„Když mě to tady přestane bavit, vrátím se do Londýna“, prohlásila tehdy naše nejstarší dcera a já pochopil, že tenhle svět už není pro starý. A před pár týdny mě dorazil synek, když se jel na otočku potkat s přáteli z chatu do Lipska. Praha jim, celkem logicky s ohledem na jejich zkušenosti s rychlovlaky, přišla prostě za rohem…
Po invazi a okupaci v šedesátém osmém se rozpadlo velké kamarádství mých rodičů s doktorem Vtípilem a jeho krásnou ženou Martou. Emigrace ukončila i mé kamarádství s jejich dcerou Zuzkou. Letité přátelství vyfutrované mnoha společnými víkendy v polorozpadlé krušnohorské chalupě ještě nějaký čas pokračovalo prostřednictvím dopisů létajících přes Atlantik sem a tam. Pak ovšem na moji mámu zaklekli soudruzi z okresu a bylo po dopisech.
Ještě před tím těsně před Vánoci nějaký boeing přenesl přes oceán nevelký balík. Pečlivě jsme nejprve v kuchyni našeho panelákového bytu prostudovali všechny známky a nálepky. Otec zavřený v kleci lidovědemokratického štěstí pak z balíku s úsměvem vytahoval zaslané dárky. Ten úsměv byl chápavý, každý ten dar měl nejen význam svého tak milého obsahu, ale ještě metavýznam, který byl dán dlouholetým přátelstvím mladých lidí svištících mejdany na křídlech zlatých šedesátých… Takže jako nejdříve byla vyňata lahev bourbonu, nejspíše po desetiletích první v tom zapomenutém městečku v Sudetech. Táta pochopil, že je to pozdrav celého svobodného světa! Lahev skotské, to byla vzpomínka na flámy v horském hotelu Klínovec či na tahy ve Sklípku kdysi luxusního hotelu Zlatý lev. A ta piksla známého oválného tvaru? Barevný nápis hlásal Prague Ham. Naši se po sobě podívali a jejich úsměv dostal smutný nádech – ta plechovka byla výkřikem: komunisti, jděte do prdele!!
Dole v krabici byla ještě obálka. Máma ji otevřela a vyndala dopis. Po rozevření se na zem plavně snesla malá bankovka. Byla to americká jednodolarovka. Pro mé rodiče vzkaz nejzřejmější! Na mne, milovníka Vinetoua filmového, i toho pravého od Maye, dýchla prérie a zakouřený puch ryčného saloonu! Pod okny proběhlo stádo mustangů a v kapse cinkly zlaté nuggety. Měl jsem v ruce hmatatelný důkaz, že moje Amerika opravdu existuje. Co vám budu povídat, s tou malou bankocetlí jsem tehdy usínal.
Koncem blbých osmdesátých vydal Slávek Janoušek jednu z nejlepších desek v dějinách českého folku. Ta deska se jmenuje „Kdo to zavinil“, a jsou na ní dvě písně, které mě ovlivnily možná více, než ve stejné době poslech Hlasu Ameriky. A to píseň titulní a píseň Suchý rok. Často si ale připomenu i píseň Rozhovor s nádražákem:
Hádal se chlap v modrém stejnokroji
Že z Brna do Prahy je blíž
Přes Českou Třebovou po koleji
Než do Vídně prej no to si piš
Prej do Prahy se jede jen pár hodin
Prej do Prahy se jede jen pár hodin
Říkal prej do Prahy se jede jen pár hodin
A do Vídně to trvá celej rok
A stejně žádnej Ňújork není
A stejně žádnej Ňújork není
A stejně žádnej Ňújork néni néni néni
Dyť i ty kovbojové tohle všecko
Dyť je to vymyšlený
Chtěl jsem zakončit konstatováním, že svět se zdrcává. Jenže svět se jen otevřel, a mým dětem už nikdo nenakuká, že z Brna do Vídně je to dál než do Prahy. A zatímco já se na jaře rozmýšlel, jestli mám jet na otočku za spolužáky do Ústí, pro synka je nejen Lipsko za rohem.
Tak snad se to všechno nepodělá.
Karlín, 27.6.2024
