Prvomájové průvody v mém rodném městečku na dlani bývaly
přiměřeně okázalé. Místní vojenská posádka poskytla šiky záklaďáků ve
vycházkových uniformách a bílých silonových košilích. Sem tam nějaké to
bévépéčko pohybující se v oblacích černého naftového kouře. Blízká letecká základna, docela významná
v rámci (samozřejmě obranného) Varšavského paktu socialistického tábora
míru, dodala dostatečně významné okupační důstojníky v kšiltovkách
velikosti menšího létajícího talíře. Státní a družstevní chmelařské podniky
přispěly hrkajícími traktory a modely chmelniček na typických jednonápravových
valnících. Největším objemem ovšem manifestační průvod vyfutrovaly školy. Zástupy
jásajících dětí s vlastnoručně vyrobenými mávátky, jejichž přípravě byla
obětována řada hodin výtvarné výchovy, a nejen jí. Modrý proud dětí
v pionýrských krojích jen místy narušoval zarputilec v civilu či
vyčnívající souška učitelka úzkostlivě kontrolující povinnou účast.
V některých letech jsem v průvodu chyběl. Čas od času
jsem byl totiž vybrán k plnění speciálních úkolů hlavním vedoucím 1.
pionýrské skupiny, jemuž nikdo neřekl jinak, než Soudruhu. Málokdo věděl, že
vedoucí se jmenuje Kadlec. Oslovení „Soudruhu“ byla vlastně dobová přezdívka,
něco jako „Jestřáb“. No, tohle srovnání je hodně cynické, ale budiž… Toho roku
jsem dokonce skončil na honosně vyzdobené tribuně v čele náměstí
v první řadě s dalšími pionýry, se kterými jsme vytvořili radostnou
pionýrskou předprseň pro již přiožralé okupanty. Pyšně jsem shlížel na své
spolužáky sunoucí se v anonymním davu pod námi vyvolenci! Dnes jsem si
jist, že Soudruh mne vysílal k plnění výběrových úkolů ze dvou důvodů –
zaprvé jsem byl vycepované učitelské dítě, poslušně plnící všechny příkazy.
Druhým důvodem, zřejmě zásadnějším, byla taková malá, maličká maloměstská touha
soudruhů s malým „s“ dokázat mé matce, kdo je ve městě a v kraji
pánem. Maminka se usilovně a zcela marně snažila nezadat si s tou
bolševickou lůzou, kterou pohrdala možná ani ne tak pro její stupidní
ideologii, jako kvůli všeobjímající a všudypřítomné tuposti a nevzdělané
hlouposti. Paradoxně právě školství svým tradičním podučitelstvím a
přizdisráčctvím bylo pro šíření nádoru komunistické idiocie přímo předurčeno. A
tak jsem jí tím svým máváním a postáváním na tribuně před ruským majorem docela
úspěšně házel do té snahy vidle. Nezachránil to ani starší brácha, který tou
dobou znormalizované město provokoval vlnitou mařenou až na ramena. Provokoval
by tak trochu i za mámu, nebýt toho, že taková provokace byla zcela přirozeně
spojena s vysedáváním u Bórla nebo na Volyňačce či Baterce a s konzumací
ohromného množství kyselého žateckého Lučanu.
Mou šedou generaci nepoznamenanou uvolněním šedesátých let čekala
řada roků krystalizace vědomí souvislostí a pití bazénů piv a celonočních
diskusí a názorových rozchodů a stohy přečtených samizdatů a putujících knih
veřejně neodstupných a srážek s tupostí a ostříhaných vlasů a životních
zklamání ze stovek přijímacích řízení a esenbáckých perlustrací a ztrát
kamarádů, co nedokázali říct ďáblovi ne, a …. a ztráty nejlepších let života
v tupé normalizační šedi. Řekni, co bys byl, kdybys byl zvíře? Jezevec. A
rostlina? Plazivec. A věc? Balvanovec, drolící se pískovec… A slovo? Míjení…
ztrácení… opouštění…
Praha, 1. máj 2015
Žádné komentáře:
Okomentovat