FOTOBLOG - Nekonečnými pláněmi za severovýchodní hranicí metropole

Nechtělo se mi, moc se mi nechtělo! Leč věděl jsem, že by tahle plánovaná cesta přede mnou zůstala viset jako nesplněná výzva! Takže minulou neděli jsem se až před jedenáctou dokopal k natažení kompresních podkolenek a dalšího sportovního prádla, abych vyrazil na sedmnáctikilometrovou (podle googlu, muselo to být mnohem víc!! Určitě!) průzkumnou cestu do nekonečných plání České tabule vystupující severovýchodně od metropole.

Naplánovaná cesta měla dvě části, a v této skutečnosti se skrývalo čertovo kopýtko nedělního putování! Prvních pár kilometrů jsem vyhradil poznání starých rozlehlých sadů, které přežily na utajených plochách rozhraní Vysočan a Hloubětína. Cesta napříč zapomenutými sady i následný průzkum přírodní památky staré cihelny nad Hloubětínem slibovaly značně bahnitý zážitek. Kvůli němu jsem neobul své drahé sportovní boty, dříve běžecké, a velice pohodlné, ale sáhl jsem po starých pracovních traktorech. Ty velice dobře plní svou funkci na několikakilometrových túrách po březích Berounky – které ovšem v drtivé většině vedou po měkoučkých kobercích poddajného borovicového jehličí. Tentokrát jsem v těch traktorech musel ujít zbylou většinu cesty po vyasfaltovaných okreskách za hranicemi velkoměsta. To nebylo dobrý, nebylo!

Cesta začala na vysočanských brownfieldech, kde se měla začít budovat nová moderní čtvrť již v roce 2008. Počátkem tisíciletí se dokonce spekulovalo, že by zde vyrostl moderní vysokoškolský kampus (studentky, koleje, hospody, kluby…). No jo, ve stejné době bylo na mixážním pultu nenažraných vlků z Wólstrýtu namícháno tolik balíčků toxických aktiv, že následný průser provětral údolí Rokytky i moje investiční účty (což mě mrzí o pisl více!). Aktuální stav kousku bývalého průmyslového srdce republiky (ne, že by se mi po něm nějak zásadně stýskalo!!) je zde:

 

Při pohledu na druhou stranu se můžeme pomalu loučit známou písní „Já jsem holka od Odkolka…“ s areálem Odkolkových pekáren. Jak psali ve věstníku naší čtvrti – bourací územní rozhodnutí je již vydáno a záhy by se mělo začít se stavbou komplexu bytových domů. Spolu se smíšenou zástavbou kolem Kolbenovy ulice a v údolí Rokytky v Hloubětíně tak postupně vyroste nové město pro 35 000 obyvatel. Tak uvidíme, jak pokrizové plány vyjdou. Ale až nové město plně ožije, nechci vidět ten provoz na Sokolovské a Českomoravské… Odkolkova pekárna zatím čeká na svůj soudný den:

Dnešní Sokolovská ulice je po řadu století tepnou vsakující dopravu ze severovýchodních Čech do jednoho proudu. Po dřívější Královské třídě drkotaly formanské vozy směřující k Poříčské bráně poté, co zvládly sjezd prudkým svahem klíčovského kopce a zastavily se k poslednímu občerstvení před vjezdem do Prahy v zájezdním hostinci U České lípy nebo v Ruském dvoře. Ani jeden hostinec už naproti vysočanské radnici nestojí, jen několik prastarých lip připomíná restaurační zahradu v Krátkého ulici. Z bývalé frekventované dálnice stoupající vlevo je klidné stromořadí kaštanů:

