U prolejzky za barákem jsme se scházeli nejen k bojům sportovním. Tady zpravidla začínaly i všechny naše války. S výjimkou tedy těch šutrákových. Ty vzplanuly většinou neplánovaně a překvapivě napadením jedné či druhé strany. Když se na Ostrově objevila obrovská díra pro základy sousedního obřího paneláku zvaného Kravín, stal se tento prostor něčím jako nárazníkovým pásmem na Golanském návrší. Kdo ovládal díru, byl pánem - více méně - světa. K pásmu se stahovaly nejen místní gangy. Kamení sice lítalo nejčastěji mezi naší partou a těmi divnými kluky ze Slepičárny, ale občas se objevili vetřelci z krajů vzdálených a zatím zdaleka námi neprozkoumaných - někdy přitáhli sígři ze Zahrad nebo ze vzdálenějších oblastí kolem Hájkovy ulice, mezi nimiž jsem sem tam zahlédl známou tvář z třetí základky, ale jindy přirozené spolužácké souručenectví šlo v těchto situacích stranou - šlo přece o bazální obranu NAŠEHO území. Nejdivnější bývaly party větších kluků z pro nás prastarého sídliště za mateřskou školkou (okolo dnešní ulice Podměstí). Náhodná setkání tohoto druhu probíhala většinou na dálku - my jsme respektovali, že jsou starší, oni jakoby ctili naše územní práva. Jejich postavy se objevily na horním konci díry, aby přehlédly situaci a zase tiše zmizely v divočině budoucí ulice U Jezu. Myslím, že takhle nějak vypadaly první kontakty mezi Pilgrims a východními kmeny Delawarů a Irokézů...
Kamenných bitev jsem si moc neužíval. Jak bych to.... no dobrá, jsem posera. Od té doby, co mě Kára z posledního patra mignul šutrákem do hlavy, dobře jsem si pamatoval, jaká to je šlupka... Takže podstatně více mne bavilo lítání s bubínkovým samopalem - plechovou replikou špagina z 2WW, v Hračkářství naproti kinu Lučan stál 24,- Kčs, mechanismus v plechovém zásobníku dělal slušnej brajgl, a tak nás v krutých bitvách proti fašistům bylo fakt slyšet po celém sídlišti. Tehdy, počátkem sedmdesátých let v době vrcholící studené války, to nikomu nepřišlo divné. Ale věřte mi, divné to bylo!
Pokud každé čtvrteční odpoledne trávíte v městské knihovně na válečném filmu, není divu, že zbytek vašich dní vyplní boj proti okupantům. Na ty sovětské střílečky jsme chodili povinně s družinou, ale samozřejmě, že nám to nijak nevadilo. Když si dnes promítnu, co jsem v osmi či desíti letech viděl za hrůzy, dost mě to děsí a nedovedu si představit, že bych na to nechal koukat svého dvanáctiletého syna. Mučení partyzánů, přivázaná těla na kmenech mířících do spuštěné pily, mlácení maminek esesáky před očima plačících dětí, frontové výbuchy a zkrvavené kusy těl.... To byl náš tehdejší filmový klub...
A tak jsem i cestou ze školy zastrčil do školní brašny ze strany pravítko jako anténu a hrál si na radistu či tajného agenta! V televizi mne rodiče k válečným filmům, a že jich bylo!, nepouštěli. Ale hrdinské seriály typu Čtyři z tanku a pes, S nasazením života či Nájdete nás na každom kilometri, to jsme stejně hltali všichni, takže pod prolejzkou stačilo jen rozdat jména. Samozřejmě, že na dračku šel nejvíce Hans Kloss... Byl žádanější než Janek z Rudého, o Gustíkovi nemluvě. Někdy Zdeněk s vypětím všech sil a naší pomocí vynesl ven i černě přetřený těžký kulomet! Dárek od otce důstojníka, fakt, věřte mi!! Byl přidělaný na provizorním stojanu, takže nejspíše se jednalo o zbraň vymontovanou z nějakého stroje na zabíjení. Tehdy se nad tím u nás na Ostrově nikdo nepozastavoval - civil ani důstojník lidové armády! Prostě před panelákem trůnil obrovský kulomet a kolem něj horda kluků v trenýrkách, co zkouší natáhnou obrovský závěr obrovské zbraně!
