Zcela odlišnou vzpomínku mám na První máj roku 1985. Tehdy
jsme se s Vítkem nezalekli hrozby zanesení neúčasti v prvomájovém
průvodu do studijního průkazu a již třicátého dubna vyrazili stopem do
metropole (rok na to jsem byl svým kruhovým učitelem spiklenecky upozorněn, že
bez zápisu účasti na mírové manifestaci v indexu budu mít velké problémy
s připuštěním k závěrečným zkouškám…). Přes Malvaz, Glaubice a Krále
Brabantského jsme v podvečer dorazili k Bonymu. Tak byl tehdy zkracován
název velevyhlášené hospody U Bonaparta v Nerudovce. Hospoda byla plná
mániček, nezbylo nám nic jiného, než přisednout – po slušné žádosti o svolení –
ke stolu malostraňáků. Byli jsme v té době oba vylepaní kvůli povinné
vojenské přípravě na vaňovské katedře války. Ovšem náš dreskód nás rozhodně
neřadil mezi tzv. tesily. Kecky omotané kobercovkou, děravé džíny, první verze
mého černého svetru tehdy záplatovaného černou jelenicí, na krku kapsy
z džínoviny na nezbytnou občanku a na uchu stříbrnou klipsnu, co mi
věnovala jedna příjemná spolužačka na Hnátě. Během krátké chvíle jsme
s osazenstvem stolu přátelsky klábosili, a tak trochu zapomněli, že nemáme
kde přespat.
U našeho stolu seděla dáma, taková trochu monotématická,
protože už notnou chvíli vyprávěla o tom, že čtrnáct dní hledá ztraceného psa.
Když se nad nás naklonil číšník s dalším věncem piv, rozesmál všechny svou
poznámkou: „Blaženo, toho psa jsi ale neztratila tady. Těžko ho tu tedy najdeš,
i když tu sedíš celý odpoledne!“ Snad
lítost nad ztrátou psa vedla tuto ženu k tomu, že nám nabídla přespání u
ní doma. Nečekali jsme, až si to rozmyslí, a ještě před tehdy časnou zavíračkou
vyrazili na cestu. Ta ovšem nebyla dlouhá, vraceli jsme se jen kousek zpátky ke
Králi Brabantskému, kde nad slavnou (dnes zničenou) hospodou dotyčná s rodinou
obývala dvoupatrový byt. Doma se k nám přidala dcera (rád bych napsal, že
hezká, ale tuto podstatnou informaci si opravdu nevybavuji). S Vítkem jsme
se ujali skleněného džbánu, který jsme střídavě běhali naplnit do výčepu U
Valdštejna. Po návratu manžela bylo trochu dusno, ale nakonec jsme v klidu
přečkali noc pod peřinami v dětském pokoji.
Ranní cestu na vlak jsme přerušili zastávkou na Kampě.
Zatímco z Letné k nám doléhaly ozvěny vojenských pochodů, rozjuchané dechovky
a radostného volání, my jsme zapluli do hospody Na Kampě. Kolem dřevěných stolů
u prastarého dřevěného obložení posedávali malostraňáci s prvními
napěněnými sklenicemi. Pamatuji si, že to byla smíchovská desítka! V rohu
vyhrával harmonikář, kterého s gustem doprovázel stařičký kapitán vltavské
paroplavby ve sváteční uniformě bubnováním lokty do ostění. Připadali jsme si
jako ve filmu z lepších časů. Taková oslava Prvního máje se nám hrozně
líbila! Nebýt toho, že nám docházely peníze, seděli bychom tam dodnes.
Netušil jsem tehdy, že těch průvodů už mě tolik nečeká. Jeden
před státnicemi, kdy jsem opilý upadl přes pana docenta, jenž si v průvodu
neprozřetelně zavazoval tkaničku. Druhý propocený v Líních u Plzně, kdy
jsem se svou četou stál na místním hřišti na pražícím slunci v uniformách
se zimními doplňky, protože náčelník štábu lidové armády ještě nevydal
centrální rozkaz k jejich odložení. Nevím, zda si dovedete představit, co
udělá horké slunce s vojáky v silonových košilích a zimních pláštích
s vložkou a kožešinovými límci… A pak ten závěrečný malér
s docházkou. Vyjádření soudružky ředitelky, že účast na prvomájovém
průvodu je dobrovolná, jsem jen vzal doslova. Takže z mé páté třídy, kde
jsem třídnicoval 32 dětem, dorazili jen tři žáci! Soudruzi, to byl průůůser!!
Tedy, vlastně jen takovej průsereček, takové pšouknutí. Prostě závěrečný prdík!
Ať žije První máj!!
Praha, 1. máj 2015
Kolem roku 1985 - první černý svetr, nezbytná startka, be-bop v hudebním salonku Schichtovy vily. Sestřih odpovídá požadavku soudruhů z katedry války:
Kolem roku 1985 - nezbytná kapsa na nezbytnou občanku:
Žádné komentáře:
Okomentovat