Jižní svah Klíčova je odpradávna pokryt ovocnými sady. Teprve v posledních letech se z divočiny a džungle neprostupného porostu opět vylupují řady ovocných stromů, především jabloní. A protože jsou v obecním vlastnictví, jsou sady úřadem zpřístupněny k volnému česání. Obnova sadů probíhá sympatickým způsobem. Úřad městské části v pruhu od Flajšnerky až nad Hloubětínský hřbitov poskytuje skromné ubytování bezdomovcům, kteří na oplátku klestí ovocným stromům cestu ke slunci, či čistí staré louky od náletu a starají se o nová stromořadí. Paradoxně se tak děje na území radnice, jejíž ódeesácký radní, tuším, že se jmenuje Holeček, byl v předvolební kampani tolik napadán za hloupý výrok o bezdomovcích na předvolebním billboardu. Nu, výroky v předvolební kampani je věc jedna, reálná pomoc konkrétním lidem věc druhá. A za tu ódeesáckou vysočanskou klobouk dolů! Cestou přes jeden ze sadů jsem pokecal s párem ve středních letech. Před obytnou buňkou se na otevřeném ohni v kotlíku připravoval oběd, paní se chystala s kolečkem a plastovými nádobami pro vodu, na šňůře vlálo vyprané prádlo. Jejich kocour ze mne nespustil pátravé oči. V tom poledním slunci úplná idyla. Byla by to nádherná fotka. Jenže to bych si připadal jako idiot fotící indiány v rezervaci.

Na periférii je možné narazit na různé kuriozity – třeba na zahradní kolonku uskřinutou mezi jílovcovým svahem a dálkovým teplovodem:

 

Uprostřed běsnícího udržitelného rozvoje je ukryta přírodní památka. V bývalé cihelně, pokud k ní najdete cestu, lze studovat odkryv hrany České tabule na dohled od jediného odkryvu mnohem staršího Pražského zlomu v Hloubětíně. Mladé měkké pískovce chrání níže uložené slíny, které zase uchránily mocné vrstvy navátých spraší dnes ladně smývaných přívaly deště. Cesta k přírodní památce byla trochu komplikovanější (odkryv cihelny vykukuje na horizontu):

 Pískovce:

 Slíny:

 Spraše:

Podél cihelny jsem konečně opustil Pražskou kotlinu. Hrana České tabule je rozbrázděna erozními zářezy. Proplést se mezi nimi mi pomohly stopy okovaných koní. Poctivé podkovy vyloučily přítomnost zrádných Kiowů. Takže nejspíše tudy před pár dny projela malá skupinka jezdců doprovázejících zarputilého arcibiskupa Jana prchajícího před naštvaným králem Václavem na blízký hrádek Jenštejn. Copak by asi páni rytíři řekli na provoz na bývalé zemské stezce:

 

Nekonečné prérie polabských plání jsou pro mé oko uvyklé na exogenní údolí Staré řeky až příliš nekonečné. Obec zdánlivě nedaleko položená se ani usilovnou chůzí vůbec nepřibližuje. Ty přesuny byly opravdu k nepřečkání. Satalice jsou ještě součástí Velké Prahy a byly první obcí na mé cestě. Už na jejich okraji jsem ovšem vážně pochyboval o správné volbě bot. Ještě jsem měl ovšem dost sil na to, abych si prohlédl a nafotil místní kapličku obklopenou věkovitými lípami. Kapli svaté Anny zde přislíbila vystavět hraběnka Šporková na paměť radostné události – při cestě do Prahy zde povila dceru. A jak uvádí nedávno umístěná cedule, svůj slib splnila, „protože tak je tomu u šlechticů zvykem“. Čtyři 250 let staré lípy před pár lety na původní pětici doplnila jedna mladice. Tak jestlipak jí bude dáno a přáno dožít se tolika let: 

Za Satalicemi jsem poprvé při svých putováních opustil metropoli. Jsem statečný, takže jsem se zarazil jen na chvíli. Abych vzápětí vyrazil do necivilizované divočiny dobrodružství vstříc:

 

Přes Radonice a Dehtáry jsem dopajdal do Svémyslic. Ne, že by v Radonicích a Dehtárech nebylo co k vidění, a tedy i k focení. Ale památeční topoly či zoopark mi tou dobou už byly celkem u prdele. Když mi před Radonicemi volala kamarádka z Těšína, jen jsem zoufale vyhrkl, ať pro mne okamžitě přijede! Chvíli jsem taky přemýšlel, že když „náhodou“ padnu pod jeden z mnoha projíždějících bicyklů, musela by pro mne přijet sanitka! Ve Svémyslicích jsem se přiblížil takřka na dohled k Brandýsu nad Labem, ale můj zájem zcela patřil místnímu kostelu se zvonicí. Farní kostel sv. Prokopa zde stál již ve dvanáctém století. Koncem 18. století však již natolik zchátral, že gotická stavba byla zbořena a nahrazena celkem nevýrazným barokem. Upravena byla i zajímavá zvonice, jejíž baňatá cibule byla naopak v polovině 19. století nepříliš šťastně nahrazena stanovou střechou.

