Hledání Kačeny

Nejspíš i vás zasáhlo video, které v posledních týdnech kolovalo fejsbůkem. Bylo sestaveno z téměř stejných situací – barvoslepý člověk je obdarován speciálními brýlemi, které mu umožní uzřít svět v barvách. Reakce těchto lidí je, bez ohledu na věk, pohlaví či sociální postavení, velice podobná. Výkřiky překvapení následované dojetím a slzami radosti… Náhlé překlopení černobílého světa do světa barevného prostě musí být neskutečný zážitek. Jenže takový zážitek je nám, nebarvoslepým, prostě odepřen (naštěstí!).

Tušíte, že touto analogií směřuji k jinému vidění. A to k vnímání světa prostřednictvím brýlí, jimiž se v jistém šťastném okamžiku stává hudba, obraz, báseň, a pro mne samozřejmě také divadlo. Ne že bych v průběhu představení a divadelních performancí vydával výkřiky překvapení! To ne, ale už jsem se v hledišti přistihl s otevřenou pusou, či jsem se dusil vzlyky, aby se za mne K. nestyděla.

Mimo všechny myslitelné emočně zprostředkované situace je pak setkání s viděním cezeným přes brýle, které realitu zderivují tak, že si s ní najednou musíte nějak poradit. Cosi nutí zírat přes brýle dál. Nelze uhnout očima, nelze mávnout rukou a vykašlat se na to. Nelze rozumět či jen nerozumět. Chápat, nechápat. Takové kategorie najednou neplatí. A tím jiným světem jsou mi obrazy režiséra Jana Kačeny.

Těžko najít něco tak odlišného, jako je mé a Kačenovo vnímání reality, světa, či jak „To“ kolem sebe nazvat. A přes Kačenovy brýle se skly vysoustruženými ze dna těžkých lahví těžko kdy s porozuměním pohlédnu. Nad Kačenou nelze zívnout ani po nepovedeném představení – čímž nemyslím představení nepochopené. A tak si jdu pro nový náklad, a znovu jsem polapen.

Před časem, po našem prvním setkání s Kačenou, v Autobufu, bylo to Unhappy Happy, jsme se s K. shodli, že něco tak úžasného jsme dlouho neviděli. V mém (nekačenovsky zasraně racionálním) žebříčku bylo tohle zběsilé představení v první trojce roku 2017! Díky Renému jsme se s režisérem Kačenou potkali u jednoho stolu, i to byl zážitek (včetně jeho tehdy zeleně sešitého obličeje - důsledku střetu lunetika s realitou). Zíral jsem na tu jednotu formy a obsahu, a jsem od té doby Kačenou fascinován.

Sháněl jsem potom všemožné dostupné informace. Ne, že bych očekával, že prozřu a z ničeho nic uvidím Kačenovitě! Jen se prostě v tom svém světě neobejdu bez berliček výkladů a pochopení, recenzí, hodnocení a kritik… Přišla útrpná Miriam podle Demla, míjení k nepřečkání, pak Stepní vlk, úžasné nepřekvapení. A teď mám před sebou premiéru s návratem do Autobufu. Je to opakované kroužení kolem stínítka lampy, při každém nárazu větší či menší spálenina, pokaždé si jen potvrdím, že ten svět plný barevného světla je mi odepřen. Že Demla budu číst jako Demla, a Hesse jako Hesse, a nikdy ne jako Kačenu (a jako Kačena). Dál tedy hledám a čekám na každou skulinu, kterou šťasten na chvíli zahlédnu Kačenův barevný svět, který je nám, barvoslepým, prostě odepřen (naneštěstí?).

Praha, 12.12.2018, psáno po představení Traktát o stepním vlku v Rubínu, před představením Jacek staví dům v Autobufu.