Národovci se sjeli v Brně, aneb Divadlem za lepší příští

"Vy nejste nacisté, vy jste od nacistů hovno"

Ivan Diviš

Divadelní fanoušek zmlsaný pražskou scénou musí putovat až do dálněvýchodního Brna, aby zažil překvapivá setkání. V brněnské Redutě, moderně zrekonstruovaném čistém prostoru, trapně postávaje v džínách a svetru mezi místní nastrojenou honorací, se starobrnem v ruce, jsem zpracovával premiérové dojmy z představení "kabaretu české státnosti" Hoří v sadě rodném květ. U jednohubek jsem se potkal nejen s Honzou Grundmanem, jehož ochotnické začátky v rakovnickém Tyláku máme s Klárou v dobré paměti, stejně jako skvělý výkon v Pitínského inscenaci Ibsenovy Nory brněnského Divadla v 7 a půl. Honza sice trochu zestárl, ale je zvláštní, že jeho typ se ještě neprosadil na některé pražské scéně (třeba o to nestojí!).  V popremiérovém davu jsem zahlédl i jednu z hereček, kterou zase známe z dnes již slavné zuškové inscenace Ušubraná. Tehdejší hříčka přístupná od patnácti let si pohrávala s kombinováním staré i moderní české, řekněme milostné, poezie plné šukání a kund. V divadelním baru jsem se nakonec potkal i s Marií Durnovou, jejíž herecký výkon prostě převyšoval ve své profesionální civilnosti o ten pověstný stupínek ostatní mladší kolegy (mé generaci se vybaví řetěz jejích vedlejší rolí nejrůznějších maminek a televizních babiček). Ve skupince známých tváří z hronovského festivalu jsem také zahlédl jednoho z autorů pětidílného představení, tedy té části průserové. No jo, tak teď tedy pár slov k tomu divadlu, když už jsem s tím začal!

Výročí té naší, Masarykovské, Havlovské, prostě správňácké republiky, se do Brna sjela oslavit současná divadelní elita. Vlastně taky národovci, ale bacha, ti hodní! Takže fakt hrozilo, že vznikne didaktická agitka chlapců, co spolu mluví. A ještě budou v partě, sjetí svou  dokonalou pravdou. No hrůza!! 

Naštěstí vím (a dokonce ze stendapu v Paměti jsem znal kousek textu), co asi tak mohu čekat od Levínského spřaženého s Fričem! Autor, který se upřímně lekl toho, že z generálky diváci neutekli,  a režisér, který se ve hře Velvet Havel vypořádal s Havlovskou tatíčkovskou aurou i s Klausovským intelektuálním onanismem s elegantním nadhledem. Tedy záruka úrovně umělecké i intelektuální! A těšil jsem se i na ostatní - Pitínský, Nebeský, Františák, Jelínek. A ti všichni na jednom místě!

.

Je trochu trapné chválit autora, se kterým jsem do Brna přicestoval, ale prostě Levínského Spílání prdelí k publiku (celý podtitul pokračuje: na motivy Viktora Orbána, Petra Hampla a mnohých bezejmenných básníků internetové sítě) nazvané "Pod okny TGM" podle mne nejlépe splnilo zadání nahlédnout na českou státnost kritickým okem. A také nás bavilo nejvíc. Není to hra s dramatickým obloukem či promyšlenou zápletkou, ale k dokonalosti dovedený nápad spočívající v propojení kanalizačních stok internetových diskusí a fejsbukových komentů s reálnou historickou událostí z roku 1899, kdy se za hilsneriády vydalo studentstvo vytlouct okna Masarykova bytu v Thunovské ulici. Nápad umožnil autorovi provázat osoby a situace, které se v reálném světe nemohly udát, ale ten zapletenec je vtipný, zároveň mrazivý. Divák se směje, ale přitom se mu ze všech těch řinoucích se brutálních sprostot a extrémně primitivního antisemitismu, aktuálního, dnešního!!, chce blít. Režisér Frič se nepouští do schválností a inscenuje text v jakémsi rytmizovaném podání, hrne jej dopředu. Jen jednou jsem se lekl, a to když se zdálo, že přichází pointa spočívající v prvoplánovém hození odpovědnosti na "imigranta" Čerwuiše (viz wikipedie! - ale už jste nejspíše slyšeli o indiánovi, jehož do Prahy na počátku minulého století přivezl cestovatel A.V. Frič), kterého na popud "počestných" Čechů zatýká strážník. Zatýkací akce je naštěstí jen záminkou k další hře s významem českých defenestrací (Čerwuiš spolu se strážníkem zachraňuje z okna vyhozeného syna Jana...). Přesto by této mrazivé anekdotě slušelo ještě několikaminutové krácení konce. No, tak já jsem tedy zastáncem krácení takřka vždy. V případě následující části brněnského kabaretu spíchnuté Petrem KláriN Klárem bych krátil totálně a celý neumělý pokus vyhodil.