A vedle brány, ve chvílích, kdy mi před očima probíhal můj celý život, mě k poslednímu vzepětí sil ponoukla tato anonce:

 

Pak už mě čekal jen poslední úsek k zelenečskému nádraží s mezipřistáním v hospodě Zéland, kde jsem zanechal veškerou hotovost za doplnění energie v podobě plzeňského Prazdroje a několika hlavních jídel. Ano, i smažák byl, přiznávám se! Naštěstí mi zbylo něco drobných na zpáteční jízdenku do civilizace a bezpečí hlavního města. Hrobka dál čeká na svého nového majitele…

 

Praha, 7.2.2016

 

 

Racek, Racek, Racek!

„Budeš-li potřebovat můj život, přijď a vezmi si jej“

Strana 121, řádek 11 a 12

„Námět na krátkou povídku:

na břehu jezera žije od dětství mladá dívka, taková, jako jste vy;

má ráda jezero jako racek, je šťastná a volná jako racek.

Ale náhodou se objeví člověk, spatří ji, a nemaje nic jiného na práci,

přivede ji do záhuby, jako tady toho racka…“

Trigorin k Nině

Když jsem kdysi, ve třinácti či čtrnácti letech, původně z nudy, shlédl odpolední televizní inscenaci Čechovova Racka, vykostěnou na obligátních 60 minut, nemohl jsem tušit, jak důležitou se pro mne v budoucnu tato divadelní hra stane. Tehdy, za neuvěřitelných dob jediného černobílého televizního programu, měla ta inscenace všechny atributy televizní šmíry – nezbytné břízky, na pozadí světelnými efekty vytvořené mihotající se vlnky hladiny jezera, očekávatelný chechtot racků, přehrávání a výrazná mimika na kameru… Přes tu všechnu odpudivost jsem zaslechl a pochopil cosi, čím ke mně Anton Pavlovič přes propasti času promluvil a nedovolil mi tu televizi vypnout.

Iniciační Léblovskou inscenaci Racka Na zábradlí jsem ovšem po letech viděl čirou náhodou. Ani se mi nechce myslet na to, že by mne minula! Těšili jsme se tehdy na Zuzanu Bydžovskou v představení Táňa, Táňa. Ovšem kvůli jejímu onemocnění Zábradlí uvádělo právě Racka. Nechtělo se mi, nechtělo… Co mi asi tak může říci prastará ruská hra. Nu, zůstali jsme. I po dvaceti letech mám jasné flashbacky – první stísněná řada na balkoně, bílá stylizace Léblovy scénografie, mužici na vozíku v živých obrazech, stakatové piano Filipa Topola, hlasitě nezvladatelný, leč osamělý Klárčin smích nesoucí se nad hledištěm po přestávce notně vyprázdněným. Nezapomenutelný výkon Radka Holuba a Báry Hrzánové. A nezapomenutelné čtvrté dějství!!... A pak mlčení u stolku v divadelním baru… Než jsme popadli dech.

Racků létá po českých divadlech dost. Ale stálo za to počkat dvacet let, než jsem se odhodlal ke srovnání. Racka v Dejvickém divadle jsem vidět opravdu chtěl. Tolik, že jsem dokonce vyrazil sám, což opravdu nedělám, hrozíc se depresí! A viděl jsem představení tak podařené a výjimečné, že srovnávat mne napadlo až v onom čtvrtém dějství...

Co více říci o dejvickém Rackovi?

Že jsem nemohl spustit oči z Veroniky Kubařové? Kdo pamatuje paní Šafránkovou v Sartrově S vyloučením veřejnosti, ať se přihlásí! Chraňbůh, že bych chtěl srovnávat, ale stejně, jako tehdy v Činoheráku, i jeviště v Dejvickém se rozsvítí, když Veronika vejde. Tu bezprostřednost nemůže jen hrát! Dialog s Treplevem ve čtvrtém dějství mohl vše zkazit. Veronika je hodně civilní, ale nic nekazí. Je skvělá. Skvělá!

