Šakalky aneb Jak se nestát herečkou

       Rakovnický Tylák poměrně pravidelně vygeneruje několik slušných divadelníků – samozřejmě nejvíce jsou vidět herci či herečky! Například pro Verunku Kubařovou mám prostě slabost ještě od dob PaCha (velmi vydařené rakovnické inscenace Prince a chuďase)! Ale spolu s herci rakovnický soubor vygeneroval a jistě vygeneruje režiséry, pedagogy, organizátory amatérské scény i schopné novináře. Proč je nutné tento fenomén zmiňovat? Inu, i proto na sebe rakovničtí nabalují jak vanilkový rohlíček cukr nové a nové pokušitele slávy ochotnické! A to je obrovská výhoda i nevýhoda mého tak oblíbeného divadelního souboru.

       Principálka Alča nejspíše čas od času musí řešit problém s přetlakem poptávky. Aspoň si to tak představuji… Mám partu šikovných holek, uděláme Modroočka… Tentokrát padla volba na tak známá Šakalí léta – klasický muzikál se zpěvy a tanci. Rozumím té sebedůvěře, protože Rakovník je až po okraj naplněn talentovanými lidmi. Bohužel, poslední inscenace ukázala, jaký je rozdíl mezi pohádkou, kdy je jisté neumětelství potěru roztomilé a vlastně vítané (jako ve zmíněném  Modroočkovi), a mezi „dospělým“ muzikálem, který vyžaduje přesnost, ale i drajv, talent, ale i správnou intonaci.

       Rakovnické Šakalky táhnou dvě skupiny herců. Zaprvé jsou to přesvědčivě zahrané postavy dospělců – otec Kšandy, tetička, vrchní Kaláb, panoptikální skupinka sousedů… Odpouštím prvních pár minut, než se herci chytili. Ale pak to byla radost. I z této skupiny ovšem k mému příjemnému překvapení vyčnívala jako hvězda souboru Alenka v roli nešťastné barové zpěvačky Milady. Nelehká role, zdánlivě lehce zazpívané party. To trdlo, které pamatuji z divadelního baru coby neřízenou střelu, vyrostlo ve velkou herečku!

       Druhá skupinka, která to krásně hrnula, to byla Kšandova parta suchdoláků, zahraná mladými kluky. Byla radost se dívat, jak je to baví, jak si to na jevišti užívají. Jejich herectví určitě nebylo dokonalé, při souhře se starými pardály to trochu skřípalo, ale přítomnost těch kluků na jevišti, to byla ta chvíle, kdy se odněkud objeví energie, která mě na divadle tak baví.

       Muzikálová produkce stojí a padá se zpěvy a tancem. Ani poučené ochotnictví ovšem neomlouvá okamžiky, kdy se divák bojí dalšího pěveckého partu. Pokud jsem dobře informován, zkoušení Šakalích let trvalo dost dlouho na to, aby stihli sólisté „doškolit“ své hlasy.  Spravedlivě musím uznat, že pěvecká sóla, to nebyl žádný velký průser. Přece jen bych ale čekal o level, levlíček lepší výkony. Jasně, jakmile se do sborového zpěvu opřel celý soubor, mělo to ty správný grády. Jo, abych nezapomněl – velkým a zásadním plusem celého představení byl výkon živé kapely přítomné na jevišti, a také sem tam zapojené do děje.

       Jenže vedle zpěvu a herectví je další nedílnou součástí muzikálové produkce tanec. Obávám se, že v tomto směru rakovnické Šakalky zoufale propadly. Je smutné, když z celé taneční company složené z mladých a hezkých holek umí tancovat jen jedna, a to je zase o generaci starší Lucka, decentně řečeno – dlouholetá členka souboru. Co naplat, že holky blbnou v zákulisí, ale na jeviště svou energii a půvab přenést nedovedou. Tak ve smyslu pedagogickém představení účel splnilo – dívky si včas uvědomí, že k herectví jejich cesta nesměřuje. Vrátím se k Verunce Kubařové – ta, když už jako pubertální holka vylezla na jeviště, bylo to „něco“ navíc vidět na sto honů! Nemyslím, že představitel Kšandy, nebo další kluci ze suchdolské party, jsou hotoví či polohotoví herci. Ale v jejich případě režisérka využila přirozené komediálnosti a klučičího blbnutí. Bohužel, u holčičí části ansámblu se to nepodařilo.

