Gomora Ekocida mezi toitoikami

Motto:
A...anti...anti mafia
A...anti...anti fascista
A...anti...anti capitalista!

Gomora Ekocida, Vojtěch Bárta a Ondřej Novotný, Chemické divadlo - inspirováno dílem Roberta Saviana, spisovatele a novináře "odsouzeného" k smrti neapolskou Camorrou za odkrývání mafiánských praktik (nejen) při obchodování s odpadem. 
Psáno po premiéře v karlínské Invalidovně dne 29.10.2019.

       Těžko budu podezírán z náklonnosti k politickému divadlu. Spolu s profesorem Císařem si stále myslím, že k ověření politického postoje slouží novinové úvodníky spíše, než deklamativní proklamace z divadelního jeviště. Na druhou stranu musím přiznat, že v poslední době jsem dobrovolně shlédl pár inscenací, které by za politické bylo lze označit bez uzardění. A dokonce se přiznám, že jsem jimi nebyl otráven či zklamán, spíše naopak, a to přesto, že starou konzervu nepřekvapí, že politikum na jevišti je vždy rodu levicového.

       Když před představením Gomory Ekocidy rozpačitě předstoupil režisér Bárta, aby divákům přiblížil motivaci inscenačního týmu převést Savianovy texty na scénu, sevřel se mi hrudní košík očekáváním prvoplánového poučení. No..., ne že by se nedostavilo nepravděpodobností chrastící upozornění na podobnost mafiánské Neapole s matičkou Prahou... brrrr...! Ale když Bárta požádá diváky, aby s ním zadeklamovali, spíš než zazpívali, úvodní píseň - viz motto - přejde náhlým střihem do naléhavě mrazivé přesvědčivosti předznamenávající následující dění!

       Řekl bych, že hlavní roli v tomto představení hraje Salierovská chodba Invalidovny v drsném kontrastu s nahodile rozmístěnými toitoikami. Divák se ještě nestačí zbavit vlezlého očekávání festivalové chemické vůně (která se ovšem nedostaví, až panoptikální procesí provoní prostor kadidlem), a už na něj z první kabinky vypadne pankáč. Ale to není herec, to JE pankáč, mladej kluk nepředstírající despekt ke konzumní společnosti... Hnusem se chvějící bytost recituje cosi, co je zrozeno v přímé linii poetismu, a zároveň je jeho opozitem. Těžko nazvat poetickou konstantou opakovaný verš o díře v glóbusu, jíž se řinou hovna civilizace, těžko přiznat, že unifikovaný kontejner a nekonečné kontejnerové lego je Signálem času dneška. Obraz sypajících se zmražených těl čínských dělníků, novodobé hliněné armády, přece nelze nazvat poetickým! ... Nevím, ta podobnost obojího básnivého nazírání odlidštěného světa mne bila do očí. Jen v tichu netikají hodiny, ale pukají lebky, na zemi se netřpytí rozbitá sklenička od vína, ale cinkají vystřílené hilzny...

       Chodbou nás posouvají postavy v bílých overalech a reflexních vestách od jednoho magického, ale přitom realistického obrazu k obrazu dalšímu. Každá toitoika žije svým příběhem, třeba tahle je katolickou kapličkou v středomořském stylu, přeplácaném blyštícími se tretkami a jabloneckou bižutérií. Smutnou madonou je překrásná Asiatka s perlovými slzami, a jakoby v těch sračkách bylo nejdůležitějším sdělením, aby si slečny daly pozor na ty italské elegány... A další scéna, filmové střihy, vlaječky ze staniolu popsané rakovinou táhnoucí z neapolských polí, kde pod tenkou vrstvou zeminy v radioaktivním odpadu a vrstvách laků a petrochemického svinstva dovezeného z bohatého severu koření červená rajčátka. Divák je součástí Felliniho filmu, postavy nehrají, ale jsou. Předkřesťanský šaman je opravdovým šamanem, pozlátko je pozlátkem, vylitá káva není obyčejnou rekvizitou, hlava kazatele v hajzlu je opravdu v hajzlu, rapující šestnáctiletý cigoš nejspíš nemusí přemýšlet nad smyslem vykřičených slov... uprostřed karlínské Neapole plné matroše. 

       Při tom všem čarování je pořád zřejmé, že se hraje o život. O život v pokřiveném světě. Režisér Vojtěch Bárta by nejspíše použil obratu - o život v pokřiveném kapitalismu. Nu což, jisté je, že Camoře se dříve nebo později podaří zasrat svinstvem celou Kampánii, a pak? Však jste četli o kamionech s italským odpadem u Mácháče, ne?  A o Kuciakovi?

Praha, 29.10.2019

P.S. Pár dní po shlédnutí představení jsem náhodně narazil na článek o toxických odpadech. Možná i pod Vojtovým vlivem jsem rozklikl nadpis, abych se dozvěděl, že Camorra v odpadech točí více než 6 miliard eur ročně...

89. Jiráskův Hronov 2019

Letos jsem se rozhodl, že si po letech užiji divadel bez toho, abych v podvědomí pořád myslel na věčná srovnávání, hodnocení a rozbory. A tak jsem si jen vkládal na fejsbůk pár okomentovaných fotografií. A teď je mi líto, že to vše zmizí v propasti sociální sítě mezi fotkami lahváčů a západů slunce. Aby nezmizelo, odložím si to vše sem.

Den prvý, pátek 2.8.2019

.... vlastně spíš minus první. Vyrážíme ze Stolice s obvyklým zpožděním obvyklé hodiny. K mému nekonečnému překvapení K. nezabalila výbavu odpovídající opuštění Evropy na několik měsíců. Kufr naší Černé Mamby mi tak připadá až zkroušeně poloprázdný. Dobrodiní hradecké dálnice (kdeže jsou čtyřhodinová putování po poděbradské státovce!) neohrozí ani stavba mostu před Jaroměří, takže za dvě hodiny a něco K. může přihlásit Adélku do jejího semináře. Už i u té osmileté princezny se projevuje hronovský seminaristický syndrom. Nejraději by do puntíku zopakovala loňský seminář tak, jak jsme léta a roky pozorovali u našich žateckých kluků. Ovšem i to zjištění o řece, do které dvakrát nevstoupíš, nejspíše patří k výchově. Ještě rychle pro vstupenky do ÍCéčka. Když jedna z dobrovolných pokladních pronese: „Petr Dvořák, pět tisíc osmdesát korun“, druhá vyprskne smíchy... No, mně spíše vstoupily slzy do očí. Ale co naplat, jsme čtyři, a to vydá na téměř šedesát vstupenek na téměř třicet představení (ne na všechny performance bereme obě děti)...  Ještě na večeři na Baštu (myslel jsem, že se najíme v Poříčí, ale Klára má někdy rozum!!, jak zjistíte dále), pak se ještě zastavit u paní domácí doplatit ubytování, kam se nastěhujeme v sobotu (už aby dorazil Jarda s Jitkou se svou hotovostí, by se stali spolupodílníky nákladů!). A už zpátky do Velkého Poříčí do zájezdního hostince U Hanušů... Jak jsem předeslal, naštěstí je smečka syta, protože do lokálu hostince by moje princezny Claire von HornoPorno a Adelaide von Unterbanhof nevkročily za nic. Inu, já povečeřel dva Krakonoše a spokojeně vplul do vlastního pokoje. Ubytování za ty prachy, a pro mne, člena trampské osady Anamští skřivani, zcela OK... Těšíme se k naší paní domácí. Jak to dopadlo, bude alergik na prach vyprávět v dílu Den druhý. Samozřejmě dojde už na divadlo a jiné obskurní zážitky. 

Jo, na snímku hronovský kostel a renesanční zvonice z roku 1610. Její 400 let starý zvon mi právě připomněl, že otvírají v Čapkárně!

Den druhý, sobota 3.8.2019

Trpíc stařeckou nespavostí, nechal jsem smečku spát v zájezdním hostinci U Hanušů, a vyrazil nakoupit do hronovského supermaketu snídani a svačinu pro seminaristku Adélku. Myslím, že sobotní nástup do dětského semináře byl nejdůležitějším okamžikem dne. Již jsem v "Dni prvém" naznačil, že Adel byla rozhozená zjištěním (přestože jsme ji včas připravovali), že nový seminář = noví lidé okolo... (ale vyčkejme Dne třetího, vše se v dobré obrátí!). Druhým kruciálním okamžikem byl dotaz směrovaný novému provozovateli baru v Čapkárně - zda vede sekt. Ubezpečil mne, že nějaká "demíčka" tam budou... Bohužel, i záložní řešení Pumpídova tradičního přípitku, nový Coctail bar u bývalé jídelny, skončilo sice vstřícně nadějným, leč též "demíčkovým" ubezpečením. Zde by sice kvůli naší minigrupě objednali i brut, ale to už bych se cítil zavázán, a tím omezen ve volném pohybu po hronovských nálevnách. Inu, uvidíme v úterý, až dorazí ostatní přípitkáři! Pak už byl čas zajet se ubytovat. Vyslechli jsme si tradiční poučení, při kterém nikdy netuším, jestli si paní domácí z nás dělá či nedělá prdel. No, spíš to všechno myslí vážně. Složil jsem kauci, kdybychom prej něco pokecali... Klára pak štítivě povlékla ten humus, ve kterém budeme týden spát, já utřel prach a dodusil se. A šup šup na první divadlo, které nás hned rozdělilo. Klára s Matějem na studentské představení, které prý bylo jemu šité přímo na tělo (kafkovské ztrácení se uprostřed davu). My s Adélkou jsme spěchali na pohádku do Stanu. Místo pohádky jsme ovšem shlédli jakési pásmo místních kulturních světlonošů. Nebudu to komentovat, ony ty koncerty v DDM na Proseku taky bývají slušná prdel! ... Pak ještě nádherné krátké představení v Myšárně – myšlenky se stáčely ke svitavskému Céčku. Děti se v ději dost ztrácely, ale o to zajímavější byla následná diskuse o nevratném odcházení blízkých a prázdných místech, která po nich zůstávají. ... Naše zlaté děti jsme pak uložili (a vysvětlili, že paní domácí opravdu nestoupá po schodech nahoru, a že se jejímu domu nepřezdívá Batesův motel!). V pohodě jsme s K. seběhli dolů do Čapkárny na první zadostiučinění tohoto festivalového ročníku - inspirativního představení Buranteatru Brno. Jak nemám tyhlety řachandy rád, tak musím uznat, že měl pravdu Honza Švácha, který mne přesvědčoval, že nás představení strhne. Stalo se. V půl dvanácté jsem pak nesměle navrhoval K. zastávku v Tritonu. Jak bych to... No, prostě, naštěstí mi vysvětlila, že je unavená, a že by si šla lehnout!

