Prolejzačka poprvé

Aneb mydlili jsme se hlava nehlava - část první, bitvy sportovní

Naše sídlištní klukovská parta měla radši tu prolejzačku za barákem. Ta druhá, u nás na Ostrově v žateckém Podměstí, mezi naším panelákem a tím předním, kterému se říkalo Slepičárna (snad podle toho, že si jej vystavěli družstevníci), nám připadala menší, a tedy určená pro malé děti. Podotýkám, že v té době jsme byly „velké“ děti mezi šesti a osmi lety. Prostě kovová prolézačka svařená kdesi v armádní dílně, tedy ta za naším barákem, byla mnohem vyšší, hlavně však disponovala předlouhou opěrnou tyčí a podivným navařeným kruhem na úplném vrcholku, který tolik lákal k prostrčení hlavy. Přísahám, že nevím o žádném oběšení, sraženém vazu natož o utržené dětské hlavě!

Vydupaný dolík v trávníku pod prolejzkou byl centrem veškerého konání nás kluků z druhého a třetího modrobílého paneláčku na Ostrově. Zde se v první fázi našeho dětství odehrávala většina našeho svobodného mimoškolního života. Od klasických kuliček po klukovské rvačky. Jako dnes si pamatuji pranici s mým tehdejším nejlepším kamarádem, Zdeňkem Matoušem. Drželi jsme se v kravatě, leč kamarádský ostych nám bránil v tom, abychom jeden druhého praštili. Když jsme se konečně pustili, oba jsme věděli, že ta rvačka naše kamarádství paradoxně zásadně upevnila!

Čas od času zalila naši část Podměstí chlebnatá vůně mláta vyváženého z pivovaru, který jako dobře opevněný hrad seděl na špici žatecké ostrožny. To ještě pod pivovarem stála prodejna U Sladkých a náklaďáky a trambusy v oblacích černého kouře sjížděly dolů Nákladní ulicí. V místech dnešního silničního obchvatu v té době totiž stále lákaly k prolézání sklepení polorozbořených statků.  V jejich zanedbaných zahradách dvacet let po vyhnání majitelů stále bohatě plodily majestátní hrušně. Na ostrůvku nad křižovatkou pod nekonečným schodištěm stoupajícím ke Kněžské bráně stál obezděný domek cikána řečeného Červená baretka. A z jeho dvorku se čas od času ozývalo táhlé vytí nešťastných psů. A když jste potkali starou cikánku známou pod jménem Fluska, nesměli jste se jí podívat do očí, protože pak by následovalo… no, proč by se jí asi tak říkalo Fluska?!

Když nás přestalo bavit stavět pískové hrady, začala doba sportovních bitev. Fotbalové stadiony jsme měli k dispozici tři. Na ten první, PŘED barákem, kde jednou bránou bylo klepadlo, a druhou šutrák vedle pouliční lampy, jsme záhy zanevřeli. Po pár výkřicích „nahraj“ se pravidelně otevíralo přízemní okno již zmíněné Slepičárny, aby se vyklonila nekonečně dlouhá soudružka učitelka Hronková (myslím, že své žáky celý život upřímně nenáviděla) a seřvala nás, že děláme bordel. Druhým hřištěm byl prostor ZA barákem. Tam se odehrála většina fotbalových mačů mých dětských let. S gumákem z hračkářství, který stával čtyři koruny. V pozdějších letech jsme už chodívali řvát až za prádelnu. To už většinou někdo dotáhl kopačák. Tamní stadion měl velkou výhodu – jednou jeho stranu tvořila sněhobílá zeď prádelny, na kterou šlo namalovat celou bránu. Samozřejmě, že míč končil často na ploché střeše, ale až na mne byli všichni kluci schopni svižně vyšplhat po hromosvodu a míč zachránit.

