Space (spíše ve smyslu "mezerník" než "vesmír") v Levínského tvorbě

Dotkni se vesmíru a pokračuj

Nová scéna Národního divadla, 2. premiéra dne 8.11.2016
Autor: René Levínský
Režie: Jan Frič

    Že se bude jednat o intelektuální komedii, to naznačuje inscenace Levínského hry již úvodním nápisem Press Space and Continue (tedy ono „Dotkni se vesmíru a pokračuj“) přes celou oponu Nové scény Národního divadla. Na chytrý Levínského humor jsou fanoušci divadelních part Nejhodnějších medvídků či Na tahu zvyklí, a ani "Vesmírem" nemohou být zklamáni. Pověstné Levínského dialogy jsou ovšem tentokrát přece jen o něco více našpikovány suchým humorem, jakoby autor mířil i na mainstreamového návštěvníka naší první scény. Což rozhodně není špatně, ba podle mne právě naopak -  nejvíce jsem se bál toho, aby autor sofistikované Poincarého domněnky, či stále panenské hry Klešice napsané krásnou češtinou, nepodlehl pokušení se na měšťáka vytahovat a ukázat mu zač je toho intelektuální loket! Takže mě nakonec docela mrzelo, že při druhé premiéře vypadl (či byl vyškrtnut) dobrý vtip na téma inverzní astrologie, která upouští od sledování pohybu nebeských těles ovlivňujících naše osudy, když totéž lze inverzně dovodit z vývoje vztahu Felixe a Dády! K výpočtu konjunkce planet pak stačí sledovat Rytmus života…

    Levínského hry mají jeden nejmenší společný násobek (abych aspoň náznakem reflektoval Levínského coby vědce). V téměř každé hře se autor zvláštním způsobem vypořádává s dramatickou fází peripetie či závěrečné katastrofy. Jednou dojde ke zcela mimoidnímu zmrtvýchvstání za zpěvu Herr Gotta jako ve Fysikovi a jeptišce, jindy se scéna zaplní maškarním rejem, v němž se nemění jen masky, ale i identity jako v Domněnce, tu lektora výpočetního kurzu spolkne třírozměrná tiskárna, pokud se tedy nejedná rovnou o žraloka spolknuvšího celou partu pankáčů následkem gorilí periody. Snad jen klešická katastrofa dvou mrtvých je logickým důsledkem stupňujícího se napětí válkou zborcených lidských osudů. Také ve „Vesmíru“ se autor vypořádává s koncem hry absurdním propletením vzájemných vazeb snad všech zúčastněných. Možná jen hluboce věřící katolík Řehoř se tohoto kadlubů vztahů a vazeb neúčastní (návodný kryptonym odkazuje ke skeptikovi Grygarovi, jenž sice věří v eucharistii, ale odmítá vše ostatní nezměřitelné).

    Pryč od rozborů, málem bych zapomněl na druhé čertovo kopýtko této inscenace. „Dotkni se vesmíru a pokračuj“ je první Levínského hrou na jevišti ND, ale také první režií Jana Friče v ND. Tak pardon, to čertovo kopýtko nespočívá ve slovu „první“! Ale kdo zná Fričovy režie (mimo jiné inscenaci Velvet Havel Na zábradlí – o níž jsem psal zde – hra a inscenace roku 2014), těšil se, jak se režisér tvořící v obrazech vypořádá s formálně standardní konverzačkou. Pro mne osobně je úhelným kamenem hry okamžik, kdy divák musí uvěřit tomu, že vědec zkoumající genetickou informaci skočí na špek celkem průhlednému podvodu. Přiznávám, že třebaže jsem cíleně čekal, jak se režisér a herci s tímto místem vypořádají, nakonec jsem „šel spolu s nimi“ a ten správný okamžik k uvěření prošvihnul – tedy sežral jim tu fabulaci i s navijákem!

    Razantně se Frič vypořádal s absurdně vrstvícím se koncem hry. Zatímco o generálce byl text odehrán důsledně, při druhé premiéře byl konec stejně důsledně prostříhán, takže zůstala zřejmá jen základní motivace postav. Shodou okolností jsem mohl z první ruky vnímat reakce diváka, který viděl konec nekrácený, i diváka, který neznal ani původní text. Oba nakonec byli se „svým“ koncem spokojeni. Takže mě může jen mrzet, že jsem generálku, točíc sentinelem bankovních trhů, nestihl. Ovšem konzerva ve mně se (zase) projevila a krácení textu oproti předloze jsem přivítal.

    Zdá, že „Vesmír“ je či může být tím odkleplým mezerníkem v Levínského tvorbě. A to z několika pohledů. Zaprvé se jedná o hru, která je pořád medvídkovská, ale je jí plné i jeviště Nové scény (kde by se třeba Poincarého domněnka nejspíše ztrácela nejen omezeným počtem herců). Pak je možné, že v té změti Olivětínů, Königratzů, Bludných atd. někdo zašátrá a ujme se mého oblíbeného Planoucího srdce či provede světovou premiéru Klešic (shodou okolností je to v tomto okamžiku pár dní do derniéry Planoucího srdce, které pod názvem „Doubkowa hole má“ tak přesvědčivě inscenoval Daniel Vavřík s Levínského domovským souborem Nejhodnějších medvídků - viz program Studia Paměť). Je také pravděpodobné, že tento „mezerník“ na Nové scéně nabudí autora k další tvorbě! V současné době se hrají dvě vydařené inscenace Poincarého domněnky, tohoto lehce absurdního matematického dramatu. Jedna je k vidění ve Vile Štvanice v provedení souboru Tygr v tísni (o inscenaci píšu zde), jiné uchopení, s celkem očekávatelným důrazem na text (proto vtipnější), uvádí Nejhodnější medvídci opět v režii Daniela Vavříka (premiéra počátkem prosince ve Studiu Paměť).

