Na první opravdu jarní víkend jsem si připravil další výpravu na pražskou periférii. Od smutku a zimní deprese východních a severovýchodních plání, sídlišť a dálničních křižovatek se posunuji k severním a severozápadním jarním roklím, kaňonům a přírodním rezervacím. Původně jsem plánoval dokončit obhlídku západního konce buližníkového hřebenu Ládví s tím, že přes Čimický háj se dostanu k přírodnímu parku Drahaň - Troja. Ten jsem chtěl projít dvěma roklemi - podél Čimického potoka sestoupit k Vltavě Zámeckou roklí (název není odvozen od žádného zámku, ale od hradiště Zámka, kde je doloženo osídlení pět tisíc let staré; určitě se sem podívám, už jen kvůli zvláštní trojúhelníkové ostrožně, která sama o sobě byla dokonalým obranným prvkem). Naplánoval jsem rychlý pochod po nebývale frekventované pobřežní cyklostezce, abych z ní co nejdříve uhnul do údolí Bohnického potoka a vystoupal zpět na náhorní planinu.
Leč došlo k malému zázraku a synek se rozhodl, lehce lehounce přemluven mámou, že mě tentokrát doprovodí. No, jeho rozhodnutí mělo přímý vliv na zásadní zkrácení trasy. Matěj není zrovna dálkoplaz. Ale naši procházku jsme aspoň označili za první trénink na letošní čundr rodící se trampské osady Anamští skřivani. Správně tedy T.O. Anamo Skylarks!
Trasa byla osekána na dřeň a z původního plánu zůstal jen úsek přes přírodní památku Bohnické údolí. A to ještě shora dolů, k Vltavě. Trasa osekána, ale nakonec jsme vystřídali čtyři druhy dopravy.
Do Bohnic jsme dorazili autobusem ignorujíc Ládví i Čimický háj. Zatímco na sídlištích, která jsem nemohl obejít při předchozích toulkách, ať už to byly Ďáblice nebo Kobylisy, ale i pověstmi opředený Černý most, jsem vždy dokázal najít něco pozitivního, bohnické sídliště coby nejzápadnější část tzv. Severního města mě dost vyděsilo. Nekonečné paneláky, marná snaha "urbanistů" sedmdesátých let vytvořit nějaký městský systém. Ne zrovna příjemné místo k životu. Prostě ta betonová hradba na horizontu, která se brutálně dere do zorného pole i na těch nejhezčích pražských vyhlídkách. Hned po výstupu z busu jsme proto zamířili do uliček starých Bohnic, abychom po chvíli dorazili na starou náves.
Jak z Troškova jihočeského filmu.
Kostel svatých Petra a Pavla, původně samozřejmě románská stavba z dob krále Vladislava, tedy ze dvanáctého století. Nezajímavě přestavěná počátkem devatenáctého století v jakémsi vesnickém postbarokním stylu.
Ze severu, když ze záběru eliminujete všudypřítomné okolní paneláky, se při pohledu na Bohnice octnete na kraji běžné středočeské vesnice. Jako každý dobrý hospodář, i zdejší sedláci vystavěli své statky na kraji těžko využitelného terénního zářezu, aby zůstalo k dispozici co nejvíce hodnotné zemědělské půdy na okolních rovinách. Ta byla ovšem v sedmdesátých letech zastavěna paneláky. Výstavba obrovských sídlišť měla pochopitelně zásadní dopad do místních ekosystémů. Ten byl tak značný, že dokonce na dlouhá léta zmizely vodní toky, které po tisíciletí tvarovaly okraj náhorní planiny nad Vltavou. Drahaňskému, Čimickému a Bohnickému potoku se blýská na lepší časy, daří se obnovovat prameniště, a my jsem se přesvědčili, že někde v půlce původního toku se do starého koryta vrátil Bohnický potůček.
Putování přes Bohnice se samozřejmě nemůže nedotknout zdejší psychiatrické léčebny. I my jsme šli značnou část cesty po okraji rozsáhlého areálu léčebny. Přes bránu ve starých Bohnicích jsme zahlédli bohnický zámek, tedy přesněji řečeno to, co z něj zbylo. Pokud by mě synek neodradil od odbočky na vyhlídku nad vltavským kaňonem, dostali bychom se i ke starému hřbitovu chovanců Zemského ústavu pro choromyslné. Tento ústav byl předchůdcem moderní nemocnice, která v Bohnicích vyrostla počátkem minulého století. A tak posléze vzniklo populární zvolání o odvozu do Bohnic, čímž není myšlena návštěva místního kulturního domu Krakov (proč Krakov?? inu proto, že zdejší sídliště vyrůstalo jako stavba československo - polského přátelství, proto je zde tolik ulic odkazujících svými názvy k Polsku).
Kousek za Bohnicemi jsme konečně vstoupili do okolních lesů. Nejedná se, samozřejmě, o nějaké původní lesní hvozdy. Naši předci je důkladně vyklučili. V druhé polovině minulého století, v dobách jézetdé a státních statků začaly nepřístupnější pozemky zarůstat náletovými dřevinami, či zde byly vysazovány ne zrovna nejvhodnější druhy, jako například akát a zde cizí borovice a smrk. Na některých lokalitách se přesto udržely či rozšířily porosty dubu a javoru.
Nádherné duby na hraně Bohnického údolí.
Na skalnatém jižním svahu (výstupy přeměněných prvohorních a starších hornin, tedy hlavně kysličníky železa načervenalých břidlic, tak typických pro Českou tabuli) mne zaujaly rozpadlé a sesuté kamenné zídky. Proč a na co se dřít v tomto terénu s kamennými terasami? Po chvíli jsem mezi náletovou zelení rozpoznal několik prastarých pokroucených třešní. Ano, i tato nepřístupná místa dokázali sedláci využít - pro ovocné sady tam, kde bylo něco půdy, na skalnatějších pozemcích rostla vinná réva.
Vltavský kaňon sevřený mezi zámeckou ostrožnu a Sedlecké skály na protějším břehu jsme překonali přívozem. Tedy toho dne druhým dopravním prostředkem.
Sedlecký břeh se blíží.
Přívoz.
V Sedlci jsme se pokusili doběhnout přijíždějící vlak. Teprve dodatečně jsem pochopil svou bláhovost. Tato trať je velice frekventovaná i o víkendech. Za chvíli nám jel další. Sice jsme nepočkali na motoráček, který by nás dovezl až na Horní libeňské nádraží, ale dorazili jsme po pár minutách na Masaryčku. Takže po třetím dopravním prostředku přišlo na řadu i metro.
A příště? Na severu ještě zůstaneme! Drahaňské údolí, Přemyšlenská rokle, Klecánky, hradiště Zámka. A to jsme pořád ještě na pravém břehu. Levý Hradec musí ještě počkat.
Praha, 2.4.2016
Žádné komentáře:
Okomentovat