Řekněme
si to hned a narovinu – nejsem žádnej Chuck Norris a s Brucem Willisem nás
spojuje jen milá a sympatická tvář…! Prát se prostě neumím, vždycky jsem byl
bit jak žito. Vencovo heslo „Hubu máme na to, abychom se domluvili, ne abychom
se přes ní mlátili“ je strašně fajn. Ale věřte mi, když přijde na lámání
chleba, respektive nosní přepážky, je celkem k nepotřebě.
Ovšem
všechny grobiány a opuštěné milenky teď varuji – nechystám se vyprávět o crčící
krvi z úst. Tedy mých. Ani o krvácejících kloubech na ruce. Tedy toho
druhého. Vzpomněl jsem si onehdy na dvě pranice z mého dětství, na které
nemohu zapomenout. Nevyšel jsem z nich nejlépe. Ale ty dvě rvačky patří
k těm zážitkům, které mne uplácaly na celý život.
Klukovské
časy mezi paneláky, odehrávající se na třech trávnících, dvou pískovištích
s unikátními prolejzkami jsem popsal už tady
v dílech nazvaných Prolejzačka poprvé a podruhé. Mým klukovským
skorobráchou byl v té době Zdeněk ze sousedního vchodu. Prostě nerozlučná
dvojka. Pořád spolu na stejných zelených koloběžkách, pak na kolech Pionýr,
v podobných trenclích jsme hráli mače vždy na stejné straně. A také jsem
byl jediný, koho Zdeňkovi rodiče brali lampasáckou volhou s tím jelenem na
haubně na výlety do sádeckého lesa, kde jsme prolézali zbytky okopů po
okupantech, když na základě moskevských protokolů jejich tanky s bílým pruhem
opustily město. No, a s tímhle Zdeňkem jsme se jednou pod zadní
prolézačkou s tím kruhem nahoře, kam se přesně vešla dětská hlava,
brutálně servali. Kluci postávali okolo, a docela nechápali, proč se pereme
zrovna my dva. Taky když opadl počáteční vztek, a my už se jen drželi
v kravatě, nechápali jsme to ani my dva. Leč dostali jsme se do situace,
ve které, podle klukovských měřítek, nelze ztratit tvář! Tak jsme tam tak
leželi, drželi se v klinči, kluci se pomalu začali věnovat svým věcem,
protože i ten dětský mozek pochopil bezvýchodnost situace. Dodnes jsem
přesvědčen, že mne i Zdeňka mrzela ta neschopnost uvolnit sevření více, než
předchozí rvačka. Oba jsme věděli, že jsme to zvorali, a teď nevíme jak
z toho ven. Po dlouhých minutách, hlavně tedy poté, co okolní gang přestal
výsledek zápasu zajímat, jsme beze slova a oba najednou začali sevření
povolovat. V jakémkoliv jiném případě bychom se zvedli a nechali toho
druhého svému osudu. My ovšem zůstali sedět. Mlčky vedle sebe. Další dlouhé
minuty. … Po chvíli jsme se oba začali smát. Už v těch šesti sedmi letech
nám ta situace přišla…, no, dnes bych řekl absurdní!
Od
té doby vím, že meze pružnosti se nesmí pokoušet. Ne, že bych to ještě mockrát
v dalších i mnohem pozdějších letech nepodělal. Abych pozdě nelitoval, že jsem
nechal věci zajít příliš daleko, odkud už nebylo návratu. Jéjej, to by byl
dlouhý seznam. Ale věřte mi, snažím se. Snad jsem aspoň několikrát dokázal
zůstat sedět a zasmát se.
O
pár let poději, myslím, že jsme byli na konci páté třídy, jsem se dostal do
hloupého sporu se spolužačkou Soňou. Nejspíše jste to prožívali stejně – doba
čínských zdí mezi Venuší a Marsem, mezi klukovským a holčičím světem a
uprostřed přímo Mariánský příkop. A kdy už jen pár slov prohozených
s holkou ve vedlejší lavici mohlo spustit hluboké opovržení jedné či druhé
strany. Se Soňou jsme to měli hozený trochu jinak. Řekl bych, že jsme
v tom uměli chodit. Docela nás bavilo si spolu povídat. V té době
jsem byl zamilovaný do Ivy, takže z mé strany v tom určitě nebyl
žádný podtext. A obávám se, že opačně to bylo stejné – ve třídě působili jiní
žádoucí samečci alfíčci. Jirka, Fredy, Jarda… Já mezi ně určitě nepatřil.
Nevýrazné učitelské dítě. Soňa, samozřejmě za jiných okolností, mohla být mou
první opravdovou kamarádkou. Neupravené světlé vlasy kolem bledého obličeje
plného pih. A veselé oči. Pamatuji si ji stále rozesmátou. Taková Pipi Dlouhá
Punčocha! … Jednoho dne jsme najednou stáli v rohu třídy vedle umyvadla a
schylovalo se mezi námi k rvačce. Vůbec si nepamatuji důvod. Víte co, v těch
letech stačí úplná kravina! Asi by náš spor nevzbudil žádnou pozornost. Leč
najednou vybublala ta nejistota třídního kolektivu, jak je to vlastně možné, že
zrovna my dva jsme spolu byli několikrát přistiženi v rozhovoru či
společném smíchu. A tak tahle nejistota z neznámého spojila spolužáky do
davu, jehož hybnost je určována vším možným, jen ne soucitem a racionalitou.
Holky povzbuzovaly Soňu, ať to tomu klukovi nandá. Kluci na mě pokřikovali, ať
se nenechám zmlátit holkou. Soňa měla na tváři ten svůj úsměv plný bílých
perliček, postupovala proti mně a snažila se o jakési údery či strkání.
Nedokázal jsem stát hrdě, měl jsem své ručičky špejličky zkřížené na prsou, aby
to nebolelo… Směšný antihrdina… Pomalu jsem ustupoval za řehotu holek. Dívali
jsme se do očí. V jejích světle modrých jsem viděl, že si s tou
situací neví rady. Ustoupil jsem ještě pár kroků, Soňa svěsila ruce a bylo po
události. Dav flusl několik poznámek a rozešel se, aby během okamžiku na vše
zapomněl. No jo, ale já si to pamatuji dodnes.
Po
zbytek toho jara jsme se se Soňou už společně nezasmáli. Vyhýbali jsme se jeden
druhému. Po prázdninách jsem šel do áčka a Soňu zařadili do céčka. A tak když
se náhodou octnu v nekomfortní situaci v rohu u umyvadla, snažím se
kašlat na dav a mínění rozmazaných obličejů. A pořád kamarádím s holkama!
I když jsem zrovna zamilovanej třeba do Ivy…!
Praha
– Pankrác, 27.6.2023