       Abych byl ale genderově vyvážený – nemohu si odpustit výhrady k postavě Bejbyho. Jedním z nesporných kladů představení je upozadění této postavy. Nevím, jestli to byl výsledek inscenační úvahy, nebo záměr související s dispozicemi jejího představitele. Myslím, že vyznění inscenace by jen prospělo, kdyby se Bejby stal ještě více „neviditelnou“, ale o to mystičtější postavou. Kdyby místo Bejbyho hrál více sám rokenrol. A když už bylo představení uvozeno postavou vypravěče, proč jej naopak více nevyužít. Samozřejmě, že mě hned napadnou cíle didaktické – můj devítiletý syn sledoval celé představení bez dechu! Moc se mu líbilo. Možná by mu pár přímočarých slov o marasmu let padesátých pomohlo některé situace rozklíčovat. A nejen jemu.

       Již jsem se přiznal ke své slabosti pro rakovnický divadelní soubor. Souvislá řada pro mne stěžejních inscenací od Tvrdohlavé ženy, mou oblíbenou Krvavou suitu, přes Prince a chuďase po strhujícího Modroočka, to je prostě záruka vysoké divadelní kvality. Obávám se, že Šakalím letům se nepodařilo dosáhnout toho, co bylo, a zase bude, tak typické pro rakovnický soubor – prolnutí generací, talentů, kumštýřů z oblastí mimodivadelních či propojení výrazných individualit.

   

Praha, Rakovník 4.10. a 16.10.2014

Několik těsně povolebních poznámek

ANO, prostě to zařídíme

Tak letos vyhrál tento debilní slogan. Nu, již předci věděli, že „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“! Nejspíše budeme mít na pražské radnici nesympatickou dámu ze světa lobbingu, pro niž se politický i volební program zdrcnul do věty „budu se radit s panem Babišem“. Tak jupíí. Měli jsme na magistrátu už různé exoty, nejen tedy tam! Například Špidlovi stačila k vítězství ve volbách věta „zdroje jsou“. Jenže kdo si dnes vzpomene, co všechno ten neobdivuhodný skřítek z Jindřichova Hradce rozmrdal! A tak i budoucí paní primátorka jednou z magistrátu odejde do zapomnění. A my, Pražáci, rodilí, naplavení, z přesvědčení i lítosti, si můžeme jen přát, abych se v jejím hodnocení mýlil! A držet palce sobě i paní Krnáčové. A ještě drobnost – pověstné kluky ze Zlína už v karlínských kancelářích dávno početně předhonily krásné, ale trochu namyšlené dívky ze Slovenska. Jsou příjemným zpestřením naší lopotné úřednické práce. Většinou přesilné nacionalistky, pro které je vše slovenské lepší, a vše české stojí za vyliž kotel. Dívky neukotvené, protože doma se na ně dívají přes prsty (jsem velice slušný, kamarád s přímou zkušeností by byl pregnantnější, ale tudíž vulgárnější), a v Praze se přes jejich krásné, leč zvednuté nosíky dostane jen opravdu sebevědomý či finančně vytuněný samec (nejspíš ze mne mluví těžká závist!). Rád bych věřil, že paní Krnáčová je už jen s ohledem na věk rozumnější.  Jen mi je divné, že tato dáma, která chce naše dobro a v Praze žije od roku 2000, neměla ještě v březnu letošního roku ani české občanství…

ODS? ODS!

ODS dostává na prdel, kde to jen jde. Ovšem u nás, v Praze 9, se ukazuje, že slušnost se v politice může vyplatit. Vysočany ani Prosek nerozbouřily žádné ódeesácké aféry. Městská část očividně vzkvétá a voliči práci radnice ocenili tím, že přisoudili ODS jednoznačné vítězství. Straně neublížilo ani trapně diletantské heslo o odsunutí lidí bez domova mimo obydlené zóny. Radnice Prahy 9 totiž s bezdomovci opravdu pracuje, nejen hubou. Úsilí radních slavilo úspěchy, ovšem paradoxně jen do doby, než se díky tomuto úspěchu na území Prahy 9 začali stahovat bezdomovci z jiných částí metropole. A magistrát k tomu celkem bezskrupulózně přispěl.

Radikálně jiná situace je ovšem v mém Hometownu. Zde jsem ódeesku kdysi zakládal. Pár let po mém odchodu ji zprivatizoval místní zbohatlý ješita, přivedl ji k přímé spolupráci s komunisty a posléze jeho přebujelé ego dovedlo dřívějšího hegemona místní politiky k zapomnění. ODS, která dokázala kdysi porazit na rudém severu i komunisty, získala nějaká 3% hlasů, a tak bude v zastupitelstvu chybět. Obyvatelům města chybět ovšem nebude. RIP!

