Pérák... aneb Co by kdyby

Pérák, VOSTO5, představení v Arše 17.9.2018

Zmínil jsem se před kýmsi, že jsem byl se synkem na vostpěťáckém Pérákovi. Dotyčný odvětil – to je ale blbina, co? Přiznám se, že jsem se zarazil – divadlo VOSTO5 je na vrcholu popularity a zdá se mi, jako by pro mé mladé přátele a známé bylo jakýmsi malým Semaforem dneška. Se vším všudy, tedy i s jistou mírou nekritické adorace. Ovšem ta odmítavá reakce musela být něčím vyfutrovaná – buď osobní, nebo sdělenou zkušeností.

Pérák byl v Arše derniérován již na jaře letošního roku. Možná jsem svým mávnutím motýlích křídel také přispěl k tomu, že představení se velice rychle do Archy vrátilo v zářijové a prosincové sérii. Totiž, nebyl jsem jistě sám, kdo po vyprodání „poslední“ jarní série v pokladně Divadla Archa fňukal a domáhal se dalších představení. 

Vedle nás, fňukajících, se ale očividně objevili diváci, které Pérák neoslovil. Čím to? Myslím, že VOSTO5 se podstatně liší od divadel, která se drží své poetiky, jako hovno košile (jak by řekl můj otec) – a můžeme si vzít do úst třeba znovu Semafor (aniž by nás byť jen napadlo připomenout slavnou Varyšovu kritiku Divotvorného hrnce), nebo intelektuálně i stylem době bližší Sklep, tedy příklady nekonečného odcházení za tvrdohlavého lpění na svém. Očekávat od Vostopětky, že bude stále tím studentským divadlem Vajcete a Sniežky je – naštěstí – zcestné! Ten soubor je sám o sobě postaven na principu pestré různorodosti. Je sice skvělé zablbnout si s hochy při Titáncích, či sledovat „moderátorskou“ souhru Petara a Ondara při Košičanu. Samozřejmě, že léty sbíraná zkušenost improvizační či moderátorská i jiná čas od času někde vyhřezne (třeba v úspěšné inscenaci Proton, která mne osobně fakt nenadchla). Ale asi nejen Havelka vyrostl a chtěl zkusit něco jiného, než osvědčené postupy Špialové ruky. A to je, podle mého názoru, první příčina odpoutání se od části vostopěťáckého publika…

Proč ten důraz na Havelku? Inu, on je autorem (či spoluautorem) a režisérem těch, řekněme, velkých, jiných produkcí. Kdy se k širšímu souboru VOSTO5 přidávají další profesionálové, nejen herci, aby vytvořili unikátní představení. Někdy na hraně site specific – v Dechovce spolu hraje sál, původně Baráčnická rychta. Bez technického zázemí a vybavení Archy by nebylo Kolonizace. Těším se na Společenstvo vlastníků, ve kterém si zahraje společenský sál Masarykova nádraží. Pravda, u Péráka asi není prostor Archy zásadní, ale do spřízněné skupiny Havelkových her patří. Když připomeneme ještě Operaci Levý hák, mystifikaci o nekapitulaci ČSR před Hitlerem, složí se skládačka dramat silně inspirovaných a především chytrých. Inspirovaných dějinami, o nichž má Havelka zjevně dost načteno. A to bude tou druhou příčinou – Pérák, vnímán jako bohapustá sranda, prostě musí být zklamáním. On totiž od dospělého diváka očekává nějakou základní dějepisnou obratnost. Prosťáček je prostě v zatáčkách děje a množství postav totálně ztracen a po deseti minutách se musí těžce nudit.

Havelka je navíc očividným fandou komiksů. A tak komiksově fabuluje – zatímco Kolonizace je zřejmou reflexí ábíčkových příběhů (na těch jsem vyrostl!!), do Péráka Havelka přimíchá holywoodský příběh superhrdinů náhodně spojených společnou touhou zničit okupanty. Ta malá česká Liga spravedlnosti se poskládá v podzemní odbojovou buňku složenou z Casanovy, Divy, Kazatele a Jestřába. Každý má nějakou dovednost – Casanova vést a ukecat dav, nu vždyť je to krycí jméno komunistického agitátora Fučíka. Divou je herečka Adina Mandlová, neohrožená agentka s dokonalým výcvikem. Kazatelem je štábní kapitán Morávek, hluboce věřící odbojář a skvělý střelec z obou svých pistolí. A Jestřáb? To je přece Jaroslav Foglar se svým létajícím kolem!

