čtvrtek 29. září 2016

FOTOBLOG - Periférií Prahy napříč geologickými epochami


Suchdolské Výhledy ke svému jménu přišly zcela oprávněně. Jakmile se vymotáte z uliček rodinných domků, otevřou se z náhorní planiny výhledy na opačné okraje metropole. Z mlžného zářijového oparu vystupuje kobyliská vodárenská věž, malešická spalovna, samozřejmě žižkovský Bajkonur, ale i telekomunikační věž České pošty či mrakodrapy Casablanca a Crystal na Želivárně. Přes zajímavý pohled na nejblíže stojící dejvický kostel sv. Matěje oči sklouznou na hradbu Jižního města a Pankrác. Z nadhledu pozorujete typickou siluetu chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha, aby horizont uzavřela vodárenská věž na Dívčích hradech. Taky jehlan střechy letohrádku Hvězda, připomínající vzdálenou pyramidu, byl zřetelně vidět. Vůbec se mi nechtělo věřit, že téhož dne k němu ještě dojdu, a to stále nebudu zdaleka na konci cesty.
Zahajovací putování pražskou periférií otevřelo svou druhou sezonu. Poprvé se mi podařilo navázat přesně tam, kde jsem při poslední cestě skončil, tedy na zmíněných Výhledech. Naplánoval jsem si osmnáctikilometrovou pouť západním okrajem metropole. Cílem cesty bylo splnit několik zanedbaných úkolů – sestoupit ze dna druhohorního moře až mezi buližníky Starohor, konečně se po dvaceti letech zastavit u mohyly na Bílé hoře, a pak splnit úkol nejčerstvější, projet nové stanice metra na zelená lajně „A“.
Kampus Zemědělské univerzity jsem obešel z druhé strany. Odtud nešlo zahlédnout budovu „mé“ provozně ekonomické fakulty, na níž jsem už před lety byl nejstarším studentem, a to celé čtyři semestry. Hanba mě dnes fackuje, protože Klára to s dvěma dětma dotáhla až k magisterskému titulu. Ty dva semestry k bakaláři jsem mohl vydržet i já.

Z univerzitní dendrologické zahrady se ozývalo kokrhání kohoutů a ržání koní. Úplná venkovská idyla:


Kampus se rozšiřuje – nová stavba Mezifakultního centra environmentálních studií…:


V této části Prahy mne zaujalo několik velice vydařených novostaveb. Jedna stojí v Lysolajích na neskutečné parcele:


Počátek Lysolajského údolí, které se zařezává do druhohorních usazenin rozsáhlých rovin severně od Prahy, tvoří přírodní rezervace Housle. Ze silnice jsem odbočil příliš brzy, takže zajímavou geologickou lokalitu jsem obešel tímto úvozem, jenž vytvořily miliony kroků předchozích generací:

Rezervace Housle je tvořena erozním zářezem v usazeninách druhohorního moře. Mocné vrstvy pískovce české křídové pánve vytvářejí úzkou rokli. Odtud už budu toho dne jen „scházet“ svou cestou do pravěku do hlubších a hlubších geologických dob – tady jsem zatím jen několik desítek milionů let hluboko. Ale za chvíli už budu ponořen v Divoké Šárce miliardu let zpátky v dobách rodících se kontinentů. Vynořím se až u přibližně stejně starých bělohorských opuk. Rokle Housle:

Do této roviny vytvořené před desítkami let usazeninami svrchnokřídového moře se zařezává nejen lysolajská rokle, ale také Zákolanský potok, potok Únětický a samozřejmě také Šárecký potok, který je vítězem v dosažení nejstarších geologických dob. Nad rovinou táhnoucí se k Turskému poli (pravidelný čtenář jistě pochytil narážku na předchozí putování přes starodávnou Budeč!) se lehce vznáší nejenom dopravní duraloví obři, ale také letecké modely kroužící spolu s poštolkami nad sklizenými poli. V těchto místech měl už roky svištět severozápadní expresní okruh:

Ve stráních nad Horní Šárkou se po staletí hospodařilo v zemědělských usedlostech a statcích známých jmen – Truhlářka, Jenerálka, Šedivka, Jehněčí dvůr… Nad Gabrielkou jsem ostře otočil na západ a vydal se po cestě, jejíž povrch stále svědčil o druhohorním původu. Tu bílou barvu si zapamatujme:


Neplánovanou zacházkou přes les Hlásek jsem dorazil do Nebušic, abych konečně začal scházet nekonečným sestupem na dno šáreckého údolí a vnořil se tak do nejstarších geologických dob. Už první skály na dně Šáreckého potoka mi připomněly, že se pohybuji v přátelském a známém prostředí buližníků a proterozoických břidlic, které tak dobře znám ze svého Křivoklátska. Úplně jsem viděl, jak se neprostupným porostem a kmeny staletých dubů a buků prodírá Ctirad, aby se mu oddala krásná Šárka. No, pak to trochu zkazilo to ubití Vlastinými divoženkami…
Po ataku volebních aktivistů přelétavého profesora Bělohradského jsem si myslel, že mne už nemůže potkat nic horšího. A hele ji, krajtu macatou přes chodník se plazící!!

Skaliska svou mohutností atakují skálu skal – Čertovku naproti křímovskému přívozu. Mezi větvovím krásných stromů se objevovala postupně. I když jsem Dívčím skokem kdysi procházel už s K., opět jsem byl překvapen a nadšen majestátem a působivostí této soutěsky stamiliony let hloubené v prastarých horninách vzniklých v nejstarších geologických dobách prvohor či starohor:

Vodní nádrž Džbán je v místech, kde se před miliony let nejspíše rozlévalo přírodní jezero nadržené za ještě neporušeným Dívčím skokem:

Nedaleko libockého kostela sv. Fabiána a Šebestiána jsem vstoupil do obory Hvězda. Již několik let lze projít kolem obnoveného rybníka, který měl snad původně sloužit jako záložní zásobárna vody pro Pražský hrad. Ovšem za zdí obory stával ruzyňský mlýn a jeho majitel „kradl“ většinu vody potůčku vtékajícího do Litovického potoka, takže rybníček postupně zanikl. Mokřady pod letohrádkem sbírají vodu pro přítok do rybníka. Potůček se objevuje jako bílá stuha vyplněná světlým pěnovcem. I ten spolu s bílými opukami (opět jsme vystoupali do druhohorních vrstev pískovcových a opukových usazenin) z dříve nezalesněných svahů dal jméno hoře, tak nechvalně zapsané do českých dějin:

Před mnoha staletími odlesněné svahy hory svítily do daleka bílými opukovými skalami. Poslední připomínkou je zachovalý kousek lomu nad pramenem Světlička, z nějž byl a znovu je napájen nedaleký rybník:
 
Bitva na Bílé hoře byla z evropského pohledu následujících třiceti let vlastně nepříliš podstatnou šarvátkou. Stavovské vojsko se zakopalo v prostoru mezi oborou Hvězda a plání mezi Motolem a Řepy. Císařští přitáhli od Rakovníka (fakticky se jednalo o armády dvě – císaře Ferdinanda a Bavorské katolické ligy). Vzhledem k vzájemným vazbám mezi pány a veliteli na obou stranách – vazby příbuzenské v to počítaje, měla bitva od počátku zvláštní průběh. Proti sobě tu stálo na padesát tisíc žoldnéřů, přičemž ti stavovští nebyli z nejlépe placených. A tak již v prvních minutách bitvy se celé oddíly daly na ústup k Pražskému hradu, kde se zrovna přiblblý několikadenní král cpal zvěřinou.
Již po několika desítkách minut bylo vlastně po všem. A z bitvy se stal, jako již mnohokrát před tím, i mnohokrát potom, krutý masakr. Část stavovských byla pobita u zdi obory, přestože na několika místech byla hradba před bitvou záměrně pobořena. Ovšem jinde se stala nepropustnou pastí. Stovky vojáků se snažilo ukrýt v oboře a v letohrádku Hvězda. Zde byli dostiženi císařskými a dobíjeni a pobíjeni po stovkách. Mrtvých bylo tolik, že většina ostatků byla prý pohřbena až na jaře následujícího roku. Ostatky padlých byly nalézány ještě léta po bitvě a před uložením do hrobů ukládány do nové kaple na místě budoucího kostela Panny Marie Vítězné.