TOP 09, od devíti k pěti

Co dodat? Očekávat, že stokrát přežvýkaný Karel může zachránit ty zoufalce z pražského magistrátu, je nebetyčná naivita. Vyplýtvat poslední zbytky charismatu na podporu zběsilého…. no, spíše zoufale neschopného primátora, tomu prostě nerozumím. Jistě, striktní odmítnutí spolupráce s Anonisty jednoho muže (něco jako Církev Ježíše Krista posledních dnů) je velice sympatické! Obávám se ovšem, že toto rozhodnutí není z Hudečkovy hlavy! Nakonec se ale chytám naděje, že topka bude tou stranou, která kde to jen půjde, zastaví bezuzdné rozhazování veřejných prostředků na kraviny! Čeho se bojím? Aby se neopakovala situace na většině krajských úřadů, kde rezervy vytvořené předchozími krajskými vládami ODS byly rozfofrovány (až na dvě výjimky – tuším, že na Vysočině a v Jihočeském kraji) během prvního roku vlády socanů. Jo, a ještě modlitbička na závěr: „Velký Magistráte, dej, aby došlo k naplnění rozhodnutí Nouzou Náměstkem dojednané o zprovoznění tunelu Blanka 2. prosince, a aby nikoho z té nové party Anonistů, nebo věčně zeleného Štěpánka ze Čtyřkoalice…. pardon – Trojkoalice, nenapadlo tento termín zpochybnit nějakou další arbitráží či zneplatněním smluv! Amen!“

Svobodní a Piráti – jedéém, ať se prcka blejská!

Zoufalý Paynův pokus získat přízeň lidu svým návrhem poskytnout davu právo vetovat rozhodnutí zastupitelstev mne k smrti vyděsil! Mé naděje vkládané do vyhraněně pravicové strany i v komunálních volbách se tak záhy rozpustily v smutném zklamání. Ale nešť. Stále si myslím, že Svobodní a Piráti mohou být tím kadlubem, ze kterého vzejdou noví schopní vlčáci s názorem. Že názorový rozptyl Pirátů je tak obrovský? Že jsou namícháni z lidí s tak rozdílnou motivací? To se vytříbí – OF byla také míchaná všehochuť. I když tohle přirovnání kulhá na obě nohy!

Příští dny, měsíce a roky teprve ukáží, jak to kluci pirátský ustojí. Ta póza nezměrné nezávislosti nemůže vydržet dlouho. Programové setrvávání v opozici lidi namíchne. To, že čtyři piráti v zastupitelstvu Prahy odmítli jakoukoliv spolupráci s komunisty, socany a ódeesáky, ale jaksi jim vypadli anonisti, mluví za vše. Přece se nebudou babrat v nějakých ideologických žvástech. A když jim Duce slíbí zrušení autorského zákona, ještě mu pomůžou vyzbrojit Agrofertní milice pracujících. Škoda, že se na magistrát nedostal třeba takový G.W.Bush. Byl by klid, protože by kluci měli jednoznačného nepřítele. A oni prostě nepřítele potřebují. Ber kde ber. Ó, jak my jsme to měli snadný – naším nepřítelem byl komunista. V tehdejších letech celkem jednoduše identifikovatelný. Kdo se má dnes ve dvaceti letech vyznat v těch termínech z dob Rakouska Uherska - estébák, oligarcha, vůdcovský princip, zákon o veřejných zakázkách? A co teprve rozpočet, fiskální rok, mandatorní výdaje… Tak držím palce, hackeři veřejné správy!

Nezávislé střely

Myslím, že mám smysl pro humor. Ovšem uniká mi to přesvědčení lidu obecného, že to těm politikům natře, když zvolí jakési recesistické sdružení. Proč takovému voliči nikdo neřekne, že to natírá v první řadě sobě. Sice volí lidi, kterým by nesvěřil ani klíče od kůlny, ale nevadí mu, že jim svěřuje klíče od veřejných peněz. Co je mu ale do nich, to jsou nějaké imaginární prachy, které na radnici posílá kdosi z vlády, nejspíše rovnou z tiskárny.

A tak v Ostravě silně zaboduje jakési hnutí Ostravak, a třeba v Brně srandisti z „Žít Brno“… Na druhou stranu v Ústí nad Labem se zadařilo sympatické kandidátce „PRO! Ústí“, která vyplula na vlně znechucení nad konáním socanských radních v akci proti Činohernímu studiu. Doufám, že z jiného soudku je také rozhodné vítězství aktivistů v Holešovicích a okolí z hnutí „Pro Prahu 7“. Když si ale projdu jména zastupitelů z tohoto hnutí…., no nevím. Vlastně bych byl rád, kdyby se jim dařilo! Ale to bude chtít ustát všechna ta drobná zklamání, spory a rozčarování z vlastní nedostatečnosti a neschopnosti se domluvit nejen s jinými, ale často i mezi sebou. Protože zvolením do zastupitelstva teprve přichází na řadu ta uhlířina…

