Rakovnický Tylák poměrně pravidelně
vygeneruje několik slušných divadelníků – samozřejmě nejvíce jsou vidět herci
či herečky! Například pro Verunku Kubařovou mám prostě slabost ještě od dob
PaCha (velmi vydařené rakovnické inscenace Prince a chuďase)! Ale spolu
s herci rakovnický soubor vygeneroval a jistě vygeneruje režiséry,
pedagogy, organizátory amatérské scény i schopné novináře. Proč je nutné tento
fenomén zmiňovat? Inu, i proto na sebe rakovničtí nabalují jak vanilkový
rohlíček cukr nové a nové pokušitele slávy ochotnické! A to je obrovská výhoda
i nevýhoda mého tak oblíbeného divadelního souboru.
Principálka Alča nejspíše čas od času musí
řešit problém s přetlakem poptávky. Aspoň si to tak představuji… Mám partu
šikovných holek, uděláme Modroočka… Tentokrát padla volba na tak známá Šakalí
léta – klasický muzikál se zpěvy a tanci. Rozumím té sebedůvěře, protože
Rakovník je až po okraj naplněn talentovanými lidmi. Bohužel, poslední inscenace
ukázala, jaký je rozdíl mezi pohádkou, kdy je jisté neumětelství potěru
roztomilé a vlastně vítané (jako ve zmíněném Modroočkovi), a mezi
„dospělým“ muzikálem, který vyžaduje přesnost, ale i drajv, talent, ale i
správnou intonaci.
Rakovnické Šakalky táhnou dvě skupiny herců.
Zaprvé jsou to přesvědčivě zahrané postavy dospělců – otec Kšandy, tetička,
vrchní Kaláb, panoptikální skupinka sousedů… Odpouštím prvních pár minut, než
se herci chytili. Ale pak to byla radost. I z této skupiny ovšem
k mému příjemnému překvapení vyčnívala jako hvězda souboru Alenka
v roli nešťastné barové zpěvačky Milady. Nelehká role, zdánlivě lehce
zazpívané party. To trdlo, které pamatuji z divadelního baru coby
neřízenou střelu, vyrostlo ve velkou herečku!
Druhá skupinka, která to krásně hrnula, to
byla Kšandova parta suchdoláků, zahraná mladými kluky. Byla radost se dívat,
jak je to baví, jak si to na jevišti užívají. Jejich herectví určitě nebylo
dokonalé, při souhře se starými pardály to trochu skřípalo, ale přítomnost těch
kluků na jevišti, to byla ta chvíle, kdy se odněkud objeví energie, která mě na
divadle tak baví.
Muzikálová produkce stojí a padá se zpěvy a
tancem. Ani poučené ochotnictví ovšem neomlouvá okamžiky, kdy se divák bojí
dalšího pěveckého partu. Pokud jsem dobře informován, zkoušení Šakalích let
trvalo dost dlouho na to, aby stihli sólisté „doškolit“ své hlasy. Spravedlivě musím uznat, že pěvecká sóla, to
nebyl žádný velký průser. Přece jen bych ale čekal o level, levlíček lepší
výkony. Jasně, jakmile se do sborového zpěvu opřel celý soubor, mělo to ty
správný grády. Jo, abych nezapomněl – velkým a zásadním plusem celého
představení byl výkon živé kapely přítomné na jevišti, a také sem tam zapojené
do děje.
Jenže
vedle zpěvu a herectví je další nedílnou součástí muzikálové produkce tanec.
Obávám se, že v tomto směru rakovnické Šakalky zoufale propadly. Je
smutné, když z celé taneční company složené z mladých a hezkých holek
umí tancovat jen jedna, a to je zase o generaci starší Lucka, decentně řečeno –
dlouholetá členka souboru. Co naplat, že holky blbnou v zákulisí, ale na
jeviště svou energii a půvab přenést nedovedou. Tak ve smyslu pedagogickém
představení účel splnilo – dívky si včas uvědomí, že k herectví jejich
cesta nesměřuje. Vrátím se k Verunce Kubařové – ta, když už jako
pubertální holka vylezla na jeviště, bylo to „něco“ navíc vidět na sto honů!
Nemyslím, že představitel Kšandy, nebo další kluci ze suchdolské party, jsou
hotoví či polohotoví herci. Ale v jejich případě režisérka využila
přirozené komediálnosti a klučičího blbnutí. Bohužel, u holčičí části ansámblu
se to nepodařilo.
Abych byl ale genderově vyvážený – nemohu
si odpustit výhrady k postavě Bejbyho. Jedním z nesporných kladů
představení je upozadění této postavy. Nevím, jestli to byl výsledek inscenační
úvahy, nebo záměr související s dispozicemi jejího představitele. Myslím,
že vyznění inscenace by jen prospělo, kdyby se Bejby stal ještě více
„neviditelnou“, ale o to mystičtější postavou. Kdyby místo Bejbyho hrál více
sám rokenrol. A když už bylo představení uvozeno postavou vypravěče, proč jej
naopak více nevyužít. Samozřejmě, že mě hned napadnou cíle didaktické – můj
devítiletý syn sledoval celé představení bez dechu! Moc se mu líbilo. Možná by mu
pár přímočarých slov o marasmu let padesátých pomohlo některé situace
rozklíčovat. A nejen jemu.
Již jsem se přiznal ke své slabosti pro
rakovnický divadelní soubor. Souvislá řada pro mne stěžejních inscenací od
Tvrdohlavé ženy, mou oblíbenou Krvavou suitu, přes Prince a chuďase po
strhujícího Modroočka, to je prostě záruka vysoké divadelní kvality. Obávám se,
že Šakalím letům se nepodařilo dosáhnout toho, co bylo, a zase bude, tak
typické pro rakovnický soubor – prolnutí generací, talentů, kumštýřů
z oblastí mimodivadelních či propojení výrazných individualit.
Praha, Rakovník 4.10.
a 16.10.2014