Libeňský most

K Libeňskému mostu mám opravdu zvláštní vztah. Důvodů je víc, ty stavebně historické souvisí s mým zájmem o přeložení oblouku Vltavy, v jehož důsledku se třeba celé Maniny bez vlastního přičinění přestěhovaly z jednoho břehu Vltavy na druhý. Nebo s mým postupným objevováním trasy staré těšnovské dráhy, se zmizelým karlínským přístavem, s hospodou Hamburk, s libeňskou židovskou čtvrtí i Hrablovým automatem Svět. Ty osobní důvody se váží na zvláštní cesty přes tento výjimečný most (faktem je, že i z cest zcela všedních se postupem času mohou stát cesty výjimečné -  dodnes, když dvanáctka za mostem zatočí z Dělnické do Komunardů, vyhlížím dům, kam jsme jezdívali na návštěvu za Luckou a posléze za Terkou).

Určitě nezapomenu na svou první cestu přes Libeňský most v prosinci Toho Roku 1989. Vydal jsem se Sršáněm z Hometownu přes celou Prahu, abych se jako jeden ze dvou venkovanů v libeňské Podlipného ulici zúčastnil ustavujícího shromáždění revoluční Pedagogické iniciativy (moje účast měla dva pozitivní výstupy – zaprvé jsem už tehdy pojal podezření, že ani revoluce nevnese mezi učitelský živel nějaké zásadní změny; zadruhé jsem se tu po letech potkal s milým spolužákem Mártym, se kterým se už potkat nelze). No, a při této sedlákově cestě do metropole byl Libeňský most důležitým záchytným a orientačním bodem.

Po mnoha letech, kdy pod mostem proteklo hodně více či méně vzdutých vod národní řeky, jsem se během několika blbých hodin octl na kopci Bulovka v pokoji gynekologického oddělení. A je celkem uvěřitelné, že jako jediný muž na patře... Vypadá to úsměvně, leč prča to rozhodně nebyla. Můj pobyt byl vyvolán stavem matky mé zrovna fungl nově narozené dcery. A tak zatímco maminka ležela neschopna pohybu na lůžku, já obstarával třítýdenní miminko – až na to kojení! Naštěstí v této extrémní situaci zasáhly obě dospělé dcery, postaraly se o malého bráchu, kterého jsme museli zanechat doma, a zařídily vše potřebné, co se z pokoje na gyndě zařizuje prostě blbě. Jak to souvisí s Libeňským mostem??

V těch dnech panovala extrémní vedra, takže přes den jsem s miminkem hledal chladnější vzduch na chodbách rozlehlého gynekologicko porodnického pavilonu (vzbuzujíc tak neutuchající zájem personálu i hospitalizovaných žen!). Jakmile zašlo slunce a teplota na terase pavilonu klesla o pár stupňů, s miminem v poloze „na tygříka“ jsem postával u zábradlí a pozoroval provoz na mostě, který jak dvojité podtržítko ležel dole pode mnou. Vzdálený rachot prosvětlených tramvají tlumily svahy Koráby a já měl na ruce přilepenou největší lásku mého života.

Záměr zbourat Libeňský most zalarmoval občanskou společnost. Redakce pořadů Nedej se, Občanské noviny, Naše zelená pravda, Nakopej jim prdel a jiné podobné, točí o sto šest reportáže podkreslené dramatickou hudbou. Moje oblíbené lokální fcb skupiny jsou nabušené výzvami k akci, a skoro jsem si už zapamatoval křestní jména všech promosteckých aktivistů. A dokonce – příslušné ministerstvo projednává návrh na přiznání statutu národní mostní kulturní památky.

Jsem všemi deseti pro zachování krásného mostu. Možná bych se nechal i ukecat a odmítl plánované rozšíření vozovky na čtyři pruhy. Jenže je třeba vědět, kdy se musí přestat bojovat s větrnými mlýny. A to říkám jako cejchovaný staromilec. Ovšem ten krásný most je prozkoumán skrz naskrz, a výsledky těch všemožných měření záchranu mostu rozhodně nepotvrzují. V betonu probíhají nejenom fyzikální procesy, které by nejspíše bylo lze nejen zastavit, ale i napravit. Co ale s procesy chemickými, které devalvují dřívější beton na hrst hrubé mouky. Už jen zjištění, že při stavbě mostu se na kubík betonu užil metrák cementu, přičemž dle dnešních norem jej musí být minimálně třikrát více, mně nenaplňuje při pohybu po mostovce zrovna ledovým klidem.

A tak mi vrtá hlavou – co s takovou zapsanou památkou? Nechat si ji na koukání a vedle postavit most nový? Kdysi jsem narazil na rozhovor s architektem Masákem, který před kamerou zamyšleně reagoval na rozhodnutí zbourat liberecký OD Ještěd, jeden z mých nejoblíbenějších baráků vůbec. Neskrýval rozpaky a rozhodně nepůsobil nadšeně. Ovšem jednoznačně prohlásil, že každá doba má právo na to, mít své domy, svůj architektonický názor a vkus. A žádná stavba to nemá rozdaný na věky. Jsem sentimentální jak stará afroameričanka, ovšem spoří-li se nové a bující se starým, drolícím se, musím prostě souhlasit se slavným architektem!

Praha, 28.5.2017