Krásná je legenda o moravských plucích bojujících do posledního muže u zdi obory Hvězda. Romantické vyobrazení a přibližně stejné místo dnes:
 
Šlikovy moravské pluky byly moravské jen z té příčiny, že byly poskládány za peníze moravských stavů. Tvořeny byly především saskými žoldnéři. Je možné, že Šlikovy pluky byly obětovány, aby zdržely postup císařských na pravém křídle stavovského vojska. Hrabě Jindřich Šlik byl totiž zajat na úplně jiném místě. Je velice pravděpodobné, že nezvykle vysoké ztráty těchto pluků byly císařskými záměrně nadnesené, proto pověsti o boji do posledního muže, ne zrovna opodstatněné. Měly nejspíše zvýraznit zásluhy a statečnost zde bojujících bavorských kohort. Podle mého laického názoru sehrály, či mohly sehrát v případě vysokých ztrát moravských pluků svou roli tři faktory. Zaprvé je možné, že ústup k hradební zdi obory Hvězda nebyl dobrým nápadem – najednou nebylo už kam ustupovat. Druhým faktorem mohly být zprávy z nitra obory, kde tou dobou už docházelo k masakru poražených.  Nejpravděpodobnější se mi ovšem zdá, že saští žoldnéři byli opravdovými dělníky války. Profesionálové, kteří prošli mnoha bitvami, kteří velice dobře věděli, do čeho jdou, jaké riziko podstupují. A tak se jako profesionálové také zachovali.

Obora Hvězda dnes, v místech, která ničím nepřipomínají zbytečný masakr:

Bitevní pole:

Nejspíše jsem přecitlivělým a emočně rozkolísaným jedincem. Ale v těchto místech jsem se opravdu necítil dobře:

Již v roce 1622 započala při poutní cestě do Hájku u Červeného újezdu výstavba památeční kaple. Pražští katolíci se zde scházeli, aby poděkovali za výsledek bitvy. Postupně na Bílé hoře vyrostl kostel zasvěcený Panně Marii Vítězné. Zde a v kostele Nejsvětější Trojice v Karmelitské ulici, jenž byl po Bílé hoře přesvěcen karmelitány také na kostel Panny Marie Vítězné, je uložena kopie původního tzv. strakonického obrazu, jemuž je vítěznou stranou přisuzována zázračná pomoc ve vítězné bitvě.

V závěru své cesty jsem za břevnovským hřbetem vystoupal na podivnou horu. Na náhorní plošině jsem pochopil, že se nacházím na konci svého putování do pravěku – na vrcholu holocénu, jenž je ohraničen vzestupem moderních lidských civilizací. Stál jsem na obrovském Řípu, či spíše Sněžce nasypané lidským úsilím. Fascinovaně jsem přecházel přes kilometr dlouhou a přes dvě stě metrů širokou horu tvořenou navážkou a stavebním odpadem. Lidmi vytvořený geomorfologický útvar se vypíná nad okolní terén do výšky třiceti až čtyřiceti metrů. Klidně by se tu mohla odehrát nějaká menší bitva.
Ale to už jsem byl nadohled nové konečné stanice zelené linky metra před motolskou nemocnicí. A tak se rozutíkané myšlenky soustředily je na jedno - rychle domů!