A na fotografii je lípa, kterou prý vysadil u hronovské hřbitovní zdi páter Legner. To by jí bylo více než 170 let!

Zmínku o Dni třetím, tedy hronovské neděli 4.8.2019, musím začít informací nejpodstatnější – Adélka na dotaz - jak bylo v semináři? - odpověděla s rozzářenýma očima: „Skvěle!!“. Naše smečka je totiž tak v pohodě, jak je v pohodě její nejslabší a nejmilejší článek. Takže jupííí!

Ráno jsem Áďu odvedl do semináře a zamířil k hronovskému kostelu, abych zde pod hronovskou zvonicí naťukal do mobilu zprávu o našem pátečním příjezdu. Když kolem mne prošla Alena Zemančíková poprvé, zaregistroval jsem ji pozdě. Když prošla o půlhodinu později, už jsem slušně pozdravil a ťukal dál… Naštěstí se paní Zemančíková zastavila, takže když mi to došlo, mohl jsem k ní přistoupit s vysvětlením, že nejsem magor s magorským telefonem, ale že píšu o hronovském svatostánku. To, že na fejsbuk, jsem si nechal pro sebe… Paní Alena se usmívala a nejspíš si myslela něco o magorech…

Denní příděl trapnosti jsem si následně dovybral při návratu přes Jiráskův park, kdy jsem část kladenských Vaďáků přes celou louku zdravil replikou z Kuhlovy Harily – „Mně se líbí, jak ty vlny dělaj’ fuck, fuck, fuck….!“ No, pak že má Lupincova parta smysl pro humor…

Na neděli naplánována čtyři představení. Začali jsme třicetiminutovou politickou agitkou mladých ze Svitav (soubor JAMka-drumka). Až v Sokolovně jsme zjistili, že představení je přístupné až od patnácti. Ta nepřístupnost se ovšem projevila jen v nepříliš ústrojně užitých slovech jako prdel, píča a hovno. To naše děti nemůže nijak vyděsit (a fakt nevím, jestli naštěstí či naneštěstí). Já performancí zcela disgustován, drže se páně profesorova tvrzení: „Chci-li si udělat politický názor, přečtu si novinový úvodník“. Taky nesnáším Zemana a jeho přiblblou suitu, ale použité umělecké prostředky považuji za trapné a blbé. K mému překvapení se Klára souboru a představení zastala. K ještě většímu překvapení její argumenty měly hlavu a patu (doposud jsem si myslel, že na agitky jsem v naší smečce specialista já!). Závěr pro mne – možná dorůstá generace, se kterou už budu mít stále větší problém najít prostor souznění…

Ostře sledované vlaky Divadla Radar jsme si s Matejem vysloveně užili! V jeho věku jsem Hrabalovo zásadní dílo četl poprvé, a nejen proto jsem rámcově tušil, co Matějovi především vrtá hlavou. Takže radu výpravčího Hubičky, představovat si při TOM vaření guláše, jsem z vlastní zkušenosti modifikoval radou z útlého spisku Dospíváš v muže – myslet při TOM na fotbal… (až teď mi došlo, že v jeho případě jsem měl spíše doporučit počítačovou hru!). A jen na okraj – přetěžké je inscenovat takovou předlohu. Třeba v mém případě bylo skoro nemožné očekávání překonat. Matěj ale prohlásil, že to bylo zatím jeho nejlepší představení (škoda, že nemohl vidět Buran teatr, to by byl nadšen!).

A taky už tu máme první odchod!! Klára s Matějem nedokoukaly Zborníkovu Legendu o lesích a lidech Jirásků z České Lípy, soubor doplněný hosty z Klapého a možná i odjinud. Zkuste před Klárou začít deklamovat a dramaticky mávat rukama, to je prostě konečná. Možná ta snaha udělat Zborníkův text co nejpietněji nebyla tou nejsprávnější cestou.

No, a pak jsem se vydal k autu, abych se na skok vrátil do metropole. V úterý se pokusím o rekord – stihnout představení se začátkem v 18:15, to tu ještě nebylo! Poslední představení boleslavského Divadýlka na dlani glosovala Klára ve svém statusu, najděte si to, stojí to za to.

Nedělní fotku netřeba komentovat.

Den čtvrtý, pondělí 5.8.2019,

trávím u své korporátní PC stanice v karlínské kanceláři. Zbytek smečky má (mnou) docela slušně zkombinovaná představení. Tak věřím, že budou spokojeni! Já proto nebudu psát o pondělních představeních, věřím, že něco na svůj profil naťuká Klára! Ale mám tak příležitost vrátit se k nedělnímu potkání se s Alenou Zemančíkovou. Před lety jsem s ní vedl spor o směřování města Hronova. Tedy přesněji řečeno - reagoval jsem na její článek zveřejněný, tuším, v Referendu. Má odpověď, o které se paní Alena nejspíše ani nedozvěděla, je dodnes někde na Burmově blogu. Vzpomínám si, že Jan Šotkovský zveřejnil odkaz na mou polemiku v tehdy ještě papírové Amatérské scéně. V důsledku toho se tento příspěvek stal na docela dlouhý čas mým nejčtenějším blogem. Do doby, než autor jednoaktovky Spílání prdelí k publiku, René Levínský, nasdílel mou povrchní dojmologii ze scénické montáže brněnského Národního divadla „Hoří v sadě rodném květ“, jejíž součástí jednoaktovka byla. Tehdy jsem získal řadu nových přátel jak zde na fcb, tak ve skutečnosti. Ale také několik… řekněme nesympatizantů. Nu což, je to řehole, tydlencty sítě!

Jo, ještě k té polemice s paní Alenou – myslím, že i ona by nejspíš uznala, možná i v Referendu, že za to spící město už ódéeska nemůže.

Logicky nemám aktuální hronovskou fotku, tak jednu vzpomínku na rok 2002 - sedíme ve Stovce s Pumpídem. Musel tam být i Jarda, protože zády sedí Jitka!

Den pátý, úterý 6.8.2019

Zběsile úspěšný den! Po konstruktivně rychlém mítinku k novému procesu nastavování tiketů k výmazu osobních údajů dle GDPR jsem opustil korporátní chodby, takže do Hronova jsem dorazil skoro o dvě hodiny před plánovaným časem. V Sokolovně se přivítám s Wagnerojc a usedám na kraj hlediště. Od pardubického Exilu nečekám zázrak, takže je třeba sedět blízko dveřím. Jenže zázrak se dostavuje. Výborný Kolečkův apokryf na Euripideovu Medeu, přesná režie jdoucí textu naproti, a hlavně ohromující herecké výkony. A zasloužený sukces!! Ano, zakřičel jsem si, radostí i na pochvalu! Strašně mě mrzí, že K. tohle představení zasklila.

Večerní Vizváryho sólové Sólo nemá cenu popisovat. Jak pantomimicky vyjádřil Tajča - dole nad stolem osciluje kvalita jiných performancí, ruka nad hlavou předvádí neměnnou úroveň Sóla. Standing ovation, a Burma zase křičel, Klára taky, ostatně ostatní též. Čirá radost!

Aby nebylo vše do růžova - po Vizvárym naložit usínající děti, přemluvit K., aby se vrátila do Čapkárny. A v tom kalupu jsem úplně zapomněl na Blondýnin koncert ve stanu!! Nic by se nedělo, můžu na Evu zajít v Praze, koncertuje tam docela často. Ale byl jsem zvědav, co letos předvedou předskokani Kroul a Lechnýř!! Protože ty jsem prostě prosral a jinde je neuslyším! ...

Dnešní fotka? Momentka ze včerejšího Tritonu. Pozdravit Davida. Šedá rulanda, eidam, a ve dvě ráno šup šup do pelechu!