Blbý bylo, že nebylo nikoho, kdo by se dobrovolně přihlásil k protistraně a sehrál vojsko wehrmachtu! A tak jsme promýšleli taktické varianty útoků na imaginárního nepřítele. Někdy se obíhal panelák zleva, jindy zprava... Když pak jednou po vánocích v normalizační televizi pustili velkofilm Waterloo (sovětsko - italská koprodukce, režie Sergej Bondarčuk, takže ideologicky nezávadné!), bylo to příjemné zpestření našich válek!! Diktátor a hromadný vrah Napoleon vyšel z velkofilmu dost sympaticky, takže tentokrát všichni kluci z obou paneláků chtěli bojovat za Napoleonovu gardu. Já, snad nějakým vrozeným pudem vždy nenávidějící podobné kreatury, se prohlásil za generála Wellingtona, velitele protifrancouzské koalice. Bylo po vánocích, takže kolem popelnic spousty odložených smrčků. Stačilo olámat větve a už byla připravena kopí a píky, a já pořvával po zpovykané Napoleonově armádě: "Kdo vyplatí frantíky? Náš generál!!"
Po mnoha letech mne Klára vytáhla z Tuilerií a po Elysejských polích dovedla až k Vítěznému oblouku. Znala mou lásku k historii a chtěla mi udělat radost. S nechutí jsem prohlížel všechny ty obří desky oslavující diktátorovu cestu lemovanou hromadami mrtvol a myslel na prezidenta Havla, který tu před pár týdny pokládal obrovský věnec. Nu což, třeba se mu taky chtělo zakřičet - kdo vyplatí frantíky...? Ale spíš ne, tuším.
A tak někdy koukám na Matěje bojujícího s jakýmisi příšerami v Minecraftu, nebo poslouchám stesky kolegyň nad počítačovými střílečkami... A přemítám, co je horší - lítat se špaginem po sídlišti a střílet do "lidí", nebo rozstřílet pár mezigalaktických příšer? A upřímně, než realisticky vyvedené rozřezání partyzána ve školním kině, to raději přijít o všechny životy v Doomu #4! Mnohem složitější to mám s tím házením šutráků... Vidím party osmiletých kluků snažících se bez slitování trefit hlavu toho druhého. Jen proto, že bydlí v paneláku naproti. Obávám se, že náš druh to má v sobě takto nastavené od počátků světa jak podivné zahnívající slepé střevo. A je to tak a dělat se s tím nic nedá.
Zažito v žateckém Podměstí v letech 1970 - 1975 a v Paříži koncem tisíciletí, zapsáno v Praze 26.2.2018
Kamenných bitev jsem si moc neužíval. Jak bych to.... no dobrá, jsem posera. Od té doby, co mě Kára z posledního patra mignul šutrákem do hlavy, dobře jsem si pamatoval, jaká to je šlupka... Takže podstatně více mne bavilo lítání s bubínkovým samopalem - plechovou replikou špagina z 2WW, v Hračkářství naproti kinu Lučan stál 24,- Kčs, mechanismus v plechovém zásobníku dělal slušnej brajgl, a tak nás v krutých bitvách proti fašistům bylo fakt slyšet po celém sídlišti. Tehdy, počátkem sedmdesátých let v době vrcholící studené války, to nikomu nepřišlo divné. Ale věřte mi, divné to bylo!
Pokud každé čtvrteční odpoledne trávíte v městské knihovně na válečném filmu, není divu, že zbytek vašich dní vyplní boj proti okupantům. Na ty sovětské střílečky jsme chodili povinně s družinou, ale samozřejmě, že nám to nijak nevadilo. Když si dnes promítnu, co jsem v osmi či desíti letech viděl za hrůzy, dost mě to děsí a nedovedu si představit, že bych na to nechal koukat svého dvanáctiletého syna. Mučení partyzánů, přivázaná těla na kmenech mířících do spuštěné pily, mlácení maminek esesáky před očima plačících dětí, frontové výbuchy a zkrvavené kusy těl.... To byl náš tehdejší filmový klub...
