Jednodolarovka

 „Když mě to tady přestane bavit, vrátím se do Londýna“, prohlásila tehdy naše nejstarší dcera a já pochopil, že tenhle svět už není pro starý. A před pár týdny mě dorazil synek, když se jel na otočku potkat s přáteli z chatu do Lipska. Praha jim, celkem logicky s ohledem na jejich zkušenosti s rychlovlaky, přišla prostě za rohem…

Po invazi a okupaci v šedesátém osmém se rozpadlo velké kamarádství mých rodičů s doktorem Vtípilem a jeho krásnou ženou Martou. Emigrace ukončila i mé kamarádství s jejich dcerou Zuzkou. Letité přátelství vyfutrované mnoha společnými víkendy v polorozpadlé krušnohorské chalupě ještě nějaký čas pokračovalo prostřednictvím dopisů létajících přes Atlantik sem a tam. Pak ovšem na moji mámu zaklekli soudruzi z okresu a bylo po dopisech.

Ještě před tím těsně před Vánoci nějaký boeing přenesl přes oceán nevelký balík. Pečlivě jsme nejprve v kuchyni našeho panelákového bytu prostudovali všechny známky a nálepky. Otec zavřený v kleci lidovědemokratického štěstí pak z balíku s úsměvem vytahoval zaslané dárky. Ten úsměv byl chápavý, každý ten dar měl nejen význam svého tak milého obsahu, ale ještě metavýznam, který byl dán dlouholetým přátelstvím mladých lidí svištících mejdany na křídlech zlatých šedesátých… Takže jako nejdříve byla vyňata lahev bourbonu, nejspíše po  desetiletích první v tom zapomenutém městečku v Sudetech. Táta pochopil, že je to pozdrav celého svobodného světa! Lahev skotské, to byla vzpomínka na flámy v horském hotelu Klínovec či na tahy ve Sklípku kdysi luxusního hotelu Zlatý lev. A ta piksla známého oválného tvaru? Barevný nápis hlásal Prague Ham. Naši se po sobě podívali a jejich úsměv dostal smutný nádech – ta plechovka byla výkřikem: komunisti, jděte do prdele!!

Dole v krabici byla ještě obálka. Máma ji otevřela a vyndala dopis. Po rozevření se na zem plavně snesla malá bankovka. Byla to americká jednodolarovka. Pro mé rodiče vzkaz nejzřejmější! Na mne, milovníka Vinetoua filmového, i toho pravého od Maye, dýchla prérie a zakouřený puch ryčného saloonu! Pod okny proběhlo stádo mustangů a v kapse cinkly zlaté nuggety. Měl jsem v ruce hmatatelný důkaz, že moje Amerika opravdu existuje. Co vám budu povídat, s tou malou bankocetlí jsem tehdy usínal.

Koncem blbých osmdesátých vydal Slávek Janoušek jednu z nejlepších desek v dějinách českého folku. Ta deska se jmenuje „Kdo to zavinil“, a jsou na ní dvě písně, které mě ovlivnily možná více, než ve stejné době poslech Hlasu Ameriky. A to píseň titulní a píseň Suchý rok. Často si ale připomenu i píseň Rozhovor s nádražákem:

Hádal se chlap v modrém stejnokroji

Že z Brna do Prahy je blíž

Přes Českou Třebovou po koleji

Než do Vídně prej no to si piš

Prej do Prahy se jede jen pár hodin

Prej do Prahy se jede jen pár hodin

Říkal prej do Prahy se jede jen pár hodin

A do Vídně to trvá celej rok

A stejně žádnej Ňújork není

A stejně žádnej Ňújork není

A stejně žádnej Ňújork néni néni néni

Dyť i ty kovbojové tohle všecko

Dyť je to vymyšlený

 

Chtěl jsem zakončit konstatováním, že svět se zdrcává. Jenže svět se jen otevřel, a mým dětem už nikdo nenakuká, že z Brna do Vídně je to dál než do Prahy. A zatímco já se na jaře rozmýšlel, jestli mám jet na otočku za spolužáky do Ústí, pro synka je nejen Lipsko za rohem.

Tak snad se to všechno nepodělá.

