Cesta ke vstupenkám na obnovené představení Havlovy Žebrácké opery v Horních Počernicích vedla přes počůraný plot Havlova Hrádečku. Ale v tomhle jsem nevinně, já prostě musel. Přijet na Hrádeček!
Bylo mi jasné, že dostat se k lístkům na vzpomínkové představení k 40. výročí přeslavné premiéry v sále hospody U Zábranských bude dost komplikované. A já do intimního hlediště hornopočernického divadla potřeboval vstupenky hned čtyři. Coby známý nesmělec jsem nenašel odvahu oslovit přímo principála Divadla Na tahu Andreje Kroba. Vyčkal jsem tedy třetího jamesona v dnes již uzavřeném (zcela oprávněně!) vysočanském nonstopu a oslovil souseda Reného, jenž má k Andreji blízko. Řekl bych blíže, než může mít dramatik k principálovi spřízněného divadla. Vstupenky byly přislíbeny, ovšem za podmínky přijetí pozvání na Krobovu zahradní slavnost právě na Hrádečku.
A zde došlo k té čůrací historce, kterou se chystám ještě v budoucnu použít. Bude to jedna z těch otcovských historek, při jejichž vyprávění se dcery za své otce celkem oprávněně stydí. Čůrání nijak nesouviselo s dodatečným kácením model. Ale po příjezdu to zkrátka přišlo na naši princeznu, která to dál, než k presidentskému plotu nedonesla. Věřím, že by nám to přemilá paní Olga odpustila!
Obnovenou inscenaci Havlovy hry Žebrácká opera jsem, přiznávám, nebral moc vážně. Tedy přesněji řečeno - nechystal jsem se na standardně předvedené představení, ale na společenskou událost odbojářského charakteru. Taky už ve frontě na zabukované lístky jsem se tlačil s lidmi, o nichž se dnes konečně píše v čítankách či historických pojednáních o moderních českých dějinách. Nenápadně jsem pozoroval známé tváře, ke kterým jsem se snažil přiřadit slavná jména. Navíc, jak je o mne známo, nejsem nadšeným příznivcem podle mne podivné odbočky evropského dramatu vyšlapané Ionesky, Beckety a samozřejmě naším Václavem Havlem. Ale o mém vztahu k absurdnímu divadlu jsem již na blogu psal. Tak snad jen jednu větu - nemohu si pomoct, ale většina absurdních dramat mi připadá matematicky vykalkulovaná. Ano, Sýkorovy mozaiky jsou taky spočítané počítačovým programem... ale to je přece jen něco jiného.
Přes veškerá má (ne)očekávání se přinatrefilo to, co se může stát jen na divadle. Ten zázrak okamžitého neopakovatelného zážitku. Kdy se těším na každou další repliku. Tentokrát ale nejde jen o dobře připravené a sehrané představení. Protože, a teď přijde můj coming-out, moc se mi líbil Havlův text! Absurdní postupy jsou naroubovány na celkem jednoduchý Gayův příběh o zkorumpovaném londýnském podsvětí někdy z počátku 18. století. A tak zatímco Brechtova předválečná úprava hledá v předloze sociální křivdy (ale díky ní většina z nás zazpívá aspoň jednu sloku přeslavné písně o Meckiem Messerovi), Havel vidí ten hnus ve všudypřítomné korupci, snadném lámání charakterů, propletení policie s lupičským podzemím, vzájemných podrazech, donášení atd. atd. A v absurdní nadsázce zobrazuje lidský póvl, jenž se shodou okolností dostal k moci, v jakémsi otisku počínající normalizace raných sedmdesátých. Havlova záliba ve vršení absurdit se vyřádí nejenom v neustále se proplétajícím ději, ale samozřejmě hlavně v promluvách postav - třeba pečlivý a sáhodlouhý Macheathův monolog ke dvěma pistolníkům, v němž boss zločineckého podsvětí odbornickým jazykem poučuje, proč zrovna on je tak úspěšný u žen, je podle mne úžasným příkladem dokonalé absurdity. Zločinec a vrah vykládá o jemných nuancích získávání ženské přízně a pistolníci chápavě přikyvují. O osudech jiných se rozhoduje v jídelnách a kuchyních mezi polívkou a vepřovým. A není tu třeba berličky speciálních vymyšleností. A absurdní je v kontextu hry nakonec i smutný osud jediné kladné postavy, čestného kapsáře Filche. Havlovy dlouhé monology ani dialogy nenudí, jsou vtipné a napínavé, autor nemusí roubovat absurdní kličkování, protože okolnosti jsou dostatečně absurdní a slova tak plynou přirozeně, nenásilně. V jednu chvíli jsem zaslechl Josefa Abrháma v roli Riegra ve zfilmovaném Havlově Odcházení. I to se odehrává v natolik absurdním prostředí, že autorovi "stačí" jakoby jen zaznamenávat rozhovory...
