Burmův blog: Když ještě Karlín nebyl Hipsterlín, a hlavně o tom, jak se to někdy zamotá

Stál jsem na rohu ulice Prvního pluku, tam co Negrelliho viadukt překračuje Sokolovskou, a očima desetiletého kluka pozoroval cvrkot na tehdy hlavní spojnici centra metropole s jejími dělnickými předměstími. Od Florence i od Libně to hnaly rozkývané tramvaje s vlečňáky, a i když se celá scéna odehrávala za srpnového slunce, tedy o prázdninách, zdály se být vozy plné. Malý kluk v pruhovaných kalhotách a vestě, co máma ušila na dovolenou do Prahy, zíral na ten cvrkot, jako by stál na rohu Bowery a Čtvrté Východní. Místo houpavých amerik a žlutých taxíků se sice po Sokolovské v oblacích naftového kouře sunuly hlavně pragovky a trambusy, ale ten dotek velkého světa je nezapomenutelný. O kus dál, u oblouku viaduktu zatlučeného prkny, táta nakládal tehdy moderní koženkový kufr na zip do našeho moskviče modelové řady 412 (sedan s dvěma integrovanými lavicemi, bez ukotvení bezpečnostních pásů, s benzínovým motorem objemu téměř 1500 ccm, šaltpákou na podlaze a plechy třídy donbas 3 mm). A tak ten můj údiv se navíc držel za ruku s pocitem dokonalého dobrodružství! Vždyť jsem na tom rohu uprostřed obrovského velkoměsta stál zcela sám a bez dozoru!

Byl jsem tehdy z Prahy dokonale nadšen. A to tak, že si dodnes pamatuji detaily z našeho toulání městem. Tedy i šedou zašlost drolícího se města. Také si ale pamatuji ty výbuchy smíchu v kuchyni u Šlahounků, kde se, už tedy beze mne, vysedávalo po večerech nejspíše nad litrovkou Pražského výběru z vyhlášeného vinařství Pražské vinařské sklepy. Tedy vyhlášeného spíše dodatkovým řepným cukrem, než lehkým buketem kvetoucích akátů a vápencovým podložím viničních tratí. Pamatuji si také Vlastino prosecké kung-pao, ve kterém jsem poprvé v této formě ochutnal burské oříšky. Moc jsem si toho nedal, protože se se mnou coby strávníkem moc nepočítalo a kung-pao bylo notně vytuněno pálivou paprikou. Což, jak jsem dětským citem rozpoznal, docela rozmrzelo mou mámu. Ale zároveň v sousední ložnici už leželo mimino, které mi po mnoha letech zachrání život.

Pamatuji si také rozbitý chodník pod Zámeckými schody, tedy na místě, které mám dodnes hodně rád, a to i přesto, že dnešnímu majiteli se podařilo dokonale zmršit kdysi nádhernou hospodu U krále brabantského. Tehdy jsem netušil, co všechno jednou zažiji na tom nevelkém plácku, že v domě nad hospodou po letech přespím po flámu u Bonyho s partou místních mániček, že o kus dál, ve vinárně U palcátu jednou skončí naše gymplácká partička vylepaných studentíků vytlačená drsnými pohledy jiných brabantských mániček. Že tu pod oknem jednou budu sedět s tátou a z prvního mobilu shánět jeho parťáka Zdendu. Že tahle pivnice se stane na několik let útočištěm mým i Klárčiným. Že se tu potkám s Dashou, a bude to nafurt, ať se děje co se děje.

Je zvláštní, jak se věci někdy zacyklí či zapletou. Pod tím viaduktem dnes procházím několikrát týdně, ale vždycky si na ten zaparkovaný moskvič vzpomenu. Vedle proseckého paneláku projíždím, když vyložím své děti před školou. A ty vinařské závody měly sklepy v místech, kam se dívám z okna naší ložnice. Zacyklí se a zapletou… Fotky, zážitky, vzpomínky.

A taky jsou nesdělitelné. Matěj je Vltavou křtěný Pražák, a nějaké Zámecké schody jsou mu zcela u prdele.

Praha - Karlín, 28.8.2017