89. Jiráskův Hronov 2019

Letos jsem se rozhodl, že si po letech užiji divadel bez toho, abych v podvědomí pořád myslel na věčná srovnávání, hodnocení a rozbory. A tak jsem si jen vkládal na fejsbůk pár okomentovaných fotografií. A teď je mi líto, že to vše zmizí v propasti sociální sítě mezi fotkami lahváčů a západů slunce. Aby nezmizelo, odložím si to vše sem.

Den prvý, pátek 2.8.2019

.... vlastně spíš minus první. Vyrážíme ze Stolice s obvyklým zpožděním obvyklé hodiny. K mému nekonečnému překvapení K. nezabalila výbavu odpovídající opuštění Evropy na několik měsíců. Kufr naší Černé Mamby mi tak připadá až zkroušeně poloprázdný. Dobrodiní hradecké dálnice (kdeže jsou čtyřhodinová putování po poděbradské státovce!) neohrozí ani stavba mostu před Jaroměří, takže za dvě hodiny a něco K. může přihlásit Adélku do jejího semináře. Už i u té osmileté princezny se projevuje hronovský seminaristický syndrom. Nejraději by do puntíku zopakovala loňský seminář tak, jak jsme léta a roky pozorovali u našich žateckých kluků. Ovšem i to zjištění o řece, do které dvakrát nevstoupíš, nejspíše patří k výchově. Ještě rychle pro vstupenky do ÍCéčka. Když jedna z dobrovolných pokladních pronese: „Petr Dvořák, pět tisíc osmdesát korun“, druhá vyprskne smíchy... No, mně spíše vstoupily slzy do očí. Ale co naplat, jsme čtyři, a to vydá na téměř šedesát vstupenek na téměř třicet představení (ne na všechny performance bereme obě děti)...  Ještě na večeři na Baštu (myslel jsem, že se najíme v Poříčí, ale Klára má někdy rozum!!, jak zjistíte dále), pak se ještě zastavit u paní domácí doplatit ubytování, kam se nastěhujeme v sobotu (už aby dorazil Jarda s Jitkou se svou hotovostí, by se stali spolupodílníky nákladů!). A už zpátky do Velkého Poříčí do zájezdního hostince U Hanušů... Jak jsem předeslal, naštěstí je smečka syta, protože do lokálu hostince by moje princezny Claire von HornoPorno a Adelaide von Unterbanhof nevkročily za nic. Inu, já povečeřel dva Krakonoše a spokojeně vplul do vlastního pokoje. Ubytování za ty prachy, a pro mne, člena trampské osady Anamští skřivani, zcela OK... Těšíme se k naší paní domácí. Jak to dopadlo, bude alergik na prach vyprávět v dílu Den druhý. Samozřejmě dojde už na divadlo a jiné obskurní zážitky. 

Jo, na snímku hronovský kostel a renesanční zvonice z roku 1610. Její 400 let starý zvon mi právě připomněl, že otvírají v Čapkárně!

