Jako kluk jsem poslední červnové dny miloval! Ty dva týdny před vysvědčením už jsme se spíš po škole jen potulovali. Uklízeli z parapetů kytky, vlekli do školy plné brašny učebnic k vrácení. Ve třídě jsme pak knihy lepící páskou zachraňovali a bavili se jmény našich předchůdců v tabulce na zadních listech. Silné a odpovědné jedince si vybírali jednotliví učitelé k úklidu pomůcek a kabinetů. Jinak už po nás nikdo nic nechtěl, maximálně udržet bazální kázeň na školním výletě.
Lehká nervozita se stupňovala i v naší rodině. Máma učitelka s námi trávila podstatnou část prázdnin ve Skřivánčím údolí nebo na chalupě v Krušných horách. Obě místa jsem prostě a jednoduše z celého klukovského srdce miloval. Možná více opuštěné hory, tehdy ještě ne úplně zaprášené tušimickým popílkem. Takže s rozkvetlými horskými loukami plnými obřích kobylek i motýlů. Desetiletý kluk se toulal pustým krajem a objevoval stopy vyhnaných obyvatel. Nejenom zříceniny domů, stará sklepení, zbytky dláždění starých lesních cest. Ale také kvetoucí kosatce či pivoňky, zplanělé ovocné stromy i kvetoucí šípkové keře stále si držící korunu na tlustém kmínku vytvarovanou pečlivýma rukama zmizelého zahradníka.
Rozechvělé užívání si června jsem si udržel i jako mladý učitel. Snažil jsem se své žáky už touto dobou neprudit, v hodinách jsem už jen rozvážně rozprávěl a kličkoval mezi požadavky osnov jednotné socialistické školy. V zeměpise jsem vytěžoval letité sbírky diapozitivů a promítáním záběrů z amerických národních parků doplněným obdivným komentářem prováděl nenápadnou diverzi v hlavách malých pionýrů. Stejně jako máma jsem poslední den školy rozdal vysvědčení, posbíral kytky a bonboniéry, a pospíchal domů. Před panelákem stál náš flekatý Sršáň (škodovka poskládaná v místním servisu z různých dílů od embéčka po dvanáctsetrojku) s připojeným otcovým vozíkem. Na něj jsem naskládal bicykl a kontrabas, na zadní sedadlo pak mezi dcery vmáčkl kytaru. Pak ještě nacpal věčné igelitky do kufru Sršáně a mohli jsme vyrazit na prázdniny!!
Ovšem už někde za Holedečí, když přes věčný pach prohřáté parodie na osobní automobil pronikla vůně borových lesů, mi došlo, že začínám odkrajovat prázdninové dny, a tedy že začátek mám za sebou, a konec se nezadržitelně blíží. A na tenhle pocit vám žádný doktor prášky nepředepíše.
Záhy po převratu pro mne prázdniny ztratily původní smysl, a já si už přes třicet let skládám volné letní dny po kouskách zákonné dovolené jako jiní neučitelé. Ovšem ten pocit posledních předprázdninových dní je ve mně jako v koze! Zase cestou do Údolí, teď už v japonské Černé Mambě, budu rozechvěle držet volant, aby mi někde za Berounem došlo, že začátek už byl…
Karlín, 26.6.2024
Žádné komentáře:
Okomentovat