Praha, 13.10.2014

Čertova skála a pekelné příběhy

„Čertova skála se tam prý říkalo proto, že tam jednou šel myslivec, měl v kapse flašku čerta, zakopl o skálu, čert vypadl, vylil se, no a od těch dob to byla opravdu Čertova skála. Druhá, střízlivější verze praví, že čert měl za noc postavit přes Berounku most, aby si odnesl dceru z Rybárny. Ale do rozbřesku a kohoutího kokrhání to nestačil, a tak utřel nos.“

Ota Pavel, Souboj o štiky

    Pohádku o Čertově skále mi poprvé vyprávěla babička Jarmila. Střídala jí s pověstí o Kněžské skále – s pohádkou o kněžně, jejíž zkamenělou podobu lze dodnes spatřit nad štičí tůní v záhybu Berounky. Příběh o zlé kněžně znám v několika zmatečných verzích. Problikávají mezi prvními rozvědčickými vzpomínkami spolu s mihotavým světlem lampy a vůní petroleje. To pověst o Čertovce se přece jen mnohem snáze udrží v rámcích daných klasickou českou pohádkou. Zlo = čert, dobro = krásná dcera, chytrost vítězí nad čáry a peklem… Samozřejmě vždy záleželo na vypravěči – které motivy vypíchnul, které potlačil! Babička kladla důraz na líného převozníka, který by zaprodal svou dceru i horoucímu peklu. Táta se více soustředil na pekelné detaily, plivání síry, pukání skály. Když stejný příběh dnes vyprávím svým dětem já, vychází mi převozník z Kouřimecké rybárny spíše jako hodný trouba, a u chytré dcery se soustředím především na její popis – sedmnáctiletá plavovláska s vlasy vyšisovanými sluníčkem, opálenými pihovatými tvářemi, vykasanou sukní… a tak vůbec!

    Jedná se o pověst pradávnou, písemně zaznamenanou již v polovině devatenáctého století.  I naši rodinu tenhle čertovský příběh spojuje napříč generacemi. Babička jej slyšela od svých rodičů a vyprávěla jej svým synům. Táta při vyprávění usínal uprostřed věty, už když na chatě uspával coby malého kluka mne, zatímco se v hospodě, vedle u Čoličů nebo u Šlahounků rozjížděl víkendový mejdan. A stejně usínal, když už dávno po období mejdanů vyprávěl stejnou pohádku vnoučatům. Já v současné době vyprávím nejmladší dceři zjednodušenou verzi. Ale už jsem také musel slíbit, že příští rok se na Čertovu skálu vypravíme. Matěj se těší, že Adélce ukáže obrovské balvany, o které se pod mohutnou, více než sto metrů vysokou skalní stěnou, rozbíjí jarní povodně. A to jsou právě ty zbytky čertova mostu, na kterém chtěl líný převozník vybírat mýtné výměnou za svou dceru. Opravdu, z jistého úhlu pohledu oba obří kameny vypadají jako zbytek mostních pilířů. Poučený pozorovatel ví, že zvláštní tvar balvanů je dán jedním z mnoha geologických jevů, které krásné údolí Berounky formovaly. Kdysi se v těchto místech po mořském dně rozlévaly mocné proudy žhavé lávy. Působením mořské vody láva netuhla rovnoměrně, a tak vznikaly odolnější polštářové útvary. A dva takové obří kamenné polštáře leží pod skálou v řece, přičemž svým tvarem a polohou odjakživa podněcují lidskou představivost a fantazii.

    Starodávná Kouřimecká rybárna stojí naproti Čertovce dodnes. Můžeme si o ní přečíst i v povídkách Oty Pavla, který sem několik let jezdil potkávat ryby. Zde se nejspíš dozvěděl o Fialovém poustevníkovi Matouškovi zpod Týřovických skal, které jsou odtud na dohled proti proudu. Bývalý přívoz, který pobral i celý povoz, na břehu pod rybárnou už nenajdeme. Jen prastarý dub tu stojí jako svědek časů dávno zmizelých, svědek řady lidských osudů a mnoha divokých povodní.

