Solaris, aneb Vše je možné, propletené a zaumně pospojované

"V mozku nejsou přece fyzicky žádná slova, žádné city, vzpomínky člověka, to je obraz napsaný jazykem nukleových kyselin ve vysokomolekulárních asynchronních krystalech. Ona si z nás tedy vzala to, co v nás bylo nejzřetelněji vyleptáno, co už bylo dokončeno, nejpřesněji a nejhlouběji otisknuto, rozumíš?"

Nevím, jak měřit míru ikoničnosti literárního díla. Tedy ne, že bych nesouhlasil s dramaturgyní festivalu next wave / příští vlna Lenkou Dombrovskou, která tak v programovém bulletinu festivalu označila Lemovu sci-fi Solaris. Ale pak se shodněme, že se pro jistotu nebudeme ptát mladých fanoušku strašnického Divadla X10... ani snad ne na to, zda Solaris četli, ale ani na Lema samotného.
Když mi dramatik René Levínský prozradil, že pro režisérku Ewu Zembok, Polku ve službách české divadelní alternativy, dramatizuje - ano, pro mne rozhodně ikonický - román Poláka Stanislawa Lema Solaris, spadla mi brada a přes oči se natáhla pavučina jasně zřetelných vesmírně logicky propojených souvislostí. Najednou do sebe věci a události zacvakly jak zámky spojovacího modulu Sojuzu a Apolla v pětasedmdesátém. Už když jsem si rok dva po tomto nadzemském spojení nesl Solaris z městské knihovny, bylo jasné, že k tomu rozhovoru s Levínským dojde.
Lem byl pro mne v těch několika velice intenzivních letech vrcholící puberty zcela zásadním autorem. Zhltl jsem Astronauty, Mraky Magellanovy s Petrem z Ganymeda, znal pilota Pirxe, vzpomínal na Ijona Tichého... A hlavně o všem pořád dokola diskutoval s Alanem, mým pobratimem těch let, kdy starosti s invazí z Aldebaranu pomalu vytěsňoval rozkošně naplněný výstřih Ivany Fricové sedící v lavici před námi. A dnes už mohu přiznat, že Solaris byl zlomovým dílem hlavně kvůli přemýšlivějšímu Alanovi. Já bych ještě nějaký čas zůstal u těch hvězdoplánů, Alan už mířil jinam a naštěstí mě táhnul s sebou.
Solaris je knihou mnoha rovin či příběhů. Lem popisuje mnohasetletou historii lidského rozpoznávání neuchopitelné a hlavně nepochopitelné planety pokryté oceánem, který sám o sobě reguluje rotaci planety Solaris tak, aby nezamířila k destruktivnímu zániku v blízkém slunci. Hlavním tématem je ovšem geniálně popsané zoufalé míjení dvou civilizací - člověčí ze Země a mořské na Solarisu. A podle mne právě toto téma činí z knihy ono ikonické dílo. Lem zvedá prst, aby upozornil lidstvo, že setkání s jinou civilizací vyvíjející se v hlubinách vesmíru bude nejspíše právě o takovém míjení. Budu doslovný - takže žádná blízká setkání x-tého druhu, žádná Oblast 51, o lebkounech nemluvě. Když už, tak oceán měnící se barvy s nikdy se neopakujícími řadami tónů, maximálně nějaký piknik u cesty bratrů Strugackých.
Jenže Solaris je také o tom, co se s člověkem stane, pokud se mu zhmotní to, co má uloženo hluboko v paměti. Lem se tak pouští do dalšího ikonického tématu - od setkání nesouměřitelných civilizací k propleteným vesmírům v našich mozcích.