Den šestý, středa 7.8.2019

Zběsile neúspěšný den... Ba ne, kecám, to jen abych navázal na včerejší text... Ale únava z pendlingu Praha - Hronov zpáteční (modří pochopí decentní upozornění na páteční Ojebad), a ne zrovna smysluplného pondělního vysedávání u Pecků ve Vysočanech, si dnes vybrala Burmí daň. Prospal jsem dvě ze tří představení! No, taky započítejme včerejší Triton a brzký ranní doprovod naší blonďaté seminaristky... Ale den přinesl také příjemné posezení s přáteli u přesnídávkového stolu (světák by řekl brunch v řeznictví Na Baště!), kdy se semele vše možné, od sociologické pitvy změn hronovské atmosféry, přes vzpomínky a vzpomínky a vzpomínky, po útoky Burmích gramer-nazi jednotek... To vše doprovozené výbuchy bezuzdného smíchu! ... Divadla? Podruhé Radar s drsnou inscenací Zlatý drak, prolínání podobenství s docudramatem. Kruté, vlastně politické divadlo o utrpení asijských přistěhovalců pod slupkou naleštěné západní duševní bídy. Podle mne perfektně zvládnuté, ovšem geopoliticky dost neústrojně předložené diváctvu české kotlinky. Se Zlatým drakem souvisí drobné, ale důležité zjištění: dohadujeme se s K. o režijním záměru genderového promíchání herců v ženských a mužských rolích. Snažím se vysvětlit, že cílem je oprostit se od nepodstatného a k postavám přistupovat jako k univerzálním bytostem. Naši diskusi pozorně poslouchá Matěj, aby se mne najednou zastal a pronesl: "Obsazení žen a mužů bylo pro ten příběh nepodstatné!" Docela mi spadla brada…

Nic zaznamenáníhodného už den nepřinesl. Snad jen, že po večerním představení jsme s Máťou zmokli, a tak jsem se už do víru festivalového maloměsta nevracel. Sbírám síly na blížící se finiš!!

Na snímku hronovský Mariánský sloup. Sem anarchistické pařáty Franty Sauera nedosáhly!!

Den sedmý, tedy čtvrtek 8.8.2019,

vrcholil nočním hájdpárkem na téma dalšího směřování hronovského divadelního festivalu... Když už mě plácání po ramenou sralo, přihlásil jsem se do diskuse, načež jsem už žádné další slovo nedostal. Protože vše je OK, zabrání parku pro pouťový hudební festival si přejí hronováci, přes což vlak nejede, stánky jsou fajn, protože se přece dávno známe s obsluhou, a že se zvažovalo přestěhování mezidruhové přehlídky do Litomyšle či Pardubic, to přece nemohl nikdo myslet vážně!! A tak i nový pan starosta bude za Jiráskův Hronov bojovat třeba v Praze!! Chtěl jsem podotknout, že by bylo fajn, kdyby za něj bojoval nejdřív v Hronově, ale už jsem řekl, Hnilička dělal, že jsem neviditelný... Nu, což... Takže divadla: Napravil jsem chybu a dokoupil Matějovi vstupenky na Dürrenmatovu Návštěvu staré dámy (slovenským hostům to vůbec neodsýpalo, ale Máťa bude mít slušný zářez do seznamu povinné četby, kam letos pančitelka přidala divadlo), a taky na inscenaci Adama Doležala Grönholmova metoda. Text žádný zazrak, ale herecká příležitost, kterou čtveřice z brněnského Véčka vysosala do mrtě. Pro mne i Matěje velký zážitek!

V noci Triton a mladež Ojebadská. Prostě hukot. Vstával jsem před chvílí a jdu si užít pécéčka.

Na fotce včasný návrat naší skvělé dvojky... S přibývajícími léty se i jejich návraty budou prodlužovat...

Den osmý, tedy pátek 9.8.2019

Pro nás vyvrcholení letošního Hronova - dvoják Odborné poroty nám milého Ojebadu. Blasfemické balábile o všech těch porotách amatérských přehlídek mělo zaslouženou odezvu. Princip zacyklení děje Ojebadi na Hronově dotáhl k dokonalosti. Představení totiž nekončí, v jistém okamžiku samo na sebe naváže novým začátkem a rozjede se znovu. Porotu jsem předtím viděl dvakrát, publikum fór vždy pochopilo, a v jistém okamžiku představení ukončilo potleskem. V Čapkárně se ovšem děvčata a chlapci rozhodli hrát furt pryč, potlesky nepotlesky. Dvakrát jsem se vrátil, a pořád se hrálo! Konec jsem neviděl, pospíchal jsem na další představení. Ale prý, když po třech hodinách začínal kus po třetí, technici zhasli světla... Večer v Tritonu se ke mně radostně naklonila Yvona (skvělá v roli teatroložky docentky Kowalské), aby mi sdělila, že odehrála na letošním Hronově přes pět hodin čistého jevištního času (spolu s Ottou Linhartem, oba ještě hostovali v představení náchodského Dredu).

Odpoledne jsem strávil v Pécéčku, letos poprvé a naposledy, a moc mě mrzelo, že tam se mnou nebyla K. Ne kvůli diskusi o hostující Staré dámě (přes nesporné klady představení slovenských hostů to bylo typické "ochotničení", tedy touha předvést divadlo "jako" profesionálně, přitom na Slováky "se chodí", protože vozí pecky, na které si právě profíci zhusta netroufnou). Ale kvůli opravdu inspirativní diskusi o Dredovské totální alterně, představení Figura cum figuris. Já to viděl na Modrém kocouru, a v sobotu nám s K. toto téma vydrželo celou hradeckou dálnici. Protože Pumr Nepumr, kvůli takovým věcem na Hronov jezdíme! Přesně kvůli takovým…

Večer mne potěšila K. převyprávěním odposlechnuté hádky šéfa festivalu Julínka s jakýmsi stánkařem, kdy se Julínek rozčileně snažil vysvětlit, že celý ten jarmark na náměstí je jen doprovodným programem k divadelnímu festivalu... Skeptická Burma tvrdí, že mez pružnosti je překonána, a divadelní festival se již stal doplňkovým programem jakési letní hronovské dočesné, na které chybí jen ty kolotoče... A tak si hronovští sami řežou tu pověstnou větev, a jdou si pro porážku, ve smyslu spíše jatečním, než bitevním. Burma věští, že tenhle diamant z české kulturní koruny záhy vypadne. Nebo si někdo dovede představit dřívější hosty z celého světa, jak se prodírají ožralým davem mezi řvoucími stánky na náměstí cestou z Jiráskova divadla do postelí na Radnici?? Já tedy ne!

Fotografií se vracím k tradičnímu Pumpídovskému přípitku, bez něj by nebylo Hronova!

Den devátý, tedy poslední, sobota 10.8.2019

Usnul jsem málem v Tritonu, tedy v předchozí, páteční večer. Ale nebyl jsem kolektivem propuštěn, protože nikdo nechtěl převzít odpovědnost za našeho nočního hosta. Jsou to srabi. Když jsme se tedy konečně rozhoupali k odchodu, chytil jsem druhý dech a najednou se mi kurevsky nechtělo. Protože jsem sentimentální, nostalgický a taky trochu alkoholik. A jestli něco nesnáším, tak je to co...?? No přeci Loučení!!

Jenže sobotní ráno bývá hektické, a především je třeba stihnout nejenom uklidit u paní domácí, ale hlavně odvést Adélku do semináře. Protože tu partičku malých hereček a jejich náčelnici Evu čekalo závěrečné vystoupení před celým Hronovem (tedy tím divadelním, ne pouťovým!). Adel nafasovala hlavní roli! Bylo to vydařené, s ohledem na potlesky na otevřené scéně a závěrečný aplaus příjemné nejen pro nás, pyšné rodiče. Taky kdo z naší party může říct, že si v Čapkárně zahrál dva roky po sobě!! (Ojebad se nepočítá, ten hrál dvakrát po sobě, ale v rámci jednoho vystoupení... René taky ne, ten je s Medvídky na indexu, a ani mluvit se o nich v hronovských šálách nesmí!!)...

Slunečnice pro Evu Blondýnu, která se osm dní o smečku holčiček starala, a vtipné, něžné a dojemné (určitě pro otce hlavní postavy!!) představení nazkoušela. ... Pak už jen naposledy na Baštu, kde se milé dívky s úsměvem až do konce o nás perfektně staraly (bylo by lze říci, že za úplatu, ale to by bylo hloupé, a ve srovnání s jinými provozovnami zcela nespravedlivé!). Naposledy napsat Tajčovi esemesku o jednom slovu: "Slivovice?", přečíst si odpověď: "Už jdu!", dojíst můj první segedín po patnácti letech (výborný!!), dopít nealkoholického primátora, tvářit se před ostatními, že nejsem ani sentimentální, ani nostalgický, zběžně se rozloučit, jako by se nic nedělo. Samozřejmě všem slíbit, že vyberu a zorganizuji nějakého Frikiho, Kačenu či kýho čerta (protože slibem nezarmoutíš!), nasednout do Černé Mamby a posledním obeplutím náměstíčka se fakt nevratně rozloučit. ... Matěji, jak se ti na Jiráskově Hronově líbilo? "Bylo to skvělý!! Na Hronov mám vždycky krásné vzpomínky!!" ... a to neví, co všechno má před sebou!!!

Na rozloučenou připojím jedinou použitelnou momentku ze sobotního představení dětského semináře s naší hvězdou.

Tři divadelní zážitky v jednom

Vprostřed letošní divadelní sezony se mi přinatrefilo, že se mi za sebe poskládala tři představení, ke kterým se v myšlenkách stále vracím. Před závorku důrazně vytýkám, to není kvůli roli nahoty na jevišti, přestože jak často opakuji, s nahotou na divadle mám veeelký problém. Na druhou stranu pravdou je, že nahotou, sexem či explicitním násilím jsou všechny tři performance naplněny po okraj. Tak není divu - pokud dočtete, zjistíte proč. Možná bych mohl tvrdit, že společným jmenovatelem je dramaturgyně Dagmar Radová, ale to bych lhal – na to jsem přišel až dodatečně.

