Zabili jste Gonzaga, soudruzi

Vražda krále Gonzaga, Dejvické divadlo, Jiří Havelka a kolektiv herců, režie Jiří Havelka, představení odehráno dne 27.9.2018

Vytýkání před závorku:

Snad v roce 2007 vznikl doslova přes noc „plzeňský“ soubor L.S.Věk, aby přes stejnou noc připravil představení, které zachránilo tehdejší krajskou nepočetnou postupovou přehlídku. V tu noc se sešli herci i tvůrci z dnes mýtických souborů Pachýř Pačejoff, DNO, Jesličky, Láhor Soundsystem, Střípek, snad i Nejhodnější medvídci, určitě z KALD DAMU… Vzniklo divadlo „na dřeň“, představení „Fucking Generation“, ze kterého mi rok na to, v sálku hronovského hotelu Slávie, spadla brada. Celé představení bylo postaveno na osobních zpovědích herců těsně za hranicí dospělosti (ať to znamená cokoliv!), a opakovat takové zpovědi několikrát denně, to muselo hraničit s psychickým terorem… (taky poslední představení Věkovci zrušili, i když v tom rozhodnutí spíše než vyčerpání psychické hrálo roli vyčerpání návykově relaxační).

Vsadil bych se, že režisér Havelka tehdejší představení viděl a byl rozervanou výpovědí - vzniklou vlastně mimoděk - stejně, ne-li více, zasažen. Údajně po letech inscenoval podobné otevírání třináctých komnat se svými studenty z DAMU. Tohle představení jsem neviděl, na rozdíl od podobně niterné inscenace „Teď tu tvou slabomyslnou“ (Hronov, 2014, soubor Jednabáseň a mrazivý výkon české Vietnamky – či vietnamské Češky Huyen Vi Tran – v hustě osobní zpovědi dívky zažívající svou vztahovou džungli před tabuli i divoké hledání vlastní identity).

A teď co patří do závorky:

Jiří Havelka použil stejný princip i na představení určené k čtvrtstoletému výročí Dejvického divadla. A tak po upřímné zpovědi adolescentů či právě dospělých, jsem se stal svědkem otevřeného svěřování „hotových“ tvůrců v tom věku uprostřed běhu. Šest herců po čtyřicítce jde stejně, jako smečka L.S.Věka, s kůží a svým osudem na trh. Myšička, Melíšková, Žádníková, Babčáková, Trojan a Tomina Jeřábek vystupují v této části hry za sebe, spíše bych ovšem řekl – „hrají“ sebe, a tuto hru něžně prolínají s hrou na Hamleta, aby se vždy na záblesk, na moment stali herci předvádějícími dánskému dvoru upravenou verzi Vraždy krále Gonzaga… Tedy hrají divadlo na divadle, ale vlastně hrají divadlo na divadle o divadle…

Sem patří malá vsuvka… Všechna ta hra na pravdu a vysvlékání duše by byla na nic, kdyby nebyla uvěřitelná. Měl jsem dokonce pocit, že publiku, přestože to dejvické je jistě poučené, první vystoupení Martina Myšičky vyrazilo dech, a chvilku pak trvalo, než se diváci zase nadechli. Herci DD jsou mi samozřejmě věkově bližší, a čím je mi bližší i jejich zpověď, tím více jsem ji prožíval. Na pódiu dochází k interakci, přestože se jedná o sólové výstupy, herci improvizují a hlavně na sebe „slyší“… A pak? Pak promluví Ivan Trojan! Myslel jsem, že tento herec mne už nemůže ničím překvapit. Vždyť jsem viděl Oblomova, viděl jsem jeho Trigorina… Jenže při Trojanově sólovém vystoupení v první části Gonzaga jsem najednou měl pocit, že mě z mé židle v desáté řadě vytahuje dopředu. V sále je přítmí, vsadil bych se, že se mi v jedné dlouhé chvíli díval přímo do očí! Při jeho monologu zkamení i jeho herečtí partneři. Fascinovaně jej pozorují, aniž by se pohnuli, ustane i pohrávání si s černou látkou, která je jim nenápadným, ale podstatným nástrojem při zběžném, až  jakoby mimoděčném dotváření postav… Jsem člověk veskrze racionální, ovšem v tom tichu divadelního sálku se mi opět potvrdilo… Co vlastně? Možná že to jsou ty chvíle, kdy se dynamo našich duší rozjede na plný kule, aby nabilo skryté baterky po okraj, a my můžeme stejně jako Soňa Serebrjaková žít a pracovat.

Otevírání utajených sklípků v duších herců, to je pro Havelku určitě málo, jakkoli by to celou hru uneslo. Havelka šel ovšem dál – celá hra na divadle a na divadlo má jeden zásadní smysl: ve druhé části představení se propojí osobní, reálné osudy a obavy i můry šestice bytostí na jevišti, s můrami kralevice dánského a jeho snahou skrze divadlo usvědčit vládce, jenž je vrahem. A divák, před nímž se doposud proplétaly osobní osudy s fikcí, je náhle vržen do reality současnosti. Té současnosti, ve které se nevraždí Gonzagové, ale reální Litviněnkové. Ne jako Polonius za závěsem Hamletovým mečem v náhlém hnutí mysli zasmušilého melancholika potulujícího se po hradě s lebkou v ruce. Ale poloniem v množství násobně přesahujícím celosvětovou roční produkci.

Dokudrama o Litviněnkově vraždě je v celkem zběsilém tempu odehráno za použití minimálních prostředků. Texty hercům do úst nevkládá dramatik, ale sám život – jedná se o policejní záznamy a protokoly. Přestože se postavy i herci střídají, divák je pořád ve hře. Všichni se mohou stát všemi. Až na jednoho. Martin Myšička se v roli Alexandra Litviněnka mění ze zdravého optimisty v zoufalý stín. Dejvické představení se tak stává přímočarou obžalobou vraždícího Vládce… Přičemž srovnání jedu Claudiova a jedu Putinova kulhá snad jen v obludnosti konání toho druhého. 

A tak jsem, jako tehdy mladí ze souboru L.S.Věk, potřeboval po představení náhražkovou oporu. Protože i s nabitými baterkami se můžeme cítit bezmocní až k pláči.

Praha, Dejvické divadlo 27.9.2018

P.S. Hansi, máš to u mě!!