Den druhý, sobota 3.8.2019

Trpíc stařeckou nespavostí, nechal jsem smečku spát v zájezdním hostinci U Hanušů, a vyrazil nakoupit do hronovského supermaketu snídani a svačinu pro seminaristku Adélku. Myslím, že sobotní nástup do dětského semináře byl nejdůležitějším okamžikem dne. Již jsem v "Dni prvém" naznačil, že Adel byla rozhozená zjištěním (přestože jsme ji včas připravovali), že nový seminář = noví lidé okolo... (ale vyčkejme Dne třetího, vše se v dobré obrátí!). Druhým kruciálním okamžikem byl dotaz směrovaný novému provozovateli baru v Čapkárně - zda vede sekt. Ubezpečil mne, že nějaká "demíčka" tam budou... Bohužel, i záložní řešení Pumpídova tradičního přípitku, nový Coctail bar u bývalé jídelny, skončilo sice vstřícně nadějným, leč též "demíčkovým" ubezpečením. Zde by sice kvůli naší minigrupě objednali i brut, ale to už bych se cítil zavázán, a tím omezen ve volném pohybu po hronovských nálevnách. Inu, uvidíme v úterý, až dorazí ostatní přípitkáři! Pak už byl čas zajet se ubytovat. Vyslechli jsme si tradiční poučení, při kterém nikdy netuším, jestli si paní domácí z nás dělá či nedělá prdel. No, spíš to všechno myslí vážně. Složil jsem kauci, kdybychom prej něco pokecali... Klára pak štítivě povlékla ten humus, ve kterém budeme týden spát, já utřel prach a dodusil se. A šup šup na první divadlo, které nás hned rozdělilo. Klára s Matějem na studentské představení, které prý bylo jemu šité přímo na tělo (kafkovské ztrácení se uprostřed davu). My s Adélkou jsme spěchali na pohádku do Stanu. Místo pohádky jsme ovšem shlédli jakési pásmo místních kulturních světlonošů. Nebudu to komentovat, ony ty koncerty v DDM na Proseku taky bývají slušná prdel! ... Pak ještě nádherné krátké představení v Myšárně – myšlenky se stáčely ke svitavskému Céčku. Děti se v ději dost ztrácely, ale o to zajímavější byla následná diskuse o nevratném odcházení blízkých a prázdných místech, která po nich zůstávají. ... Naše zlaté děti jsme pak uložili (a vysvětlili, že paní domácí opravdu nestoupá po schodech nahoru, a že se jejímu domu nepřezdívá Batesův motel!). V pohodě jsme s K. seběhli dolů do Čapkárny na první zadostiučinění tohoto festivalového ročníku - inspirativního představení Buranteatru Brno. Jak nemám tyhlety řachandy rád, tak musím uznat, že měl pravdu Honza Švácha, který mne přesvědčoval, že nás představení strhne. Stalo se. V půl dvanácté jsem pak nesměle navrhoval K. zastávku v Tritonu. Jak bych to... No, prostě, naštěstí mi vysvětlila, že je unavená, a že by si šla lehnout!

A na fotografii je lípa, kterou prý vysadil u hronovské hřbitovní zdi páter Legner. To by jí bylo více než 170 let!

Zmínku o Dni třetím, tedy hronovské neděli 4.8.2019, musím začít informací nejpodstatnější – Adélka na dotaz - jak bylo v semináři? - odpověděla s rozzářenýma očima: „Skvěle!!“. Naše smečka je totiž tak v pohodě, jak je v pohodě její nejslabší a nejmilejší článek. Takže jupííí!

Ráno jsem Áďu odvedl do semináře a zamířil k hronovskému kostelu, abych zde pod hronovskou zvonicí naťukal do mobilu zprávu o našem pátečním příjezdu. Když kolem mne prošla Alena Zemančíková poprvé, zaregistroval jsem ji pozdě. Když prošla o půlhodinu později, už jsem slušně pozdravil a ťukal dál… Naštěstí se paní Zemančíková zastavila, takže když mi to došlo, mohl jsem k ní přistoupit s vysvětlením, že nejsem magor s magorským telefonem, ale že píšu o hronovském svatostánku. To, že na fejsbuk, jsem si nechal pro sebe… Paní Alena se usmívala a nejspíš si myslela něco o magorech…

Denní příděl trapnosti jsem si následně dovybral při návratu přes Jiráskův park, kdy jsem část kladenských Vaďáků přes celou louku zdravil replikou z Kuhlovy Harily – „Mně se líbí, jak ty vlny dělaj’ fuck, fuck, fuck….!“ No, pak že má Lupincova parta smysl pro humor…