Lonely Horny Only, A Studio Rubín

Dagmar Radová – Ondřej Štefaňák, domnívám se, že se jedná o první představení autorské a režijně dramaturgické dvojice v A Studiu Rubín, shlédnuta repríza dne 8.2.2019.

„Když mi bylo dvanáct, představovala jsem si, co budu dělat v sedmnácti. Že budu mít kluka a budu s ním spát. Poprvé, samozřejmě, na kožešině před krbem..! Pak k tomu došlo, nebylo to na kožešině před krbem,… a bylo to takové normální… Pak jsem spala s jinými, a bylo to takové… normální…“

Lonely Horny Only  (Jen tak osaměle nadržený-á?) je holčičí hra… Jasně, nevnucuji svůj názor, chci tím jen hned na začátku vyplýtvat jeden z hlavních důvodů, proč se mi hra tak líbila. Odvážím-li se nekorektně rozdělit náš svět na ženský a mužský, pak ten ženský je zajímavější, napínavější, ale také dramatičtější i krutější. Nezdá se, že by prvotním záměrem autorů a zároveň inscenátorů bylo postavit představení na odvěkém střetu pohlaví. Stejně se však na pozadí zjednodušené, nebo přesněji řečeno – tinderově na dřeň zjednodušené komunikace osamělých bytostí z obou břehů odehraje již tisíckráte odehrané. A je to stále, stále napínavé!

Nesymetrické postavy „Ženy“ a „Kluka“ (zdráhám se použít označení „Muže“) se se svou osamělou nadržeností vypořádávají po svém. Zatímco ale u Ženy se nám dostává nějakého zdůvodnění, návodu či příčinných souvislostí, postava Kluka je plochá, jednoduchá, až to bolí (a nakonec ten rozdíl hodně zvýrazní i odlišné herectví obou představitelů – skvělé Anity Krausové a Vojtěcha Hrabáka). Ale není to obecně odraz skutečnosti? Nejen když zůstaneme u jednoduchého pudu? Třeba - znáte nějakého heterosexuálního kluka puberťáka, který by si první sex představoval na kožešině u krbu? Zpravidla je nám úplně jedno, kde a jak k tomu dojde, hlavně ať k tomu dojde!

A tak všemožné válení se v kýblech ejakulátu, stříkající krev, klukovské naparování až k nesnesení… to vše stejně končí motáním se Kluka kolem bojující Ženy. O všechno! Kluka zamrzlého v šesté třídě a dále se vyvíjejícího v jednoduchých schématech, vzorcích násilí, sobectví, ješitnosti a nekonečně sebestřednosti. Pak přijde závěrečný monolog Ženy, ale to už se Kluk choulí v jejím klíně, vděčně a v bezpečí…

Pokud vydrží (a nevidím důvod, proč by neměli), je Lonely Horny Only divadlo, na které se v příští sezoně chystám znovu!

Teritorium, Divadlo X10

Ondřej Novotný s tímto textem zvítězil v  soutěži Aura-Pontu o nejlepší původní hru roku 2018, režie Jan Frič, dramaturgie opět Dagmar Radová.

Shlédnuta repríza dávaná dne 13.3.2019 v DUP39.

Krásné představení v postapokalyptickém prostoru DUP39, skvělí herci (pro kamarády – Honza Grundman je fakt dobrej!). Dočetl jsem se ve více než  jedné recenzi, že Frič se urval a zkouší, co divák ještě snese. No, jak jsem již předeslal, nejsem natěšen na každou nahou jevištní scénu, a to už jsem zažil leccos – od Bílého divadla přes Vyorálkovo moudí po náchodský Dred. Kassandřina nahota od samého začátku opravdu hraje, tu bych do toho „zkoušel“ ani nepočítal.  A že nejmladší Agamemnonovu dceru hraje starej chlap (Hynek Chmelař)? I pro to mám vysvětlení…

Novotného remake Aischylova Agamemnóna (první části Orestei, aspoň postavy si vybavíte – Kassandra, Klytaimnéstra, Élektra, Ifigenie, Orestes… já vím, je to daleko od maturity, i já si po letech musel poskládat bájné děje a postavy z gymplácké čítanky dohromady, když jsem si užíval mysteriózního uvedení Orestei na Antické Štvanici), tedy Novotného text prý posouvá děj do destruované dystopické budoucnosti. Aktualizace jsou celkem zřejmé – Ifigenie zahyne při bombovém útoku, o vetřelcích se mluví jako o imigrantech, i ten název – Teritorium – se jaksi odmítá hlásit k Mykénám. No řeknu vám, zcela deprimující beznadějná situace, k moci se královraždou dostává svině Aigisthos, za pomoci totálně vytroubené Klytaimnéstry, co zanedbává psychoterapii… A nakonec mu potřebnou stafáž před veřejností poskytne nejmladší čisťounká Chrýsothemis (tedy fousatej Chmelař!)… No to by člověk blil, z té nekonečné beznaděje.

Opravdu? Já naopak po představení postával na ochozu pln naděje a důvěry v naší lidskost. Proč? Pokusím se… Když zazní jména Aischylos, Euripidés, Sofoklés… vidíme bílé řecké chitóny, ušlechtilé držení těla...  Jenže jaké asi tak mělo „držení těla“ vojsko v předhomérovském období, tedy třeba baj voko ve 12. století před Kristem? Po desetiletém obléhání Tróje? Po deseti letech dobývání, vraždění, drancování, znásilňování… Co za zvěř se vracelo do Mykén? A co vše s sebou zdivočelí vojáci přivlekli!! Unesené a zneuctěné ženy z cizích kmenů, oblečené neoblečené; otroky, zmrzačené páchnoucí lidské trosky, co roztáhly své plachty ve slumech těsně za hradbami! A vojáci? Vraceli se k ženám o deset let starším, jejich děti jim byly cizí, mnohé doslova. Do svých bělounkých domů a bílých postelí přivedli ženy divně (ne)oděné a divných mravů, a také houfy (najednou taky cizích) dětí. Jediné, co je zajímalo, bylo lemtání neředěného vína a vyžírání spíží, v horším případě dospívající dívky ze sousedství.

Mykény byly po deseti letech prostě hospodářsky, politicky i lidsky úplně jinde. A do toho se vrací Agamemnón, co nasliboval svým vojákům bohatství a slávu. A co z toho? Velký hovno! Zbývají jen nekonečné rvačky, vraždění v ulicích, znásilňování, násilí, zmatek a zmar. Klytaimnéstra, která tuší, co se po návratu armády bude dít, jen přihlíží, jak se Aigisthos snaží zabránit nejhoršímu. Agamemnón místo zajištění pořádku jen opakovaně znásilňuje nezletilou Kassandru, je mu úplně jedno, s kým stará Klytaimnéstra spí či nespí. Všechny hádky končí předhozením Ifigeniny smrti. Pošahaná Élektra se motá po ulicích a blábolí ideologické nesmysly, Orestes radši zbaběle zahnul kramle. Mykény jsou před totálním zhroucením. A tak Aigisthos volí radikální řešení – pro zpacifikování zdivočelých hord je třeba odstranit jejich vykloubeného vůdce, leč zároveň se hodí z něj udělat hrdinu (kolikrát to v historii znovu a znovu vyšlo?! Svatý Václav, Johanka z Arku, Napoleon, Uljanov…). Takže katafalk, zlatá maska, čestná stráž a všechny tyhle sračky pro udržení pořádku. A kdo to vše posvětí? Ke komu se přikloní veřejné mínění? No přece k nevinné čisťounké Chrýsothemis. Ta holčička s věčným cigárem a s povahou i chováním pragmatického chlapa, co na závěr představení zapálí svého medvídka, aby jej vzápětí pochcal…

V čem je ta nadějeplnost a důvěra v člověka? No přece v tom, že se z takových sraček vždycky nakonec nějak vyhrabeme! Že z toho hnoje vyroste další civilizace rozumu a víry. Že Aischylova hra, prvně provedená v roce 458 p.K., se hraje dodnes, a po Átrejovcích není vidu ani slechu. A tak máme naději, že takhle to bude fungovat i dopředu. A s mnohem pozdějším klasikem si můžeme říct: „A budeme žít, strýčku!“

Novotného a Fričovo Teritorium je představení, na které se chci vrátit i s přáteli! (Ale tu scénu s pomočeným medvídkem Fričovi neodpustím, to byla ta chvíle, kdy jsem byl testován, co ještě snesu já..!)

BurnOut aneb Vyhoř!, A Studio Rubín

A zase Dagmar Radová, tentokrát ve dvojici s Janem Fričem, který hru také režíroval. Ale s ohledem na formát jistého docudramatu předpokládám, že výrazněji než jindy se na inscenaci podílela i scénografka Jana Hauskrechtová a herci Natálie Řehořová (skvělá!) a Jiří Panzner, kteří spolu s Fričem představení odehráli.

Shlédnuta druhá repríza 15.3.2019.