    K mohutné, více než sto metrů vysoké stěně Čertovy skály, se nejsnáze lze dostat ze strany severní, od Hracholusk, odkud vede k vrcholu skály pohodlná lesní cesta. Protože je skála sama i její okolí přísně chráněnou rezervací, nevedou sem žádné značené turistické trasy. Z úzké asfaltky, která vede z Hracholusk k hájovně na Křiništi, je třeba u hájovny odbočit k lesu, kde se cesta na jednom místě rozbíhá do čtyř směrů. K vrcholku skály vede ovšem jen jedna!  Skála je schovaná dole za lesem. Jak to, že „dole“? Inu, je to dáno tím, že veškeré vrchy, kopce, hluboká údolí a inverzní rokle vznikly endogenními silami, tedy především působením tekoucí vody. A tak až nevelká, ale trpělivá Berounka se postupně zařezávala do plochého terénu, aby odkryla důkazy dávného běsnění živlů – nejen Joachimem Barrandem proslavená naleziště dávných zkamenělin, z nichž trilobit se stal poznávacím znakem zdejší geologické suboblasti, ale také opravdu čertovsky pekelnými horotvornými procesy vzniklé Týřovické a Nezabudické skály, Čertovu a Kněžskou skálu, skály U Eremita a u ústí Klucné, a mnoho dalších červenohnědých skal, jejichž zabarvení naznačuje přítomnost síranů. Pyritonosné břidlice byly od středověku zdrojem kyseliny sírové. Na Křivoklátsko pronikla těžba v 17. století, kdy se i v údolí „našeho“ Skřivánčího potoka břidlice těžily, aby se zpracovaly v kyzovnách. Odtud z dlouhých hromad nalámaných břidlic odtékal vitriolový louh až dolů do údolí do gypsáren, kde přeměněn na kyselinu sírovou sloužil k výrobě sádry. Takže nakonec tomu není tak dávno, co dnešní biosférická rezervace UNESCO opravdu páchla peklem, sírou a čertovinou!

       Příběh čertovského mostu u Kouřimecké rybárny, pro jehož vystavění byl stanoven opravdu kritický termín – jedna noc, končí vzbuzením kohouta. Jehož zakokrhání, jak je obecně známo, plaší smrt a vítá ráno. Už jako malému klukovi mi připadalo docela nepatřičné, a k čertovi dost nespravedlivé, že tak úctyhodné dílo, jako je postavení mostu během jediné noci, je překaženo tak jednoduchou ochcávkou – vzbuzením blbého kohouta… Ale když to vezmeme kolem a kolem, není ten konec příběhu vlastně nejvíc ze života?

Praha, 7.10.2014

Kouřimecká rybárna s přívozem

Čertova skála z levého břehu Berounky, pod skálou jsou vidět čertovy kameny

Zbytky čertova mostu zblízka

Čertova skála z pravého břehu řeky a dnešní pohled na Kouřimeckou rybárnu

Mozartovy koule na Zelňáku

    Cestou z žateckého kina Moskva, kde právě skončila projekce Formanova Amadea, jsem v kritickém období končící adolescence pochopil, že jsem odsouzen k průměrnosti. Chtěl-li bych toto vyjádření změkčit, napíšu – akceptoval jsem, že mým posláním je plavat v mainstreamu. Amadeovi tudíž vděčím za jedno ze zásadních životních prozření. Nezkoumám, jestli toto zjištění, které mi cestou domů na sídliště Jih došlo už na začátku Hájkovy ulice, bylo pozitivní či negativní. Jednoznačně pozitivním určitě bylo vědomí toho, že přesto nemám nikomu co vyčítat, nemusím se vůči nikomu vymezovat, a případná závist by mě vyžrala tak, že zbude jen dutá skořápka.

    Amadea na divadle jsem pak viděl až po mnoha letech v divadle Pod Palmovkou. Klasickou inscenaci Shafferovy hry s Langošem v hlavní roli. Utkvěla mi v hlavě jen šílenou nevyvážeností hereckých výkonů. Letos na jaře neprozřetelně vyslovené přání vidět Morávkovu inscenaci Amadea v Huse na provázku, s Donutilem seniorem v roli Salieriho, a Donutilem juniorem v roli Amadea, vybudilo K. k neskutečnému organizačnímu úsilí. Na zcela vyprodané představení sehnala lístky díky opakovanému ukecávání paní pokladní po telefonu. Když lístky konečně dorazily, dávno jsem na pochvalné recenze zapomněl, takže jsem na vstupenky nechápavě hleděl s otázkou, proč mám jít „na Donutila“, a ještě k tomu v Brně?! Když si stačí pustit televizi, koupit jakýkoliv časopis, nebo otevřít konzervu…! Čím mě asi tak tenhle sluha dvou pánů může překvapit?

     Byla to naše první Morávkova režie. A velký zážitek! Mladý (dodám obligátní – nejen věkem!) soubor Provázku to hrnul s neskutečnou energií. Morávek nenechal herce chvíli stát, na jevišti se stále něco dělo, hrála i lampa za oknem do Petrské ulice, zábradlí na balkoně, kumbál jevištních techniků…. Drobný detail s mísou (čokoládových) Mozartových koulí účelně smotal provázek propojení se současností. Až po surreálné kutálení obřích zlatých koulí kolem mrazivě stylizovaného hromadného hrobu s Mozartem zasypaným vápnem. Junior hrál na doraz, bez přehrávání, jeho nekašírované mládí zásadně přispělo k uvěřitelnosti všech poloh supertalentovaného adolescenta, lítostivého sebezahleděnce, opuštěného nešťastníka pronásledovaného vlastním hyperaktivním mozkem… A do Konstance Simony Zmrzlé jsem se prostě zamiloval! Jinak to nešlo!