Na neděli naplánována čtyři představení. Začali jsme třicetiminutovou politickou agitkou mladých ze Svitav (soubor JAMka-drumka). Až v Sokolovně jsme zjistili, že představení je přístupné až od patnácti. Ta nepřístupnost se ovšem projevila jen v nepříliš ústrojně užitých slovech jako prdel, píča a hovno. To naše děti nemůže nijak vyděsit (a fakt nevím, jestli naštěstí či naneštěstí). Já performancí zcela disgustován, drže se páně profesorova tvrzení: „Chci-li si udělat politický názor, přečtu si novinový úvodník“. Taky nesnáším Zemana a jeho přiblblou suitu, ale použité umělecké prostředky považuji za trapné a blbé. K mému překvapení se Klára souboru a představení zastala. K ještě většímu překvapení její argumenty měly hlavu a patu (doposud jsem si myslel, že na agitky jsem v naší smečce specialista já!). Závěr pro mne – možná dorůstá generace, se kterou už budu mít stále větší problém najít prostor souznění…

Ostře sledované vlaky Divadla Radar jsme si s Matejem vysloveně užili! V jeho věku jsem Hrabalovo zásadní dílo četl poprvé, a nejen proto jsem rámcově tušil, co Matějovi především vrtá hlavou. Takže radu výpravčího Hubičky, představovat si při TOM vaření guláše, jsem z vlastní zkušenosti modifikoval radou z útlého spisku Dospíváš v muže – myslet při TOM na fotbal… (až teď mi došlo, že v jeho případě jsem měl spíše doporučit počítačovou hru!). A jen na okraj – přetěžké je inscenovat takovou předlohu. Třeba v mém případě bylo skoro nemožné očekávání překonat. Matěj ale prohlásil, že to bylo zatím jeho nejlepší představení (škoda, že nemohl vidět Buran teatr, to by byl nadšen!).

A taky už tu máme první odchod!! Klára s Matějem nedokoukaly Zborníkovu Legendu o lesích a lidech Jirásků z České Lípy, soubor doplněný hosty z Klapého a možná i odjinud. Zkuste před Klárou začít deklamovat a dramaticky mávat rukama, to je prostě konečná. Možná ta snaha udělat Zborníkův text co nejpietněji nebyla tou nejsprávnější cestou.

No, a pak jsem se vydal k autu, abych se na skok vrátil do metropole. V úterý se pokusím o rekord – stihnout představení se začátkem v 18:15, to tu ještě nebylo! Poslední představení boleslavského Divadýlka na dlani glosovala Klára ve svém statusu, najděte si to, stojí to za to.

Nedělní fotku netřeba komentovat.

Den čtvrtý, pondělí 5.8.2019,

trávím u své korporátní PC stanice v karlínské kanceláři. Zbytek smečky má (mnou) docela slušně zkombinovaná představení. Tak věřím, že budou spokojeni! Já proto nebudu psát o pondělních představeních, věřím, že něco na svůj profil naťuká Klára! Ale mám tak příležitost vrátit se k nedělnímu potkání se s Alenou Zemančíkovou. Před lety jsem s ní vedl spor o směřování města Hronova. Tedy přesněji řečeno - reagoval jsem na její článek zveřejněný, tuším, v Referendu. Má odpověď, o které se paní Alena nejspíše ani nedozvěděla, je dodnes někde na Burmově blogu. Vzpomínám si, že Jan Šotkovský zveřejnil odkaz na mou polemiku v tehdy ještě papírové Amatérské scéně. V důsledku toho se tento příspěvek stal na docela dlouhý čas mým nejčtenějším blogem. Do doby, než autor jednoaktovky Spílání prdelí k publiku, René Levínský, nasdílel mou povrchní dojmologii ze scénické montáže brněnského Národního divadla „Hoří v sadě rodném květ“, jejíž součástí jednoaktovka byla. Tehdy jsem získal řadu nových přátel jak zde na fcb, tak ve skutečnosti. Ale také několik… řekněme nesympatizantů. Nu což, je to řehole, tydlencty sítě!

Jo, ještě k té polemice s paní Alenou – myslím, že i ona by nejspíš uznala, možná i v Referendu, že za to spící město už ódéeska nemůže.