Když jsem na jaře loňského roku na útulném petrském dvorku s národním režisérem diskutoval o vyhoření, věděl jsem samozřejmě, že tohle téma je věc kurva citlivá, a že je třeba si k irské i  zapálit… Jak jinak se má kancelářská myš vypořádat s vyhořením někoho, kdo právě stvořil monumentálního Fausta? Teritorium v DUPu jsem pak odkládal, protože jsem se bál, že to bude „na sílu“, že to anoncované „co divák vydrží“ mne nevydýchatelně zavalí. Naštěstí se nic takového nepřihodilo a mne, alternativce, rozhodilo (trochu) až to závěrečné chcaní. Možná s o to větším očekáváním jsem pak zamířil do Rubínu na BurnOut.

Tak začněme tím, že očekávání naplněno nebylo. Rozuměl jsem každému slovu, myslím, že i každému pohybu, přehození nohou, pozdvihnutému obočí, skládání Rubikovy kostky… Výčet inscenací běžící za herci mi vyrazil dech... A zase předběhnu – jestli otevřenost až k nahotě těm čtyřem (pěti) pomohla, jsem rád za sebe i za ně. Ale já zůstal jen pozorovatelem, jako by mezi hledištěm a jevištěm bylo sklo.

Klára to představení shrnula do čtyř vět. Bohužel si ty věty nepamatuji, a neumím takhle zamířit přímo na komoru! Ale určitě jsme se shodli v tom, že míjení vyhořené jednotky, prezentující svou smutnou radost až na kost, s vnímáním hlediště bylo někdy až útrpné. Nejhorší je smích na místech, kde smutkem měla praskat hlava. Jestli to byl smích zasvěcenců, tím hůře. Vše fungovalo, i otrávené rozpaky tvůrců nad začátkem představení - vždyť těmi dveřmi přišel Pavelka od sedmdesátých let už tolikrát, jak se tedy neopakovat?! Nebo jaký je to pocit ve čtyři ráno zjistit, že hotová scénografie je sice nádherná, ale pro jiné představení?! Že nejpřirozenější je herec v okamžiku, kdy už je nepoužitelný, a pak ještě pes, který nic nehraje (takže proto je Pechlátův Pudl prostě dobrej!). Jasně, rozumím té Natálčině honičce po známých i neznámých prostorách pražských divadel, až do padnutí, ale … no a co? Úryvky monologů známých postav ze známých her (a mně i neznámých) byly přesné, a seděly jak pověstný hrnec. Ale toho patosu bylo asi moc málo. Klidně bych jej „v zájmu věci“ snesl mnohem víc. Což mi připomíná slavnou inscenaci Zbavme se svých patosů a hymen, která mě dostala, a chtěl jsem ty herce chytit za ruku, a říct jim, že jim rozumím, …a to se nikdo nesvlékl :-). No jo, teď jsem si připravil můstek k nahému Fričovi. Nejde o to, že jeho vysvléknutí bylo vlastně reakcí na hereččin povzdech na adresu režisérů řešících inscenační rozpaky nahotou.  Já ten akt vysvlékání pochopil především tak, že víc už udělat nelze. Není co dodat, proč mluvit, když už toho tolik bylo řečeno, zahráno, předvedeno. Vyhořelec nahý až na kůži sedí v křesle a je vymalováno. Jen Rubikova kostka v dlaních.

Pak už jen (samozřejmě nahá) Hauskrechtová, diskokoule - symbol zmaru? nebo jen byla po ruce?,  a závěrečná deklamace, při níž se kralevic českého divadla tyčí nad diváctvem zahalen v hermelínu  divadelní opony! A mně se tak chtělo radostně zvolat větu mého odvěkého přítele Josefa: „O tebe, Peťko Alexejeviči, o tebe já strach nemám!!“. Tohle není vyhořenost, to je fascinující svět hledačů, a to hledání bude hodně napínavé, tohle bude ještě jízda!!

Napsáno a poskládáno v Praze, 26.3.2019

 V Rubínu, jeden z vylitých kýblů...

Hledání Kačeny

Nejspíš i vás zasáhlo video, které v posledních týdnech kolovalo fejsbůkem. Bylo sestaveno z téměř stejných situací – barvoslepý člověk je obdarován speciálními brýlemi, které mu umožní uzřít svět v barvách. Reakce těchto lidí je, bez ohledu na věk, pohlaví či sociální postavení, velice podobná. Výkřiky překvapení následované dojetím a slzami radosti… Náhlé překlopení černobílého světa do světa barevného prostě musí být neskutečný zážitek. Jenže takový zážitek je nám, nebarvoslepým, prostě odepřen (naštěstí!).

Tušíte, že touto analogií směřuji k jinému vidění. A to k vnímání světa prostřednictvím brýlí, jimiž se v jistém šťastném okamžiku stává hudba, obraz, báseň, a pro mne samozřejmě také divadlo. Ne že bych v průběhu představení a divadelních performancí vydával výkřiky překvapení! To ne, ale už jsem se v hledišti přistihl s otevřenou pusou, či jsem se dusil vzlyky, aby se za mne K. nestyděla.

Mimo všechny myslitelné emočně zprostředkované situace je pak setkání s viděním cezeným přes brýle, které realitu zderivují tak, že si s ní najednou musíte nějak poradit. Cosi nutí zírat přes brýle dál. Nelze uhnout očima, nelze mávnout rukou a vykašlat se na to. Nelze rozumět či jen nerozumět. Chápat, nechápat. Takové kategorie najednou neplatí. A tím jiným světem jsou mi obrazy režiséra Jana Kačeny.

Těžko najít něco tak odlišného, jako je mé a Kačenovo vnímání reality, světa, či jak „To“ kolem sebe nazvat. A přes Kačenovy brýle se skly vysoustruženými ze dna těžkých lahví těžko kdy s porozuměním pohlédnu. Nad Kačenou nelze zívnout ani po nepovedeném představení – čímž nemyslím představení nepochopené. A tak si jdu pro nový náklad, a znovu jsem polapen.

Před časem, po našem prvním setkání s Kačenou, v Autobufu, bylo to Unhappy Happy, jsme se s K. shodli, že něco tak úžasného jsme dlouho neviděli. V mém (nekačenovsky zasraně racionálním) žebříčku bylo tohle zběsilé představení v první trojce roku 2017! Díky Renému jsme se s režisérem Kačenou potkali u jednoho stolu, i to byl zážitek (včetně jeho tehdy zeleně sešitého obličeje - důsledku střetu lunetika s realitou). Zíral jsem na tu jednotu formy a obsahu, a jsem od té doby Kačenou fascinován.

Sháněl jsem potom všemožné dostupné informace. Ne, že bych očekával, že prozřu a z ničeho nic uvidím Kačenovitě! Jen se prostě v tom svém světě neobejdu bez berliček výkladů a pochopení, recenzí, hodnocení a kritik… Přišla útrpná Miriam podle Demla, míjení k nepřečkání, pak Stepní vlk, úžasné nepřekvapení. A teď mám před sebou premiéru s návratem do Autobufu. Je to opakované kroužení kolem stínítka lampy, při každém nárazu větší či menší spálenina, pokaždé si jen potvrdím, že ten svět plný barevného světla je mi odepřen. Že Demla budu číst jako Demla, a Hesse jako Hesse, a nikdy ne jako Kačenu (a jako Kačena). Dál tedy hledám a čekám na každou skulinu, kterou šťasten na chvíli zahlédnu Kačenův barevný svět, který je nám, barvoslepým, prostě odepřen (naneštěstí?).

Praha, 12.12.2018, psáno po představení Traktát o stepním vlku v Rubínu, před představením Jacek staví dům v Autobufu.

Zabili jste Gonzaga, soudruzi

Vražda krále Gonzaga, Dejvické divadlo, Jiří Havelka a kolektiv herců, režie Jiří Havelka, představení odehráno dne 27.9.2018

Vytýkání před závorku:

Snad v roce 2007 vznikl doslova přes noc „plzeňský“ soubor L.S.Věk, aby přes stejnou noc připravil představení, které zachránilo tehdejší krajskou nepočetnou postupovou přehlídku. V tu noc se sešli herci i tvůrci z dnes mýtických souborů Pachýř Pačejoff, DNO, Jesličky, Láhor Soundsystem, Střípek, snad i Nejhodnější medvídci, určitě z KALD DAMU… Vzniklo divadlo „na dřeň“, představení „Fucking Generation“, ze kterého mi rok na to, v sálku hronovského hotelu Slávie, spadla brada. Celé představení bylo postaveno na osobních zpovědích herců těsně za hranicí dospělosti (ať to znamená cokoliv!), a opakovat takové zpovědi několikrát denně, to muselo hraničit s psychickým terorem… (taky poslední představení Věkovci zrušili, i když v tom rozhodnutí spíše než vyčerpání psychické hrálo roli vyčerpání návykově relaxační).

Vsadil bych se, že režisér Havelka tehdejší představení viděl a byl rozervanou výpovědí - vzniklou vlastně mimoděk - stejně, ne-li více, zasažen. Údajně po letech inscenoval podobné otevírání třináctých komnat se svými studenty z DAMU. Tohle představení jsem neviděl, na rozdíl od podobně niterné inscenace „Teď tu tvou slabomyslnou“ (Hronov, 2014, soubor Jednabáseň a mrazivý výkon české Vietnamky – či vietnamské Češky Huyen Vi Tran – v hustě osobní zpovědi dívky zažívající svou vztahovou džungli před tabuli i divoké hledání vlastní identity).