Praha, 25.9.2016

sobota 17. září 2016

FOTOBLOG - Na Okoř je cesta, jako žádná ze sta

Poslední a nejdelší, dvacetikilometrová, pěší výprava sezóny po pražských perifériích proběhla za krásného květnového počasí. Takhle daleko za hranice Prahy se napříště už nevydám. Ne, že bych nechtěl, ale přece jen jsem se putováním po nejstarších hradištích hodně vymknul původnímu záměru. Tedy prochodit a dokonale se seznámit s periférií metropole. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že severní sousedství pražské kotliny je natolik spjaté se sídelním hradem českých knížat a posléze králů, že těch pár výprav za okraj Velké Prahy do původního záměru dobře zapadlo.
Po návštěvě hradišť Zámka či Levý Hradec (viz předchozí díly fotoblogu) logicky vyplynulo, že při posouvání se proti směru hodinových ručiček kolem Prahy nemohu vynechat Budeč, a tedy ani rokle a údolí na severozápadě Prahy, kde se vlastně v šarvátkách a krvavých střetech utvářela česká státnost. Ano, my starší, co jsme ještě v dětství napjatě sledovali v televizi Trnkovy Staré pověsti české, máme do paměti vryt dějinný výklad vítězů: na Luckém poli se mírní a mírumilovní Čechové vedení zbabělým Neklanem nekompromisně vypořádali s hrdlořezy a divochy z kmene Lučanů. Kdeže bych měl důkazy, kdo byl či nebyl hrdlořezem v těch dobách. Jen když tak o tom přemýšlím, napadají mne jisté argumenty. Například srovnávám území obou kmenů. Lučané obývali rozsáhlé území severně od Plzně možná až někam k dnešnímu Děčínu s centrální úrodnou Lúkou v Dolnoohárecké pánvi. Čechové se zabydlili v divokých údolích vltavských, v neprůchodných a nebezpečných hvozdech kolem Rio Botíčo, uprostřed lužních pralesů na rovinách dnešních Dívčích hradů. Zatímco Lučané byli rozptýleni po bohatém území na vypálených a vyklučených plochách bohatě rodících obilí, Češi se museli sakra ohánět, aby je z toho jejich plácku nevystrčil soused z protějšího kopce. Nejspíše tehdy uprostřed Čech platilo ověřené heslo ze starého Divokého západu - střílej první a až pak se ptej na jméno. Jen místo štěkání koltů zněl svistot šípů a letících kopí. Na Lúce ovšem bylo místa dost pro všechny, proč by se měli pobíjet, když mouky bylo dost a v nekonečných lužních lesích plných zvěře bylo těžko narazit na lidskou bytost. Je tedy moc troufalé předpokládat, že Čechům se jejich temná vlhká údolí a rokle plná obrovských kanců a divokých vlků začala zajídat, a tak se možná poprvé v našich končinách objevilo heslo o právu na životní prostor...?
Je také otázka, koho si za spojence v české kotlině vybral čím dál mocnější Jindřich Ptáčník - křest přijímající Čechy nebo pohanské Lučany? Vše je samozřejmě složitější, stačí si připomenout nějaké ty rozmíšky mezi bráchy Václavem a Boleslavem, ale přesto si myslím, že mírumilovní pojídači obilné kaše neměli proti chlupatým Čechům šanci.
Přesto se narychlo sebraná armáda usedlých sedláků z Lúky pokusila zastavit divoké lovce a rváče z vltavských břehů. Je zřejmé, že sedláci mohou vyhrát, jen když seženou aspoň sedmičku statečných. A to se očividně Lučanům nepodařilo. A tak již na přelomu devátého a desátého století po Kristu byla vypálena a smazána horská lúcká hradiště jako Rubín nebo (možná) Vlastislav, a na rozsáhlém území Luckého knížectví, jež nahradila provincie Zacensis, vyrostla řada pro Přemyslovce typických ostrožných hradišť. Z nich do konce 10. století přežila hradiště v Bílině, Litoměřicích a samozřejmě po Praze druhém nejvýznamnějším městě českého knížectví, v Žatci, který se na několik století stal sídelním městem mladšího bratra českého knížete.
 