    A Senior? Nakonec jsem se na něj docela těšil. Vždyť jsem viděl tak málo bardů českého divadla v akci na jevišti! Bohužel, už před začátkem bylo jasné, že představení bude mít mnoho, možná všechny aspekty představení pražského umělce pro autobusové zájezdy. Značná část publika očividně přijela na Donutila, takže smích v prvním obraze, v němž jediném byl Donutil namaskován na starce pronásledovaného výčitkami, byl ještě to nejmenší. Horší bylo neošklivit si mistrovu dikci, tak profláklou, a tak nemístnou. Či jeho neukázněnost ve chvílích odstoupení od role, to známé „pomrkávání“ do hlediště (až mě napadlo, že Morávek to tak chtěl, že mistr se podřídil režijnímu záměru vytvořit současný příměr génia průměrnosti přímo v civilní osobě hereckého představitele!).  Ale lid vrněl blahem - táto, teď se na mě podíval! Až mě mrzelo, že Morávek nenasázel víc lascivností, víc sprostých slov, víc souloží… Chcete mistra, tak bum, tady máte, teta, holý kozy; bum, dalším „čurákem“ strejci mezi parohy, my vám dáme Třikrát s… Ale to už je jen mé nespravedlivé volání po inscenačním teroru Haril, Svatých Dorot, o trnavském Solitudu nemluvě!

    Amadeus v Huse na provázku je velké, impozantní divadlo. Škoda, že cesta do Brna trvá tolik let. Jinak je nutné, aby Brno přišlo do Prahy. Třeba aby jako tým z brněnské Reduty úspěšně obsadilo pražské Zábradlí!

Praha, Brno, 21.9.2014

Krásná Simona Zmrzlá:

Zuzana

       Zuzana zemřela z vlastního rozhodnutí kdesi v Kanadě. Dozvěděl jsem se to tehdy s velkým časovým odstupem. V té době jsme o sobě už více než třicet let nevěděli a žili život cizích lidí z opačných koutů zeměkoule. Ze Zuzanina osudu toho vím pramálo. Několik výseků a kusých informací. Čas od času si na Zuzku vzpomenu, pochopitelně koncem srpna, a pak taky brečím na konci až k nevydejchání zlidovělých Pelíšků. Vybavujete si ten závěrečný text s věnováním všem těm, kterým přes noc zmizeli příbuzní a přátelé?

       Táhlo mi teprve na sedmý rok, takže z paměti lovím jen útržky. Jak jsme se Zuzkou z okna bytu pod žateckou hlavní poštou plivali pecky na dole projíždějící tanky s bílým pruhem, na rozhovor rodičů cestou na chalupu, že Zuzku před dlouhou cestou její rodiče uchlácholili povídáním o Indiánech, které bude potkávat na každém rohu, na mou první jednodolarovku, kterou strejda Olda poslal, a já měl najednou tak silný pocit důkazu, že ta Amerika opravdu existuje, že jsem s tou malou bankocetlí chtěl i spát. Taky si pamatuji ten pocit náhlého klidu – na chalupě ustaly každotýdenní flámy, v neděli ráno jsem neměl co dopíjet a nebyla tu ani Zuzka, aby posbírala vajgly, které jsme tajně v Růžáku dokuřovali.

       Ze Zuzany vyrostla určitě krásná holka. Matně si pamatuji, že už jako klukovi se mi její máma Marta líbila. A z té jedné či dvou fotek, které zbyly, je zřejmé, že Marta byla opravdu krásná – takový ten tmavý okatý typ, který známe z filmů a filmových dokumentů ze šedesátých let. Nedělám si iluze, že by kamarádství s o více než rok starší Zuzanou přežilo naši pubertu. Přišel jsem o pár opravdu blízkých přátel, stačilo se jen na pár let minout v čase a prostoru, natož o sebe genderově i věkově křísnout v čase dospívání! A tak jen někdy přemýšlím o tom, jak si s námi osud hraje. Jaký život by Zuzana prožila tady, kdyby sedmiletou holčičku nedohnala velmocenská politika. Jestli ztracených dvacet normalizačních let lze vyvážit životem ve svobodném světě vykoupeném rodinnou tragédií. No jo, nesmysl… Komparovat lidské osudy! Kdyby…. kdyby byla hovna sladká, srala by se do kafe!