A teď co patří do závorky:

Jiří Havelka použil stejný princip i na představení určené k čtvrtstoletému výročí Dejvického divadla. A tak po upřímné zpovědi adolescentů či právě dospělých, jsem se stal svědkem otevřeného svěřování „hotových“ tvůrců v tom věku uprostřed běhu. Šest herců po čtyřicítce jde stejně, jako smečka L.S.Věka, s kůží a svým osudem na trh. Myšička, Melíšková, Žádníková, Babčáková, Trojan a Tomina Jeřábek vystupují v této části hry za sebe, spíše bych ovšem řekl – „hrají“ sebe, a tuto hru něžně prolínají s hrou na Hamleta, aby se vždy na záblesk, na moment stali herci předvádějícími dánskému dvoru upravenou verzi Vraždy krále Gonzaga… Tedy hrají divadlo na divadle, ale vlastně hrají divadlo na divadle o divadle…

Sem patří malá vsuvka… Všechna ta hra na pravdu a vysvlékání duše by byla na nic, kdyby nebyla uvěřitelná. Měl jsem dokonce pocit, že publiku, přestože to dejvické je jistě poučené, první vystoupení Martina Myšičky vyrazilo dech, a chvilku pak trvalo, než se diváci zase nadechli. Herci DD jsou mi samozřejmě věkově bližší, a čím je mi bližší i jejich zpověď, tím více jsem ji prožíval. Na pódiu dochází k interakci, přestože se jedná o sólové výstupy, herci improvizují a hlavně na sebe „slyší“… A pak? Pak promluví Ivan Trojan! Myslel jsem, že tento herec mne už nemůže ničím překvapit. Vždyť jsem viděl Oblomova, viděl jsem jeho Trigorina… Jenže při Trojanově sólovém vystoupení v první části Gonzaga jsem najednou měl pocit, že mě z mé židle v desáté řadě vytahuje dopředu. V sále je přítmí, vsadil bych se, že se mi v jedné dlouhé chvíli díval přímo do očí! Při jeho monologu zkamení i jeho herečtí partneři. Fascinovaně jej pozorují, aniž by se pohnuli, ustane i pohrávání si s černou látkou, která je jim nenápadným, ale podstatným nástrojem při zběžném, až  jakoby mimoděčném dotváření postav… Jsem člověk veskrze racionální, ovšem v tom tichu divadelního sálku se mi opět potvrdilo… Co vlastně? Možná že to jsou ty chvíle, kdy se dynamo našich duší rozjede na plný kule, aby nabilo skryté baterky po okraj, a my můžeme stejně jako Soňa Serebrjaková žít a pracovat.

Otevírání utajených sklípků v duších herců, to je pro Havelku určitě málo, jakkoli by to celou hru uneslo. Havelka šel ovšem dál – celá hra na divadle a na divadlo má jeden zásadní smysl: ve druhé části představení se propojí osobní, reálné osudy a obavy i můry šestice bytostí na jevišti, s můrami kralevice dánského a jeho snahou skrze divadlo usvědčit vládce, jenž je vrahem. A divák, před nímž se doposud proplétaly osobní osudy s fikcí, je náhle vržen do reality současnosti. Té současnosti, ve které se nevraždí Gonzagové, ale reální Litviněnkové. Ne jako Polonius za závěsem Hamletovým mečem v náhlém hnutí mysli zasmušilého melancholika potulujícího se po hradě s lebkou v ruce. Ale poloniem v množství násobně přesahujícím celosvětovou roční produkci.

Dokudrama o Litviněnkově vraždě je v celkem zběsilém tempu odehráno za použití minimálních prostředků. Texty hercům do úst nevkládá dramatik, ale sám život – jedná se o policejní záznamy a protokoly. Přestože se postavy i herci střídají, divák je pořád ve hře. Všichni se mohou stát všemi. Až na jednoho. Martin Myšička se v roli Alexandra Litviněnka mění ze zdravého optimisty v zoufalý stín. Dejvické představení se tak stává přímočarou obžalobou vraždícího Vládce… Přičemž srovnání jedu Claudiova a jedu Putinova kulhá snad jen v obludnosti konání toho druhého. 

A tak jsem, jako tehdy mladí ze souboru L.S.Věk, potřeboval po představení náhražkovou oporu. Protože i s nabitými baterkami se můžeme cítit bezmocní až k pláči.

Praha, Dejvické divadlo 27.9.2018

P.S. Hansi, máš to u mě!!

Pérák... aneb Co by kdyby

Pérák, VOSTO5, představení v Arše 17.9.2018

Zmínil jsem se před kýmsi, že jsem byl se synkem na vostpěťáckém Pérákovi. Dotyčný odvětil – to je ale blbina, co? Přiznám se, že jsem se zarazil – divadlo VOSTO5 je na vrcholu popularity a zdá se mi, jako by pro mé mladé přátele a známé bylo jakýmsi malým Semaforem dneška. Se vším všudy, tedy i s jistou mírou nekritické adorace. Ovšem ta odmítavá reakce musela být něčím vyfutrovaná – buď osobní, nebo sdělenou zkušeností.

Pérák byl v Arše derniérován již na jaře letošního roku. Možná jsem svým mávnutím motýlích křídel také přispěl k tomu, že představení se velice rychle do Archy vrátilo v zářijové a prosincové sérii. Totiž, nebyl jsem jistě sám, kdo po vyprodání „poslední“ jarní série v pokladně Divadla Archa fňukal a domáhal se dalších představení. 

Vedle nás, fňukajících, se ale očividně objevili diváci, které Pérák neoslovil. Čím to? Myslím, že VOSTO5 se podstatně liší od divadel, která se drží své poetiky, jako hovno košile (jak by řekl můj otec) – a můžeme si vzít do úst třeba znovu Semafor (aniž by nás byť jen napadlo připomenout slavnou Varyšovu kritiku Divotvorného hrnce), nebo intelektuálně i stylem době bližší Sklep, tedy příklady nekonečného odcházení za tvrdohlavého lpění na svém. Očekávat od Vostopětky, že bude stále tím studentským divadlem Vajcete a Sniežky je – naštěstí – zcestné! Ten soubor je sám o sobě postaven na principu pestré různorodosti. Je sice skvělé zablbnout si s hochy při Titáncích, či sledovat „moderátorskou“ souhru Petara a Ondara při Košičanu. Samozřejmě, že léty sbíraná zkušenost improvizační či moderátorská i jiná čas od času někde vyhřezne (třeba v úspěšné inscenaci Proton, která mne osobně fakt nenadchla). Ale asi nejen Havelka vyrostl a chtěl zkusit něco jiného, než osvědčené postupy Špialové ruky. A to je, podle mého názoru, první příčina odpoutání se od části vostopěťáckého publika…

Proč ten důraz na Havelku? Inu, on je autorem (či spoluautorem) a režisérem těch, řekněme, velkých, jiných produkcí. Kdy se k širšímu souboru VOSTO5 přidávají další profesionálové, nejen herci, aby vytvořili unikátní představení. Někdy na hraně site specific – v Dechovce spolu hraje sál, původně Baráčnická rychta. Bez technického zázemí a vybavení Archy by nebylo Kolonizace. Těším se na Společenstvo vlastníků, ve kterém si zahraje společenský sál Masarykova nádraží. Pravda, u Péráka asi není prostor Archy zásadní, ale do spřízněné skupiny Havelkových her patří. Když připomeneme ještě Operaci Levý hák, mystifikaci o nekapitulaci ČSR před Hitlerem, složí se skládačka dramat silně inspirovaných a především chytrých. Inspirovaných dějinami, o nichž má Havelka zjevně dost načteno. A to bude tou druhou příčinou – Pérák, vnímán jako bohapustá sranda, prostě musí být zklamáním. On totiž od dospělého diváka očekává nějakou základní dějepisnou obratnost. Prosťáček je prostě v zatáčkách děje a množství postav totálně ztracen a po deseti minutách se musí těžce nudit.

Havelka je navíc očividným fandou komiksů. A tak komiksově fabuluje – zatímco Kolonizace je zřejmou reflexí ábíčkových příběhů (na těch jsem vyrostl!!), do Péráka Havelka přimíchá holywoodský příběh superhrdinů náhodně spojených společnou touhou zničit okupanty. Ta malá česká Liga spravedlnosti se poskládá v podzemní odbojovou buňku složenou z Casanovy, Divy, Kazatele a Jestřába. Každý má nějakou dovednost – Casanova vést a ukecat dav, nu vždyť je to krycí jméno komunistického agitátora Fučíka. Divou je herečka Adina Mandlová, neohrožená agentka s dokonalým výcvikem. Kazatelem je štábní kapitán Morávek, hluboce věřící odbojář a skvělý střelec z obou svých pistolí. A Jestřáb? To je přece Jaroslav Foglar se svým létajícím kolem!

Havelka zručně a vtipně kombinuje děje, postavy, co by kdyby… Synek sledoval promyšlené a efektní bojové scény, poslední boj parašutistů, kteří se nemohli vzdát, protože bránili své spolubojovníky v kryptě, kam jsme spolu na jaře přinesli růže. Já se bavil alternativní historií a mnoha odkazy a náznaky… Cestou domů bylo o čem mluvit.

Čím skončit? Ano, lístky pro můj šálek čaje už dávno sklízejí v jiných zahradách. Ale hoši z Vosto5 jsou jistotou! I díky svému neustrnutí.