A tak jsem i cestou ze školy zastrčil do školní brašny ze strany pravítko jako anténu a hrál si na radistu či tajného agenta! V televizi mne rodiče k válečným filmům, a že jich bylo!, nepouštěli. Ale hrdinské seriály typu Čtyři z tanku a pes, S nasazením života či Nájdete nás na každom kilometri, to jsme stejně hltali všichni, takže pod prolejzkou stačilo jen rozdat jména. Samozřejmě, že na dračku šel nejvíce Hans Kloss... Byl žádanější než Janek z Rudého, o Gustíkovi nemluvě. Někdy Zdeněk s vypětím všech sil a naší pomocí vynesl ven i černě přetřený těžký kulomet! Dárek od otce důstojníka, fakt, věřte mi!! Byl přidělaný na provizorním stojanu, takže nejspíše se jednalo o zbraň vymontovanou z nějakého stroje na zabíjení. Tehdy se nad tím u nás na Ostrově nikdo nepozastavoval - civil ani důstojník lidové armády! Prostě před panelákem trůnil obrovský kulomet a kolem něj horda kluků v trenýrkách, co zkouší natáhnou obrovský závěr obrovské zbraně!
Blbý bylo, že nebylo nikoho, kdo by se dobrovolně přihlásil k protistraně a sehrál vojsko wehrmachtu! A tak jsme promýšleli taktické varianty útoků na imaginárního nepřítele. Někdy se obíhal panelák zleva, jindy zprava... Když pak jednou po vánocích v normalizační televizi pustili velkofilm Waterloo (sovětsko - italská koprodukce, režie Sergej Bondarčuk, takže ideologicky nezávadné!), bylo to příjemné zpestření našich válek!! Diktátor a hromadný vrah Napoleon vyšel z velkofilmu dost sympaticky, takže tentokrát všichni kluci z obou paneláků chtěli bojovat za Napoleonovu gardu. Já, snad nějakým vrozeným pudem vždy nenávidějící podobné kreatury, se prohlásil za generála Wellingtona, velitele protifrancouzské koalice. Bylo po vánocích, takže kolem popelnic spousty odložených smrčků. Stačilo olámat větve a už byla připravena kopí a píky, a já pořvával po zpovykané Napoleonově armádě: "Kdo vyplatí frantíky? Náš generál!!"
Po mnoha letech mne Klára vytáhla z Tuilerií a po Elysejských polích dovedla až k Vítěznému oblouku. Znala mou lásku k historii a chtěla mi udělat radost. S nechutí jsem prohlížel všechny ty obří desky oslavující diktátorovu cestu lemovanou hromadami mrtvol a myslel na prezidenta Havla, který tu před pár týdny pokládal obrovský věnec. Nu což, třeba se mu taky chtělo zakřičet - kdo vyplatí frantíky...? Ale spíš ne, tuším.
A tak někdy koukám na Matěje bojujícího s jakýmisi příšerami v Minecraftu, nebo poslouchám stesky kolegyň nad počítačovými střílečkami... A přemítám, co je horší - lítat se špaginem po sídlišti a střílet do "lidí", nebo rozstřílet pár mezigalaktických příšer? A upřímně, než realisticky vyvedené rozřezání partyzána ve školním kině, to raději přijít o všechny životy v Doomu #4! Mnohem složitější to mám s tím házením šutráků... Vidím party osmiletých kluků snažících se bez slitování trefit hlavu toho druhého. Jen proto, že bydlí v paneláku naproti. Obávám se, že náš druh to má v sobě takto nastavené od počátků světa jak podivné zahnívající slepé střevo. A je to tak a dělat se s tím nic nedá.
Zažito v žateckém Podměstí v letech 1970 - 1975 a v Paříži koncem tisíciletí, zapsáno v Praze 26.2.2018
Láska je vždy krásná, když jste s pravou osobou, vy a skutečný milenec. Jsem Mayruris Camplelo Můj přítel se se mnou rozešli a byl jsem osamělý, takže jsem byl nasměrován na velmi laskavý a velké kouzlo zaklínač Dr ADELEKE, který mi pomohl přivést zpět svého milence ke mně a požádal mě o 340 eur za položky potřebné pro kouzlo a dnes jsem s ním teď a my jsme spolu šťastní. Jsem velmi vděčný za to, co jste udělali pro mě Dr ADELEKE můžete E-mail mu aoba5019@gmail.com nebo Whatsapp mě přes +27740386124 .
OdpovědětVymazat