       Mám velkou slabost pro jméno Zuzana! Zuzany to mají u mě prostě dobrý! V tý klukovský makovici něco zasutého muselo zůstat, a to něco se celý život dere na povrch. Jenže zatímco přesně, zcela přesně vím, proč mám dcery Lucii a Terezu, nikdy mě ani na vteřinu nenapadlo, že bych použil jméno Zuzana. A že jsem měl trojnásobnou příležitost!

Jo, nikdy jsem se nedozvěděl, jestli se Zuzka v té Kanadě s Indiány opravdu setkala.

Praha, Rozvědčík, 21.8.2014

Burmík a Zuzka v roce 1966:

Ukrajina, Gaza, hidžáb, jak se to rýmuje?

Nemine v tomto čase dne, abych nebyl konfrontován s novým, či spíše nově přežvýkaným názorem na jedno z hlavních zpravodajských témat z čpícího trojlístku Ukrajina – Gaza – hidžáb… Je tudíž nejvyšší čas, abych se přidal s vlastním kýblem…

Ano, také nemám rád Rusy, také se bojím ruské imperiální rozpínavosti, a také Putinovi nevěřím ani nos mezi očima!! Na druhou stranu jsem přesvědčen, že zcela diletantský pokus bruselských politiků přetáhnout jednou smlouvou Ukrajinu na ten „správný“ břeh jediného správného vývoje nebyl úsměvný, nýbrž nutil k hořkému a usedavému pláči. Kdo si ale dnes vzpomene na průběh jednání o asociační dohodě, kdo zaregistroval tehdejší ukrajinské zklamání z objemu směšné nabídky euro pomoci, přičemž teď bude EU lít do Ukrajiny násobně více, ovšem za diametrálně odlišné situace. Kdo si pamatuje, proč vlastně začaly protesty na Majdanu? Ano, jistě, mráz přichází z Kremlu! Proč to ale nikdo před lety panu Schröderovi, nebo před pár měsíci Rompuyovi, paní Merkelové či Ashtonové, neřekl? Z čeho jsou tak překvapení??

Nejvíce mi ale kmitá hlavou jeden, podle mne zásadní otazník! Jak se staví evropská zahraniční politika k základním principům mezinárodní politiky – podporujeme právo národů na sebeurčení nebo právo států na celistvost hranic? Jak posuzovat rozdíl mezi Kosovem a Krymem? Kosovem, které bylo po tisíciletí integrální součástí Srbska, zatímco Krym nikdy ukrajinský nebyl. A co třeba Podkarpatská Rus, která od 11. století patřila Uhersku, pak dvacet let, pořád jako Podkarpatská Rus, k Československu, a teď jako Zakarpatská oblast k Ukrajině. Co kdyby Rusíni, pardon – zakarpatští Ukrajinci, začali uplatňovat právo na sebeurčení? Mělo by toto právo přednost před principem celistvosti hranic? Například?

Nedávno jsem tu napsal, že Evropa potřebuje predátora. Nechtěl jsem jej přivolat. Ale je tu, či jsou tu, a je třeba naučit se bránit. Abych byl ovšem nakonec jednoznačný, raději si vypůjčím dvě věty od mého oblíbence Saši Vondry - první: životním zájmem České republiky je, aby Ukrajina zůstala celistvou a suverénní zemí. A věta druhá: Rusa bídou neporazíš, Rus rozumí jen síle!

A ještě poznámka k termínu „mnichovanství“. Jsem velkým odpůrcem Evropské unie v podobě, do jaké se překlopila po smlouvě z Nice. Ale jsem si jist, že v tak vážné věci, jako jsou sankce proti Rusku (a teď neřeším jejich rozsah, dopad, význam…), bychom měli jako Evropané držet basu. Přesto bych jednání dnešní vlády nenazval mnichovanstvím. K tomu se totiž Sobotkovi socialisté přihlásili již dávno, a to svým zavilým, vzteklým, nelogickým, iracionálním a všebolševickým bojem proti obrannému radaru!! Jaká by dnes panovala strategická situace, pokud by ve východní Evropě byl umístěn systém radarové ochrany s velením, obsluhou, jednotkami NATO a USA…? Jen tuším. Tuším, že ten kágébák by si tolik nevyskakoval.