Praha, 21.9.2018

Deadtown, aneb utopen očekáváním

Deadtown, Divadlo bratří Formanů, 16.9.2018, Smíchovská náplavka

Cestou ze Smíchovské náplavky, tedy z obří boudy Forman Brother’s Theatre, se mi motala v hlavě jedna překvapivá otázka – kde je to očekávané nadšení z dalšího Formanovského spektáklu Deadtown? Proč se netěším, až budu Kláře vyprávět, o co přišla? Má pravdu Er, který na mé pochyby odvětil – už’s toho viděl prostě moc…!? A tak někde mezi Florencí a Křižíkovou se mi začaly vybavovat moje iniciační divadelní zážitky. Když je hodně a pečlivě proseju, které nejzásadnější zůstanou?

Nastřádaly se tehdy… no vlastně během několika zásadních let. Samozřejmě Léblův Racek. To byla iniciace jak prase, tehdy jsem se stal hledačem! Zborníkova Druhá strana řeky, po které už nejezdím na Hronov jen pařit. Bez nich by nebyl Oblomov a Ucpanej systém, sametovej Havel či Zlatá šedesátá, nebyl by dr. Krása ani Fričův Faust, nebylo by Planoucího srdce ani Kuhlovy vaďácké Gorily… Ale ani Fucking Generation či Rytířů nízkého stolu.  Vzpomínám na iniciační zážitek za letohrádkem královny Aninky, v šapitó Que-cir-que, s dvojicí André-Lefeuvre, na sáňkování ve vostpěťáckých Hrusicích tehdy na Stodůleckém písečku, na defragmentovanou realitu v Příběhu opravdového člověka Buchet a Loutek před hospodou U rozvědčíka…

I v tomto srovnání se objevilo mimořádné zjevení – La Baraque, nebo-li slavná (nejen Formanovic) Bouda, balábile dějů a konání, i zeleninová polévka s nastrouhaným plísňovým sýrem. Když Boudou majestátně proletěl marabu, málem jsem si ucvrnknul.

Pak už jsem chtěl vidět vše. Nachové plachty na lodi Tajemství, kde vyjížděla slivovice sama uprostřed stolu. Krásku a zvíře v Národním. Klabzubovu jedenáctku v Minoru. Samozřejmě i Dobře placenou procházku, jak by ne, když tehdy nedostupný televizní film jsem toužil vidět už jako puberťák v šedých sedmdesátých… Po Krásce jsem vzal synka i na  Čarokraj, a byla to pecka! A protože mi nenávratně uteklo Obludárium, nemohl jsem si nechat ujít Deadtown…!!

Objektivně skvělé představení mělo vše, co od Formanů očekáváte. Vtip, nadsázku (už ve dveřích principál hlásí, že uvidíte horší představení, než minule), dech beroucí čísla (tři chlapi na kolečkových bruslích, to se musí vidět!!), bohapustou srandu (v úvodní části ve stylu wild west kabaretní férie jsem se několikrát přistihl při úlevném řehotu). Samozřejmostí je skvělá scéna, vše promyšlené do nejmenšího detailu. Pak přijde střih, na rovinu oznámený: „Opravdu jste si mysleli, že tohle je všechno? Opravdu byste se na to vydrželi dívat další hodinu? …“ A divák se už řítí snovou krajinou. Nám starším výtvarné pojetí připomene dětský údiv nad Zemanovými filmy, stylizace do filmových grotesek zase okouzlení 52 komiky a spol. a věčnými honičkami keystonských strážníků. Zřejmá je i inspirace zvěčnělým Limonádovým Joem. To vše je kulisou pro řiďounký (jistě záměrně) příběh kouzelníka, jeho partnerky předvádějící robotickou ženu, zamilovaného padoucha, sličné dcery majitelky saloonu, potulného kazatele…

Zatímco divák nestíhá domyslet některé dílčí dějové zvraty, řinou se na něj všechny ty efekty, kouzelníkovy čáry máry, přesná hudba, prolínání reality, nadreality a suprareality… Vše promyšleně pasuje, herci jsou skvělí, Petr Forman k sežrání!, nádherný horizont jde kouzelníkovi naproti, snoví bicykloví koně projíždějí westernovou krajinou a zastřeleni zase ožívají… a pak jsem se začal nudit. Zcela upřímně přiznávám, že je to jen a jen mým zmlsaným očekáváním. Můj (kvantitou nezkažený) syn byl nadšen. 

Představení má vše, co od Formanů očekávám. Krása střídá nádheru. Ke konci jsem se ovšem toho střídání už nějak neúčastnil. Samozřejmě, že očekávatelné závěrečné prolnutí jeviště i hlediště u kolalokového baru je hrozně fajn, a i když mi ta dvanáctka nepasovala do denního stravovacího plánu, nenechal jsem si ji ujít (a taky to, že mě obsloužil sám principál). A tak i dál budu nadšeným příznivcem... ne, fanouškem! této skvělé company. Protože Divadlo bratří Formanů a jeho produkce lze poměřovat jen jím samým. Je to nespravedlivé, ale dokonalí putují vždy osamoceně.

Praha, 16.9.2018

Ohlédnutí za 88. Jiráskovým Hronovem - část třetí, konečně o divadle

O STATISTICE

Celkem jsme letos stihli 76 člověkoperformancí. To odpovídá 27 představením. Opuštěny v průběhu produkce byly jen dvě inscenace. Z doprovodného programu jsme si užili jeden koncert, páteční tritonský řev Janíčka Janka v to nepočítaje. Viděli jsme předváděčky pěti seminářů, ve dvou z nich měla naše smečka přímé zastoupení. Nezaznamenali jsme žádný skandál, jen to založení požáru v Tritonu bylo trochu na hraně. Jo, za vstupenky jsme utratili přibližně 4,5 tisíce korun českých (pro slovenské přátele = 190 eur). Hustý.

O DIVADLE POLITICKÉM 

Má ostražitost vůči politickému divadlu v posledních letech lehce ochabla díky několika povedeným inscenacím pražské alternativní scény. Doba vymknutá z kloubů šílí, takže na nás letos čekalo devět (plná třetina všech zhlédnutých inscenací včetně pohádek) politických divadel. Když říkám "politických", tak tím rozhodně nemyslím nějaké lehké aktualizace či glosování politické scény. Příjemným zjištěním bylo, že ty povedené inscenace přivezla divadla mladá, dokonce se na tento tenký led pustily, a úspěšně, i některé zušky, nad nimiž by ostřílený divadelník mohl nos ohrnout. Konkrétně jmenujme zušku ze Štítného ulice v Praze s představením Gerta S (podle předlohy Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch) či zušku z Ostrova (zpracování příběhu devítiletého Yoraman Friedmana a jeho útěku z židovského ghetta). Vždy progresivní Studio Dagmar přivezlo zpracování vzpomínek Natálie Gorbaněvské Osm statečných a ještě scénické zpracování knihy o západočeském Sokolově, knihy, kterou její autor, Lukáš Beneš, označil za první zakázanou knihu nového režimu. I průser se objevil, a to zcela nečekaně v podobě blbého představení renomovaného souboru Geisslers Hofcomoedianten. Více v recenzi Víta Maloty zveřejněné ve Zpravodaji z 10.8. Dodat k ní není co. A z agitky souboru Relikty dokonce dámská část naší výpravy včas odešla (odejít z Myšárny, toť výkon hodný mistra odchodů!).

O VRCHOLECH A VYVRCHOLENÍCH

Je mi to líto, ale na vrchol mého osobního hodnocení letos vlastně nějaké mainstreamové představení nedosáhlo. Z divadel poctivě se probivších až na hronovské finále se do mého osobního trojlístku vrcholných zážitků dostalo dětské taneční studio Light (jak jinak - viz dále kapitolka o dramatické výchově). Už off-vystoupení na dlažbě před divadlem bylo strhující a opravdu výborné. Neumím to popsat, ale to nasazení, s jakým soubor zaplnil obrovský prostor, prostě bralo dech. Vedro bralo dech i přesným tanečníkům, a představte si, jak po tanci na rozpálených žulových deskách vypadala jejich chodidla! Třešinkou pak bylo jejich úsporné, leč skvělé taneční divadlo na motivy Poláčkových Bylo nás pět.
Pro další amatérské produkce už na mé bedně vítězů nezbylo místo. Tedy upřesňuji - české produkce. Protože dalším zážitkem bylo představení slovenských hostů, amatérského souboru Šesť Pé z Partyzánského. Inscenace Svetlo je ako voda bylo vlastně imaginativní hříčkou na motivy krátké Marquezovy povídky. Slováci (a krásné Slovenky!) mě utáhli na vařený nudli!! Oči jsem z nich nespustil a dočkal se druhého stavu dojetí (ten první jsem zažil v závěru představení Kuřačky a spasitelky pardubického Exilu; ale nemohlo za něj ani tak to představení, jako závěrečná Čechovovská existenciální variace...a na Čechovovské konce, to já jsem sebedojímací ufňukaný expert!).
Třetím vyvrcholením hronovské přehlídky bylo inspirativní představení divadla 3D Company "Dobrý proti severáku". Když o této inscenaci s odstupem přemýšlím, musím přiznat, že by mne nejspíše nenapadlo takové divadlo v Praze vyhledat. Dramatizace literárního příběhu dvou lidí, kteří se do sebe zamilují díky výměně elektronických dopisů, to prostě šustí papírem přes celý Vinohrady, Fidlovačku i Jezerku. Příběh mě ale vtáhl, a to především díky oběma protagonistům. Ovšem k vrcholnému zážitku představení posunul především výkon herečky Anny Fixové! To se hned tak nevidí a často nezažije.

