Periférie každého města má zvláštní atmosféru. Do letité zanedbanosti sem tam město zasahuje, většinou nepříliš úspěšně, dílčími kultivačními pokusy. Z absolutní divočiny lze vyjít na městskou třídu plnou života. Pražská periférie je samozřejmě ještě specifická věncem panelových suburbálních sídlišť, světem specifickým a vlastně zvláštně uzavřeným. Nezřetelná hranice intravilánu a extravilánu způsobuje nečekané zážitky i pohledy.
Když jsem se včera rozhodoval, odkud vyrazím na cestu východní městskou divočinou, původně jsem hledal směr, který by mě odklonil mimo děsivé sídliště na Černém mostě. Je to území, které ještě moje generace mohla zažít jako typickou opuštěnou zemědělskou krajinu polí a polních cest. Během jednoho lidského života zde vyrostlo nové město - lidské odkladiště a často i odpadliště, jehož pověst nezměnily ani odvážné ateliérové byty na střechách mnohapatrových věžáků. Ale jaký by to byl průzkum, pokud bych se takovým místům vyhýbal?!
Nakonec jsem byl velmi rád, že jsem to nevzdal a vyrazil ze stanice metra Černý most přímo napříč nepřátelským sídlištěm. Přiznávám, že jsem hned po chvíli lehce zabloudil, ale jsem přece vystudovaný geograf, takže jsem se v té změti budov snažil držet směr podle osvědčeného pomocníka - podzimního slunce. Ale chtěl jsem utrousit pár slov o sídlišti, které se stalo symbolem bydlení "za trest". Než od metra dorazíte do původního sídliště, musíte projít částí, která byla dostavěna koncem devadesátých let. A hned musím říct, že mě hrozně překvapilo, jak nešťastně špatná tato dostavba je. Člověk by řekl, že urbanista a architekt se poučí z největších chyb, třeba v zahraničí, když už ne doma. Nepoučil!! V dostavěné části sídliště by mělo všechno fungovat podle základních urbanistických pouček - zástavba ctí uliční čáru, bloky domů mají uměřenou výšku pěti nadzemních podlaží, uliční parter je plný obchodů... A přesto to nefunguje. Obchody bez auslágů a vývěsních tabulí vypadají pořád jako přestavěné kočárkárny, pokusy o podloubí jsou prostě děsivé a chodec se jim instinktivně vyhýbá. Předzahrádky do ulic působí jak z jiného světa postkatastrofických filmů.
Jak jinak ovšem působilo původní sídliště, dnes většinou revitalizovaných domů, více či méně úspěšně výtvarně dotvořených. Ano, ještě lze narazit na hrůzné karlovaráky z osmdesátých let, za ty měl ten člověk, který vymyslel ochranu betonových panelů pomocí "rozsypaných" oblázků, dostat tři roky v Solovkách! I ten architekt, který přetvořil ploché střechy do "moderního" stylu alpských velepenzionů, by neměl vyváznout bez tělesného trestu. Přesto je volný mezipanelákový prostor, dnes porostlý udržovanou zelení a padesátiletými stromy, vlastně sympatický. Druhá, západní strana sídliště je tak dnes dobudovávaná podle klasického modelu - bytové domy si nehrají na nadbytečný parter (stejně všichni nakupují ve vedlejším mocném obchodním mallströmu, a kdo dnes chodí na nákup pěšky?) a celkem nepokrytecky rozdělují plochu těmi přiblblými zelenými plůtky.
Pohled od stanice metra Černý most ke kolejovému tubusu.
Sakurový háj uprostřed sídliště musí na jaře působit impozantně!
Klidná vodní plocha v nejstarší části sídliště.
Nebýt sídliště Černý most, devadesát procent mého dnešního putování by vedlo městskou přírodní divočinou. Prošel jsem dva přírodní parky - Čihadla a Smetanku. Nemohl jsem minout přírodní památku Pražský zlom. No, nevím, nepřišel jsem na to, proč jsou některá území přírodním parkem - vystoupal jsem na Horku nad Čihadly mezi Hostavicemi a Kyjemi a prošel se po náhorní planině tohoto kopce. Je to typické městské území nikoho. Ano, má svou ponurou atmosféru, ovšem přírodní park bych tomu neříkal.
Pohled z Horky směrem k Lehovci.
Kavylová (?) step nad Čihadly.
