Sbíhání

Je mi asi tak pět let a spolu se Zuzanou sbíhám od staré Chmelárny na kraji Horní Halže, kde táta zaparkoval našeho moskviče. Běžíme po houpajícím se koberci suché trávy dolů k chalupě. Stařina ještě nepráší, Prunéřov ani Tušimice zatím nechrlí tolik popílku, který za pár let pokryje horské louky poté, co černý sníh na jaře roztaje. Cestrovic Ivan, který nás zahlédl z chalupy těsně u silnice, zběsile válí sudy. Slyším mámu, jak říká, ať neblbne, že je tu spoustu zmijí! Dospělí se hrnou za námi ověšeni taškami a vzduch je plný těšení a pohodové nálady, přestože nás čeká vybydlená chalupa po Němcích a kouřící kamna.

Uteče mnoho let, a já cestou z lyžování na mé hoře vzpomínek odbočím v Kovářské na silničku k Měděnci. Nesmyslně přibrzdím u přejezdu přes trať, po které dávno nejezdí hranatej motorák do Vejprt. Ty cesty vlakem z Chomutova nahoru mi připadaly nekonečné. Protože jsem tehdy, já blbec, nevěděl, že vše je konečné, a ani jsem nepoznal, že ta poslední cesta je poslední... Takže jsem odbočil, a na Halži přibrzdil, abych ukázal dětem, kde bydlel pan Hus, kde táta postavil první i druhou garáž, kam jsme s tetou Alenou nosili zbytky pro Bláhovic psa. Nostalgicky směrem k dětem pronesu: "Tak tady jsem vyrostl...". Ze sedadla spolujezdce, v tomto případě spolujezdkyně - matky mých dětí - se ozve: "A je to na vašem otci dost znát...".

Jsem si jist, že z kluka vyrůstajícího uprostřed zanikajícího a destruovaného žateckého Podměstí a o víkendech objevujícího pozůstatky odstřelených chalup v Erzgebirge, zarůstající sady a ve smrčinách zanikající cesty, nemůže vyrůst životní optimista. Vlastně dodnes je mi dobře v té všeobjímající melancholii, octnu-li se v zapršeném smrkovém lese mezi černými nehybnými kmeny a mlhou válející se okolo. Jako bych omylem vešel do svého dětského pokoje...

Málokdy poznáme, že se účastníme čehosi naposledy. Naštěstí. Aspoň já po takových ultimativních zážitcích vůbec, ale vůbec netoužím. Když vynechám extrémní situace konečných loučení, mám v tom zadním šuplíku pár okamžiků, kdy jsem "to" věděl a hmatatelnost čehosi uzavřeného byla jak tvrdá ledová stěna. K té chalupě schované dole pod lesem, dnes už zase zeleném, jsem byl přivázanej řetězy... Těmi rezavými po Němcích ze skoby vzadu ve stodole, těmi vánočními v krabici z Růžového pokoje, vodítkem naší jezevčice, řemeny, v nichž jsem závějemi od studánky tahal kanystr s vodou pro miminko Lucku, i tím páskem, co jsem tátovi koupil k posledním vánocům. 

Pak jsem se jednou vracel s mámou z kadaňské nemocnice. Kde jsme nechali tátu na kapačkách. Po milionté, tentokrát mlčky, jsme scházeli jednou z nejhezčích cest na světě, kolem místa, kde kdysi liška roztrhala Bláhovic kohouta, kolem skály, které jsem říkal První volání, kolem vodopádů Bílá voda, nad strání, odkud děda Franta lapající po dechu tahal po kolenou a po centimetrech kmeny suchých smrků. Když jsme s mámou vyšli z lesa, z komína chalupy se nekouřilo, v pokoji zvaném "Naproti" byla tma. Nevítala nás jezevčice Patti, která mi byla víc ségra než pes.

Pochopil jsem, že tohle je NAPOSLED. Ultimativně a neodvolatelně. Pochopil jsem, že něco strašně důležitého v mém životě skončilo. Ultimativně a neodvolatelně. Pochopil jsem, že sem už se vracet nebudu. Ne že bych nemohl. Nechci.

A tak sbíhám kamsi dolů, znovu a znovu, ovšem čím dál pomaleji. A čím dál častěji si všímám, jestli to není naposled. ... Jo, a taky dávám bacha na zmije...

Vysočany, 23.1.2021

Pěna dní v podivné zimě 2020

Nálepky

První nálepku, takovou opravdickou, jak razítko otočenou sekerou, jsem dostal už před třiceti lety. Radnici Městečka na dlani tehdy opanovali neúspěšní komunisté, tedy ti vyškrtnutí z rodné strany, spolu s mladými soudruhy normalizačními pragmatiky. Za můj aktivistický odpor k způsobu převzetí porevoluční moci jsem byl počastován nálepkou fašista. Poprvé mě tak ocejchoval vzdělaný a chytrý muž, jehož jsem si mimochodem dost vážil. Ten se se svými přáteli po čase stal "přítelem" v rodící se sociální demokracii. Když pak ale byla příležitost kooperovat na společných cílech v rámci komunální politiky, tahle nálepka jim paradoxně nedovolila se mnou, tehdy vítězícím konkurenčním politikem provinčního dosahu, sednout k jednomu stolu. Kdopak to kdy viděl diskutovat s fašistou?! Vlastně jsem se tak nechtě podílel na totálním rozesrání obce, protože posléze si radnici zprivatizovali ti, co jim byli nějaké nálepky u zadele. Dnešek nálepkám opět přeje, protože jimi lze lehce a rádoby vtipně a zdánlivě korektně obejít nekorektnost. Ono prostě "Ty starej dědku, drž tlamu" zní přece jen jinak, než "OK, Boomer!". A já si na to odmítám zvykat.

Železniční vlečka, porazila Křečka, skutálel se z náspu do polí.

Nešel jsem demonstrovat proti Benešové, a demonstrovat proti Křečkovi, nově jmenovanému nevýznamnému státnímu úředníkovi, to mi připadá mimo mísu. Už jsem tu před časem vysvětloval, proč nejsem davovým demonstrantem. Tak jen zběžně k tomuhle Křečkovi... Naše země trpí řadou neduhů. Ptejte se, začnu je vyjmenovávat. Rozhodně si ale nemyslím, že jsme orientální despocií, ve které jeden člověk zmákne celé ministerstvo či úřad o 160 inspektorech s rozpočtem 150 milionů. Nepůjdu si stoupnout vedle lidí, kteří se o Křečkovi dozvěděli včera. Tak jako Benešovou, i Křečka znám léta, a léta čtu jeho socanské blábolení. Nebýt té volby, mohl by se se značnou částí demonstrantů chytit kolem ramen a skandovat hesla proti prohnilému kapitalismu. Ke Křečkově velké smůle ovšem žijeme v čase triviálních znaků, nálepek (!) a symbolů, a jeho zásadoví odpůrci ví prd, jen naposledy četli v Alarmu o tom, že je starej a nemá ho ráda Šabatová. A nakonec - dovedete si někdo představit, jak se držím za ruku s Jakubem Patočkou (ano, občanskou neposlušnost v Brně organizuje tento pomatenec podivně namočený do kuřimské kauzy) a bráním demokraticky jmenovanému úředníkovi ve vstupu do úřadu?? To fakt ne.