Že to jiskření mezi Ninou a Trojanovým Trigorinem je tak silné a uvěřitelné, že mne napadlo, jestli si toho všimla i paní Trojanová! Trojanovo charisma úspěšného chlapa a bezprostřední Kubařová, to musí být radost režírovat.

Že Pavolu Andraškovi se opravdu povedla scéna! Protože dobře udělaná scénografie hraje spolu s herci.

Že sice nevím, zda to byl režijní záměr (uměleckého šéfa DD Michala Vajdičky), ale mně se prostě líbilo to pojetí, které je na hraně divadla na divadle, kdy jednotlivé výstupy jsou téměř „etudami na dané téma“. Ta dílčí osobní neštěstí najednou vystupuji hrozivě, ostře. Vypreparovaně.

Že představení trvalo i s přestávkou tři a půl hodiny, ale na konci mi bylo líto, že končí…

Kdo by řekl, že sto let staré drama (či komedie?) mě bude tak bavit, Antone Pavloviči! Že starosti a osudy a hlavně smutky lidí z jakéhosi statku ze zapadlé ruské gubernie budou zajímat a dojímat nejen toho kluka – emoční houbu u černobílé televize, ale i starýho chlapa, celkem dost okoralého.

Praha 17.1.2016, Dejvické divadlo – A.P.Čechov: Racek

P.S. Díky, Hansi!

FOTOBLOG - Na severní hranici metropole

První část včerejší cesty na severozápad nezačala nejlépe. To, že jsem došel až do starých Ďáblic, má jediné plus - mohu si ze seznamu odškrtnout další z periférií metropole. Leč od začátku - z iracionální náklonosti k outsiderům jsem započal cestu v horním Střížkově. Je to donedávna zcela zapomenutá pražská obec. Lid fotbalistický se o Střížkovu dozvěděl až v důsledku prodeje marky Bohemians neznámému diviznímu týmu ze Střížkova. Lid obecný až s pojmenováním místní stanice metra. A to na katastru Střížkova stojí polovina proseckého sídliště a kus sídliště Ďáblice. Přičemž ze sídliště Ďáblice nestojí na katastru Ďáblic ani paneláček - téměř celé je na katastru Kobylis. Ale nešť, to je stará vesta, že se okresní tajemníci nějakým místopisem moc nezabývali...

Zdánlivě v Ďáblicích, fakticky stále na Střížkově!

V Ďáblicích toho zas až tolik k vidění není. Kdybych se nebavil přestavbami rodinných domků a vilek naproti nekonečné zdi Ďáblického hřbitova, byla by štreka do starých Ďáblic dost dlouhá nuda. Pak přišel ten pravý, původní vesnický hřbitůvek, a už tu byla docela velká obec. Prvorepublikové vily doplněné na volných parcelách skromnými vilkami ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. A na parcelách, které zbyly, vyrostly ne nijak hnusné stavby poslední éry. Ovšem pak jsem dorazil na křížení hlavních ulic a octl se v Harrachově:

Nejzajímavější stavbou Ďáblic je místní zámeček s kaplí. Patřil k němu rozsáhlý statek. Bohužel, dodnes jsou na statku i zámečku zřetelné dopady téměř čtyřicetiletého bolševického hospodaření:

Téměř stejnou cestou jsem zamířil k nejvyššímu návrší této části Prahy. Kopec Ládví, jehož jméno si přivlastnilo centrum nových Kobylis, docela výrazně vystupuje nad okolní plošinu. Od hvězdárny, která tedy nestojí na nejvyšší kótě, je úžasný výhled do severních Čech. Mrzelo mne, že jsem na cestu nevyrazil v původně plánovaném dopoledním čase. I tak byl výhled v téměř horizontálním zimním slunci nádherný. Vidět byla Milešovka, Lovoš i Bořeň. Samozřejmě hřeben Krušných hor. Ale jednoznačně identifikovatelný byl dokonce i Děčínský Sněžník! Jen Ještědem jsem si nebyl jistý.

Výhled do České tabule.



Výstup na Ládví mi otevřel pohled směrem k Letňanům, kde dikensovský kapitalismus hrábl svým pařátem extra hluboko, aby rozšířil prostor pro nové a nové chrámy konzumu. Navíc tu maj levnej benzín, syčáci!!

Hvězdárna Ládví.