Logicky nemám aktuální hronovskou fotku, tak jednu vzpomínku na rok 2002 - sedíme ve Stovce s Pumpídem. Musel tam být i Jarda, protože zády sedí Jitka!

Den pátý, úterý 6.8.2019

Zběsile úspěšný den! Po konstruktivně rychlém mítinku k novému procesu nastavování tiketů k výmazu osobních údajů dle GDPR jsem opustil korporátní chodby, takže do Hronova jsem dorazil skoro o dvě hodiny před plánovaným časem. V Sokolovně se přivítám s Wagnerojc a usedám na kraj hlediště. Od pardubického Exilu nečekám zázrak, takže je třeba sedět blízko dveřím. Jenže zázrak se dostavuje. Výborný Kolečkův apokryf na Euripideovu Medeu, přesná režie jdoucí textu naproti, a hlavně ohromující herecké výkony. A zasloužený sukces!! Ano, zakřičel jsem si, radostí i na pochvalu! Strašně mě mrzí, že K. tohle představení zasklila.

Večerní Vizváryho sólové Sólo nemá cenu popisovat. Jak pantomimicky vyjádřil Tajča - dole nad stolem osciluje kvalita jiných performancí, ruka nad hlavou předvádí neměnnou úroveň Sóla. Standing ovation, a Burma zase křičel, Klára taky, ostatně ostatní též. Čirá radost!

Aby nebylo vše do růžova - po Vizvárym naložit usínající děti, přemluvit K., aby se vrátila do Čapkárny. A v tom kalupu jsem úplně zapomněl na Blondýnin koncert ve stanu!! Nic by se nedělo, můžu na Evu zajít v Praze, koncertuje tam docela často. Ale byl jsem zvědav, co letos předvedou předskokani Kroul a Lechnýř!! Protože ty jsem prostě prosral a jinde je neuslyším! ...

Dnešní fotka? Momentka ze včerejšího Tritonu. Pozdravit Davida. Šedá rulanda, eidam, a ve dvě ráno šup šup do pelechu!

Den šestý, středa 7.8.2019

Zběsile neúspěšný den... Ba ne, kecám, to jen abych navázal na včerejší text... Ale únava z pendlingu Praha - Hronov zpáteční (modří pochopí decentní upozornění na páteční Ojebad), a ne zrovna smysluplného pondělního vysedávání u Pecků ve Vysočanech, si dnes vybrala Burmí daň. Prospal jsem dvě ze tří představení! No, taky započítejme včerejší Triton a brzký ranní doprovod naší blonďaté seminaristky... Ale den přinesl také příjemné posezení s přáteli u přesnídávkového stolu (světák by řekl brunch v řeznictví Na Baště!), kdy se semele vše možné, od sociologické pitvy změn hronovské atmosféry, přes vzpomínky a vzpomínky a vzpomínky, po útoky Burmích gramer-nazi jednotek... To vše doprovozené výbuchy bezuzdného smíchu! ... Divadla? Podruhé Radar s drsnou inscenací Zlatý drak, prolínání podobenství s docudramatem. Kruté, vlastně politické divadlo o utrpení asijských přistěhovalců pod slupkou naleštěné západní duševní bídy. Podle mne perfektně zvládnuté, ovšem geopoliticky dost neústrojně předložené diváctvu české kotlinky. Se Zlatým drakem souvisí drobné, ale důležité zjištění: dohadujeme se s K. o režijním záměru genderového promíchání herců v ženských a mužských rolích. Snažím se vysvětlit, že cílem je oprostit se od nepodstatného a k postavám přistupovat jako k univerzálním bytostem. Naši diskusi pozorně poslouchá Matěj, aby se mne najednou zastal a pronesl: "Obsazení žen a mužů bylo pro ten příběh nepodstatné!" Docela mi spadla brada…

Nic zaznamenáníhodného už den nepřinesl. Snad jen, že po večerním představení jsme s Máťou zmokli, a tak jsem se už do víru festivalového maloměsta nevracel. Sbírám síly na blížící se finiš!!