Cesta na Budeč a Okoř tak uzavřela má putování za stopami nejstarších českých dějin. A to se již dostávám k stručné fotodokumentaci.
 
 I tentokrát cesta začala na nádraží. Využil jsem cyklovlak, jenž z Masaryčky jezdí po staré trati až do Slaného. Vřele doporučuji na výlet s dětmi - jeden vagon je vybaven jako dětská herna včetně klouzačky a bazénu s kuličkami. Místo odkládacích ploch jsou herní stolky, místo průvodčích se vlakem pohybují hostesky s nabídkou nejen stolních her. Příjemný nápad Českých drah.
 
 V těchto místech bude za pár let stát nová čtvrť dle projektu Zahy Hadid. Je možná dobře, že se tato dáma nedožila těch dohadů, které se kolem realizace vyrojily a ještě vyrojí. Taky nerozumím, proč provozovatel nádraží Florenc tak sveřepě trvá na těch pár metrech pozemků - vždyť by i jemu nová zástavba prospěla. No jo, no... ono je vůbec zvláštní, že zatímco se na vozovky malují cyklopruhy i v těch nejnesmyslnějších místech (jako na Štefánikově mostě odnikud nikam!), nikomu nevadí ty desítky autobusů projíždějících centrem Prahy.
 
 Trochu jiný pohled na nový Hipsterlín z nadhledu Negrelliho viaduktu. Tady začíná Asie...
 
 Z cyklovláčku jsem vystoupil v Zákolanech, rodišti ušatého zločince Antonína Zápotockého. Z jeho sochy je už smyta barva symbolizující zakrvavené ruce. Snažím se nepatřit k obrazoborcům, ale pokaždé tady mám stažený žaludek vztekem.
 
 Výstup na Budeč nevyžaduje žádný zásadní sportovní výkon. Tento krátký úvoz možná vznikl prokopáním valu mezi předhradím a akropolí přemyslovského hradiště. Při stavbě hradiště bylo nejspíše Bořivojem I. využito zbytků několik set let starých  kamenných valů předchozího pravěkého hradiště, které zde stálo v době bronzové a je přisuzováno lidu knovízské kultury.
 
 Levý Hradec se s Budčí tak trochu přetahuje o prvenství ohledně prvního křesťanského svatostánku na území Čech. S největší pravděpodobností stál první křesťanský kostel opravdu na Levém Hradci, kam se od moravského knížete Spytihněva vrátil pokřtěný český kníže Bořivoj I. s manželkou a svou družinou. To byli fakticky první křesťané v Čechách. Bořivoj na Levém Hradci vystavěl kostel zasvěcený sv. Klimentovi, tehdy populárnímu světci (jednomu z prvních papežů). Je ovšem třeba konstatovat, že nejspíše se jednalo o dřevěnou stavbu přestavěnou do kamenné podoby až o mnoho let později. A tak na Budči nestojí nejstarší kostel v Čechách, ale možná ještě významnější stavba - první kamenná rotunda v Čechách.
 
 Nejspíše nejstarší zachovaná kamenná stavba v Čechách.
 
 Pozornému návštěvníkovi Budče nemůže ujít tento pohled přes bránu místního hřbitova. Ano, tudy se k márnici blížil Karel Roden v roli Umrlce ve zfilmované Svatební košili.
 
 Při sestupu do údolí Zákolanského potoka, který spolu s Týneckým potokem vytváří pro přemyslovská hradiště typickou ostrožnu, jsem narazil na odkryv křehké břidlice. Kámen lámající se v prstech. Proto i nevelké potoky vytvořily v ploché krajině napínavá údolí a strže.
 
 Na Okoř je cesta, jako žádná ze sta. Tudy prošla jistě celá armáda opravdových čundráků a trampů.
 
