RIGA 103

K výstupu pro anténu táta přikroutil dlouhý drát, druhý konec obtočil kolem oka poctivého prvorepublikového drátěného plotu. Tedy vlastně jeho zbytku, co místy ještě odděloval cestičku k hostinci U Rozvědčíka od staré zahrady nebožky Fraňkové. Dvacet let staré rádio se tak spolu s netradiční mřížkovanou anténou rozměru sovětského radiolokátoru vzepjalo k netušenému výkonu. Po celém údolí Skřivánčího potoka se rozezněla znělka, která mě bude dojímat do konce mých dní – tatárata tatatá, tátarata táta, tatrádatatádádááá tádárata táta… „Hlas Ameriky, Washington“. Byl srpen roku 1988, do převratu ještě strašně daleko, a můj táta za shovívavě chápavého kroucení maminčiny hlavy vedl svůj soukromý odboj proti bolševikovi, který mu zkurvil život.

To rádio se jmenovalo Riga. Měli jsme jej doma na bruselské knihovně nad nápaditě umístěným barem. V něm ovšem nebyly lahve, ale fotografie v nepřehledném mišmaši, a pro mě tehdy nezáživné dokumenty. Rádio bylo moc pěkné, moderní. Myslím, že tento výrobek Rižského radiozávodu určitě nepatřil k tomu nejhoršímu, co se na území tehdejšího SSSR sdělálo. Ovšem abychom do něj nemuseli co chvíli cpát snad osm monočlánků, těch největších buřtů (v dnešních cenách by pořizování baterií brzo přesáhlo hodnoty i mnohem modernějšího přijímače!), chlapi v komunálu tátovi vyrobili černou krabičku s malým cvakajícím čudlíkem. Dvanáctivoltový zdroj pro připojení do sítě. To hlasité cvaknutí patřilo k mým školním ránům, protože to byla první věc, kterou maminka po ránu udělala – „pustila Prahu“. A tak se mi do posledního sotva probuzeného závitu zarývaly sborové písně budovatelů komunismu či borců na stráži míru, ale také Dvořákovo Largo či nezapomenutelná Nepilova dikce z jeho Dobrých, a ještě lepších rán.

Na cestu do Bulharska, k moři, na Slančev brjag, táta vybavil zadní sedadlo našeho moskviče vymakaným držákem, co mu také v komunálním zámečnictví vykovali z páskové oceli. Rádio Riga do něj přesně pasovalo. Nad střechu sovětského vozu přibyl nekonečný oblouk tlusté antény vedoucí od kufru až k háčku u předního okénka. Já bych tedy raději viděl anténu volně vlát za ocelovým sedanem nejlépe s liščím ohonem na vrcholu! Ale v deseti letech jsem už chápal, že některá přání nemá cenu ani vyslovovat. Na druhou stranu máma zase nakoupila skvělé bílé námořnické čepice se zelenými celuloidovými štítky. A já v papírnictví v nákupním centru Zlatý chmel, v tom patře, kam se dalo vyjet na kole po nekonečné rampě pro kočárky, pořídil tlustý sešit, základ budoucího skvělého cestopisu. Byl to jeden z nekonečné řady mých skvělých úmyslů a do detailu promyšlených plánů, které jsem nikdy neuskutečnil. Takže před nebeskou bránou budu stát v té řadě označené: „Ti, co se na všechno vždy vysrali a nic nedotáhli do konce“, ze které nás budou rovnou lifrovat zase dolů, a pak ještě níže.

Zcela jasně si pamatuji mámu, jak v té bílé kapitánské čepici, za vyhrávání stanice Praha z rádia Riga, stojí za kuropění na naší první čůrací zastávce na karlovarce už kdesi před Prahou. Trochu jsem se za ní styděl, protože maminka stála na krajnici v pozoru a salutovala projíždějícím náklaďákům. Řidiči se mohli na štíhlou ženu v sněhobílých kalhotách dosyta vynadívat, v těch kopcích na staré státovce se trambusy Škoda 706 ploužily v oblacích černého dýmu, a jen sem tam projel nádherný truck s exotickou značkou T.I.R. na přívěsu. Často jsem si po letech na ten pocit jistého studu za maminku vzpomněl. Táta se sice smál, a já cítil tu veselou a natěšenou náladu ve vzduchu, přesto mi chování tak „staré“ maminky připadalo zcela nemístné. Jak jsem mohl tušit, že budu přesně v jejím věku, až se budu v bílé Astře s nádhernou blondýnkou toulat celou Francií, o vínu a bagetách, s rozedřeným patrem od suché střídy, a moře mi bude po kotníky…

Táta si po letech, v to letní odpoledne roku 1988, kdy se neměnnost sudetského podnebí měřila obsahem síry v ovzduší, špatnou náladou ředitelky školy, co maturitu získala na kadeřnickém učňáku, či výškou hladiny chcanek na toaletě hogofogo hotelu na náměstí, tak v to letní časné odpoledne si táta dolil další skleničku odporného bílého Hodonínského slunce a zesílil rádio Riga tak, že loučení Ivana Medka z Vídně muselo být slyšet až u toho komunisty, co mu za necelé dva roky brácha přidělá na plot ceduli „třída Lidových milicí“. To už se máma ozvala, a tichým hlasem se obrátila na otce: „Aleši, neblbni!“ … Z poličky pak vzala skleničku po babičce Jarmile a vrchovatě si nalila Hodonínského slunce, aby jej vypila na jeden zátah…

6.5.2022, Praha