Na snímku hronovský Mariánský sloup. Sem anarchistické pařáty Franty Sauera nedosáhly!!

Den sedmý, tedy čtvrtek 8.8.2019,

vrcholil nočním hájdpárkem na téma dalšího směřování hronovského divadelního festivalu... Když už mě plácání po ramenou sralo, přihlásil jsem se do diskuse, načež jsem už žádné další slovo nedostal. Protože vše je OK, zabrání parku pro pouťový hudební festival si přejí hronováci, přes což vlak nejede, stánky jsou fajn, protože se přece dávno známe s obsluhou, a že se zvažovalo přestěhování mezidruhové přehlídky do Litomyšle či Pardubic, to přece nemohl nikdo myslet vážně!! A tak i nový pan starosta bude za Jiráskův Hronov bojovat třeba v Praze!! Chtěl jsem podotknout, že by bylo fajn, kdyby za něj bojoval nejdřív v Hronově, ale už jsem řekl, Hnilička dělal, že jsem neviditelný... Nu, což... Takže divadla: Napravil jsem chybu a dokoupil Matějovi vstupenky na Dürrenmatovu Návštěvu staré dámy (slovenským hostům to vůbec neodsýpalo, ale Máťa bude mít slušný zářez do seznamu povinné četby, kam letos pančitelka přidala divadlo), a taky na inscenaci Adama Doležala Grönholmova metoda. Text žádný zazrak, ale herecká příležitost, kterou čtveřice z brněnského Véčka vysosala do mrtě. Pro mne i Matěje velký zážitek!

V noci Triton a mladež Ojebadská. Prostě hukot. Vstával jsem před chvílí a jdu si užít pécéčka.

Na fotce včasný návrat naší skvělé dvojky... S přibývajícími léty se i jejich návraty budou prodlužovat...

Den osmý, tedy pátek 9.8.2019

Pro nás vyvrcholení letošního Hronova - dvoják Odborné poroty nám milého Ojebadu. Blasfemické balábile o všech těch porotách amatérských přehlídek mělo zaslouženou odezvu. Princip zacyklení děje Ojebadi na Hronově dotáhl k dokonalosti. Představení totiž nekončí, v jistém okamžiku samo na sebe naváže novým začátkem a rozjede se znovu. Porotu jsem předtím viděl dvakrát, publikum fór vždy pochopilo, a v jistém okamžiku představení ukončilo potleskem. V Čapkárně se ovšem děvčata a chlapci rozhodli hrát furt pryč, potlesky nepotlesky. Dvakrát jsem se vrátil, a pořád se hrálo! Konec jsem neviděl, pospíchal jsem na další představení. Ale prý, když po třech hodinách začínal kus po třetí, technici zhasli světla... Večer v Tritonu se ke mně radostně naklonila Yvona (skvělá v roli teatroložky docentky Kowalské), aby mi sdělila, že odehrála na letošním Hronově přes pět hodin čistého jevištního času (spolu s Ottou Linhartem, oba ještě hostovali v představení náchodského Dredu).

Odpoledne jsem strávil v Pécéčku, letos poprvé a naposledy, a moc mě mrzelo, že tam se mnou nebyla K. Ne kvůli diskusi o hostující Staré dámě (přes nesporné klady představení slovenských hostů to bylo typické "ochotničení", tedy touha předvést divadlo "jako" profesionálně, přitom na Slováky "se chodí", protože vozí pecky, na které si právě profíci zhusta netroufnou). Ale kvůli opravdu inspirativní diskusi o Dredovské totální alterně, představení Figura cum figuris. Já to viděl na Modrém kocouru, a v sobotu nám s K. toto téma vydrželo celou hradeckou dálnici. Protože Pumr Nepumr, kvůli takovým věcem na Hronov jezdíme! Přesně kvůli takovým…