René Levínský mohl z předlohy vyzobnout, zvýraznit a použít cokoliv. Určitě by zručně dokázal jít naproti módní alternativě a postmodernímu matení a zmatení časoprostorů. S touto obavou jsem bral do ruky výtisk rukopisu hry, kterou Divadlo X10 inscenovalo ve světové premiéře v divoce alternativním prostoru DUP39.  A udělalo mi hroznou radost, s jakým citem pro předlohu je román převeden do divadelní řeči. Text se mi tak líbil, i s vědomím všech výše popsaných pubertálních konotací, že jsem se na představení vysloveně těšil. Nevím, zda autor myslel na to, že tématem letošního ročníku festivalu next wave je "slovo"! Tedy jak napsala Dombrovská - "podstatné je to, co je vysloveno!" V každém případě bylo zadání mistrem dialogu vrchovatě naplněno. A kdo četl obsáhlý program k brněnskému provedení "národně-divadelní" Levínského hry Dotkni se vesmíru a pokračuj, jistě nepominul poznámku prof. Císaře, jenž s pochvalným pokyvováním chválí Levínského za "bytostné činoherní cítění, kterým se vyznačují všechny Levínského texty". Slušná teoretická opora v zádech!

No jo, leč cesta od textu k pohlcení diváka scénickým zážitkem je předlouhá. Ovšem, ohlasy aktuálně popremiérové, včetně Klárčina nadšení, ale i pochvalné recenze potvrzují, že inscenace Solaris - Anything Goes může být jednou z událostí letošní sezony. Jedná se o představení, které do alternativního prostoru DUP39 nemusí nalákat jen divadelní mládí (aby se přesvědčilo o ikoničnosti díla!). Povedená dramatizace, skvělé herecké výkony, dramatické i vtipné dialogy, tušení souvislostí, to vše potěší i diváka, který třeba po Vesmíru na Nové scéně bude chtít Levínského znovu. Věřím týmu strašnických, že se jim podaří přitáhnout generaci, pro kterou byl Lem opravdu ikonickým autorem.
A proč jsem nakonec všeobecné nadšení až tak úplně nesdílel? Začnu (přesně dle záměru dramaturgie nekstvejvu!) poznámkou k slovům. To, co mi při četbě rukopisu hry nerušilo, naopak, spíše bavilo, tedy pro Levínského typické zcizování, hraní se slovy, cynické žertování..., to mě najednou vyhazovalo "z rytmu" představení. Přestože se mi líbily výkony všech herců, například u ústředního trialogu, který je zásadní pro celou hru, jsem se přistihl lehce nesoustředěn. A ty konce, ty konce... Netěšte se na závěrečné poselství. Netěšte se na katarzi. Režisérka ovšem neměla odvahu ani na typické Levínského závěrečné balábile... Takže diváka čeká závěrečná (ikonická) nejistota...
Scénická autorova poznámka o retro módě 25. století spočívající v oblibě stylu šedesátých let minulého století nejspíše inspirovala inscenátory k použití a využití kuchyňského elektrického nářadí (ovšem z let sedmdesátých až osmdesátých, což je nepodstatný detail). Přiznám se, že u mne tento nápad - hlavně ve srovnání s pečlivým a nápaditým zpracováním kostýmů - nezafungoval. Především mne ze soustředění vytrhávalo přemítání o tom, jak dlouho nám v tehdejším družstevním paneláku vydržel ten ruční mixér, že ten bledý fén byl nezničitelný, a jak se pálily topinky v tom stříbrném topinkovači. Pletací stroj nechme bez odezvy. Přitom komplikované výpočty planetární dráhy jsou vtipně simulovány v loterijním bubnu bez doslovného použití třeba letitého Attari computeru...
Solaris - Anything Goes je hra, která si v mých představách zaslouží velkou produkci, dým, stroboskop, nahou Harey, mohutný zvuk, zadní i přední projekci o boční nemluvě... No jo, třeba to je jen bláhový výron všemožné té ikoničnosti, která se mi mele mou nenadanou hlavou...

Všelijaké dojmy zaznamenané po premiéře hry  Solaris - Anything Goes (Stanislav Lem - dramatizace René Levínský, Divadlo X10 v DUP39, režie Ewa Zembok) předvedené dne 20.9.2017