Zatímco Ďáblice byly celkem zklamáním, na kopci Ládví mne čekalo obrovské překvapení. Ládví je totiž buližníkovým sukem, který v dobách druhohorního moře, které utvářelo ráz celé České tabule na geologické éry dopředu, vystupoval nad hladinu mělkého moře jako osamocený ostrov. Buližník je jedním z nejstarších nerostů, původem ze Starohor. Aby tedy přežil až do dnešních dnů, musí být sakra tvrdé nátury! Vrchol Ládví je rozbrázdněn mnoha povrchovými lomy a lůmky (tohle slovo opravdu existuje!) - viz další fotografie. Přímo pod vrcholem je největší specialita tohoto geologického zázraku - ve stěnách lomu jsou zachovány dvě kapsy, které po statisíce let vytvářelo ono druhohorní moře. A následně do těchto kapes o průměru mnoha metrů nahrnulo tuny buližníkových valounků od nejmenšího průměru několika centimetrů až po několik metrů. Buližník se tu těžil ve dvacátých letech minulého století, a odkrytí takové kapsy bylo nejspíše vítaným počinem - stavební kámen stačilo nabírat. Tvrdý kámen byl ovšem využíván už na pěstní klíny, a donedávna byl vyhledáván zlatníky jako prubířský kámen. Na Ládví se určitě vrátím, nejen kvůli podrobnější prohlídce největšího lomu. Je tu opravdu hezky.



  

 Největší bývalý lom je přímo pod vrcholem.

 Cesta zimním lesem na vrchol Ládví.

 Zimní bučina na rozbrázděném vrcholu - přes blízkost sídliště tu byl příjemný klid.



Zimní slunce, bukový les pár desítek metrů od paneláků.

Vrchol Ládví s geodetickou věží, která se ve dvacátých letech minulého století stala součástí vyměřování nové triangulační sítě.

Dalším cílem mé průzkumné cesty bylo místo neradostné. Kobyliská střelnice. Mylně jsem se domníval, že rekonstrukce národního památníku už byla ukončena. Zamířím sem tedy ještě jednou zjara. Abych postál na místě, kde nacisté vystříleli také celé rodiny tří náčelníků proseckého Sokola, kteří v sokolovně nad kostelem sv. Václava pár dní ukrývali Kubiše a Gabčíka. Je to pro mne jedna z nejčernějších můr. Znáte tu scénu z Vyššího principu? Od prvního shlédnutí v dětství mne pronásleduje myšlenka na ty kluky, které jednou vyvedli z cely, posadili do náklaďáku a přivezli sem. V kterém okamžiku si uvědomili, že je to nezvratné?

Při mém pobíhání po Libni mě překvapilo, na kolika domech jsou ty nenápadné cedulky - zde bydlela rodina ta a ta, všichni byli popraveni za stanného práva. Jsem si jist, že něco takového bylo pro ty nádražáky, mechaniky, valcíře, lékaře... zcela nepředstavitelné. A to uběhlo fakticky jen pár měsíců od obsazení Němci. Uměli bychom si... umíme si něco takového představit my?

Rekonstrukce.

Cestou po kobyliském sídlišti jsem si znovu uvědomil, že se poslední dobou dívám na ty krabice paneláků jinýma očima. Ano, zaplaťpánbů v nich nemusím bydlet!! Na druhou stranu třeba zrovna kobyliské sídliště v tom pozdně odpoledním slunečním svitu působilo až... no, řekněme zajímavě. Ty jinde nevídané čtrnáctipodlažní žiletky poskládané v mírném svahu s velkými rozestupy... Pokud přežijí architektonické vylepšování kvůli zateplování a ustojí celkem pochopitelný tlak na zahuštění zástavby, nechal bych je žít :-)



Kobyliská žiletka.

Cestou k přírodní památce Okrouhlík jsem udělal chybu. Tím, že své průzkumné výpravy po perifériích plánuji opravdu jen rámcově, čas od času minu něco podstatného. Tentokrát jsem jen o fous minul jediný kostel, který byl za normalizace v Praze postaven. Jedná se o zastrčený evangelický kostel U Jákobova žebříku. Druhý důvod se do Kobylis vrátit.