(Jen drobný dodatek - to Foldynovo sněmovní nařčení Šimona Pánka z ovlivňování volby ombudsmana, to je bohapustý hnus... Ubohý Foldyna...)

Mára

Zástupné problémy typu "Křeček" jen odvádí pozornost od premiéra, známého pod indiánským jménem "Ten, který zatočí s tradičními stranami, korupcí a Bémem, o Kalouskovi nemluvě". Je to dlouhé jméno, pro potřeby tohoto blogu zvolme kratší, třeba Vožďa. Než se zmíním o posledním Márově superkousku, neodpustím si ve stylu boomera (a je to tady!) Marca Porcia Cato svou tradiční zmínku na téma přímodemokratické taškařice. Vožďa rozvážně a otcovsky dávkuje svůj zájem, před chvílí jsem například zaslechl ve zprávách, jak utřel tu naději tradiční sociálně demokratické strany v podobě ministryně Maláčové, co umí počítat jen do příštího roku. Protože o důchody se postará Vožďa, a nějakou blbku, co nikdy neřídila ani prodejnu Jednoty, smázne jak Sobotku. A až se naštve, tak protáhne sněmovnou ten zatrachtilý zákon o všelidovém soudružském referendu, samozřejmě za hlasitého jásotu komunistů, pitomiů a pirátů, a nechá se moudrým lidem ustavit doživotním zemským správcem. A budeme-li mít trochu štěstí, tak nedědičným, protože ten jeho synek ve Švýcarsku je taky pěknej lumen... Navíc neřídil ani tu Jednotu, že ano...no, pak ten Čapák.... 

Jo, málem bych zapomněl na Máru - hele, taky jste zírali na drát, jak Vožďa ustál tu komédii s programováním systému dálničních známek?? Že to vypadalo, jako by to naprogramoval sám!? A ušetřil národu půl miliardy skoro! No, kdyby nenastal ten malér se zabezpečením osobních údajů, mohl se ten systém jmenovat třeba Moničina marka, nebo tak něco...

V lidové (ne)jednotě

Tak dobrá, ještě jednou k té jednotné protiřepkové frontě. Vmísil jsem se v naší vysočanské fejsbukové skupině do diskuse s předkladateli jedné z mnohých petic proti čemukoliv. Tentokrát byli petenty čerství obyvatelé čerstvě dostavěného sídliště Nový Prosek. Žádní lůzři, ono koupit byt v Praze, i na Proseku, to už je ve hře minimálně střední třída slušně situovaných a profesně ukotvených měšťanů v nejproduktivnějším věku. Prolétl jsem jejich profily. Je to samý bojovník, se známým logem protibabišovských přesýpacích hodin na profilových fotografiích. Tedy člověk by řekl - spřízněné duše... Jenže necítím se spřízněn s někým, kdo pár dní po nastěhování do nového bytu věnuje veškerou energii tomu, aby další výstavbě zabránil. Navíc je-li to volič těch všemožných Prah sobě, co se rozhodly (konečně) vyřešit bytový problém. Zcela upřímně jsem se zeptal, co petenty vede k takové nefér aktivitě - nefér především proto, že o pokračující výstavbě museli vědět předem, dávno před nastěhováním. Zběžný výběr odpovědí: zhorší se dopravní dostupnost, nebude se dostávat obvodních doktorů, málo škol, školek, bezohledný developer si mastí kapsu... a samozřejmě zeleň!! A pak se vrchní sběrač podpisů nakonec vyfotí před developerem založeným parkem s popiskem - sice se stavět bude, ale zachránili jsme alespoň park!! Kolik lidí asi tak napadne podívat se na úřední desku, kde již před rokem zakreslená výstavba se zcela očividně parku vyhýbala (proč by taky developer investoval do parku, aby jej po pár měsících vyrubal, to nikoho fakt nenapadne?! jak dlouho by trvalo překreslení veškeré projektové dokumentace, když vedle se už budují základy, co?!). Prostě sobecká manipulace jak vyšitá... S těmito třídními druhy se fakt spřízněn necítím. I kdyby se polepili bůhví jakými samolepkami a vyrobili sebevětší transparent. A tak budu raději dál kamarádit se svými levičáky a anarchisty, přímočarými, radikálními, a hlavně autentickými!! A budu jim naslouchat! Má to smysl! (Kouř, 80. minuta filmu)

A zase ti piráti

V Teplicích se chystají doplňující volby do Senátu. Podle pirátského kandidáta je jeho kandidatura důkazem odvahy Pirátů. Podle mne má pravdu. Ovšem jen částečnou. Kandidatura je opravdu důkazem, ovšem ne odvahy, ale intelektuální indolence této partaje. Tak abych byl objektivní, v tomto případě hlavně ústecké krajské organizace Pirátů. Ono holt v kraji, kde náměstka komunistickému hejtmanovi dělá bolševický normalizační nok z Loun, se lze dočkat mnohého. Třeba taky výroku kandidáta do Senátu o tom, že vrcholem demokracie byl rok 1968. Tak snad nebude program Pirátů vedle prosazování přímodemokratické diktatury většiny obohacen o ústavní zakotvení vedoucí úlohy komunistické strany. I když... ono se u kluků a holek nikdy neví.

Marko

Česká televize odvysílala v nesmyslném dopoledním čase krásný dokument o Marko Čermákovi. Od raného dětství jej obdivuji nadvakrát. Jako kreslíře tehdy zase na chvíli komunisty povolených rychlošípáckých příhod. A za druhé jako bendžistu Greenhornů. To když jsem poprvé uslyšel Tam blízko Little Big Hornu. Až za dlouho jsem si ty dva Čermáky spojil v jednoho. Mrazilo mě, když vyprávěl o nemoci, kvůli které už nikdy neuslyšíme nezaměnitelný zvuk Plíhalovy kytary. A taky už tedy neuslyšíme Markovo sólo ve Foggy Mountain Breakdown. Poslední tramp žijící střídavě v maringotce nad Jáchymovem (to v zimě), brdském srubu či v létě na břehu Staré řeky s dřevěnou kanoí, je fascinující osobností. Nezávidím! Opravdu si sám sebe nedovedu představit v maringotce nad Jáchymovem! Natož mou smečku!! V Krušných horách jsem prožil celé dětství, a dost se to na mně podepsalo. Ale naplňuje mě jistou radostí, že jsem na takového člověka, aspoň zprostředkovaně, narazil. Asi si v létě ve Skřivánčím údolí zase pověsím na zeď Markovu kreslenou mapu středního toku Berounky. Snít se má. Vše nejlepší k osmdesátinám, kamaráde!

