„Čertova skála se tam prý říkalo proto, že
tam jednou šel myslivec, měl v kapse flašku čerta, zakopl o skálu, čert vypadl,
vylil se, no a od těch dob to byla opravdu Čertova skála. Druhá, střízlivější
verze praví, že čert měl za noc postavit přes Berounku most, aby si odnesl
dceru z Rybárny. Ale do rozbřesku a kohoutího kokrhání to nestačil, a tak utřel
nos.“
Ota Pavel, Souboj o štiky
Pohádku o Čertově skále mi poprvé vyprávěla babička Jarmila. Střídala jí
s pověstí o Kněžské skále – s pohádkou o kněžně, jejíž zkamenělou podobu
lze dodnes spatřit nad štičí tůní v záhybu Berounky. Příběh o zlé kněžně
znám v několika zmatečných verzích. Problikávají mezi prvními rozvědčickými
vzpomínkami spolu s mihotavým světlem lampy a vůní petroleje. To pověst o
Čertovce se přece jen mnohem snáze udrží v rámcích daných klasickou českou
pohádkou. Zlo = čert, dobro = krásná dcera, chytrost vítězí nad čáry a peklem…
Samozřejmě vždy záleželo na vypravěči – které motivy vypíchnul, které
potlačil! Babička kladla důraz na líného převozníka, který by zaprodal svou
dceru i horoucímu peklu. Táta se více soustředil na pekelné detaily, plivání
síry, pukání skály. Když stejný příběh dnes vyprávím svým dětem já, vychází mi
převozník z Kouřimecké rybárny spíše jako hodný trouba, a u chytré dcery
se soustředím především na její popis – sedmnáctiletá plavovláska s vlasy
vyšisovanými sluníčkem, opálenými pihovatými tvářemi, vykasanou sukní… a tak
vůbec!
Jedná se o pověst pradávnou,
písemně zaznamenanou již v polovině devatenáctého století. I naši rodinu tenhle čertovský příběh spojuje
napříč generacemi. Babička jej slyšela od svých rodičů a vyprávěla jej svým
synům. Táta při vyprávění usínal uprostřed věty, už když na chatě uspával coby
malého kluka mne, zatímco se v hospodě, vedle u Čoličů nebo u Šlahounků
rozjížděl víkendový mejdan. A stejně usínal, když už dávno po období mejdanů
vyprávěl stejnou pohádku vnoučatům. Já v současné době vyprávím nejmladší
dceři zjednodušenou verzi. Ale už jsem také musel slíbit, že příští rok se na
Čertovu skálu vypravíme. Matěj se těší, že Adélce ukáže obrovské balvany, o
které se pod mohutnou, více než sto metrů vysokou skalní stěnou, rozbíjí jarní
povodně. A to jsou právě ty zbytky čertova mostu, na kterém chtěl líný
převozník vybírat mýtné výměnou za svou dceru. Opravdu, z jistého úhlu
pohledu oba obří kameny vypadají jako zbytek mostních pilířů. Poučený
pozorovatel ví, že zvláštní tvar balvanů je dán jedním z mnoha
geologických jevů, které krásné údolí Berounky formovaly. Kdysi se
v těchto místech po mořském dně rozlévaly mocné proudy žhavé lávy. Působením
mořské vody láva netuhla rovnoměrně, a tak vznikaly odolnější polštářové
útvary. A dva takové obří kamenné polštáře leží pod skálou v řece, přičemž
svým tvarem a polohou odjakživa podněcují lidskou představivost a fantazii.
Starodávná Kouřimecká rybárna stojí naproti Čertovce dodnes. Můžeme si o
ní přečíst i v povídkách Oty Pavla, který sem několik let jezdil potkávat
ryby. Zde se nejspíš dozvěděl o Fialovém poustevníkovi Matouškovi zpod
Týřovických skal, které jsou odtud na dohled proti proudu. Bývalý přívoz, který
pobral i celý povoz, na břehu pod rybárnou už nenajdeme. Jen prastarý dub tu
stojí jako svědek časů dávno zmizelých, svědek řady lidských osudů a mnoha divokých
povodní.
K mohutné, více než sto metrů vysoké stěně Čertovy skály, se nejsnáze
lze dostat ze strany severní, od Hracholusk, odkud vede k vrcholu skály pohodlná
lesní cesta. Protože je skála sama i její okolí přísně chráněnou rezervací,
nevedou sem žádné značené turistické trasy. Z úzké asfaltky, která vede
z Hracholusk k hájovně na Křiništi, je třeba u hájovny odbočit
k lesu, kde se cesta na jednom místě rozbíhá do čtyř směrů.
K vrcholku skály vede ovšem jen jedna! Skála je schovaná dole za lesem. Jak to, že
„dole“? Inu, je to dáno tím, že veškeré vrchy, kopce, hluboká údolí a inverzní
rokle vznikly endogenními silami, tedy především působením tekoucí vody. A tak
až nevelká, ale trpělivá Berounka se postupně zařezávala do plochého terénu,
aby odkryla důkazy dávného běsnění živlů – nejen Joachimem Barrandem proslavená
naleziště dávných zkamenělin, z nichž trilobit se stal poznávacím znakem
zdejší geologické suboblasti, ale také opravdu čertovsky pekelnými horotvornými
procesy vzniklé Týřovické a Nezabudické skály, Čertovu a Kněžskou skálu, skály
U Eremita a u ústí Klucné, a mnoho dalších červenohnědých skal, jejichž
zabarvení naznačuje přítomnost síranů. Pyritonosné břidlice byly od středověku
zdrojem kyseliny sírové. Na Křivoklátsko pronikla těžba v 17. století, kdy
se i v údolí „našeho“ Skřivánčího potoka břidlice těžily, aby se
zpracovaly v kyzovnách. Odtud z dlouhých hromad nalámaných břidlic
odtékal vitriolový louh až dolů do údolí do gypsáren, kde přeměněn na kyselinu
sírovou sloužil k výrobě sádry. Takže nakonec tomu není tak dávno, co
dnešní biosférická rezervace UNESCO opravdu páchla peklem, sírou a čertovinou!
Příběh čertovského mostu u Kouřimecké rybárny, pro jehož vystavění byl
stanoven opravdu kritický termín – jedna noc, končí vzbuzením kohouta. Jehož
zakokrhání, jak je obecně známo, plaší smrt a vítá ráno. Už jako malému klukovi
mi připadalo docela nepatřičné, a k čertovi dost nespravedlivé, že tak
úctyhodné dílo, jako je postavení mostu během jediné noci, je překaženo tak
jednoduchou ochcávkou – vzbuzením blbého kohouta… Ale když to vezmeme kolem a
kolem, není ten konec příběhu vlastně nejvíc ze života?
Žádné komentáře:
Okomentovat