O DRAMATICKÉ VÝCHOVĚ

Kdysi na pécéčku profesor Císař glosoval představení zušek. Stručně řečeno - konstatoval, že na vystoupení zušek nelze vztahovat stejná kritéria, jako na standardní inscenace. Protože dramatická výchova je prostě jinou kategorií... Po letošním Hronově musím poznamenat, že v této oblasti lze rozpoznat neskutečně pozitivní vývoj. Klára dokonce na FCB napsala, že zušková představení (plus inscenace mladých souborů ze zušek vzešlých) tvořila letos hlavní festivalovou kvalitu. Když si zpětný pohled dostatečně rozostřím tak, aby se slily jednotlivé střepy dojmů, musím uznat, že klasická činohra letos tvořila vlastně jen takovou výplňovou vatu. Vzpomínám, jak jsme kdysi přijímali všechny ty besídky a pohádky předvedené soubory ZUŠ jako někdy milé, někdy trapné zpestření programu. Samozřejmě, že čas od času se objevil malý zázrak. Ale chyběla kontinuita. Hledal jsem, a našel na svém blogu - již v roce 2016 jsme v naší skupince o kvalitě mladých představení s uznáním diskutovali. A myslím, že se potvrzuje náš tehdejší předpoklad, že strmě rostoucí kvalita těchto souborů přímo souvisí s mladými talentovanými pedagogy, často s bohatou hronovskou zkušeností.

O BLONDÝNĚ

Že Eva Suková vystupuje s kytarou pod ochrannou známkou "Blondýna", tak to vím delší dobu. A i když jsem slyšel samou chválu, přiznám se, že nějakou větší váhu jsem tomuto pokusu dobýt folkové nebe nepřikládal. Navíc... no, prostě ta stylizace je mně, radikálnímu feministovi, trochu protivná. Ale i cynickému skeptikovi se holt čas od času přinatrefí pověstné spadnutí dolní čelisti. Vytáhl jsem otrávenou Kláru na noční Blondýnin koncert (začátek v trudnou dobu 23:15!!). Koncert končil v jednu v noci, a my jsem si jej opravdu užili. Mám rád, když lidi něco tak baví, a navíc to "něco" ještě umějí! Na pódiu najednou stála charismatická Blondýna s rozzářenýma očima  užívající si pozdní noc spolu se svým publikem. Příjemné hronovské překvapení hraničící se zjevením!
A měl bych aspoň ze slušnosti zmínit předkapelu Kroul - Lechnýř - Písařík. Zprvu jsem chtěl odejít, abych se vyhnul jednomu z trapných sousedských úspěchů. Naštěstí jsem zůstal dřepět a doufám, že pánové mne nebavili naposled!

Hronov - Praha, 16.8.2018

Anna Fixová

Ohlédnutí za 88. Jiráskovým Hronovem - část druhá, nedivadelně kritická

O SIMONĚ
Tak nám skončila Simona Bezoušková. Podle mého názoru osoba, která se pokusila dát festivalu Jiráskův Hronov modernější švih. Posunout jej zase dál, než se za veleúspěšné dvacetileté období podařilo Milanu Strotzerovi. Hronov má svá omezení, počtem scén, ubytovací i stravovací kapacitou, semináře nepojmou více než 300 seminaristů... Ve srovnání například s Letní filmovou školou (a jak říká Burma - film je přitom mrtvé umění!) je Jiráskův Hronov vlastně drobnou zastrčenou akcí. Těch omezení je ovšem více. Nepominutelným omezením je intelektuální omezení místní komunální generality. Nechci být nespravedlivý, ale paní starostka se v posledních letech stala takovým žabákovitým kultíkem osobnosti. Letos jsme se od ní například dozvěděli, jak celou noc s mistrem Uhdem připravovala JEHO úvodní projev. No to mě poser...!
Nemám pro to žádných důkazů, ale prostě si myslím, že zatímco Milan Strotzer to se starostkou "uměl", nástup Simony do pozice programové ředitelky a hlavně její vize byly pro žabáka neskousnutelné. A tak došlo k vyhrocení do té doby jen probublávajících sporů  o charakter festivalu, o to, zda se bude nadále jednat o přehlídku toho nejlepšího, nebo o sled sousedských činoher, které budou bavit místní sponzory...
Nemám žádných přesnějších indícií, ale prostě si myslím, že Simona Bezoušková ten boj vzdala. Na mapě amatérského divadla je tolik možností, jak se seberealizovat, aniž by jí do toho kecala nějaká žába. A tak se teď na tři čtyři roky zakonzervuje stávající stav. Sem tam se ozve nějaký drzoun, jako letos Vít Zborník kritizující výběr inscenací, ale jinak bude klid. I nadále si divadelní fanoušek užije dvě tři originální inscenace mladých (i starých) alternativců, něco uměleckých výbojů, a pak také voničku činoherních předváděček většinou z roku na rok ne příliš rozeznatelných.
Ale třeba se pak najde někdo oprsklej a zase opráší myšlenku na opravdu velkou reprezentativní žatvu amatérského divadelního dění. Samozřejmě na vhodnějším místě. A hronovští si ponechají krásný tradiční festival ochotnického činoherního divadla. Proč ne? I nadále budou desítky souborů, které si na Hronově rády zahrají!

O TRADICI
Již jsem se otřel o Letní filmovou školu. Do Uherského Hradiště se  sice sjedou tisíce lidí, ale kolik z nich se filmu nějak osobně věnuje? Amatérská scéna je naopak plná tisíců lidí, kteří divadlo provozují, jsou kulturním podhoubím svých obcí, ovlivňují nejen své okolí, ale díky systému postupových a nepostupových přehlídek i sjednaných vystoupení po celé republice šíří živou kulturu. Navíc na každý divadelní soubor se přirozeně nabalují další kulturní aktivity - filmový klub, muzikanti, výtvarníci...
Zdá se mi, že na diskuse o směřování vrcholné přehlídky amatérského divadla je právě teď vhodná doba. Proč? Podle mne se láme éra a střídají se generace. Staří bardi (nejen věkem) odcházejí ze scény, vybírají si "své" přehlídky, na Hronov rezignují. Nebo odcházejí vůbec, bohužel. A semináře Jiráskova Hronova se plní novou generací mladých talentů tradicí zcela nezatížených. Představte si, že většina z nich už netuší, kdo že to emailem pomaloval oponu v divadle, že se hrálo v zušce i na zimáku, proč bylo zrušeno poslední představení Fucking Generation, kde stával Stan d'Art, nebo kde se dalo koupit kakavíčko, co to byl Horror, že rakovničtí večer co večer hráli v Singeru, že na hogofogo večeře tu bylo Prajzko, že se chodilo přes den spát do parku, který byl pustý jak hronovská neděle po ohňostroji. Ještě před dvěma třemi lety bylo nepředstavitelné, že by v nočním Tritonu nebyla fronta... a že by v čapkárně nebyla připravená baterie suchého sektu! No jo, ale změna je ten pověstný divadelní život!
Na druhé straně má pro směřování festivalu generační obměna paradoxně konzervační efekt. Mladí si vytvářejí nové sentimentální tradice, nebolí je blbé inscenace vybrané pro sobotní večer, nemají načtenou kritiku Radmily Hrdinové, Aleny Zemančíkové, Vladimíra Hulce, Víta Závodského, o císaři amatérské scény nemluvě (všimli jste si, že ze scény jaksi vysublimovali včerejší mladí a neklidní, jako třeba Bergman či Šotkovský?). Ti krásní mladí lidé si nemohou pamatovat boje o Hron-Off, které skončily rockovým festivalem v parku a pečeným vepřem na náměstí - jak to decentně vystihl Roman Černík, který jasně terminologicky odlišil "Hronov" jako synonymum pro ten "náš!!", divadelní Hronov, od Jiráskových slavností, což je taková dočesná coby úlitba paní starostky domorodcům (upřímně mne dojal koment pod fcb statusem Amatérské scény, jímž sdílela poslední číslo Zpravodaje, fanoušek se zde bezelstně ptal, kdy se ve Zpravodaji objeví fotografie z pátečního rock festu...). O jakém konzervačním efektu to mluvím? Prostě se domnívám, že pár let  teď potrvá než se nová generace radikalizuje a uzří to, co naše staré oči již s jistotou diagnostikovaly...

O ZPRAVODAJI
Rychle jsem si zvykl na novou festivalovou grafiku (a že mě nejdříve hodně rozhodila). A tedy i na vzdušnější grafickou úpravu Zpravodaje. Je to pecka, přečíst si o včerejším programu již při snídani. Je to radost, zjistit, že se rodí další psavci očividně divadlo milující. Přiznávám, že četba Zpravodaje je pro mne každoročním rituálem, a že se těším na každé vytištěné slovo! Jenže letos těch vytištěných slov bylo nějak málo... Méně než loni... a předloni. Nebo se mi to zdá?? Jo, to oživení Zpravodaje je fajn. Jenžeeee!!! Opuštění principu dvou recenzí mně mrzí, chybí mi krátké glosy k představením i jinému dění... Letos jedna celkem krátká recenze, vox populi jednou obšírné, jindy superstručné, cloud... A to bylo vše. Jako vydavatel porevolučních novin opravdu vím, že to není sranda naplnit ty stránky smysluplně. Přesto si dovolím zvolat - více slov, zpravodajci milí!

Hronov - Praha, 14.8.2018

P.S. A příští rok budeme znovu opakovat tu torturu s objednáváním vstupenek? Fakt? Opravdu? ... Třeba se zablýskne a do Hronova se dostane povědomí o "nákupním košíku"...