Karlín, 27.6.2024

Na prázdninách je nejlepší červen

 

   Jako kluk jsem poslední červnové dny miloval! Ty dva týdny před vysvědčením už jsme se spíš po škole jen potulovali. Uklízeli z parapetů kytky, vlekli do školy plné brašny učebnic k vrácení. Ve třídě jsme pak knihy lepící páskou zachraňovali a bavili se jmény našich předchůdců v tabulce na zadních listech. Silné a odpovědné jedince si vybírali jednotliví učitelé k úklidu pomůcek a kabinetů. Jinak už po nás nikdo nic nechtěl, maximálně udržet bazální kázeň na školním výletě.

    Lehká nervozita se stupňovala i v naší rodině. Máma učitelka s námi trávila podstatnou část prázdnin ve Skřivánčím údolí nebo na chalupě v Krušných horách. Obě místa jsem prostě a jednoduše z celého klukovského srdce miloval. Možná více opuštěné hory, tehdy ještě ne úplně zaprášené tušimickým popílkem. Takže s rozkvetlými horskými loukami plnými obřích kobylek i motýlů. Desetiletý kluk se toulal pustým krajem a objevoval stopy vyhnaných obyvatel. Nejenom zříceniny domů, stará sklepení, zbytky dláždění starých lesních cest. Ale také kvetoucí kosatce či pivoňky, zplanělé ovocné stromy i kvetoucí šípkové keře stále si držící korunu na tlustém kmínku vytvarovanou pečlivýma rukama zmizelého zahradníka.

    Rozechvělé užívání si června jsem si udržel i jako mladý učitel. Snažil jsem se své žáky už touto dobou neprudit, v hodinách jsem už jen rozvážně rozprávěl a kličkoval mezi požadavky osnov jednotné socialistické školy. V zeměpise jsem vytěžoval letité sbírky diapozitivů a promítáním záběrů z amerických národních parků doplněným obdivným komentářem prováděl nenápadnou diverzi v hlavách malých pionýrů. Stejně jako máma jsem poslední den školy rozdal vysvědčení, posbíral kytky a bonboniéry, a pospíchal domů. Před panelákem stál náš flekatý Sršáň (škodovka poskládaná v místním servisu z různých dílů od embéčka po dvanáctsetrojku) s připojeným otcovým vozíkem. Na něj jsem naskládal bicykl a kontrabas, na zadní sedadlo pak mezi dcery vmáčkl kytaru. Pak ještě nacpal věčné igelitky do kufru Sršáně a mohli jsme vyrazit na prázdniny!!

    Ovšem už někde za Holedečí, když přes věčný pach prohřáté parodie na osobní automobil pronikla vůně borových lesů, mi došlo, že začínám odkrajovat prázdninové dny, a tedy že začátek mám za sebou, a konec se nezadržitelně blíží. A na tenhle pocit vám žádný doktor prášky nepředepíše.

    Záhy po převratu pro mne prázdniny ztratily původní smysl, a já si už přes třicet let skládám volné letní dny po kouskách zákonné dovolené jako jiní neučitelé. Ovšem ten pocit posledních předprázdninových dní je ve mně jako v koze! Zase cestou do Údolí, teď už v japonské Černé Mambě, budu rozechvěle držet volant, aby mi někde za Berounem došlo, že začátek už byl…

Karlín, 26.6.2024

Zámky

Táta dopil kafe z měděneckého obchůdku z pytlíku kolínských Balíren obchodu, podal mámě hrnek a těžkým krokem zamířil ke dveřím kuchyně pro bundu. Bylo časné odpoledne po nedělním obědě. Máma zvedla z plotny letitý hrnec, ve kterém se na kamnech od pátečního večera hřála voda, a vylila jej do jednoho z kovových dřezů.

Cinkání umývaného nádobí znělo do nedělní pohádky. V rohu kuchyně na polici stálo velké černé rádio. Měli jsme dvě, hrálo jen jedno. Dodnes nevím, kde jej táta sehnal. Jako kluk jsem si myslel, že v chalupě zůstalo po Němcích. Když jsem se postavil na kuchyňský gauč, mohl jsem očima dosáhnout na horní stínítko s jmény stanic, které mi zněly napínavěji, než ty pohádky… Göteborg, Roma, Paris, Madrid, Sao Paulo, Casablanca… Málokdy jsem nedělní pohádku doposlouchal. Raději jsem vyrazil za tátou, který podle počasí buď na plechovém stole před kuchyňskými okny, nebo v široké chodbě na lavici, řadil zámky na okenice. Každý zámek byl zcela jiný, ale každý patřil přesně na své místo, tedy na konkrétní okenici. Bůh chraň, aby byl zavěšen jinam! Otec si zámky připravoval pečlivě a pro mne tehdy nepochopitelně zdlouhavě. Rozumím mu až dnes, sakra dobře mu rozumím.

