněn na kyselinu sírovou sloužil k výrobě sádry. Takže nakonec tomu není tak dávno, co dnešní biosférická rezervace UNESCO opravdu páchla peklem, sírou a čertovinou!

       Příběh čertovského mostu u Kouřimecké rybárny, pro jehož vystavění byl stanoven opravdu kritický termín – jedna noc, končí vzbuzením kohouta. Jehož zakokrhání, jak je obecně známo, plaší smrt a vítá ráno. Už jako malému klukovi mi připadalo docela nepatřičné, a k čertovi dost nespravedlivé, že tak úctyhodné dílo, jako je postavení mostu během jediné noci, je překaženo tak jednoduchou ochcávkou – vzbuzením blbého kohouta… Ale když to vezmeme kolem a kolem, není ten konec příběhu vlastně nejvíc ze života?

Praha, 7.10.2014

Kouřimecká rybárna s přívozem

Čertova skála z levého břehu Berounky, pod skálou jsou vidět čertovy kameny

Zbytky čertova mostu zblízka

Čertova skála z pravého břehu řeky a dnešní pohled na Kouřimeckou rybárnu