    Dotkni se vesmíru a pokračuj je hra, která zaujme a pobaví jak diváka zvědavého na výkon Saši Rašilova či dalších (filmových a televizních) hvězd první scény, tak alternativce z Paměti či Vily Štvanice. Stavte se na Nové scéně, stojí to za to.

Praha, 18.11.2016



Pěna podzimních dní 2016

Nelze se tomu vyhnout! Nelze se nezařadit! Přišla řada i na Burmu, by se vyjádřila.  Jenže bylo by toho na tři stránky, tak to zkusím ve wikipedických heslech, a na přeskáčku:

·       Prezidenta Zemana jsem nevolil v žádných volbách, nejen přímé prezidentské. A ani se k tomu nechystám!

·       Nechápu, čemu se všichni diví? Co čekali od mistra všemožných bamberků, spálených zemí, olověných spisů… a hlavně vůdce s čuchem na ty správný lidi. Jaký? Tak třeba Gross, Březina, Šlouf, Svoboda, Kavan, Altner, Tvrdík, Špidla… Stačí? Za tu novou partu jen jedno jméno – Ovčáček.

·       Přes to všechno bych si netroufl nijak hodnotit ty burany, co Prasopsa volili, to fakt ne J!! Dokonce docela rozumím vysvětlení dvou mně blízkých kavárenských intelektuálů, kteří to ve druhém kole Zemanovi hodili!

·       Je ovšem absolutní chucpe, když ti samí, co tak usilovně bojovali za právo lidu prostého zvolit si prezidenta, nyní ten samý lid označují za tupý dav (tedy ne že by nebyl…).

·       Přímou demokracii považuji za přímou cestu, ovšem ne k demokracii. Anóbrž k systému korporátního fašismu.

·       No dobrá, stejně by mě nějakej znalec vyprovokoval: ano, ve Švýcarsku podobný systém funguje. Jenže tam nemají Polabskou nížinu ani Hanou. Když je skupinka svobodných občanů po většinu roku uzavřena jen v tom svém úzkém údolí mezi velehorskými hřebeny, musí svému přežití přizpůsobit i rozhodování o věcech společných. A tak se přizpůsobuje staletí po staletí, až vznikne použitelný model.

·        K prvním přímým volbám prezidenta jsem šel jen proto…. Moment, jinak: v prvním kole jsem šel volit jen proto, aby to pro Přemka nebyl úplnej průser (byl); ve druhém kole zmasírován knížecím klubem jsem na chvíli uvěřil, že lze Zemana porazit (nelze).

·       Ač jsem se zařekl, že tyhlety populistický móresy už nikdy, prostě už NIKDY nezkousnu, fcb statusy pana Horáčka mne docela slušně nalomily (už to srostlo).

·        Myslím si, že věčný hráč a básník Horáček správně odhadl, že prezidentské volby nelze vyhrát „proti“ Zemanovi, ale „vedle“ Zemana (kdo nepochopil, nevadí). Myslím si, že se mu jeho taktický postup velice dařil. Myslím si, že se dařil až do Staromáku, kdy to celé strategicky posral.

·       Prezident Zeman je ikonickým zobrazením toho nejhoršího, co čecháčkovství dalo světu – plivání na chodník, domovnické mstivosti, tupého mačismu, neopodstatněné sebestřednosti, maloměstského hulvátství, pokleslého vkusu…. O tom jistě žádná!

·       A co Babiš? Čeho je ikonickým zobrazením? Selfmademana baťovského střihu? Ale jděte…

·       Víte, že z úvodu již slavného Krausova pořadu, jenž byl po slušné mediální masáži odvysílán „až“ druhého dne, byl vystřižen atak Báry Štěpánové na ministra Babiše? Ts ts ts… že bych slyšel trávu růst?

·      Když jsem zahlédl na fcb to primácké palladium zemských patronů, bohužel mi okamžitě vytanuly na mysli předchozí obrázky obdobných seskupení – spolčení hlupců v České televizi, poděkování za odejití na Václaváku, červené karty, různé ty Lípy a Kroměříže… Kluci a holky, co spolu mluvíte, fakt to je takový rajc? Opravdu si myslíte, jak napsal Aston, že české vesnice znepokojeně hučí jako úly a dělníci ve fabrikách zatínají pěsti směrem k Hradu?

·         Dalajláma? To je pro mne popina stejná, jako Bono Vox nebo Angelina Jolie. Což nemyslím nijak zle! Angelina zcela jistě odvedla obrovský kus práce v roli vyslance dobré vůle.

·      To, že mi ty věčné pravdy s obecným přesahem připadají sakra provětrané, je nejspíš dáno věkem a tím, že už jsem všude byl a všechno viděl, resp. slyšel?…

·      Kalousku, takhle si ale nechat Hermanem vyfouknout dalajlámu, tomu se říká velkej pech. A s tou tibetskou vlajkou v ruce a Kocábem po boku u Toskánského paláce to přitom vypadalo tak nadějně…

·        Z jistého úhlu pohledu je nejen sociologicky přezajímavé, jak se dvěma drobným staříkům podařilo rozvlnit kaprovsky klidnou hladinu českého rybníka!

·       Hele, já bych se do toho Kačera fakt nesral. Tedy aspoň to radím všem, kterým nikdo žádnou medaili nenabídl.

·       Až vás vítr zavěje uprostřed této aktuální několikatýdenní bitvy o záchranu státu (nebo aspoň Hradčan!) blíže k wilsoňáku, zastavte se na prvním nástupišti – Jih. Je tam nejsmutnější sousoší co znám. Ta kytka tam nikdy dlouho nevydrží, ale to vem čert…

Praha, 2.11.2016