Každý zámek byl poctivě naolejován z té malé plastové olejničky, co jsme jako kluci vozívali v brašničce zavěšené na sedadle našich pionýrů a esek. Táta kápnul olej vždy do všech tří důležitých míst – pro klíč a do obou dírek pro oblouk zámku. Pak zasunul klíč a otestoval jeho funkčnost. Bylo to zhola zbytečné, ty letité zámky fungovaly dokonale. Nejspíš díky té každotýdenní péči.

Otec nemluvil. Vedle zámků položil těžký svazek klíčů navlečených na tlustý neohebný drát. Pak vyšel schody, z malého můstku nad schodištěm otevřel petlici a ztratil se ve vymrzlé stodole. Svýma klukovskýma očima jsem to chápal jako důležitou součást nedělních příprav na opuštění chalupy a návrat domů. Bylo to tak každou neděli, a nikdy by mě nenapadlo pochybovat o vážnosti této činnosti, jednotlivých kroků, nacvičených úkonů… Jsem si jist, že i máma věděla, že tento nedělní řád nelze porušit, je nemyslitelné do něj zasahovat a otce nějak významněji rušit. Někdy jsem se vrátil pomoct s utíráním nádobí a povídat si s mámou, někdy jsem šel mlčet s otcem do stodoly. Táta stál u ponku, rovnal srovnané nářadí, něco věšel do skříní plných podivného vercajku po Němcích či nasbíraného dědou Frantou na staráku za Západním nádražím. Dnes vím, že pro otce bylo čiročirým utrpením vracet se z tehdy ještě složitě obyvatelné chalupy dolů do údolí, do blbince malého sudetského města, do stupidity kanceláří místního komunálu. Tohle přerovnávání srovnaného a promazávání promazaného bylo součástí oddalování odjezdu. Zároveň táta věděl, že je třeba nahoru k silnici vyrazit včas. Za světla pro případ, že bude problém s nastartováním moskviče typové řady 407. V zimě se také přidávala starost o proházení výjezdu skrz sněhové závěje napadaného sněhu, i toho ze silnice nahrnutého řítícími se pluhy.

Máma vynesla špinavou vodu z nádobí, to utřené srovnala do bílé kredence. Pak dobalila tašky, kterých v zimě moc nebylo, kdo by se s nimi tahal nahoru k Bláhům  roklí potoka, kterému jsem po indiánsku říkal Bílá voda! Mezitím jsem tátovi pomohl zavěsit spořádaně čekající visací zámky na okenice.

Táta začal mluvit až u garáže. Pokud s námi výjimečně trávil víkend starší bratr, došlo k poslední hádce – jedno o co, třeba o blbě vyházený sníh… nebo o tašku položenou do bahna… nebo o cokoliv jiného. Máma mlčela, i tohle patřilo k nedělnímu odjezdu. Klid nastal až v autě. Máma nadhodila téma a táta pochopil, že je víkendový „game over“. Otec úředník a matka učitelka pak zapáleně diskutovali o poslední Zamarovského knize nebo o zajímavém článku z nesehnatelného časopisu 100 + 1 zahraničních zajímavostí. Samozřejmě si k tomu oba zapálili nezbytnou clejku.

A tak až po mnoha letech jsem pochopil, proč nesnáším nedělní odpoledne, nemám rád rozhlasové hry, proč autisticky trvám ne zhola nesmyslných postupech. Proč jsem měl na prázdninách nejraději konec června a na červnu mám nejraději květen. Proč až k pláči nesnáším poslední týden v srpnu. Proč máme dodnes ve Skřivánčím údolí ty dva kovové dřezy na nádobí, i když jeden se už rezem rozpadá.

A když přivřu oči, vidím před sebou tátovy seřazené visací zámky. Jeden mohutný, kterému se po zasunutí mocného klíče vysouvala obě ramena najednou. Nebo menší s prohnutým plechem na těle po nějakém dávném úderu. I ten nejmodernější, s modročerveným povrchem a moderním FAB klíčem… Ještě před pár lety bych řekl - zhola zbytečná vzpomínka.

Vysočany, 27.5.2024