Představení Kolonizace divadla Vosto
5 v divadle Archa, 7.6.2016
Námět a scenário: Jiří Havelka + Petr
Prokop
Režie: Jiří Havelka
Produkce: Petr Prokop a Vosto5
Kolonizace by bez Archy nebyla. Sami
autoři označují představení za site-specific. Myslím, že ždímání všech
technických možností moderní Archy bylo pro celý inscenační tým tou
nejnapínavější fází přípravy Kolonizace. V Arše hraje strop, technický
most, zdi, ale i podlaha. Průhledy do techniky suplují motory hvězdoletu, zdi
sálu se mění z jednolité stěny uzavřeného vajíčka – místa zrodu příští
civilizace – v galerii rodících se organismů. Divákům nad hlavami předuní
technický most, aby vzápětí nasimuloval umělou atmosféru skvěle zahranou vodní
tříští. Zásadní roli hrají světlené efekty, samozřejmě. Dovnitř obrovského
vejce se astronauti dostávají za realistického jiskření plazmové rozbrušovačky.
A do sluchátek se divákovi hrne změť zvuků včetně komunikace posádky…
Autoři představení se hrdě hlásí
k československým sci-fi komiksům, na kterých v sedmdesátých letech
vyrostla moje generace. Malý Bůh a Kruan, nepříliš zběhlým perem malovaná Rudá
planeta a další, se objevovaly týden co týden především v Ábíčku.
V době komiksového temna to pro naše chlapecké období byla živá voda. Ale včerejší
večer mi připomněl i díla mé doby adolescentní – Lemovo vrcholné dílo Solaris,
ve kterém se obešel bez hvězdoplánů či mraků Magellanových, či na Piknik u
cesty bratrů Strugackých. Myslím, že z těchto reminiscencí je zřejmé, že
mne představení prostě muselo bavit. (Alane, bavilo by Tě moc! – sakra, nemůžu
si vzpomenout, jak se jmenovala Tvá vesmírná společnost kooperující s mou
Sitrou Glading…?!)
Slabiny? Možná příliš dlouhý
„rozhlasový“ úvod. Tedy dlouhý pro ostatní Běhounkem nepoznamenané diváky. Já
si to užíval. Od mého doprovodu zaznělo několik dílčích výhrad – Kláře se
nezdálo, že to ohromné množství energie a nápadů do představení vložených mělo
vždy odpovídající výsledek. Ano, automatický průzkumník mohl vypadat více
emericky, na druhou stranu takhle vypadal více ábíčkovsky… Ano, u astronautů pohybujících se ve
vychytaných skafandrech nešlo někdy poznat, který právě mluví. Na druhou stranu
zcela realisticky působící skafandry hrály samy o sobě – reakce automatického
ochránce například na tlumení životních funkcí a jejich startování byla přesná.
Málokdo si asi všiml důležitého momentu, kdy v průběhu děje bylo
zdůrazněno, že jeden z týmu má možnost ovlivňovat ochránce, a tím životní
funkce, ostatních. Zajímalo by mě, kolik lidí si tuto drobnost uvědomilo
v překvapivém závěru. Protože pro ten byla tato informace podstatná.
Dalo by se povídat o jednotlivostech představení,
o dílčích efektech. O pohybu astronautů mezi statickým, či mírně se
přelívajícím publikem, které se stalo nepřítomně neviditelným. A svítící
náramky tento přízračný efekt jen umocňovaly. O překvapivém závěru, ve kterém autoři
využili zajímavého, téměř sociologického, efektu rozdělení publika. Což
pamětníci zažili kdysi u slavného „Vajcete“, tehdy ještě mladé amatérské
Vostopětky. Stáli jsme s Klárou v opačných skupinách a kulili na sebe
oči přes závěrečnou scénu, abychom vzápětí propukli v patos uvolňující
bouřlivý smích. Ale to už je dost na to, abych případné další diváky
nepřipravil o radost z představení – zkuste sehnat lístky na další čtyři
reprízy 15. až 18. září. A pokud se zadaří, budete jako já zírat,
z kterého rohu vykoukne Ripleyová s plamenometem!
Praha, Archa, 7.6.2016
Žádné komentáře:
Okomentovat