Jednodolarovka

 „Když mě to tady přestane bavit, vrátím se do Londýna“, prohlásila tehdy naše nejstarší dcera a já pochopil, že tenhle svět už není pro starý. A před pár týdny mě dorazil synek, když se jel na otočku potkat s přáteli z chatu do Lipska. Praha jim, celkem logicky s ohledem na jejich zkušenosti s rychlovlaky, přišla prostě za rohem…

Po invazi a okupaci v šedesátém osmém se rozpadlo velké kamarádství mých rodičů s doktorem Vtípilem a jeho krásnou ženou Martou. Emigrace ukončila i mé kamarádství s jejich dcerou Zuzkou. Letité přátelství vyfutrované mnoha společnými víkendy v polorozpadlé krušnohorské chalupě ještě nějaký čas pokračovalo prostřednictvím dopisů létajících přes Atlantik sem a tam. Pak ovšem na moji mámu zaklekli soudruzi z okresu a bylo po dopisech.

Ještě před tím těsně před Vánoci nějaký boeing přenesl přes oceán nevelký balík. Pečlivě jsme nejprve v kuchyni našeho panelákového bytu prostudovali všechny známky a nálepky. Otec zavřený v kleci lidovědemokratického štěstí pak z balíku s úsměvem vytahoval zaslané dárky. Ten úsměv byl chápavý, každý ten dar měl nejen význam svého tak milého obsahu, ale ještě metavýznam, který byl dán dlouholetým přátelstvím mladých lidí svištících mejdany na křídlech zlatých šedesátých… Takže jako nejdříve byla vyňata lahev bourbonu, nejspíše po  desetiletích první v tom zapomenutém městečku v Sudetech. Táta pochopil, že je to pozdrav celého svobodného světa! Lahev skotské, to byla vzpomínka na flámy v horském hotelu Klínovec či na tahy ve Sklípku kdysi luxusního hotelu Zlatý lev. A ta piksla známého oválného tvaru? Barevný nápis hlásal Prague Ham. Naši se po sobě podívali a jejich úsměv dostal smutný nádech – ta plechovka byla výkřikem: komunisti, jděte do prdele!!

Dole v krabici byla ještě obálka. Máma ji otevřela a vyndala dopis. Po rozevření se na zem plavně snesla malá bankovka. Byla to americká jednodolarovka. Pro mé rodiče vzkaz nejzřejmější! Na mne, milovníka Vinetoua filmového, i toho pravého od Maye, dýchla prérie a zakouřený puch ryčného saloonu! Pod okny proběhlo stádo mustangů a v kapse cinkly zlaté nuggety. Měl jsem v ruce hmatatelný důkaz, že moje Amerika opravdu existuje. Co vám budu povídat, s tou malou bankocetlí jsem tehdy usínal.

Koncem blbých osmdesátých vydal Slávek Janoušek jednu z nejlepších desek v dějinách českého folku. Ta deska se jmenuje „Kdo to zavinil“, a jsou na ní dvě písně, které mě ovlivnily možná více, než ve stejné době poslech Hlasu Ameriky. A to píseň titulní a píseň Suchý rok. Často si ale připomenu i píseň Rozhovor s nádražákem:

Hádal se chlap v modrém stejnokroji

Že z Brna do Prahy je blíž

Přes Českou Třebovou po koleji

Než do Vídně prej no to si piš

Prej do Prahy se jede jen pár hodin

Prej do Prahy se jede jen pár hodin

Říkal prej do Prahy se jede jen pár hodin

A do Vídně to trvá celej rok

A stejně žádnej Ňújork není

A stejně žádnej Ňújork není

A stejně žádnej Ňújork néni néni néni

Dyť i ty kovbojové tohle všecko

Dyť je to vymyšlený

 

Chtěl jsem zakončit konstatováním, že svět se zdrcává. Jenže svět se jen otevřel, a mým dětem už nikdo nenakuká, že z Brna do Vídně je to dál než do Prahy. A zatímco já se na jaře rozmýšlel, jestli mám jet na otočku za spolužáky do Ústí, pro synka je nejen Lipsko za rohem.

