Svěrák, aneb Příběh(y) vánoční

Na té zkratce kolem žatecké Švehlovky, co už tam dávno není, protože místo ní stojí nová škola, jsem už skoro brečel. Ten svěrák byl na desetiletého kluka fakt dost těžkej! A já ho vlekl až z železářství na tehdejším náměstí VŘSR. Od schodů na  nedlážděnou cestu mezi 1. ZDŠ a plotem školních pozemků jsem ho pokládal na zem už každých dvacet metrů. Co se svěrákem, nikam jej neodložíte, nikam neschováte. Věděl jsem, že jej prostě musím dotáhnout až k nám na Ostrov, vyjít do prvního patra a schovat pod svou válendu.

Ten svěrák byl vánoční dárek pro mého tátu, stál nehorázných 360 Kčs, což si i přes tu propast času dodnes pamatuji, protože to byly nejen pro mne obrovské peníze! Na svěrák padly v podstatě všechny moje peníze našetřené na vánoce.  Asi to byl jeden z mých nejdůležitějších dárků v životě, a jeho význam by na imaginárních vahách nejspíše o něco převážil i ty důležité dárky budoucí. 

V těch letech jsem celé víkendy trávil s tátou ve stodole naší chalupy v Krušných horách. Táta pracoval na starém ponku po Němcích a největší problémy mu působily už nepříliš funkční dřevěné svěráky. Vždy si nezapomněl ulevit, že se na takovou práci může vy... Bylo tedy logické, že v mé desetileté hlavě se záhy urodil plán, a od září jsem chodil do železářství okukovat ten nádherný červený svěrák.

Uložením svěráku pod válendu moje starosti neskončily. Vánoce jsme každý rok trávili právě na té chalupě, a jak tedy dostat neforemný nezabalitelný obrovský svěrák nenápadně do kufru rodinného moskviče, jak jej v halžovské garáži u Husů dostat nepozorovaně z auta? Jakmile byl venku, už to bylo v pohodě, protože jsem jej naložil a rychle svezl k chalupě na našem pivbobu (korba tátou upevněná na starých lyžích, na které jsem dokázal svézt k chalupě i dvěstělitrový sud s topnou naftou, hlavně se do něj ovšem vešly přesně dvě basy lahváčů!). Samozřejmě, že už tehdy jsem tušil, že svěrák nemůže ujít tátově pozornosti. Ale oba jsme tu nenápadnost hráli dokonale.

Otec musel mít hroznou radost. Kdo kdy řezal, piloval, vrtal...., ten ví, jak nepřítomnost svěráku dokáže otrávit život. Jenže táta neuměl tu radost dost jednoznačně dávat najevo. A tak si od svých deseti let pamatuji, že jásáním nic nezkazím! Až po letech, po hodně letech, při mé náhodné návštěvě coby sentimentálního dospělce, kdy jsem z nostalgie zabloudil do stodoly, mi táta řekl, že za ten svěrák mi celé ty roky je neskonale vděčen. Takže je čas na první vánoční ponaučení: chvalte!! Chvalte z plných plic! Aspoň svoje děti, dokud o to stojí.

Po několika desetiletích jsem dostal vánoční dárek já. Byl od mé dcery. V podstatě opačné váhové kategorie, vyrobený z krabičky od sirek. Lehounký, nepatrný. Ovšem emočně měl váhu několika svěráků. Level Srdcerváč. Celé roky jsem jej pečlivě opatroval. Při předposledním malování bytu pečlivě uschoval... Takže teď vím, že tu někde je, akorát nevím kde. Ono stejně nejde o tu lehounkou krabičku popsanou dětsky úhledným písmem... Ale to asi nemusím vysvětlovat.
Jaké vánoční ponaučení plyne z této vzpomínky? Tak pro mne nejedno zcela zásadní. Třeba že opakujeme i ty nejblbější chyby svých rodičů. A z těch ostatních? Ani jedno není dost dobře sdělitelné. V každém případě dnes už se zase na vánoce těším. A tak mám pro své přátele zvláštní přání - ať pod stromečkem neleží žádný Srdcerváč. I když - o čem by pak ten život vlastně byl...?  Tak bohatého ježíška! A každý den odvahu!


Praha, Štědrý den 2017