Fotbal zdaleka nebyl jedinou hrou, která vyplňovala náš volný čas. Začalo to koloběžkami, těmi zelenými, se skládacím mechanismem, který nikdy nikdo nepoužil. To ještě byly časy, kdy jsme drandili i po kočičích hlavách zaniklého Okurkového náměstí. Následovaly cyklistické závody kolem prádelny, na báječných kolech pionýr – tehdy tam nikdo nechodil, takže zraněných bylo málo. Jedno léto jsem také kreslil diplomy a organizoval běžecké závody kolem baráku. Nejvíce se ale hrála přehazovaná přes sušáky prádla, v níž jsem exceloval. Naopak zcela neúspěšný jsem byl v hlavičkované tamtéž. Pochlubit se mohu vlastními vynálezy řady sportovních her  – nejvíce se ujaly nápodoby basketu, Cinkaná a Trefovaná. Název byl odvozen od náhražky basketbalového koše. V pozdější době se na mnoha místech celého Podměstí hrál hokej s tenisákem – u nás na dlaždicích s prckama, po dostavbě paneláku zvaného Kravín se hrávalo na zadním hřišti na škváře, kdy šlo při každém golfáku o oči protihráčů. Hodně se hrálo na parkovišti za Moskvou. Ovšem největší davové mače se odehrávaly na parkovišti u jezu, za mateřskou školkou. Tam se svého času scházeli kluci z trojky i ze Švehlovky hned po škole, a hokej se mrskal, dokud bylo vidět na zašlý tenisák.

Samozřejmě, že nejen sportem živa je dětská duše. A tak lehce zapýřen vzpomínám i na hry, které organizovala sousedka Dobruška Lakotová, a do kterých nás vtahovala zcela genderově vyváženě… Tehdy jsem nerozuměl, proč trvala na tom, že princ se s princeznou prostě musí políbit. Ó, jak mě později, když princezna Irena Aschenbrennerová povyrostla, mrzelo, že jsem se tomu líbání v roli prince tak zarputile bránil. Starší Dobruška brzo ztratila o dětské hry zájem, a protože byla moc hezká, záhy jsem ji čas od času v různých koutech sídliště přistihl při líbání s nějakým klukem.

Když jsem po mnoha letech tlačil kočárek s nejmladší dcerou místy svého dětství, nechápal jsem, jak je možné, že se celý ten obrovský svět vešel na ty dva tři trávníky, na kterých jsme dokonce i stanovali (kluci spali ve vojenských spacácích svých otců, mně máma přinesla k pobavení všech partají peřiny). Díval jsem se do oken svých kamarádů – v přízemí bydleli Matoušovi, naopak až nahoře kluci Koudelkovi. O patro nad námi vědec Zuklín, který jednoho dne vyhodil do vzduchu málem celý barák. Místo okna svého pokoje, který přeměnil na slušně vybavenou laboratoř, tehdy zůstal černý obdélník. A my jsme dupali do šlapek svých pionýrů, abychom dohnali hasiče, takže jsem dorazil zrovna ve chvíli, kdy můj táta se sousedem vynášeli černou postavičku směrem k sanitce. Už si nevzpomínám na jméno technického talentu z domu za námi, který vymyslel první lanovku mezi domy. Během toho léta se nám jich povedlo natáhnout tolik, že prostor mezi baráky ožil mnoha z merkuru vyrobenými vzdušnými gondolami. Nemohl jsem se zasněně neusmát u jediného zajímavého okna z celé Slepičárny. Tady bydlela krásná Dáša, a zde jsme se někdy zastavili s Alanem, abychom jí pobavili svým vtipným ohňostrojem slovních hříček a něžných narážek. Dáša vždycky celá zářila, mám ovšem velké podezření, že jako řada jiných gympláckých spolužaček byla i ona zamilována do neodolatelného Alana. Ale to už je jiný příběh. Příběh jiných her, ve kterých jsem už hrál mnohem smutnější roli. 

Zažito v Žatci v letech 1965 až 1975, psáno v Praze 23.2.2018

Část gangu - zleva Zdenda Matouš, Milan Koudelka, dole leží jeho brácha Pavel. 

 Doba budovatelská - denně bylo vystavěno desítky garáží s nájezdy a nadjezdy... Kam se hrabe dnešní betonová lobby!!

 Pískoviště za barákem, to nejsou moje angličáky, já je nikdy neměl, takže jsem zaznamenal flotilu kámošů. Zajímavost - v pozadí se teprve buduje panelák posléze všeobecně nazývaný Kravín.

Pohled na žatecký pivovar okem uměleckého fotografa od zmíněné prolejzky.

(sejmuto přístrojem Corina/Pionýr za 120,- Kčs, film Fomapan 6x9, 17 DIN)