 Krásně zrekonstruovaný viadukt zákolanského pacifiku.
 
 V údolí Zákolanského potoka cestou na Okoř narazíte na řadu mlýnů. Dnes vesměs krásně zrekonstruovaných.
 
 Ještě jeden pohled.
 
 Místní obdivuhodná aktivita. Potok je regulován zcela přírodními nástroji - hlavní slovo mají vrbové pruty. Ať při zpevnění břehů, na zábradlí mostku či v podobně budoucích stromů zpevňujících břehy.
 
 Hradu Okoř tentokrát moje pozornost nepatřila. Tak jen jeden pohled na hrad a byvší sídlo mistra Hapky.
 
 Mezi Okoří a Statenicemi jsem musel překonat nekonečnou a nudnou rovinu. Cestou mne naposledy doprovázela přistávající letadla. Od první cesty na sever Prahy, tedy všechny cesty od Kobylis a Ládví dál, byla mým stálým doprovodem. Jo, a taky jsem si opálil pravou tvář a pravou ruku.
 
 Při minulém putování jsem prošel Úněticemi, ale pivovaru jsem nedohlédl. Tato cesta mi vše vynahradila. Cestou od Černého vola podél Únětického potoka jsem pivovar minout nemohl. Ale hlavně - narazil jsem na něj v den, kdy se zde slavilo páté výročí první várky!! Tolik štěstí najednou!
 
 Byla mi nabízena výroční desítka. Ochutnal jsem, ochutnal, ale ležák je ležák! Byl velkolepý! Moc mě potěšilo, že akce byla velice slušně organizovaná. Pivo se čepovalo bez front, pivovarský dvůr byl vyskládán stoly a lavicemi. Toho využila většina návštěvníků, takže i když jsem se obával, co po těch šestnácti, osmnácti kilometrech se mnou ležák udělá, neodolal jsem a využil místa ve stinné pivovarské restauraci. K pivu jsem si dal výborný stejk a na Únětice prostě nedám dopustit!!
 
Vzhledem k proměnlivému počasí jsem se tentokrát vláčel s batůžkem. Jaká šťastná náhoda - mohl jsem tak zakoupit pivo "přes ulici"!! Vzal jsem si samozřejmě ležák, ale sympatický výčepní mě přemlouval na tu výroční desítku. Nechtěl jsem mu kazit radost, takže jsem vzal piva obě, čímž jsem udělal radost především sobě! Byla výborná!
 
Z Únětic jsem pokračoval kousek po cestě, kterou jsem už jednou prošel. Jen pod Holým vrchem jsem nepokračoval Tichým údolím do Roztok, ale zabočil na prastarou cestu, kterou vyšlapalo mnoho generací sedláků a domkářů ze Suchdola v dobách, kdy tato vesnička byla od Prahy daleko, a tak se chodilo do únětického kostela na mši v neděli, a ve všední den do školy. Teď mě napadá, že těch přistávajících letadel se ještě nezbavím! První cesta letošní chodecké sezony by mohla vést do Lysolajského údolí a Divoké Šárky. Nejspíš se tedy na suchdolské Výhledy ještě vrátím.
 