Souboru Divadla Na tahu doplněnému o hostující herce (třeba vynikající Zdeněk Kupka v roli Macheatha, z domovského souboru mi i po půl roce v paměti utkvěla například Polly v podání Julie Válkové) se představení prostě vydařilo. Krobův cit pro Havlovy hry je pověstný, a projevil se i tentokrát. Listopadová obnovená inscenace Žebrácké opery určitě nebyla jen společenskou událostí. K mé radosti převeliké jsem byl účasten události výsostně divadelní!
Praha 1.11.2015 a 28.3.2016
P.S. 7. dubna se v Počernicích hraje Žebrácká opera znovu!
Přes veškerá má (ne)očekávání se přinatrefilo to, co se může stát jen na divadle. Ten zázrak okamžitého neopakovatelného zážitku. Kdy se těším na každou další repliku. Tentokrát ale nejde jen o dobře připravené a sehrané představení. Protože, a teď přijde můj coming-out, moc se mi líbil Havlův text! Absurdní postupy jsou naroubovány na celkem jednoduchý Gayův příběh o zkorumpovaném londýnském podsvětí někdy z počátku 18. století. A tak zatímco Brechtova předválečná úprava hledá v předloze sociální křivdy (ale díky ní většina z nás zazpívá aspoň jednu sloku přeslavné písně o Meckiem Messerovi), Havel vidí ten hnus ve všudypřítomné korupci, snadném lámání charakterů, propletení policie s lupičským podzemím, vzájemných podrazech, donášení atd. atd. A v absurdní nadsázce zobrazuje lidský póvl, jenž se shodou okolností dostal k moci, v jakémsi otisku počínající normalizace raných sedmdesátých. Havlova záliba ve vršení absurdit se vyřádí nejenom v neustále se proplétajícím ději, ale samozřejmě hlavně v promluvách postav - třeba pečlivý a sáhodlouhý Macheathův monolog ke dvěma pistolníkům, v němž boss zločineckého podsvětí odbornickým jazykem poučuje, proč zrovna on je tak úspěšný u žen, je podle mne úžasným příkladem dokonalé absurdity. Zločinec a vrah vykládá o jemných nuancích získávání ženské přízně a pistolníci chápavě přikyvují. O osudech jiných se rozhoduje v jídelnách a kuchyních mezi polívkou a vepřovým. A není tu třeba berličky speciálních vymyšleností. A absurdní je v kontextu hry nakonec i smutný osud jediné kladné postavy, čestného kapsáře Filche. Havlovy dlouhé monology ani dialogy nenudí, jsou vtipné a napínavé, autor nemusí roubovat absurdní kličkování, protože okolnosti jsou dostatečně absurdní a slova tak plynou přirozeně, nenásilně. V jednu chvíli jsem zaslechl Josefa Abrháma v roli Riegra ve zfilmovaném Havlově Odcházení. I to se odehrává v natolik absurdním prostředí, že autorovi "stačí" jakoby jen zaznamenávat rozhovory...
Souboru Divadla Na tahu doplněnému o hostující herce (třeba vynikající Zdeněk Kupka v roli Macheatha, z domovského souboru mi i po půl roce v paměti utkvěla například Polly v podání Julie Válkové) se představení prostě vydařilo. Krobův cit pro Havlovy hry je pověstný, a projevil se i tentokrát. Listopadová obnovená inscenace Žebrácké opery určitě nebyla jen společenskou událostí. K mé radosti převeliké jsem byl účasten události výsostně divadelní!
Praha 1.11.2015 a 28.3.2016
P.S. 7. dubna se v Počernicích hraje Žebrácká opera znovu!
Žádné komentáře:
Okomentovat