Tak snad se to všechno nepodělá.

Karlín, 27.6.2024

Na prázdninách je nejlepší červen

 

   Jako kluk jsem poslední červnové dny miloval! Ty dva týdny před vysvědčením už jsme se spíš po škole jen potulovali. Uklízeli z parapetů kytky, vlekli do školy plné brašny učebnic k vrácení. Ve třídě jsme pak knihy lepící páskou zachraňovali a bavili se jmény našich předchůdců v tabulce na zadních listech. Silné a odpovědné jedince si vybírali jednotliví učitelé k úklidu pomůcek a kabinetů. Jinak už po nás nikdo nic nechtěl, maximálně udržet bazální kázeň na školním výletě.

    Lehká nervozita se stupňovala i v naší rodině. Máma učitelka s námi trávila podstatnou část prázdnin ve Skřivánčím údolí nebo na chalupě v Krušných horách. Obě místa jsem prostě a jednoduše z celého klukovského srdce miloval. Možná více opuštěné hory, tehdy ještě ne úplně zaprášené tušimickým popílkem. Takže s rozkvetlými horskými loukami plnými obřích kobylek i motýlů. Desetiletý kluk se toulal pustým krajem a objevoval stopy vyhnaných obyvatel. Nejenom zříceniny domů, stará sklepení, zbytky dláždění starých lesních cest. Ale také kvetoucí kosatce či pivoňky, zplanělé ovocné stromy i kvetoucí šípkové keře stále si držící korunu na tlustém kmínku vytvarovanou pečlivýma rukama zmizelého zahradníka.

    Rozechvělé užívání si června jsem si udržel i jako mladý učitel. Snažil jsem se své žáky už touto dobou neprudit, v hodinách jsem už jen rozvážně rozprávěl a kličkoval mezi požadavky osnov jednotné socialistické školy. V zeměpise jsem vytěžoval letité sbírky diapozitivů a promítáním záběrů z amerických národních parků doplněným obdivným komentářem prováděl nenápadnou diverzi v hlavách malých pionýrů. Stejně jako máma jsem poslední den školy rozdal vysvědčení, posbíral kytky a bonboniéry, a pospíchal domů. Před panelákem stál náš flekatý Sršáň (škodovka poskládaná v místním servisu z různých dílů od embéčka po dvanáctsetrojku) s připojeným otcovým vozíkem. Na něj jsem naskládal bicykl a kontrabas, na zadní sedadlo pak mezi dcery vmáčkl kytaru. Pak ještě nacpal věčné igelitky do kufru Sršáně a mohli jsme vyrazit na prázdniny!!

    Ovšem už někde za Holedečí, když přes věčný pach prohřáté parodie na osobní automobil pronikla vůně borových lesů, mi došlo, že začínám odkrajovat prázdninové dny, a tedy že začátek mám za sebou, a konec se nezadržitelně blíží. A na tenhle pocit vám žádný doktor prášky nepředepíše.

    Záhy po převratu pro mne prázdniny ztratily původní smysl, a já si už přes třicet let skládám volné letní dny po kouskách zákonné dovolené jako jiní neučitelé. Ovšem ten pocit posledních předprázdninových dní je ve mně jako v koze! Zase cestou do Údolí, teď už v japonské Černé Mambě, budu rozechvěle držet volant, aby mi někde za Berounem došlo, že začátek už byl…

Karlín, 26.6.2024

Zámky

Táta dopil kafe z měděneckého obchůdku z pytlíku kolínských Balíren obchodu, podal mámě hrnek a těžkým krokem zamířil ke dveřím kuchyně pro bundu. Bylo časné odpoledne po nedělním obědě. Máma zvedla z plotny letitý hrnec, ve kterém se na kamnech od pátečního večera hřála voda, a vylila jej do jednoho z kovových dřezů.