Večer mne potěšila K. převyprávěním odposlechnuté hádky šéfa festivalu Julínka s jakýmsi stánkařem, kdy se Julínek rozčileně snažil vysvětlit, že celý ten jarmark na náměstí je jen doprovodným programem k divadelnímu festivalu... Skeptická Burma tvrdí, že mez pružnosti je překonána, a divadelní festival se již stal doplňkovým programem jakési letní hronovské dočesné, na které chybí jen ty kolotoče... A tak si hronovští sami řežou tu pověstnou větev, a jdou si pro porážku, ve smyslu spíše jatečním, než bitevním. Burma věští, že tenhle diamant z české kulturní koruny záhy vypadne. Nebo si někdo dovede představit dřívější hosty z celého světa, jak se prodírají ožralým davem mezi řvoucími stánky na náměstí cestou z Jiráskova divadla do postelí na Radnici?? Já tedy ne!

Fotografií se vracím k tradičnímu Pumpídovskému přípitku, bez něj by nebylo Hronova!

Den devátý, tedy poslední, sobota 10.8.2019

Usnul jsem málem v Tritonu, tedy v předchozí, páteční večer. Ale nebyl jsem kolektivem propuštěn, protože nikdo nechtěl převzít odpovědnost za našeho nočního hosta. Jsou to srabi. Když jsme se tedy konečně rozhoupali k odchodu, chytil jsem druhý dech a najednou se mi kurevsky nechtělo. Protože jsem sentimentální, nostalgický a taky trochu alkoholik. A jestli něco nesnáším, tak je to co...?? No přeci Loučení!!

Jenže sobotní ráno bývá hektické, a především je třeba stihnout nejenom uklidit u paní domácí, ale hlavně odvést Adélku do semináře. Protože tu partičku malých hereček a jejich náčelnici Evu čekalo závěrečné vystoupení před celým Hronovem (tedy tím divadelním, ne pouťovým!). Adel nafasovala hlavní roli! Bylo to vydařené, s ohledem na potlesky na otevřené scéně a závěrečný aplaus příjemné nejen pro nás, pyšné rodiče. Taky kdo z naší party může říct, že si v Čapkárně zahrál dva roky po sobě!! (Ojebad se nepočítá, ten hrál dvakrát po sobě, ale v rámci jednoho vystoupení... René taky ne, ten je s Medvídky na indexu, a ani mluvit se o nich v hronovských šálách nesmí!!)...

Slunečnice pro Evu Blondýnu, která se osm dní o smečku holčiček starala, a vtipné, něžné a dojemné (určitě pro otce hlavní postavy!!) představení nazkoušela. ... Pak už jen naposledy na Baštu, kde se milé dívky s úsměvem až do konce o nás perfektně staraly (bylo by lze říci, že za úplatu, ale to by bylo hloupé, a ve srovnání s jinými provozovnami zcela nespravedlivé!). Naposledy napsat Tajčovi esemesku o jednom slovu: "Slivovice?", přečíst si odpověď: "Už jdu!", dojíst můj první segedín po patnácti letech (výborný!!), dopít nealkoholického primátora, tvářit se před ostatními, že nejsem ani sentimentální, ani nostalgický, zběžně se rozloučit, jako by se nic nedělo. Samozřejmě všem slíbit, že vyberu a zorganizuji nějakého Frikiho, Kačenu či kýho čerta (protože slibem nezarmoutíš!), nasednout do Černé Mamby a posledním obeplutím náměstíčka se fakt nevratně rozloučit. ... Matěji, jak se ti na Jiráskově Hronově líbilo? "Bylo to skvělý!! Na Hronov mám vždycky krásné vzpomínky!!" ... a to neví, co všechno má před sebou!!!

Na rozloučenou připojím jedinou použitelnou momentku ze sobotního představení dětského semináře s naší hvězdou.