Budeč, Okoř, Únětice 14.5.2016
 



čtvrtek 8. září 2016

Glosa kotelnická


Běhounkovu Akci L jsem četl už někdy v páté třídě, a pak už to šlo - přelouskal jsem snad všechny sci-fi knihy z regálů žatecké městské knihovny. Ještě v pozdní pubertě jsme se s Alanem dokázali hodiny a hodiny bavit o knížkách a o tom, co nás čeká a nemine. Mimo jiné si velice dobře pamatuji na povídku, ve které manželé posedávají před domem a pozorují rostoucí strom, jenž pomalu, ale jistě demoluje zdi jejich obydlí. Vzpomínají na bývalé sousedy, kteří se přes přísný zákaz odvážili topit dřevem, a tak zmizeli kdesi v nápravných táborech. Ti manželé věděli, že až dům pod tlakem stromu pukne, budou zelenou policií odsunuti do obytné kolonie. Zároveň věděli, že ublíží-li stromu, budou krutě potrestáni. Bavili jsme se o té povídce s ironickým odstupem. Byli jsme si jisti, že se dožijeme letů na Mars, prvního blízkého setkání třetího druhu, osídlení Měsíce, nebo atomové války a malevilského přežívání kdesi v podkrušnohorských dolech. Stejně tak jsme si byli jisti, že podobné povídky o stromu a topení dřívím jsou jen literární nadsázkou. I v té iracionální době vrcholící normalizace nám taková míra iracionality připadala mimo veškerá přijatelná rozumová měřítka.

Nedočkám se letů na Mars ani osídlení Měsíce, a sobecky doufám, že další světový konflikt počká ještě dvacet třicet let. Dočkal jsem se ovšem zelené policie, dočkal jsem se toho, že státní represívní moc mi může kdykoliv vniknout do bytu pod záminkou kontroly vytápění. Koho bude za pár let zajímat, že žádný kotel nemám. Vždyť tak to přeci chodí - už dnes jsem hlídán stovkami kamer, stát mě sleduje v mnoha registrech (vím, o čem mluvím!), a bůhvíkdo poslouchá mé telefonické rozhovory (a samozřejmě i tento text analyzuje nějaký robot, ale tady jsem aspoň dobrovolně).

Zažíváme každodenně desítky a desítky situací, které by nám ještě před pár lety připadaly absurdní, možná bychom si je ani nedokázali představit. Užíváme si technologií, o kterých jsme ještě před pár lety četli, a vedle nichž představy Běhounků vypadají opravdu dětsky a úsměvně. Ještě před dvaceti lety jsem neměl doma pevnou linku, dnes se Fašoun vyfotí na floridské pláži a já mu to vzápětí lajknu. Nedávno jsem uklízel šuplík a našel pár let starý analogový fotoaparát. Ještě v něm byl film, a nejspíše se nikdy nedozvím, co je na těch sedmi zmáčknutých snímcích! Mávnul jsem nad tím rukou, protože na cloudu mám tisíce automaticky zálohovaných fotek, kterými se těžko kdy bude někdo probírat.

A uvnitř tohoto technologického fofru se pohybujeme na tenkém rozhraní mezi svobodou a ne-svobodou. Mezi „my“ a „já“. Mezi tím, co je dobré pro všechny, a co (jenom?) pro tebe. Na jedné straně běháme s družicí, jak s nafukovacím balonkem nad hlavou, na druhé straně hrnem do nakladače uhelkou mostecký ořech a uhelný prach. Opálení z Martiniku dýcháme kašovitý vzduch ve stráni nad sousedovic chalupou vybavenou starým kotlem a spořivým sousedem… A tak námi vyslaní zákonodárci rozhodli, že tu družici nejlépe doženeme tím, že sousedovi vyrazíme zabarikádované dveře a za ty pálené petky jej pořádně zmasíme! Padesát tisíc pokuta a ještě po čuni! Hajzlovi!

A tak v tomto smyslu budu pořád tím zapšklým pravičákem s nohama v raných devadesátých. Protože cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Protože levicové inženýrství je na dvě věci. Protože stokrát mi mohou být sympatické dílčí kroky levicové vlády (nejsou!), ale ještě stokrát víc mě bolí křivení přirozené normálnosti a deptání našich svobodných duší. Protože udávat se nemá, ale hlásit, sousede, hlásit se to musí!  Takže jde jen o to, jak moc jsme si prostřednictvím levičáckých všeználků zase zakadili ten mizející prostor individuální volnosti a svobody. Jde o to, že sice dýcháme o pisl čistější vzduch, ale stejně lapáme po dechu…


Praha, 8.9.2016