Táta dopil kafe z měděneckého obchůdku z pytlíku kolínských Balíren obchodu, podal mámě hrnek a těžkým krokem zamířil ke dveřím kuchyně pro bundu. Bylo časné odpoledne po nedělním obědě. Máma zvedla z plotny letitý hrnec, ve kterém se na kamnech od pátečního večera hřála voda, a vylila jej do jednoho z kovových dřezů.
Cinkání
umývaného nádobí znělo do nedělní pohádky. V rohu kuchyně na polici stálo
velké černé rádio. Měli jsme dvě, hrálo jen jedno. Dodnes nevím, kde jej táta
sehnal. Jako kluk jsem si myslel, že v chalupě zůstalo po Němcích. Když
jsem se postavil na kuchyňský gauč, mohl jsem očima dosáhnout na horní stínítko
s jmény stanic, které mi zněly napínavěji, než ty pohádky… Göteborg, Roma,
Paris, Madrid, Sao Paulo, Casablanca… Málokdy jsem nedělní pohádku
doposlouchal. Raději jsem vyrazil za tátou, který podle počasí buď na plechovém
stole před kuchyňskými okny, nebo v široké chodbě na lavici, řadil zámky
na okenice. Každý zámek byl zcela jiný, ale každý patřil přesně na své místo,
tedy na konkrétní okenici. Bůh chraň, aby byl zavěšen jinam! Otec si zámky
připravoval pečlivě a pro mne tehdy nepochopitelně zdlouhavě. Rozumím mu až
dnes, sakra dobře mu rozumím.
Každý
zámek byl poctivě naolejován z té malé plastové olejničky, co jsme jako
kluci vozívali v brašničce zavěšené na sedadle našich pionýrů a esek. Táta
kápnul olej vždy do všech tří důležitých míst – pro klíč a do obou dírek pro
oblouk zámku. Pak zasunul klíč a otestoval jeho funkčnost. Bylo to zhola
zbytečné, ty letité zámky fungovaly dokonale. Nejspíš díky té každotýdenní péči.
Otec nemluvil. Vedle zámků
položil těžký svazek klíčů navlečených na tlustý neohebný drát. Pak vyšel
schody, z malého můstku nad schodištěm otevřel petlici a ztratil se ve
vymrzlé stodole. Svýma klukovskýma očima jsem to chápal jako důležitou součást
nedělních příprav na opuštění chalupy a návrat domů. Bylo to tak každou neděli,
a nikdy by mě nenapadlo pochybovat o vážnosti této činnosti, jednotlivých
kroků, nacvičených úkonů… Jsem si jist, že i máma věděla, že tento nedělní řád
nelze porušit, je nemyslitelné do něj zasahovat a otce nějak významněji rušit.
Někdy jsem se vrátil pomoct s utíráním nádobí a povídat si s mámou,
někdy jsem šel mlčet s otcem do stodoly. Táta stál u ponku, rovnal
srovnané nářadí, něco věšel do skříní plných podivného vercajku po Němcích či
nasbíraného dědou Frantou na staráku za Západním nádražím. Dnes vím, že pro
otce bylo čiročirým utrpením vracet se z tehdy ještě složitě obyvatelné
chalupy dolů do údolí, do blbince malého sudetského města, do stupidity
kanceláří místního komunálu. Tohle přerovnávání srovnaného a promazávání
promazaného bylo součástí oddalování odjezdu. Zároveň táta věděl, že je třeba
nahoru k silnici vyrazit včas. Za světla pro případ, že bude problém
s nastartováním moskviče typové řady 407. V zimě se také přidávala
starost o proházení výjezdu skrz sněhové závěje napadaného sněhu, i toho ze
silnice nahrnutého řítícími se pluhy.
Máma vynesla špinavou vodu
z nádobí, to utřené srovnala do bílé kredence. Pak dobalila tašky, kterých
v zimě moc nebylo, kdo by se s nimi tahal nahoru k Bláhům roklí
potoka, kterému jsem po indiánsku říkal Bílá voda! Mezitím jsem tátovi pomohl
zavěsit spořádaně čekající visací zámky na okenice.
Táta začal mluvit až u
garáže. Pokud s námi výjimečně trávil víkend starší bratr, došlo
k poslední hádce – jedno o co, třeba o blbě vyházený sníh… nebo o tašku
položenou do bahna… nebo o cokoliv jiného. Máma mlčela, i tohle patřilo
k nedělnímu odjezdu. Klid nastal až v autě. Máma nadhodila téma a
táta pochopil, že je víkendový „game over“. Otec úředník a matka učitelka pak
zapáleně diskutovali o poslední Zamarovského knize nebo o zajímavém článku z nesehnatelného
časopisu 100 + 1 zahraničních zajímavostí. Samozřejmě si k tomu oba
zapálili nezbytnou clejku.
A tak až po mnoha letech
jsem pochopil, proč nesnáším nedělní odpoledne, nemám rád rozhlasové hry, proč
autisticky trvám ne zhola nesmyslných postupech. Proč jsem měl na prázdninách
nejraději konec června a na červnu mám nejraději květen. Proč až k pláči
nesnáším poslední týden v srpnu. Proč máme dodnes ve Skřivánčím údolí ty dva
kovové dřezy na nádobí, i když jeden se už rezem rozpadá.
A když přivřu oči, vidím před sebou tátovy seřazené visací zámky. Jeden mohutný, kterému se po zasunutí mocného klíče vysouvala obě ramena najednou. Nebo menší s prohnutým plechem na těle po nějakém dávném úderu. I ten nejmodernější, s modročerveným povrchem a moderním FAB klíčem… Ještě před pár lety bych řekl - zhola zbytečná vzpomínka.
Vysočany, 27.5.2024
