Prostě se nejsme schopni shodnout, jestli ta naše výroční dvacátá účast byla ta letošní, nebo kulatého výročí dosáhneme napřesrok. Až na 88. ročníku Jiráskova Hronova. Pro úvodní hororový zážitek je toto investigativní pátrání ovšem nepodstatné. Prostě dejme tomu, že letos jsem si vybral to nejhorší za dvacet let.
Tak zažil jsem na Hronově už leccos. Pumpídův pád ze schodů pod opožděný vánoční stromeček, operaci jeho zanícené ruky, ranní pokus o znásilnění na veřejnosti, svítání nad Tritonem, demolici nočního baru divadla VOSTO5, otcem poblité nemluvně, prokousnuté obočí, sprostá slova z Madoniných úst, kojení v zakouřeném divadelním baru, srpnové mrazy, srpnová vedra... Leč letos poprvé jsem zbaběle ustoupil a nechal se v horečkách rychlým přesunem převést k svému praktickému lékaři.
Nechme detaily stranou, podstatné je zjištění, že zánět ledvin nelze vyléčit urologickým čajem. Úporné horečnaté stavy mne opustily jen na dvě a půl hodiny v průběhu krásného představení "Olga, aneb Horrory z Hrádečku" Divadla Letí (viz příští hronovská glosa) - jasný důkaz, že umění léčí! Takže z celého letošního programu jsem viděl jen čtyři představení, z toho dvě hned první večer, kdy jsem se ještě cítil být jinochem v rozpuku sil. Po dvou dnech a nocích vysokých horeček se vedle mne v šest ráno probudila K., a dál už to znáte, první dávku antibiotik jsem polykal už v půl jedenácté.
Úporná snaha organizátorů probudit národní divadelní žatvu k novému nadechnutí byla všudypřítomná. Ranní superlevné snídaně v divadle, stánek s pitím u Sokolovny, chvála jídelny pro seminaristy, stanové městečko a další detaily, z nichž elektronické objednávání vstupenek nebylo sice nejzdařilejší (přesněji řečeno stálo za hovno), ale alespoň měl člověk poprvé jistotu, že všechny objednané vstupenky bude mít k dispozici. A ten nepochopitelný systém se nejspíše do příštího roku podaří vyladit.
Bohužel - to, co na první pohled vypadalo jako výhra největší, tedy zahuštění programu o dalších snad čtrnáct představení a bohatý doprovodný program (kdo si dnes vzpomene na Hulcovo dávné volání po Hron-offu a nudně pustý Jiráskův park??), se pro naši malou konzervativní skupinu ukázalo být změnou nevděčnou. Už jsme chodili na divadla dopoledne, zažili jsme posun začátků velkých produkcí na půl druhou odpolední... Letos vzala organizace opačný švunk a divadla začínala i v půl jedenácté večer. Inu, proč ne? Nám, neseminaristům, by to mohlo být jedno. Bohužel, hned první večer, kdy jsme po představení v Sokolovně zamířili do tradičního útočiště v Čapkárně, došlo k tvrdému probuzení - Čapkárna byla už v půl jedenácté zavřena. Zavřeno bylo ovšem i Céčko alias Stella, ryby se nepekly ani na Baště. Židle na ježka byly i u Pilouse. Tam, kde v minulých letech kypěl večerní život diskusemi, hádkami, kde lítaly špunty z bohemek, trousily se mladé spoře oděné seminaristky a vysedávali letití porotci, tak tam byla tma a mrtvo! Všichni totiž byly buď v divadlech, nebo na podivných doprovodných programech v parku a obsluha marně vyhlížela utrácející hosty. I tahle "novinka" se pro nás stala horrorem. Ono stát hned první večer v propoceném tričku před Tritonem, to holt zánětu ledvin moc nepomůže. A do toho ještě ten portugal...
A tak jsem měl letošní Hronov tak trochu cezený přes závěsy našeho privátu - halas výpravy vracející se ve tři ráno z Tritonu, výskot matek volících skandální noční koupel v sousedovic bazénu, letmá horečnatá setkání s Portugalem Sukem, oblíbenou herečkou z divadla Ad Hoc, letmé mávnutí na Zuzku Vojtíškovou.... a pak vychlazené bruty v lednici Čapkárny, čekající marně a marně.
Hronov, Praha, 17.8.2017
Žádné komentáře:
Okomentovat