V Praze 16.2.2020

Proč nejsem demonstrantem

Proč nejsem demonstrantem? Na rozdíl od řady přátel mám pár relevantních důvodů nemít rád ministryni Benešovou, ale neporovnatelně více mi vadí 137 novelizací daňového systému za posledních třicet let. Na rozdíl od řady přátel, co jim oprávněně vadí EET, mně vadí třeba také boj státu proti maxiodchovnám psů prostřednictvím povinného čipování každého vořecha, přestože psa nikdy mít nebudu. Vadí mi nejenom padesát milionů na rodinnou akcičku, ale hlavně mi vadí systém miliardových dotací kurvících celý hospodářský systém, ale i společenské povědomí čím dál víc věřící a spoléhající se na moudrost státu (ať je v jeho čele kdokoliv). Vadí mi hloupý Zeman na Hradě, ale mnohem více mi vadí dvoutřetinová podpora veřejnosti přímé volbě prezidenta. Jsem eurooptimistou, ale vadí mi hypertrofovaná institucionální ochrana každého hlupáka, co je mu moře po kotníky. Vadí mi, že premiérovi státu je nějaký registr vlastníků u prdele, ale mnohem více mi vadí právě všechny ty registry účtů, úvěrů, vlastníků, disponentů, majetků holedečského starosty atd. Vadí mi, že český premiér neumí česky, ale mnohem, mnohem více mi vadí pohrdlivé nadávání do Slováků od těch, co považují přátelské a takřka láskyplné rozdělení státu hodné Nobelovy ceny míru za zločinné spolčení. Vadí mi paní Válková, ale k tomu jsem nepotřeboval Urválka, zosobněné zlo, o jehož existenci doposud mnozí z mých náhle radikálních známých nevěděli, mně už před lety stačila normalizační komunistická zkušenost této dámy, jenže co na tom, vždyť přece "akademická půda, Burmo!", jakési stigma neomylnosti ... Český premiér mi vadil už v době, kdy si chtěl koupit ódéesku, už v době, kdy na tiskových konferencích měl za zády žlutý transparent Rekonstrukce státu, a s touto partičkou se jal stát rekonstruovat... Tehdy nikdo neprotestoval, protože referendum a kontrola a zavřít starostu až zčerná a odvolávání politiků moudrým lidem... Blééé. Víc, než Babišova populistická neschopnost pohnout byť o píď s kruciálními problémy, mi vadí sliby pitomců a pitomiů a pirátů o přímé demokracii, co napraví všechny průsery (postaví dálnice, vyřeší penze, zvedne platy - dosaď si dle libosti). Babiš vyhnije, dříve, nebo později, tak to, děti, v přírodě chodí. Ale neopodstatněné naděje nalité lidu obecnému do hlav nemohou nevést k výbuchu, jakých tu už bylo. Jak rád by se Burma pletla! ... A tak když se se mnou budete chtít potkat na demošce, najdete mne na Klárově s mými milovanými liberálními levičáky, jak v malé skupince křičíme hesla na podporu cigošů. Nebo na Kafkově náměstí, jak do kruhu tančím s několika milovanými konzervativními pravičáky pod Davidovou hvězdou na podporu nekončícího boje Izraele. ... Aha, takže opravuji úvodní větu: Proč nejsem davovým demonstrantem...? Hezké dny všem! (tedy všem ne, že, paní Ur-válková!).

FCB status z 11.1.2020

Pivoňky

Krušnohorská chalupa zakoupená za pár tisícovek dvacet let po válce nemohla posloužit nějakým luxusem. Třebaže schoulená dole pod lesem, takže západní vichry se nahoře zvedly, aby dopadly s novou silou až na druhé straně potoka, byla tou dobou více méně neobyvatelná. Ale rodiče byli mladí, ve věku, kdy já už po mnoha letech politické skály lámal, a myslel si, že všichni se budete mít dobře, ať chcete nebo nechcete. Takže důležitá tehdy byla funkční kamna, darované gauče a dost pití na sobotní večer.

Za sobotní odpoledne a nedělní dopoledne se toho na žádné chalupě moc nestihne. Pomaloučké tempo prací pokračovalo především uvnitř. Krušnohorská zima dovolila maximálně pokácet steskem seschlé ovocné stromy po Němcích. Okolí chalupy se nijak moc neudržovalo, na jaře byla tráva ještě polehlá, a při podzimním návratu se k ulehnutí chystala.

Ovšem čas železnou oponou trhnul, a po tancích spřátelených armád přitáhla i doba husákovského bezčasí. Část kumpánů ze sobotních flámů zmizela v kapitalistické cizině, dalším se dolů k nám pod les nechtělo. Z řady důvodů – jeden se usadil, jiný zestárl, třetí si pořídil ruinu vlastní. A byli i tací, kterým se najednou moji rodiče nehodili do portfolia přátel a známých. Táta si zvykal, že je na údržbu sám. Ale protože byl neskutečně šikovný, naučil se devatero řemeslům. Chalupa se měnila, na rekonstruování a opravy bylo najednou více času. Pracovalo se i v neděli, protože netřeštila hlava z Kord vodky a Gold King Whisky a Egri Bikavéru…

První prací, při které bylo třeba opustit interiér, byla otcova snaha zaizolovat celý dům zvenku. Vymyslel sofistikovaný systém drenáží, vsakovacích jímek a odvětraných zásypů izolačních příkopů. Už jako klukovi mi bylo podezřelé, že by tolik úsilí přineslo kýžený efekt. Táta se s tím neskutečně nadřel. Hornina v Krušnohoří není zrovna písčitá, vykopat bylo třeba desítky metrů příkopů, ručně namíchat kubíky betonu, rozvozit štěrk, vyzdít šachty a uložit ostře pálené roury… Pravdou je, že jsme se pak při dešti spolu chodili dívat, jak opravdu z některých výpustí voda odtéká. Bůhví, zda tak odtéká dodnes. Myslím, že táta byl na výsledek pyšný. Já jsem dnes pyšný na něj, i když si s tím pocitem nějak nevím rady.

Podstatné je, že při obkopávání kamenného domu otec těsně u východní zdi narazil na skomírající trs rezavých pivoněk. Nevím, jestli kdy před tím si někdo té rostliny všiml. V drsných podmínkách Erzgebirge vykvétala až v červnu. Tedy v době, kdy už byla chalupa opuštěna, a zatímco jiné rekreační objekty se zazimovávají, u nás se koncem dubna „zaletňovalo“. Otci bylo toho chcípáčka líto, a i když nevěřil, že by mohl přežít, alibisticky jej přesunul o kus dál. Vůbec si nemyslím, že tátovi šlo o záchranu nějakých pivoněk, nikdy ke květinám, zelenině a zahradničení neměl sebemenší vztah. Ale když se mi to po letech rovná v hlavě, táta neskutečně pietně přistupoval ke všem věcem, na které narážel „po Němcích“ (jak také píši jinde). Bylo jasné, že i těch pár ubohých stonků vedle chalupy bylo vzpomínkou na někoho, kdy je tam vysadil, kdo to místo chtěl udělat hezčí, kdo chtěl nejspíše někomu udělat radost…

Pivoňky se tátovi neskutečně odvděčily, během dvou tří let se rozrostly, a každý rok, posléze už vedle chalupy opravené i zvenku, se na bělostném pozadí nově nahozených kamenných zdí odrážel obří trs rudých, jako pěst velkých květů.

