Čtrnáct představení ve třech dnech, to je slušný výkon (no, abych nekecal - tři představení jsme stihli už v úterý večer po příjezdu). Vedle zdůraznění hrdinství kardiaka, kterému se v tom neskutečném vedru nekousla chlopeň (prof. Císař odmítl přejít kamenné náměstí s tím, že by se to rovnalo pohřbu žehem), je možno konstatovat, že dlouho jsme nezažili tak vyrovnanou přehlídku. Volatalita kvality by se ještě zúžila, pokud bychom dělali, že jsme neviděli tu ruskou životopisnou srágoru o Edith Piaf (hostující divadlo Těatr Sekret z Togliatty - to je přece jasné, že z tohoto města může dorazit leda tak parodie na auto!). Nesnesitelný kýč a hrůza k nevydejchání mě dohnala k letošnímu primátu, jehož jsem dosáhl po osmnácti návštěvách Hronova - opustil jsem hlediště jako první! Prý se, dobrý Bože, na konci tleskalo ve stoje! I následné nadšené reakce mladých ochutnávačů divadelního prachu byly tragické a tak mimomísovní, že to vyrazilo dech nejenom mně. Takže se konečně projevím jako nesnášenlivý a popudlivý stařec, což mi umožňuje konstatovat, že rozplývání se nad talentem a zanícením těch sebejistých mladých mužů a hrozně hezkých stahovaček seriálů se mi jeví být čím dál více nemístným.
Což mi připomíná druhé představení, které považuji za propadák. V mé Top Desítce všech představení, která jsem kdy na Hronově, či jiných festivalech amatérského divadla, zhlédl, bude nejspíše už napořád českolipská Zborníkova adaptace Na druhé straně řeky. Pamatuji si, jaké to bylo pro mne zjevení - silný text, herectví, sofistikovaná scéna, ovšem plně sloužící hře... No a letos mladej Zborník. Plagiát souboru Odřené lokty obšlehl postupy silového tance s vnesením brutality a násilí mezi mužem a ženou (název performance "A kráska, zvíře..."). Autentické vzájemné ubližování v přímém přenosu zakončené vraždou (tedy neautentickou, ale ani ta by nejspíše představení nezachránila) mělo vyvolat emoce, odpor... či kýho čerta. Vyvolalo ovšem jen záchvat smíchu u mé tancemilovné ženy (přispěl jsem k tomu trochu svým přirovnáním hekajícího tanečníka k rannímu souboji s hemoroidy). Kdyby aspoň ta dívka, aspoň jednou, a aspoň pořádně tomu machrovi natáhla pěstí.... ale když ona byla tak nesnesitelně ohleduplná...!!
Opět nám letos utekly nejspíše nejlepší inscenace, již tradičně uvedené v první, tzv. Jardově půlce. Takže vadovské Upokojenkyně, které byly nejspíše vrcholem přehlídky, uvidíme až na podzim v Žatci. Nepodařilo se nám také sehnat lístky na loňské hvězdy Ad Hoc s kabaretem S úsměvem nepilota. Chtěli jsme je shlédnout cestou ze sobotní Zahradní slavnosti na Hrádečku, který je od Hronova co by kavárenskopražskou koblihou dohodil. Když jsme si tedy v pátek v čapkárně jen tak z hecu tvořili vlastní žebříček, na vrcholku se usalašila dvě představení - řachanda, ale půvabná a opravdu, opravdu vtipná "Milej pane, umřel soused", kterou vyslal na festival festivalů Aleš Bergman z jakési folklórní přehlídky. Tanec kolem rakve, prkenné farářovo poskakování... Když začali tanečníci přeskakovat rakev, dostavil se u mne záchvat úlevného smíchu, za který jsem opravdu vděčný (Národopisný soubor Kohoutek z Chrudimi). Druhým "prvním" se stal tentokrát smysluplný host přehlídky, herecky disponovaný slovenský soubor Gasparego z Liptovského Mikuláše s trochu profláklou hrou "Osamelý západ".
Z ostatních představení ještě zmíním tradiční intelektuální mučírnu pražského divadla Kámen nazvanou "Dopis poslaný poštou". Po loňském Mamutu jsem i tentokrát, v podmínkách horce a sokolnicky horších, vydržel až do konce (dobře, párkrát jsem klimbnul, ale co čekat taky, po tom horském výstupu po přivrácené straně Merkuru!). Že bych Macháčkovi přicházel na chuť? Nebo to bylo tím, že "Dopis" je přeci jen více o obsahu, než o formě? Myslím si, že hlavním důvodem bylo, že poměrně záhy mne zaujala (velice vzdálená, samozřejmě) jakási propojenost s druhou, Hepnarovskou částí Šedých sedmdesátých na Zábradlí. I to ztrojení hlavní postavy a nazírání na motivy, příčiny a důsledky tedy z různých úhlů a záhybů zmnožené osobnosti (nejen nás, blíženců, je přeci vícero v jednom!) jako by mělo předobraz zase ve Zlatých šedesátých. Zatímco ovšem Hepnarová (skvěle zahraná Magdalénou Sidonovou) je vyhroceně osamocená, a tedy se k diváku dostává sdělení jen skrze ni, v Dopisu je nahlíženo na dění opakovaně a opakovaně z různých stran, pohledů, osob... Jo, a ten kazatel - jeho přítomnost jsem pochopil tak, že když přijde na konkrétní lámání chleba, tak jsou nám obecné pravdy na prd. Což by mohl být oslí můstek k divadlu "Kábul, Bagdád, Ar Raqqaah, Maarran" mně sympatického souboru Teď, nádech a leť. Jenže tohle představení o uprchlících a imigrantech jsem viděl už v pražské Paměti, kde vyznělo násobně lépe a silněji. Čapkárna setřela veškeré emoce, a tak každá diskuse nakonec stejně končila u obecných argumentů o uprchlictví. Jsem nakonec docela rád, že jsem se nepustil do psaní o Kábulu po shlédnutí v Paměti. Nejspíš bych zůstal zcela nepochopen.
Jo, bylo to fajn, a opět to hrozně uteklo...
Hronov - Praha, 8.8.2015
