pondělí 15. května 2017

Povinně a hlavně jednotně!


Od příštího roku bude součástí povinného školního vzdělávání výuka plavání. Jsem přesvědčen, že spousta rodičů zaplesá a uznale pokývá hlavou nad tímto nápadem. Od toho tu přece máme školu, aby se o naše děti postarala, a těch případů utonutí, co ubude!
Jo, plavání! Ještě pár let socialistických paternalistů u vlády, a bude povinné nejen plavání, návštěvy dopravních hřišť, zabetonován bude systém regionalizace školní i předškolní docházky, povoleny dvě přihlášky na střední školu, nastaven nesmyslný maturitní systém…, ale povinným se stane i odkládání dětí do jeslí, umělá mateřská strava, povinné bude stravování ve školní jídelně či třídní svazácké organizace. Že s tím povinné plavání nesouvisí? Co mi na tom, sakra, může vadit??

V důsledku nestandardní plodnosti a vytěžitelnosti matek v mé širší rodině mohu být přímým pozorovatelem souboje o místo na slunci už u šesti potomků (samozřejmě vnučstvo v to počítaje!). A tak zatímco u starších dcer se například projevuje z mého pohledu celkem oprávněný strach ze zubaře, děti z druhého vrhu berou návštěvu v zubní ordinaci jako svého druhu zpestření. Synek se nebojí proto, že od narození bezmezně důvěřuje své matce, a nejmladší princezna zase bezmezně důvěřuje bráchovi. Obávám se, že první hromadná návštěva školního zubaře by tuto situaci nevratně zmrvila.
Každé z těch šesti dětí je absolutně jiné. S každým z těch šesti potomků je třeba jednat jinak, slyší na jiné argumenty, jsou prostě zcela odlišnými osobnostmi. To je ovšem českému školskému systému na obtíž! Samozřejmě, že čas oponou trhnul, a situace se od dob jiskřiček, pionýra a třídních organizací socialistického svazu mládeže změnila. Obávám se ovšem, že v hlavách inženýrů našich osudů zas k tak velké změně nedošlo. A co je nejhorší – dorůstají noví a noví organizátoři cizích životů, další blbci, co si zhusta nevědí rady sami se sebou, ale z pozice dané jim kariérním řádem přiblbého úřadu získali pocit, že právě oni vědí nejlépe, jak my ostatní máme naložit se svými životy.

A tak si představuji každé z mých dětí či vnuků jednotlivě, ve věku kolem sedmi či osmi let, jak se účastní povinné výuky plavání s paní učitelkou, která prošla víkendovým trenérským kurzem v okresní plovárně (hrazeným z evropských dotací, samozřejmě). V polovině z nich by hromadná výuka plavání vyvolala těžký celoživotní odpor ke vstupu do jakékoliv vody, v některých by už vzpomínka na společnou výuku vyvolávala dávivý efekt, a v případě nebojácného vnoučka by se celá rodina modlila, aby si paní učitelka všimla, že se právě vrhá do největší hloubky. Ano, třeba někde existuje pedagogický talent, který dokáže z výuky udělat zábavu, taktně a takticky eliminuje klukovské soupeření Citius, Altius, Fortius!! Který dokáže motivovat i to nejzakrustovanější introvertní dítě. Pedagog, kterého to neskutečně baví, a to tak, že to poznají i moje děti. Než na takového narazím, táhněte soudruzi se svými nápady na plovárnu...
Praha, 15.5.2017

Žádné komentáře:

Okomentovat