Když se jednou za uherský rok zastavím u bráchy, vždy se na pivoňky zajdu podívat. Všechny tisy, jalovce, mahónie za ta léta postupně odcházejí. Ale pivoňka je stále na svém místě. Je. Věřím, že ten dávný zahradník by měl radost.

23.1.2020, Vysočany

Gomora Ekocida mezi toitoikami

Motto:
A...anti...anti mafia
A...anti...anti fascista
A...anti...anti capitalista!

Gomora Ekocida, Vojtěch Bárta a Ondřej Novotný, Chemické divadlo - inspirováno dílem Roberta Saviana, spisovatele a novináře "odsouzeného" k smrti neapolskou Camorrou za odkrývání mafiánských praktik (nejen) při obchodování s odpadem. 
Psáno po premiéře v karlínské Invalidovně dne 29.10.2019.

       Těžko budu podezírán z náklonnosti k politickému divadlu. Spolu s profesorem Císařem si stále myslím, že k ověření politického postoje slouží novinové úvodníky spíše, než deklamativní proklamace z divadelního jeviště. Na druhou stranu musím přiznat, že v poslední době jsem dobrovolně shlédl pár inscenací, které by za politické bylo lze označit bez uzardění. A dokonce se přiznám, že jsem jimi nebyl otráven či zklamán, spíše naopak, a to přesto, že starou konzervu nepřekvapí, že politikum na jevišti je vždy rodu levicového.

       Když před představením Gomory Ekocidy rozpačitě předstoupil režisér Bárta, aby divákům přiblížil motivaci inscenačního týmu převést Savianovy texty na scénu, sevřel se mi hrudní košík očekáváním prvoplánového poučení. No..., ne že by se nedostavilo nepravděpodobností chrastící upozornění na podobnost mafiánské Neapole s matičkou Prahou... brrrr...! Ale když Bárta požádá diváky, aby s ním zadeklamovali, spíš než zazpívali, úvodní píseň - viz motto - přejde náhlým střihem do naléhavě mrazivé přesvědčivosti předznamenávající následující dění!

       Řekl bych, že hlavní roli v tomto představení hraje Salierovská chodba Invalidovny v drsném kontrastu s nahodile rozmístěnými toitoikami. Divák se ještě nestačí zbavit vlezlého očekávání festivalové chemické vůně (která se ovšem nedostaví, až panoptikální procesí provoní prostor kadidlem), a už na něj z první kabinky vypadne pankáč. Ale to není herec, to JE pankáč, mladej kluk nepředstírající despekt ke konzumní společnosti... Hnusem se chvějící bytost recituje cosi, co je zrozeno v přímé linii poetismu, a zároveň je jeho opozitem. Těžko nazvat poetickou konstantou opakovaný verš o díře v glóbusu, jíž se řinou hovna civilizace, těžko přiznat, že unifikovaný kontejner a nekonečné kontejnerové lego je Signálem času dneška. Obraz sypajících se zmražených těl čínských dělníků, novodobé hliněné armády, přece nelze nazvat poetickým! ... Nevím, ta podobnost obojího básnivého nazírání odlidštěného světa mne bila do očí. Jen v tichu netikají hodiny, ale pukají lebky, na zemi se netřpytí rozbitá sklenička od vína, ale cinkají vystřílené hilzny...

       Chodbou nás posouvají postavy v bílých overalech a reflexních vestách od jednoho magického, ale přitom realistického obrazu k obrazu dalšímu. Každá toitoika žije svým příběhem, třeba tahle je katolickou kapličkou v středomořském stylu, přeplácaném blyštícími se tretkami a jabloneckou bižutérií. Smutnou madonou je překrásná Asiatka s perlovými slzami, a jakoby v těch sračkách bylo nejdůležitějším sdělením, aby si slečny daly pozor na ty italské elegány... A další scéna, filmové střihy, vlaječky ze staniolu popsané rakovinou táhnoucí z neapolských polí, kde pod tenkou vrstvou zeminy v radioaktivním odpadu a vrstvách laků a petrochemického svinstva dovezeného z bohatého severu koření červená rajčátka. Divák je součástí Felliniho filmu, postavy nehrají, ale jsou. Předkřesťanský šaman je opravdovým šamanem, pozlátko je pozlátkem, vylitá káva není obyčejnou rekvizitou, hlava kazatele v hajzlu je opravdu v hajzlu, rapující šestnáctiletý cigoš nejspíš nemusí přemýšlet nad smyslem vykřičených slov... uprostřed karlínské Neapole plné matroše. 

       Při tom všem čarování je pořád zřejmé, že se hraje o život. O život v pokřiveném světě. Režisér Vojtěch Bárta by nejspíše použil obratu - o život v pokřiveném kapitalismu. Nu což, jisté je, že Camoře se dříve nebo později podaří zasrat svinstvem celou Kampánii, a pak? Však jste četli o kamionech s italským odpadem u Mácháče, ne?  A o Kuciakovi?

Praha, 29.10.2019

P.S. Pár dní po shlédnutí představení jsem náhodně narazil na článek o toxických odpadech. Možná i pod Vojtovým vlivem jsem rozklikl nadpis, abych se dozvěděl, že Camorra v odpadech točí více než 6 miliard eur ročně...

89. Jiráskův Hronov 2019

Letos jsem se rozhodl, že si po letech užiji divadel bez toho, abych v podvědomí pořád myslel na věčná srovnávání, hodnocení a rozbory. A tak jsem si jen vkládal na fejsbůk pár okomentovaných fotografií. A teď je mi líto, že to vše zmizí v propasti sociální sítě mezi fotkami lahváčů a západů slunce. Aby nezmizelo, odložím si to vše sem.

Den prvý, pátek 2.8.2019

.... vlastně spíš minus první. Vyrážíme ze Stolice s obvyklým zpožděním obvyklé hodiny. K mému nekonečnému překvapení K. nezabalila výbavu odpovídající opuštění Evropy na několik měsíců. Kufr naší Černé Mamby mi tak připadá až zkroušeně poloprázdný. Dobrodiní hradecké dálnice (kdeže jsou čtyřhodinová putování po poděbradské státovce!) neohrozí ani stavba mostu před Jaroměří, takže za dvě hodiny a něco K. může přihlásit Adélku do jejího semináře. Už i u té osmileté princezny se projevuje hronovský seminaristický syndrom. Nejraději by do puntíku zopakovala loňský seminář tak, jak jsme léta a roky pozorovali u našich žateckých kluků. Ovšem i to zjištění o řece, do které dvakrát nevstoupíš, nejspíše patří k výchově. Ještě rychle pro vstupenky do ÍCéčka. Když jedna z dobrovolných pokladních pronese: „Petr Dvořák, pět tisíc osmdesát korun“, druhá vyprskne smíchy... No, mně spíše vstoupily slzy do očí. Ale co naplat, jsme čtyři, a to vydá na téměř šedesát vstupenek na téměř třicet představení (ne na všechny performance bereme obě děti)...  Ještě na večeři na Baštu (myslel jsem, že se najíme v Poříčí, ale Klára má někdy rozum!!, jak zjistíte dále), pak se ještě zastavit u paní domácí doplatit ubytování, kam se nastěhujeme v sobotu (už aby dorazil Jarda s Jitkou se svou hotovostí, by se stali spolupodílníky nákladů!). A už zpátky do Velkého Poříčí do zájezdního hostince U Hanušů... Jak jsem předeslal, naštěstí je smečka syta, protože do lokálu hostince by moje princezny Claire von HornoPorno a Adelaide von Unterbanhof nevkročily za nic. Inu, já povečeřel dva Krakonoše a spokojeně vplul do vlastního pokoje. Ubytování za ty prachy, a pro mne, člena trampské osady Anamští skřivani, zcela OK... Těšíme se k naší paní domácí. Jak to dopadlo, bude alergik na prach vyprávět v dílu Den druhý. Samozřejmě dojde už na divadlo a jiné obskurní zážitky. 

