„Budeš-li potřebovat můj život, přijď a vezmi si jej“
Strana 121, řádek 11 a 12
„Námět na krátkou povídku:
na břehu jezera žije od dětství mladá dívka, taková,
jako jste vy;
má ráda jezero jako racek, je šťastná a volná jako
racek.
Ale náhodou se objeví člověk, spatří ji, a nemaje nic
jiného na práci,
přivede ji do záhuby, jako tady toho racka…“
Trigorin k Nině
Když jsem kdysi, ve třinácti či čtrnácti
letech, původně z nudy, shlédl odpolední televizní inscenaci Čechovova
Racka, vykostěnou na obligátních 60 minut, nemohl jsem tušit, jak důležitou se
pro mne v budoucnu tato divadelní hra stane. Tehdy, za neuvěřitelných dob
jediného černobílého televizního programu, měla ta inscenace všechny atributy
televizní šmíry – nezbytné břízky, na pozadí světelnými efekty vytvořené
mihotající se vlnky hladiny jezera, očekávatelný chechtot racků, přehrávání a výrazná
mimika na kameru… Přes tu všechnu odpudivost jsem zaslechl a pochopil cosi, čím
ke mně Anton Pavlovič přes propasti času promluvil a nedovolil mi tu televizi
vypnout.
Iniciační Léblovskou inscenaci Racka Na
zábradlí jsem ovšem po letech viděl čirou náhodou. Ani se mi nechce myslet na
to, že by mne minula! Těšili jsme se tehdy na Zuzanu Bydžovskou
v představení Táňa, Táňa. Ovšem kvůli jejímu onemocnění Zábradlí uvádělo
právě Racka. Nechtělo se mi, nechtělo… Co mi asi tak může říci prastará ruská
hra. Nu, zůstali jsme. I po dvaceti letech mám jasné flashbacky – první
stísněná řada na balkoně, bílá stylizace Léblovy scénografie, mužici na vozíku
v živých obrazech, stakatové piano Filipa Topola, hlasitě nezvladatelný,
leč osamělý Klárčin smích nesoucí se nad hledištěm po přestávce notně vyprázdněným.
Nezapomenutelný výkon Radka Holuba a Báry Hrzánové. A nezapomenutelné čtvrté
dějství!!... A pak mlčení u stolku v divadelním baru… Než jsme popadli
dech.
Racků létá po českých divadlech dost.
Ale stálo za to počkat dvacet let, než jsem se odhodlal ke srovnání. Racka
v Dejvickém divadle jsem vidět opravdu chtěl. Tolik, že jsem dokonce
vyrazil sám, což opravdu nedělám, hrozíc se depresí! A viděl jsem představení
tak podařené a výjimečné, že srovnávat mne napadlo až v onom čtvrtém dějství...
Co více říci o dejvickém Rackovi?
Že jsem nemohl spustit oči
z Veroniky Kubařové? Kdo pamatuje paní Šafránkovou v Sartrově
S vyloučením veřejnosti, ať se přihlásí! Chraňbůh, že bych chtěl
srovnávat, ale stejně, jako tehdy v Činoheráku, i jeviště v Dejvickém
se rozsvítí, když Veronika vejde. Tu bezprostřednost nemůže jen hrát! Dialog
s Treplevem ve čtvrtém dějství mohl vše zkazit. Veronika je hodně civilní,
ale nic nekazí. Je skvělá. Skvělá!
Že to jiskření mezi Ninou a Trojanovým
Trigorinem je tak silné a uvěřitelné, že mne napadlo, jestli si toho všimla i
paní Trojanová! Trojanovo charisma úspěšného chlapa a bezprostřední Kubařová,
to musí být radost režírovat.
Že Pavolu Andraškovi se opravdu povedla
scéna! Protože dobře udělaná scénografie hraje spolu s herci.
Že sice nevím, zda to byl režijní záměr
(uměleckého šéfa DD Michala Vajdičky), ale mně se prostě líbilo to pojetí,
které je na hraně divadla na divadle, kdy jednotlivé výstupy jsou téměř
„etudami na dané téma“. Ta dílčí osobní neštěstí najednou vystupuji hrozivě,
ostře. Vypreparovaně.
Že představení trvalo i
s přestávkou tři a půl hodiny, ale na konci mi bylo líto, že končí…
Kdo by řekl, že sto let staré drama (či
komedie?) mě bude tak bavit, Antone Pavloviči! Že starosti a osudy a hlavně
smutky lidí z jakéhosi statku ze zapadlé ruské gubernie budou zajímat a
dojímat nejen toho kluka – emoční houbu u černobílé televize, ale i starýho
chlapa, celkem dost okoralého.
Praha 17.1.2016, Dejvické divadlo –
A.P.Čechov: Racek
P.S. Díky, Hansi!
Žádné komentáře:
Okomentovat