Místo kostela jsem kousek od Okrouhlíku našel nejenom dvě hypermoderní vily, ale také zbyteček starých Kobylis kolem ulice Na Pěšinách:

Do horní Libně jsem scházel kolem Okrouhlíku, kde je minimalistická přírodní památka tvořená odkrytými pískovci usazenými ve svrchní křídě - zajímavé by mělo být viditelné diagonální křížení paleoproudů. Nemohu sloužit, už jsem se příliš těšil do pivovaru na Kolčavce.

Při minulé cestě z Libně na Střížkov jsem ovšem minul památník druhého odboje - atentátu na Heydricha. Chvíli jsem bloudil podchody a schodišti pod zdejším dopravním uzlem, ale nakonec našel cestu:

Zimní slunce sláblo a já už jen prošel kolem Ztracené varty směrem k Balabence. Nakonec jsem se rozhodl přejít Labuťku, abych se vyhnul cestě kolem další frekventované křižovatky. A pak už stačilo sejít na Kolčavku a chvíli počkat, až dorazí René s rodinou. Ty tři hořké speciály chutnaly fakt fantasticky!!

Praha, 26.12.2015



FOTOBLOG - Východní stěnou Balkánu na Vítkov.

Dnes dva horolezecké výstupy v jednom dni!! Z toho jeden prvovýstup východní stěnou Balkánu! Odtud vrcholovou fotografii nemám, protože dostat se na vrcholovou kótu přes několikeré oplocení místních balkanistů živících se pěstováním kořenové zeleniny a přežívajících v nuzných kolnách na motyčky bylo prostě nemožné. Z Píku Balkán jsem se zhoupl přes sedlo na Pražačce a přes náhorní plató dorazil na nebezpečný Vítkov. Nestále počasí mne provázelo po celou dobu nebezpečného sestupu na jižní žižkovskou stranu, odkud jsem zcela hrdinně jen po krátkém zaváhání prošel skřetí norou. Vydechl jsem si až v Karolině údolí a nastoupil zpáteční celkem nevzrušivou túru.

Cesta na Balkán vedla přes "rodnou" Harfu a pak už výstupem kolem tajemného hradu, kde mnoho let vládl tvrdou a krutou rukou přebohatý kníže Hušák.

Vrchol hory Balkán je zabrán zelináři živořícími v bídných příbytcích uschovaných za několikerým plotem. Sem ruka Bursíkova nedosáhne!

Jednotky PVOS jsou dodnes připraveny chránit Žižkovskou republiku před napadením shora! 

Na chvilku vykouklo slunce! Než jsem ovšem našteloval svůj asijský chytrý fotící telefon, už byl ten lapka na koni zase ve stínu. Je divné vidět kladeče věnců, jak se sklánějí před tím loupežníkem. Ovšem pořád je to lepší, než věčný oheň pod pařížským Vítězným obloukem vystavěným na památku diktátora a vraha národů!

Skřetí norou mohou odvážlivci projít ze žižkovské na karlínskou stranu hory Vítkov.

Praha, 21.11.2015

FOTOBLOG - Pražské synagogy v Josefově

Konečně jsem mohl využít pozvání naší správcovské firmy R3 group a strávit s erudovanou průvodkyní nedělní dopoledne po pražských židovských památkách. Tedy ponorem do židovsko-křesťanské historie pradávné, dávné, nedávné a vlastně i v současnosti se tvořící. Ráno jsem nadával, proč že i v neděli musím stávat s budíkem, ale nelitoval jsem! Člověk si čas od času potřebuje v tom svým matrixu utřít prach!

Tato synagova, kde naše prohlídka započala, se nejmenuje Klausova, jak jsem se celý život domníval. Správný název je Klausová synagoga. Nejmenuje se po žádném Klausovi, ale po domech které musely synagoze ustoupit, a kterým se říkalo klausy. Jednalo se o malé domy (latinsky claustrum), původně dvě synagogy a talmudická škola. Odtud byl převzat název nové synagogy, která zde vyrostla na konci sedmnáctého století.

Největším zážitkem pro mne byla, samozřejmě, nejstarší Staronová synagoga.

Dlažba v chodbě Staronové synagogy, údajně původní z roku 1280... Nevím, co mě na těch šutrech ošlapaných vždycky tak fascinuje... Nebo tuším, vlastně.

Raby Löw v Maiselově synagoze. V bronzu k vidění na Mariánském náměstí vedle vstupu do Nové radnice.

Pinkasova synagoga, památník holokaustu...