Jo, na snímku hronovský kostel a renesanční zvonice z roku 1610. Její 400 let starý zvon mi právě připomněl, že otvírají v Čapkárně!

Den druhý, sobota 3.8.2019

Trpíc stařeckou nespavostí, nechal jsem smečku spát v zájezdním hostinci U Hanušů, a vyrazil nakoupit do hronovského supermaketu snídani a svačinu pro seminaristku Adélku. Myslím, že sobotní nástup do dětského semináře byl nejdůležitějším okamžikem dne. Již jsem v "Dni prvém" naznačil, že Adel byla rozhozená zjištěním (přestože jsme ji včas připravovali), že nový seminář = noví lidé okolo... (ale vyčkejme Dne třetího, vše se v dobré obrátí!). Druhým kruciálním okamžikem byl dotaz směrovaný novému provozovateli baru v Čapkárně - zda vede sekt. Ubezpečil mne, že nějaká "demíčka" tam budou... Bohužel, i záložní řešení Pumpídova tradičního přípitku, nový Coctail bar u bývalé jídelny, skončilo sice vstřícně nadějným, leč též "demíčkovým" ubezpečením. Zde by sice kvůli naší minigrupě objednali i brut, ale to už bych se cítil zavázán, a tím omezen ve volném pohybu po hronovských nálevnách. Inu, uvidíme v úterý, až dorazí ostatní přípitkáři! Pak už byl čas zajet se ubytovat. Vyslechli jsme si tradiční poučení, při kterém nikdy netuším, jestli si paní domácí z nás dělá či nedělá prdel. No, spíš to všechno myslí vážně. Složil jsem kauci, kdybychom prej něco pokecali... Klára pak štítivě povlékla ten humus, ve kterém budeme týden spát, já utřel prach a dodusil se. A šup šup na první divadlo, které nás hned rozdělilo. Klára s Matějem na studentské představení, které prý bylo jemu šité přímo na tělo (kafkovské ztrácení se uprostřed davu). My s Adélkou jsme spěchali na pohádku do Stanu. Místo pohádky jsme ovšem shlédli jakési pásmo místních kulturních světlonošů. Nebudu to komentovat, ony ty koncerty v DDM na Proseku taky bývají slušná prdel! ... Pak ještě nádherné krátké představení v Myšárně – myšlenky se stáčely ke svitavskému Céčku. Děti se v ději dost ztrácely, ale o to zajímavější byla následná diskuse o nevratném odcházení blízkých a prázdných místech, která po nich zůstávají. ... Naše zlaté děti jsme pak uložili (a vysvětlili, že paní domácí opravdu nestoupá po schodech nahoru, a že se jejímu domu nepřezdívá Batesův motel!). V pohodě jsme s K. seběhli dolů do Čapkárny na první zadostiučinění tohoto festivalového ročníku - inspirativního představení Buranteatru Brno. Jak nemám tyhlety řachandy rád, tak musím uznat, že měl pravdu Honza Švácha, který mne přesvědčoval, že nás představení strhne. Stalo se. V půl dvanácté jsem pak nesměle navrhoval K. zastávku v Tritonu. Jak bych to... No, prostě, naštěstí mi vysvětlila, že je unavená, a že by si šla lehnout!

A na fotografii je lípa, kterou prý vysadil u hronovské hřbitovní zdi páter Legner. To by jí bylo více než 170 let!

Zmínku o Dni třetím, tedy hronovské neděli 4.8.2019, musím začít informací nejpodstatnější – Adélka na dotaz - jak bylo v semináři? - odpověděla s rozzářenýma očima: „Skvěle!!“. Naše smečka je totiž tak v pohodě, jak je v pohodě její nejslabší a nejmilejší článek. Takže jupííí!

Ráno jsem Áďu odvedl do semináře a zamířil k hronovskému kostelu, abych zde pod hronovskou zvonicí naťukal do mobilu zprávu o našem pátečním příjezdu. Když kolem mne prošla Alena Zemančíková poprvé, zaregistroval jsem ji pozdě. Když prošla o půlhodinu později, už jsem slušně pozdravil a ťukal dál… Naštěstí se paní Zemančíková zastavila, takže když mi to došlo, mohl jsem k ní přistoupit s vysvětlením, že nejsem magor s magorským telefonem, ale že píšu o hronovském svatostánku. To, že na fejsbuk, jsem si nechal pro sebe… Paní Alena se usmívala a nejspíš si myslela něco o magorech…

Denní příděl trapnosti jsem si následně dovybral při návratu přes Jiráskův park, kdy jsem část kladenských Vaďáků přes celou louku zdravil replikou z Kuhlovy Harily – „Mně se líbí, jak ty vlny dělaj’ fuck, fuck, fuck….!“ No, pak že má Lupincova parta smysl pro humor…

Na neděli naplánována čtyři představení. Začali jsme třicetiminutovou politickou agitkou mladých ze Svitav (soubor JAMka-drumka). Až v Sokolovně jsme zjistili, že představení je přístupné až od patnácti. Ta nepřístupnost se ovšem projevila jen v nepříliš ústrojně užitých slovech jako prdel, píča a hovno. To naše děti nemůže nijak vyděsit (a fakt nevím, jestli naštěstí či naneštěstí). Já performancí zcela disgustován, drže se páně profesorova tvrzení: „Chci-li si udělat politický názor, přečtu si novinový úvodník“. Taky nesnáším Zemana a jeho přiblblou suitu, ale použité umělecké prostředky považuji za trapné a blbé. K mému překvapení se Klára souboru a představení zastala. K ještě většímu překvapení její argumenty měly hlavu a patu (doposud jsem si myslel, že na agitky jsem v naší smečce specialista já!). Závěr pro mne – možná dorůstá generace, se kterou už budu mít stále větší problém najít prostor souznění…

Ostře sledované vlaky Divadla Radar jsme si s Matejem vysloveně užili! V jeho věku jsem Hrabalovo zásadní dílo četl poprvé, a nejen proto jsem rámcově tušil, co Matějovi především vrtá hlavou. Takže radu výpravčího Hubičky, představovat si při TOM vaření guláše, jsem z vlastní zkušenosti modifikoval radou z útlého spisku Dospíváš v muže – myslet při TOM na fotbal… (až teď mi došlo, že v jeho případě jsem měl spíše doporučit počítačovou hru!). A jen na okraj – přetěžké je inscenovat takovou předlohu. Třeba v mém případě bylo skoro nemožné očekávání překonat. Matěj ale prohlásil, že to bylo zatím jeho nejlepší představení (škoda, že nemohl vidět Buran teatr, to by byl nadšen!).