Hidžáb?? Co dnes jakž takž drží euroatlantickou civilizaci po kupě? Odpor proti hidžábu? Ale prd, tím základním tmelem je společně zažitá (i „zažitá“) svoboda! Liberální tolerance k jinému názoru. Vlídná vstřícnost k odlišnostem. To je Evropa! Ne bruselská komise, ale jedna mince, na níž je z jedné strany nápis KAPITALISMUS, a z druhé SVOBODA. To je Evropa!! Křížek na krku, jarmulka, satanské symboly, vytetované japonské znaky, budhistická svatyně na rockovém festivalu, Jehovův svědek na rohu u metra, i hidžáb…. no a co? To vše je, či může být Evropa. V čem tedy je „moje“ téma? V diskusi o univerzální platnosti lidských práv!! V tomhle jsem pravdoláskař jak vyšitej, sorry, Jeho Vysoké Kormidelnictvo! Z tohoto přesvědčení nelze uhnout, protože pak už „to“ není Evropa. Takže na co se ptát? Například na respekt k jinému názoru. Ten odlišný názor ale může mít soused, bratr, syn, dcera, manželka… Evropanovi jakéhokoliv vyznání se to nemusí líbit, ale to je asi tak všechno, co s tím „může udělat“! Je třeba ptát se, zda je respektována každá individualita bez ohledu na to, jestli má na hlavě cedník, na krku křížek, či na rameni vytetované razítko z pošty! Je zajištěna základní svoboda každého bez ohledu na to, jestli jeho otec je bigotní katolík či muslim? A je to svoboda ve vzájemném respektu? Na to se ptám! To mne zajímá. Protože jestli čtu o kamenování v Saúdské Arábii, rozhodí mě to. Ale přitom vím, že se jedná o jiný svět, mnoho světlených let vzdálený. Jestli čistokrevný Rakušan znásilňuje svou dceru zamčenou ve sklepě, otřásá se tento náš svět!! Jestli muslim ze sousedství nepouští z dohledu svou dceru, zakazuje jí komunikovat, vzdělávat se, otřásá se náš svět! Když to ostatní pochopí, stane se tento svět i jejich světem, tato svoboda i jejich svobodou.

A Gaza? Co asi tak chcete slyšet od nenapravitelného sionisty!!?

Praha, 3.9.2014

84. Jiráskův Hronov - zpráva čtvrtá - o Tritonu!

     Davidův Triton! Nezbytná součást Jiráskových Hronovů, bájné místo, které s ostychem a podvědomou úctou navštěvují ti, kteří jej doposud znali jen z vyprávění. Několik set lidí ve více méně soustředných kruzích kolem starodávného okénka malebné roubenky. Tento dav zaplňuje nejenom vlastní tritonskou rustikální zahrádku, nejen zdupaný prostor před vchodem do tohoto doupěte všech myslitelných hříchů, ale rozlévá se po přilehlé asfaltce, aby posléze pokryl trávník Freiwaldova náměstí skupinkami mladých lidí soustředěných kolem světýlek svíček. Nezbytné kytary, ale i housle či klarinet, lahve průběžně doplňované vínem z okénka dřevěnice Davidovými rusalkami, které se s počtem vypitých dvoudecek modrého portugalu stávají krásnějšími a krásnějšími.

    Příchod Gerontův nezpůsobí žádný rozruch – příliš stár na to, aby si jej žádoucí seminaristky všimly, příliš mlád na to, aby mu uvolnily místo. Čas od času zabere osvědčená metoda: „To je dobře, že jste tady, Žaneto!“,  „Ale já nejsem Žaneta, já jsem Marcela!“, „To je jedno, hlavně, že jste tady!“… V lepším případě následuje úsměv. Ke Gerontovu zděšení letos dokonce jeden pokus o seznámení (Žaneta se představila jako Klárka – sic!!).

    Naštěstí se naše malá společnost dávných účastníků stěhuje do Tritonu až po půlnoci, v krvi dost bublinek z vypitých brutů, takže zas až tak moc nevadí, že se skupinka záhy rozpadne na hudbymilovnou Gerontovu ženu, jež se vmísí mezi zpěvavé koloušky, a na dvojici talentovaného Dramatika a Madony, shánějící se po papírkách.

    Díky dávné Dramatikově účasti v mnoha seminářích se čas od času spřede rozhovor s jeho známými. Příjemné intelektuální osvěžení v popůlnoční době. I tehdy se mladé seminaristky protahují davem polooděné, aby svým miláčkům donesly další láhev vína ze seznamu, na kterém s blížícím se koncem festivalu přibývají modré puntíky u došlých zásob.

    Také poslední večer přistupují k Dramatikovi známí a přátelé. Jedna z dívek konečně Gerontovi tyká! Jaká radost v zakaleném zraku! Dívka se zarazí, očekávajíc ironii. Ovšem Geront rychle vysvětluje, že má opravdu upřímnou radost. Gerontova žena dodává, že je to pravda, že jinak už musí Gerontovi mladá děvčata nadhánět. Dívka se zasměje a dí: „Tak to se máš super, Geronte, když se o tebe dcera takhle stará….“. Načež Geront upadá do těžké deprese…

Tak ještě sklínka peckovice s Davidem u okénka a nezbytné sliby o setkání příštího roku.
Třeba dorazí i Žaneta!

 Hronov – Praha 11.8.2014