V Kyjích jsem chtěl vidět především místní románský kostel sv. Bartoloměje vystavěný již v první třetině 13. století. Jedná se o jeden z mála tribunových románských kostelů zachovaných v tak původní podobě. Potkal jsem se s místním knězem, bohužel pospíchal a tvrdil, že nemá čas mne pustit dovnitř. Tohle je ta "jejich" láska k bližnímu Burmovi svému :-) ?? Je to škoda, protože původně kostel sloužil místním sedlákům i jako útočiště v případě napadení obce. Jeho širokými zdmi proto vedou chodby a schodiště, a kostelní věž měla původně nejspíše i dřevěné podsebití. Na zdech věže je dodnes patrný posléze odsekaný opěrný systém, na němž nejspíše spočívaly krakorce podsebití. Opěrný systém klenby je tak, jak je pro románský styl typické, zapuštěn do obvodových zdí.
Sv. Bartoloměj v Kyjích.
Opěrný systém klenby.
Stopy po odsekaném opěrném systému obranného podsebití.
Obloukem kolem Kyjského rybníka jsem zamířil k kopci Aloisov, který odděluje kyjské údolí od Lehovce. Přes lehovecký les, který byl ovšem vysázen až v padesátých letech minulého století, jsem se přehoupl do Hloubětína. Sídlišti na Lehovci jsem se záměrně vyhnul, sídlišť toho dne už bylo dost.
Kyjský vítězný oblouk na břehu Kyjského rybníka a detail jeho konstrukce z náletových dřevin.
Kyjské Benátky.
Sešel jsem do starého Hloubětína. Podívat se na kostelík sv. Jiří. Ten byl založen ještě dříve, než sv. Bartoloměj v Kyjích. Jenže Hloubětín byla přece jen bohatší obec, takže došlo i na přestavbu kostela a dnes tu stojí gotický jednolodní svatostánek v podobě tak běžné pro český venkov. Jestli ze starých Kyjí nezbylo téměř nic, a v těsné blízkosti sv. Bartoloměje vede frekventovaná silniční spojnice, a stojí zde jakýsi výrobní areál, tak ze starého Hloubětína zbyl alespoň slušně zachovaný slavný zájezdní hostinec (dočetl jsem se, že zde přespal i císař Josef II. - ono to odsud do Prahy bylo před staletími ještě pěkný kus cesty!). Jinak slavná je ještě starší minulost Hloubětína - patřil například řádu německých rytířů nebo Anežce Přemyslovně, která z místních desátků dotovala provoz pražského špitálu. Ještě jsem se zastavil u Hloubětínského zámečku, což je spíše novogotická vila stojící na místě pradávné tvrze. Dnes zde působí gynekologická klinika a do provozu tady byl uveden první baby box v republice.
Hloubětínský kostel sv. Jiří.
Když jsem sešel kolem zámečku do terénního zářezu, stál jsem nejspíše na nejzajímavějším místě dnešního putování. Nenápadná nevysoká skála je svědkem pukliny v zemské kůře, tzv. Pražského zlomu, podél kterého se pohybovaly zemské kry až o stovky metrů. Tady se tedy vytvářela podoba pražské kotliny a nejen jí. Jenže kde sehnat geologa, který by si ten úžasný pocit užil se mnou!!
Pražský zlom.
Podél frekventované Průmyslové ulice jsem se opět přehoupl přes terénní vlnu oddělující kyjské údolů od Hloubětína. Při stoupání jsem přemýšlel o záměru pražských zelených nahradit zahloubený vnitřní pražský okruh z Pelc Tyrolky tunelem na Balabenku a dál opět tunelem k Jižní spojce. Já vím, že cyklostezky spolknou hrozný balíky peněz, a že taková stavba vždycky hrozí novou kauzou Blanka. Ovšem vést vnitřní okruh po povrchu zastavěnými částmi Prahy, to je hodně blbej nápad!
Dálnice vede zářezem Pražského zlomu v těsném sousedství starého Hloubětína. Původní název obce Hlúpětín by si mohli pražští zelení dát na dveře.
Do Vysočan jsem se vrátil nevzrušivou cestou kolem Rokytky přes Hrdlořezy. Poslední dva tři kilometry jsem přemýšlel, kam vyrazím příště, dovolí-li prosincové počasí. Asi to vezmu k tomu malešickýmu krematoriu. Ať nejsem překvapenej!
Praha, 5.12.2015
Žádné komentáře:
Okomentovat