A taky už tu máme první odchod!! Klára s Matějem nedokoukaly Zborníkovu Legendu o lesích a lidech Jirásků z České Lípy, soubor doplněný hosty z Klapého a možná i odjinud. Zkuste před Klárou začít deklamovat a dramaticky mávat rukama, to je prostě konečná. Možná ta snaha udělat Zborníkův text co nejpietněji nebyla tou nejsprávnější cestou.

No, a pak jsem se vydal k autu, abych se na skok vrátil do metropole. V úterý se pokusím o rekord – stihnout představení se začátkem v 18:15, to tu ještě nebylo! Poslední představení boleslavského Divadýlka na dlani glosovala Klára ve svém statusu, najděte si to, stojí to za to.

Nedělní fotku netřeba komentovat.

Den čtvrtý, pondělí 5.8.2019,

trávím u své korporátní PC stanice v karlínské kanceláři. Zbytek smečky má (mnou) docela slušně zkombinovaná představení. Tak věřím, že budou spokojeni! Já proto nebudu psát o pondělních představeních, věřím, že něco na svůj profil naťuká Klára! Ale mám tak příležitost vrátit se k nedělnímu potkání se s Alenou Zemančíkovou. Před lety jsem s ní vedl spor o směřování města Hronova. Tedy přesněji řečeno - reagoval jsem na její článek zveřejněný, tuším, v Referendu. Má odpověď, o které se paní Alena nejspíše ani nedozvěděla, je dodnes někde na Burmově blogu. Vzpomínám si, že Jan Šotkovský zveřejnil odkaz na mou polemiku v tehdy ještě papírové Amatérské scéně. V důsledku toho se tento příspěvek stal na docela dlouhý čas mým nejčtenějším blogem. Do doby, než autor jednoaktovky Spílání prdelí k publiku, René Levínský, nasdílel mou povrchní dojmologii ze scénické montáže brněnského Národního divadla „Hoří v sadě rodném květ“, jejíž součástí jednoaktovka byla. Tehdy jsem získal řadu nových přátel jak zde na fcb, tak ve skutečnosti. Ale také několik… řekněme nesympatizantů. Nu což, je to řehole, tydlencty sítě!

Jo, ještě k té polemice s paní Alenou – myslím, že i ona by nejspíš uznala, možná i v Referendu, že za to spící město už ódéeska nemůže.

Logicky nemám aktuální hronovskou fotku, tak jednu vzpomínku na rok 2002 - sedíme ve Stovce s Pumpídem. Musel tam být i Jarda, protože zády sedí Jitka!

Den pátý, úterý 6.8.2019

Zběsile úspěšný den! Po konstruktivně rychlém mítinku k novému procesu nastavování tiketů k výmazu osobních údajů dle GDPR jsem opustil korporátní chodby, takže do Hronova jsem dorazil skoro o dvě hodiny před plánovaným časem. V Sokolovně se přivítám s Wagnerojc a usedám na kraj hlediště. Od pardubického Exilu nečekám zázrak, takže je třeba sedět blízko dveřím. Jenže zázrak se dostavuje. Výborný Kolečkův apokryf na Euripideovu Medeu, přesná režie jdoucí textu naproti, a hlavně ohromující herecké výkony. A zasloužený sukces!! Ano, zakřičel jsem si, radostí i na pochvalu! Strašně mě mrzí, že K. tohle představení zasklila.

Večerní Vizváryho sólové Sólo nemá cenu popisovat. Jak pantomimicky vyjádřil Tajča - dole nad stolem osciluje kvalita jiných performancí, ruka nad hlavou předvádí neměnnou úroveň Sóla. Standing ovation, a Burma zase křičel, Klára taky, ostatně ostatní též. Čirá radost!

Aby nebylo vše do růžova - po Vizvárym naložit usínající děti, přemluvit K., aby se vrátila do Čapkárny. A v tom kalupu jsem úplně zapomněl na Blondýnin koncert ve stanu!! Nic by se nedělo, můžu na Evu zajít v Praze, koncertuje tam docela často. Ale byl jsem zvědav, co letos předvedou předskokani Kroul a Lechnýř!! Protože ty jsem prostě prosral a jinde je neuslyším! ...

Dnešní fotka? Momentka ze včerejšího Tritonu. Pozdravit Davida. Šedá rulanda, eidam, a ve dvě ráno šup šup do pelechu!

Den šestý, středa 7.8.2019

Zběsile neúspěšný den... Ba ne, kecám, to jen abych navázal na včerejší text... Ale únava z pendlingu Praha - Hronov zpáteční (modří pochopí decentní upozornění na páteční Ojebad), a ne zrovna smysluplného pondělního vysedávání u Pecků ve Vysočanech, si dnes vybrala Burmí daň. Prospal jsem dvě ze tří představení! No, taky započítejme včerejší Triton a brzký ranní doprovod naší blonďaté seminaristky... Ale den přinesl také příjemné posezení s přáteli u přesnídávkového stolu (světák by řekl brunch v řeznictví Na Baště!), kdy se semele vše možné, od sociologické pitvy změn hronovské atmosféry, přes vzpomínky a vzpomínky a vzpomínky, po útoky Burmích gramer-nazi jednotek... To vše doprovozené výbuchy bezuzdného smíchu! ... Divadla? Podruhé Radar s drsnou inscenací Zlatý drak, prolínání podobenství s docudramatem. Kruté, vlastně politické divadlo o utrpení asijských přistěhovalců pod slupkou naleštěné západní duševní bídy. Podle mne perfektně zvládnuté, ovšem geopoliticky dost neústrojně předložené diváctvu české kotlinky. Se Zlatým drakem souvisí drobné, ale důležité zjištění: dohadujeme se s K. o režijním záměru genderového promíchání herců v ženských a mužských rolích. Snažím se vysvětlit, že cílem je oprostit se od nepodstatného a k postavám přistupovat jako k univerzálním bytostem. Naši diskusi pozorně poslouchá Matěj, aby se mne najednou zastal a pronesl: "Obsazení žen a mužů bylo pro ten příběh nepodstatné!" Docela mi spadla brada…

Nic zaznamenáníhodného už den nepřinesl. Snad jen, že po večerním představení jsme s Máťou zmokli, a tak jsem se už do víru festivalového maloměsta nevracel. Sbírám síly na blížící se finiš!!

Na snímku hronovský Mariánský sloup. Sem anarchistické pařáty Franty Sauera nedosáhly!!