Havelka zručně a vtipně kombinuje děje, postavy, co by kdyby… Synek sledoval promyšlené a efektní bojové scény, poslední boj parašutistů, kteří se nemohli vzdát, protože bránili své spolubojovníky v kryptě, kam jsme spolu na jaře přinesli růže. Já se bavil alternativní historií a mnoha odkazy a náznaky… Cestou domů bylo o čem mluvit.

Čím skončit? Ano, lístky pro můj šálek čaje už dávno sklízejí v jiných zahradách. Ale hoši z Vosto5 jsou jistotou! I díky svému neustrnutí.

Praha, 21.9.2018

Od Vajcete ke Kolonizaci

Představení Kolonizace divadla Vosto 5 v divadle Archa, 7.6.2016

Námět a scenário: Jiří Havelka + Petr Prokop

Režie: Jiří Havelka

Produkce: Petr Prokop a Vosto5

Kolonizace by bez Archy nebyla. Sami autoři označují představení za site-specific. Myslím, že ždímání všech technických možností moderní Archy bylo pro celý inscenační tým tou nejnapínavější fází přípravy Kolonizace. V Arše hraje strop, technický most, zdi, ale i podlaha. Průhledy do techniky suplují motory hvězdoletu, zdi sálu se mění z jednolité stěny uzavřeného vajíčka – místa zrodu příští civilizace – v galerii rodících se organismů. Divákům nad hlavami předuní technický most, aby vzápětí nasimuloval umělou atmosféru skvěle zahranou vodní tříští. Zásadní roli hrají světlené efekty, samozřejmě. Dovnitř obrovského vejce se astronauti dostávají za realistického jiskření plazmové rozbrušovačky. A do sluchátek se divákovi hrne změť zvuků včetně komunikace posádky…

Autoři představení se hrdě hlásí k československým sci-fi komiksům, na kterých v sedmdesátých letech vyrostla moje generace. Malý Bůh a Kruan, nepříliš zběhlým perem malovaná Rudá planeta a další, se objevovaly týden co týden především v Ábíčku. V době komiksového temna to pro naše chlapecké období byla živá voda. Ale včerejší večer mi připomněl i díla mé doby adolescentní – Lemovo vrcholné dílo Solaris, ve kterém se obešel bez hvězdoplánů či mraků Magellanových, či na Piknik u cesty bratrů Strugackých. Myslím, že z těchto reminiscencí je zřejmé, že mne představení prostě muselo bavit. (Alane, bavilo by Tě moc! – sakra, nemůžu si vzpomenout, jak se jmenovala Tvá vesmírná společnost kooperující s mou Sitrou Glading…?!)

Slabiny? Možná příliš dlouhý „rozhlasový“ úvod. Tedy dlouhý pro ostatní Běhounkem nepoznamenané diváky. Já si to užíval. Od mého doprovodu zaznělo několik dílčích výhrad – Kláře se nezdálo, že to ohromné množství energie a nápadů do představení vložených mělo vždy odpovídající výsledek. Ano, automatický průzkumník mohl vypadat více emericky, na druhou stranu takhle vypadal více ábíčkovsky…  Ano, u astronautů pohybujících se ve vychytaných skafandrech nešlo někdy poznat, který právě mluví. Na druhou stranu zcela realisticky působící skafandry hrály samy o sobě – reakce automatického ochránce například na tlumení životních funkcí a jejich startování byla přesná. Málokdo si asi všiml důležitého momentu, kdy v průběhu děje bylo zdůrazněno, že jeden z týmu má možnost ovlivňovat ochránce, a tím životní funkce, ostatních. Zajímalo by mě, kolik lidí si tuto drobnost uvědomilo v překvapivém závěru. Protože pro ten byla tato informace podstatná.

Dalo by se povídat o jednotlivostech představení, o dílčích efektech. O pohybu astronautů mezi statickým, či mírně se přelívajícím publikem, které se stalo nepřítomně neviditelným. A svítící náramky tento přízračný efekt jen umocňovaly. O překvapivém závěru, ve kterém autoři využili zajímavého, téměř sociologického, efektu rozdělení publika. Což pamětníci zažili kdysi u slavného „Vajcete“, tehdy ještě mladé amatérské Vostopětky. Stáli jsme s Klárou v opačných skupinách a kulili na sebe oči přes závěrečnou scénu, abychom vzápětí propukli v patos uvolňující bouřlivý smích. Ale to už je dost na to, abych případné další diváky nepřipravil o radost z představení – zkuste sehnat lístky na další čtyři reprízy 15. až 18. září. A pokud se zadaří, budete jako já zírat, z kterého rohu vykoukne Ripleyová s plamenometem!

Praha, Archa, 7.6.2016