Zdi Pinkasovy synagogy jsou pokryty jmény obětí holokaustu.

Těžko se tu dýchá.

Starý židovský hřbitov. Naposledy jsem tu byl s tátou. A ten dětský údiv a vnímání mystické atmosféry se nezměnilo ani po těch letech. Tehdy jsme tu byli snad sami, rozhodně v mých vzpomínkách nijak nefigurují zástupy turistů. Dokonce mám pocit, že tehdy bylo možno procházet přímo mezi náhrobky.

Španělská synagoga na místě původní Staré židovské školy, orientačním bodem budiž pradávná hospoda, jež slove U Staré školy!!

Je možné, aby se touto knihou inspirovala ta rudá kráva Federica Mogherini? Nebo že by to byl jen obyčejný nacismus? Antisemitismus je takovým svorníkem mezi extrémní levicí a extrémní pravicí...

Opravdu to není tak dávno!!



Praha, 22.11.2015

FOTOBLOG - Přes Čertův vršek na Střížkov

Po včerejším bujarém zavírání divadelního baru Na zábradlí jsem přehodnotil záměr podniknout sobotní průzkumnou výpravu do Strašnic, mrknout se na krematorium, ať vím, do čeho jdu, a přes Vinohrady, Žižkov a Karlín se vrátit zpět. Zvolil jsem kratší, zato náročnější traverz proseckými skalami Elkapitáno na Čertův vršek. Zde jsem podle očekávání nenašel ani stopu po zbořeném zámečku, jehož majitel v něm počátkem devatenáctého století předváděl návštěvám první vánoční stromeček v Čechách. Spustil jsem se do Horní Libně na místo odpradávna zvané Na (ztracené) vartě. Tak to pradávno sahá "jenom" do doby Sedmileté války, kdy při obléhání Prahy na přístupech k městu vartovali pruské hlídky. No, a tady na kraji Libně pruští kaprálové jednoho vojáčka zapomněli. Ten tu ještě nějaký čas postával, aby se po čase v Libni oženil a usadil. Chtěl jsem se zastavit u pomníku českým odbojářům v zatáčce u Vychovatelny, ale prostě jsem to po chvíli rozmýšlení před dopravním uzlem vzdal, aniž bych se odvážil jej prokličkovat. Vydal jsem se na opačnou stranu starým Střížkovem do kopce. Střížkov je doslova zaříznut dálnicí z Holešoviček, přesto jsem narazil na hospodářství jakéhosi zaťatého sedláka, který se asi rozhodl držet hospodářská zvířata a pár koní i v těchto postmoderních podmínkách. Střížkovská náves se školou, kapličkou a pomníkem padlým ve Světové válce je doslova obkroužená panelovými věžáky. Nejspíše nějaký Buchvaldek na radnici rozhodl, že lidem tak bude líp. Možná je, co je mi nakonec do toho...

 Vystoupal jsem k proseckým neprůchodným skalním stěnám.

 Domovní znamení na Čertově vršku.

 Pradávný pamětník na Ztracené vartě v obklíčení dopravního uzlu.



 Dolní střížkovský rybníček. Na Střížkově byly ještě minimálně dva další. Jeden v zahradě bývalé hospody, druhý v horním Střížkově, dnes polovyschlá nádrž uprostřed paneláků.

Nahoře dostává beton nové barvy, tady propadání do nicoty...

 Střížkovská náves s kapličkou, školou a památníkem padlým ve světových válkách je obklíčena ze tří stran betonovou hradbou.

Cestou zpátky jsem to vzal přes starý Prosek. A zastavil se u repliky viničního sloupu na staré prosecké návsi. Dříve stával na hranici Proseku a Libně u vinice Máchalka. V pozadí hostinec U Zlatého selete - zde před dávnými lety učila K. Pumpída posuzovat víno... Po dvou hodinách bychom vypili i koze chcaní!! Bohatýrské doby....

 Starý Prosek stojí na pískovcovém podloží. Proto vždy trpěl nedostatkem čeho, děti? No přece vody!! A tak po těchto stezkách putovali oslíci s džbery vody z rybníčku vedle usedlosti Jetelka.

 Kolem Flajšnerky dolů do Vysočan! Ten vysoký dům je naší Elišky!!

Praha, 28.11.2015