Den sedmý, tedy čtvrtek 8.8.2019,

vrcholil nočním hájdpárkem na téma dalšího směřování hronovského divadelního festivalu... Když už mě plácání po ramenou sralo, přihlásil jsem se do diskuse, načež jsem už žádné další slovo nedostal. Protože vše je OK, zabrání parku pro pouťový hudební festival si přejí hronováci, přes což vlak nejede, stánky jsou fajn, protože se přece dávno známe s obsluhou, a že se zvažovalo přestěhování mezidruhové přehlídky do Litomyšle či Pardubic, to přece nemohl nikdo myslet vážně!! A tak i nový pan starosta bude za Jiráskův Hronov bojovat třeba v Praze!! Chtěl jsem podotknout, že by bylo fajn, kdyby za něj bojoval nejdřív v Hronově, ale už jsem řekl, Hnilička dělal, že jsem neviditelný... Nu, což... Takže divadla: Napravil jsem chybu a dokoupil Matějovi vstupenky na Dürrenmatovu Návštěvu staré dámy (slovenským hostům to vůbec neodsýpalo, ale Máťa bude mít slušný zářez do seznamu povinné četby, kam letos pančitelka přidala divadlo), a taky na inscenaci Adama Doležala Grönholmova metoda. Text žádný zazrak, ale herecká příležitost, kterou čtveřice z brněnského Véčka vysosala do mrtě. Pro mne i Matěje velký zážitek!

V noci Triton a mladež Ojebadská. Prostě hukot. Vstával jsem před chvílí a jdu si užít pécéčka.

Na fotce včasný návrat naší skvělé dvojky... S přibývajícími léty se i jejich návraty budou prodlužovat...

Den osmý, tedy pátek 9.8.2019

Pro nás vyvrcholení letošního Hronova - dvoják Odborné poroty nám milého Ojebadu. Blasfemické balábile o všech těch porotách amatérských přehlídek mělo zaslouženou odezvu. Princip zacyklení děje Ojebadi na Hronově dotáhl k dokonalosti. Představení totiž nekončí, v jistém okamžiku samo na sebe naváže novým začátkem a rozjede se znovu. Porotu jsem předtím viděl dvakrát, publikum fór vždy pochopilo, a v jistém okamžiku představení ukončilo potleskem. V Čapkárně se ovšem děvčata a chlapci rozhodli hrát furt pryč, potlesky nepotlesky. Dvakrát jsem se vrátil, a pořád se hrálo! Konec jsem neviděl, pospíchal jsem na další představení. Ale prý, když po třech hodinách začínal kus po třetí, technici zhasli světla... Večer v Tritonu se ke mně radostně naklonila Yvona (skvělá v roli teatroložky docentky Kowalské), aby mi sdělila, že odehrála na letošním Hronově přes pět hodin čistého jevištního času (spolu s Ottou Linhartem, oba ještě hostovali v představení náchodského Dredu).

Odpoledne jsem strávil v Pécéčku, letos poprvé a naposledy, a moc mě mrzelo, že tam se mnou nebyla K. Ne kvůli diskusi o hostující Staré dámě (přes nesporné klady představení slovenských hostů to bylo typické "ochotničení", tedy touha předvést divadlo "jako" profesionálně, přitom na Slováky "se chodí", protože vozí pecky, na které si právě profíci zhusta netroufnou). Ale kvůli opravdu inspirativní diskusi o Dredovské totální alterně, představení Figura cum figuris. Já to viděl na Modrém kocouru, a v sobotu nám s K. toto téma vydrželo celou hradeckou dálnici. Protože Pumr Nepumr, kvůli takovým věcem na Hronov jezdíme! Přesně kvůli takovým…

Večer mne potěšila K. převyprávěním odposlechnuté hádky šéfa festivalu Julínka s jakýmsi stánkařem, kdy se Julínek rozčileně snažil vysvětlit, že celý ten jarmark na náměstí je jen doprovodným programem k divadelnímu festivalu... Skeptická Burma tvrdí, že mez pružnosti je překonána, a divadelní festival se již stal doplňkovým programem jakési letní hronovské dočesné, na které chybí jen ty kolotoče... A tak si hronovští sami řežou tu pověstnou větev, a jdou si pro porážku, ve smyslu spíše jatečním, než bitevním. Burma věští, že tenhle diamant z české kulturní koruny záhy vypadne. Nebo si někdo dovede představit dřívější hosty z celého světa, jak se prodírají ožralým davem mezi řvoucími stánky na náměstí cestou z Jiráskova divadla do postelí na Radnici?? Já tedy ne!

Fotografií se vracím k tradičnímu Pumpídovskému přípitku, bez něj by nebylo Hronova!

Den devátý, tedy poslední, sobota 10.8.2019

Usnul jsem málem v Tritonu, tedy v předchozí, páteční večer. Ale nebyl jsem kolektivem propuštěn, protože nikdo nechtěl převzít odpovědnost za našeho nočního hosta. Jsou to srabi. Když jsme se tedy konečně rozhoupali k odchodu, chytil jsem druhý dech a najednou se mi kurevsky nechtělo. Protože jsem sentimentální, nostalgický a taky trochu alkoholik. A jestli něco nesnáším, tak je to co...?? No přeci Loučení!!

Jenže sobotní ráno bývá hektické, a především je třeba stihnout nejenom uklidit u paní domácí, ale hlavně odvést Adélku do semináře. Protože tu partičku malých hereček a jejich náčelnici Evu čekalo závěrečné vystoupení před celým Hronovem (tedy tím divadelním, ne pouťovým!). Adel nafasovala hlavní roli! Bylo to vydařené, s ohledem na potlesky na otevřené scéně a závěrečný aplaus příjemné nejen pro nás, pyšné rodiče. Taky kdo z naší party může říct, že si v Čapkárně zahrál dva roky po sobě!! (Ojebad se nepočítá, ten hrál dvakrát po sobě, ale v rámci jednoho vystoupení... René taky ne, ten je s Medvídky na indexu, a ani mluvit se o nich v hronovských šálách nesmí!!)...

Slunečnice pro Evu Blondýnu, která se osm dní o smečku holčiček starala, a vtipné, něžné a dojemné (určitě pro otce hlavní postavy!!) představení nazkoušela. ... Pak už jen naposledy na Baštu, kde se milé dívky s úsměvem až do konce o nás perfektně staraly (bylo by lze říci, že za úplatu, ale to by bylo hloupé, a ve srovnání s jinými provozovnami zcela nespravedlivé!). Naposledy napsat Tajčovi esemesku o jednom slovu: "Slivovice?", přečíst si odpověď: "Už jdu!", dojíst můj první segedín po patnácti letech (výborný!!), dopít nealkoholického primátora, tvářit se před ostatními, že nejsem ani sentimentální, ani nostalgický, zběžně se rozloučit, jako by se nic nedělo. Samozřejmě všem slíbit, že vyberu a zorganizuji nějakého Frikiho, Kačenu či kýho čerta (protože slibem nezarmoutíš!), nasednout do Černé Mamby a posledním obeplutím náměstíčka se fakt nevratně rozloučit. ... Matěji, jak se ti na Jiráskově Hronově líbilo? "Bylo to skvělý!! Na Hronov mám vždycky krásné vzpomínky!!" ... a to neví, co všechno má před sebou!!!