Autor se sympatickým pseudonymem KláriN Klár sesmolil dokonale nesympatickou agitku, která byla, bohužel!, nejdelší částí večera. Pod názvem "Co Čech, to architekt?" se skrýval pokus ukázat na osudu tří architektů, Zítka - Plečnika - Kaplického, nám, blbému plebsu, jak je blbý. Nechápu, jak taková sračka mohla projít dramaturgií brněnského Národního divadla (ovšem pokud si to autor v roli dramaturga ND sám nepochválil), nechápu, proč to po přečtení můj miláček režisér Františák štítivě nezahodil do koše... Naopak, zrežíroval tento magazínový článek naprosto důrazně polopaticky bez jakéhokoliv odstupu či nadhledu. Vše vyřčené je myšleno víc než vážně, na pódiu Kaplický opakovaně umírá, jednou dokonce za patetického recitování Havlova dopisu Kaplického právě narozené dceři. Na pódiu si zahraje Klausova tenisová raketa, v závěru z portálu přilétne k znovu zemřelému Kaplickému pohřební kytice, po divadle létá modrý pták (jako ódeeska, chápeš!)... Jediným plusem této části bylo to, že se Klára unavená nočním vstáváním mohla trochu prospat.

O přestávce jsme shlédli třetí část kabaretu, pimprlové "Pidluke padluke", při kterém nám v několika minutách Kašpárek vysvětlil, jak to bylo s úlohou osobnosti v našich nejstarších, vybájených dějinách. Vtipné, příjemné, nápad s výběrem Přemysla Oráče překvapivý.

Pitínský!! A jeho adaptace pamětí - tedy pod názvem "Paměti" - Alžběty Babrajové. Pitínský s dramaturgem Sládečkem chtěli původně připravit pro kabaret hru o bytovém divadle naší paní Vlasty Chramostové. Ta je ovšem přivedla k pamětem své tchyně. Krutá výpověď o kruté době nahlížené očima dítěte, dívky od dvanácti let tvrdě pracující. Suchá konstatování o soužití Čechů, Poláků, Židů a Němců, o šutrákových bitvách dětských armád po školním zvonění, o umírání dětí na záškrt... Pitínský uměřený, citlivý, text zdvojuje i ztrojuje, ironizuje, a zároveň poskytuje diváku čas, aby to sdělení k němu došlo. Moc se mi líbila již zmíněná Marie Durnová v jedné z hereckých poloh, kterou čas od času potřebuji k nadechnutí, vedle toho alternativního třeštění. A ještě - jestli se mi René Levínský v jiné souvislosti zeptal, jestli jsem si z představení něco vzal, tak v tomto případě určitě - Babrajové úhel pohledu na socialismus prostě zasluhuje respekt.

Poslední částí kabaretu české státnosti byla Nebeského montáž z poezie Ivana Diviše. Kdyby bylo po mém, zařadil bych tuto část hned na druhé místo po Levínského Spílání prdelí k publiku! Mám rád divadlo poezie, hru se symboly, hledání významů... Z Diviše ovšem znám letmo jen Čechy pod Huascaránem. Určitě by mě montáž z Divišových básní a textů zaujala mnohem více, pokud bych se v jeho tvorbě více orientoval. Bohužel, na závěr tříhodinové koláže lze docela s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že divák už nebude dost dobře schopen, či možná ani ochoten, proplétat se náznaky a nořit se do hlubin poetických.

Vypůjčil jsem si za motto tohoto popisu divadelního výletu do Brna Divišův citát uvedený v programové brožuře brněnského politického kabaretu. Těch pár slov mi připadá docela přesně vystihujících... co vlastně?.... Tak snad máte vlastní názor!

Hoří v sadě rodném květ, Kabaret české státnosti, premiéra Národního divadla Brno 15.12.2017 v brněnské Redutě

Marie Durnová ve veleznámé póze na titulu programu.