Albert Camus – Cizinec,
Divadlo Na
zábradlí ve Švandově divadle, 16.1.2017, Mikulášek – Viceníková – Cpin
Tvůrčí trio Mikulášek
– Viceníková – Cpin si svou metodu inscenování literárního textu přineslo už
z brněnské Reduty s krásným představením Zlatých šedesátých (Radokova
cena za inscenaci roku 2013). Zmnožení nesamojediné postavy, taktování promluv,
volné řetězení monologů bez výrazné dramatické akce, užití podobných symbolů
včetně trhaného a muchlaného papíru… Jako by po působivé dramatizaci
korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha byl Cizinec furiantským návratem k
navlas stejné inscenační metodě, se kterou se tvůrcům ne a nechce rozejít. A
tak po Juráčkových denících přichází řada na Camusovu novelu, příběh člověka
bez emocí nepasujícího do hodnotících kritérií okolního světa.
Dramatizace
Juráčkových deníků, záznamů, postřehů ovšem přirozeně využívá toho, co Camusovu
Cizinci nelze naroubovat. Můžeme tomu říkat drsná autenticita, odraz historické
zkušenosti, šedá sedmdesátá, drcení talentů, beznaděj, prázdnota… Zlatá
šedesátá ryjí nehtem v normalizačním strupu mé generace. S umírajícím
Juráčkem v závěrečné scéně nám na rameno sedá černý havran.
A tak přestože je
dramatizace Cizince divadlem mého srdce, skládačka vystříhaných sdělení
nenápadně vede diváka k sestavení celého příběhu, jistá monotónnost
scénování nám paradoxně nenechá vydechnout, herci jsou skvělí, mlčící Anežka
Kubátová prostě výborná… najednou je toho existenciálního harampádí nějak moc. Co
je příčinou tak fatálního zcizení hlavní a vlastně jediné postavy? Je to jen
úchylka? Nebo symbol? Čeho? A proč se tím mám zabývat? Zatímco představení by mělo
ve své poslední čtvrtině gradovat, najednou jsem neměl důvod jít spolu
s hrdinou. Kdeže jsou dušené vzlyky při pomalu pomaloučku padající oponě
Šedesátých, z insidera se v závěru Cizince stává sice zvědavý, ale
přece jen chladný pozorovatel.
Praha, 17.1.2017
P.S.
Když páteční diskuse divadelních
alternativců o smyslu Havlových absurdních her přerostla v pěstní zápas,
netušil jsem, že mi tento osvěžující zážitek o tři večery později přivodí otázku,
zda se mé nadšení nepravidelnou dramaturgií divadla Na zábradlí nepodobá
nadšení z dle mého názoru některých slepých uliček divadelních let minulých
i dávnějších. Nu což, za deset patnáct let uvidíme, zda ustojím diskusi s nějakým
mladým postalternativcem o ptydepe nesrozumitelně sežvýkané inscenační metody… (když tak mu ji natáhnu!).
Žádné komentáře:
Okomentovat