Na rozloučenou připojím jedinou použitelnou momentku ze sobotního představení dětského semináře s naší hvězdou.

Pěna dní v půlce června 2019

Tři veteráni

Poslanec ruské Dumy odůvodnil návrh zahrnout okupanty ze srpna 68 mezi zasloužilé veterány úsměvným argumentem. Ano, je to trochu přes čáru, hovořit v souvislosti s okupací o úsměvných argumentech! Ale zdůvodnit okupaci jiné země (tak „jiné“, spíše satelitního podruha) tím, že ze střechy pražského Národního muzea kdosi střílel po vojácích Varšavské smlouvy z kulometu, to už jen při představě Václaváku zcela zaplněného demonstranty působí úsměvně. Nemluvě o tom, že ten s tím kulometem musel být strašnej matlák, když v tom davu „hlava na hlavě“ nikoho netrefil…

Bostonští medvědi na pohár nedosáhli

Je o mně celkem známo, že se sportem moc nezabývám. Tedy v posledních letech, kdy se řídím heslem „sport je slepá ulička“! Leč to není až tak docela pravda. Od dob končícího chlapectví, knížek Dukla mezi mrakodrapy či Pohár od pánaboha, mě vždy zajímaly velké sportovní příběhy. No, když jsem vzpomněl zrovna povídek Oty Pavla, tak i ty malé! A tak, i když jsem letos v poslední bitvě o Stanley Cup fandil týmu Boston Bruins (ne kvůli české ekipě, v tomto smyslu jsem velkým nenárodovcem, ale kvůli modrému nápisu na „mé“ půlce šprtce, který mně a bráchovi kdysi k vánocům vyrobil táta! Brácha tam měl Winnipeg Jets), nakonec mě vítězství Saint Louis Blues potěšilo. Vždyť je to tým, na který by si ještě v lednu nikdo nevsadil ani tu pověstnou zlámanou minci. Možná ani v únoru. Nevím, jestli byli nejhorší jen ve své divizi, nebo nejhorší na celé zeměkouli. To je jedno. Hlavní je, že outsider zase jednou slavně zvítězil!

Šaty z krepdešínu

Letošní kulturní sezona byla opravdu náročná. V posledních dnech už jsem zcela vyčerpán vypouštěl i vyslovené lahůdky – vzpomínku na Filipa Topola v Akropoli, milovanou Plácačku v Činoheráku, Mlčení bobříků na Palmovce, CampQ na Štvanici, koncerty v Paměti… Ale ty dva Frigy na mašině z Ateliéru Lefeuvre & André jsme si ujít nenechali. Večer na smíchovské náplavce i se synkem, v místě, kde rozbili stany a stánky a uvázali loď Tajemství bratři Formani, považuji za skvělé zahájení letošního léta. Ale ta pointa je zcela jinde. Hele, všimli jste si, jaký pozitivní vliv má svobodný kapitalismus na krásu českých žen? Plná náplavka krásných holek!! O vyhřátých karlínských ulicích nemluvě!

Ještě Polsko nezhynulo

Polská historická zkušenost a paměť nemůže být jediným důvodem pro tak konzistentní úsilí všech vlád odleva doprava dosáhnout jakékoli americké vojenské přítomnosti na polském území. Když to díky české předposranosti nevyšlo s evropským systémem radarové ochrany, Poláci si utáhli opasky a zabojovali třeba o vlastní protiletecké raketové systémy. Hele, myslím, že ve Washingtonu i v Kremlu ví, že několik superdrahých sestav štíhlých raket by stejně obra na hliněných nohou umaštěných od nafty nezastavilo. Ale o to přece nejde! Jde o to ukázat tu vnitřní sílu se bránit! Takže nejen paměť a historie, ale především hrdost. Českými švejky samozřejmě vysmívaná… A tak v Polsku záhy bude americká vojenská základna s tisícovkou vojáků. Ani ti by nezabrzdili rudou či třeba modrou armádu. Ale chápete jako já, že o to tu vůbec nejde? O to fakt vůbec nejde!!

Měkota nebo Blekota?

Nekulturní ministr Staněk poslal svou unikátní rezignaci nerezignaci na Hrad už před několika týdny. Dnes ráno na mne ve zprávách vykoukl, an rozumně rozpráví o příspěvku státu na rekonstrukci Invalidovny. Hele, lidsky chápu, že tenhle nejtypičtější z typických českých úředníků (bez ohledu na éru, státní zřízení či pozici) se snaží vymáčknout z té sesle co se ještě dá. Chvíli jsem přemýšlel, jestli ve své kanceláři v krásném Nostickém paláci na jednom z nejhezčích míst Prahy sedí mezi sbalenými krabicemi a točí mlýnek… Asi ne, on pan premiér nebude moc s tím premiérským odvoláváním pospíchat. Zaprvé by nasral Prasidenta, zadruhé na to zrovna teď v době koncertů na Václaváku a Letné nemá moc čas, a zatřetí – proč by v tom Hamáčka a Dlabáčka nevymáchal. Ale zpátky k tomu Nounejmovi – jak se do tak vysoké pozice dostane chlap s tak nechlapskou povahou a nulovou mírou sebereflexe a povahou igelitového pytle?? To mu fakt nevadí, že je za blbce před národem, před rodným Zlínem, před přáteli a přítelkyněmi z rodné strany? Že kdykoliv vejde do sněmovny, ozve se tlumený smích? Jak říkám - leccos jsem schopen pochopit, tohle ne. A ani odpustit.

Hnus opoziční smlouvy na druhou

Ze Zlína mám ještě jednu historku, která mi v hlavě bobtná a převaluje se nepříjemně. Na protibabišovské demonstraci v Baťově městě vystoupil v mé ochotnické bublině známý a oprávněně oblíbený chlapík. Jeho jméno je pro mou pointu zcela nepodstatné. Jeho projev byl úderný, ale také poetický. Inu, jak už to moji divadelníci umí. Řečník se moudře vrátil do historie, zmínil pozitiva (prezident Havel), negativa (prezident Klaus), historické události, nad kterými se každý slušný Čech s odporem otřese (amnestie… tedy ta Klausova!), či dobu opoziční smlouvy coby prazdroje současného řepkovského a dotačního hnusu a logického vyústění v Babišovo lživládnutí. Člověk by to krví podepsal, kdyby bylo kde. Upřímně, bez sarkasmu a ironie! Řečník svůj projev zveřejnil na fesjbůku, a tak pod svým příspěvkem posbíral řadu sdílení i nadšených pochvalných komentů. Ovšem nějak v tom adoračním ryku zaniklo, že řečník sedí v koaliční radě s Babišovým sprostonárodním hnutím. Chucpe? Jo, chucpe!!

Nouze naučila leckoho housti

Praha 6 po Sedmičce také vyhlásila stav klimatické nouze. Návrh prošel velkou většinou. Návrh předložil zastupitelský klub ODS. .... Doba post post postmoderní....?!

V Praze 14.6.2019