Cinkání umývaného nádobí znělo do nedělní pohádky. V rohu kuchyně na polici stálo velké černé rádio. Měli jsme dvě, hrálo jen jedno. Dodnes nevím, kde jej táta sehnal. Jako kluk jsem si myslel, že v chalupě zůstalo po Němcích. Když jsem se postavil na kuchyňský gauč, mohl jsem očima dosáhnout na horní stínítko s jmény stanic, které mi zněly napínavěji, než ty pohádky… Göteborg, Roma, Paris, Madrid, Sao Paulo, Casablanca… Málokdy jsem nedělní pohádku doposlouchal. Raději jsem vyrazil za tátou, který podle počasí buď na plechovém stole před kuchyňskými okny, nebo v široké chodbě na lavici, řadil zámky na okenice. Každý zámek byl zcela jiný, ale každý patřil přesně na své místo, tedy na konkrétní okenici. Bůh chraň, aby byl zavěšen jinam! Otec si zámky připravoval pečlivě a pro mne tehdy nepochopitelně zdlouhavě. Rozumím mu až dnes, sakra dobře mu rozumím.

Každý zámek byl poctivě naolejován z té malé plastové olejničky, co jsme jako kluci vozívali v brašničce zavěšené na sedadle našich pionýrů a esek. Táta kápnul olej vždy do všech tří důležitých míst – pro klíč a do obou dírek pro oblouk zámku. Pak zasunul klíč a otestoval jeho funkčnost. Bylo to zhola zbytečné, ty letité zámky fungovaly dokonale. Nejspíš díky té každotýdenní péči.

Otec nemluvil. Vedle zámků položil těžký svazek klíčů navlečených na tlustý neohebný drát. Pak vyšel schody, z malého můstku nad schodištěm otevřel petlici a ztratil se ve vymrzlé stodole. Svýma klukovskýma očima jsem to chápal jako důležitou součást nedělních příprav na opuštění chalupy a návrat domů. Bylo to tak každou neděli, a nikdy by mě nenapadlo pochybovat o vážnosti této činnosti, jednotlivých kroků, nacvičených úkonů… Jsem si jist, že i máma věděla, že tento nedělní řád nelze porušit, je nemyslitelné do něj zasahovat a otce nějak významněji rušit. Někdy jsem se vrátil pomoct s utíráním nádobí a povídat si s mámou, někdy jsem šel mlčet s otcem do stodoly. Táta stál u ponku, rovnal srovnané nářadí, něco věšel do skříní plných podivného vercajku po Němcích či nasbíraného dědou Frantou na staráku za Západním nádražím. Dnes vím, že pro otce bylo čiročirým utrpením vracet se z tehdy ještě složitě obyvatelné chalupy dolů do údolí, do blbince malého sudetského města, do stupidity kanceláří místního komunálu. Tohle přerovnávání srovnaného a promazávání promazaného bylo součástí oddalování odjezdu. Zároveň táta věděl, že je třeba nahoru k silnici vyrazit včas. Za světla pro případ, že bude problém s nastartováním moskviče typové řady 407. V zimě se také přidávala starost o proházení výjezdu skrz sněhové závěje napadaného sněhu, i toho ze silnice nahrnutého řítícími se pluhy.

Máma vynesla špinavou vodu z nádobí, to utřené srovnala do bílé kredence. Pak dobalila tašky, kterých v zimě moc nebylo, kdo by se s nimi tahal nahoru k Bláhům  roklí potoka, kterému jsem po indiánsku říkal Bílá voda! Mezitím jsem tátovi pomohl zavěsit spořádaně čekající visací zámky na okenice.

Táta začal mluvit až u garáže. Pokud s námi výjimečně trávil víkend starší bratr, došlo k poslední hádce – jedno o co, třeba o blbě vyházený sníh… nebo o tašku položenou do bahna… nebo o cokoliv jiného. Máma mlčela, i tohle patřilo k nedělnímu odjezdu. Klid nastal až v autě. Máma nadhodila téma a táta pochopil, že je víkendový „game over“. Otec úředník a matka učitelka pak zapáleně diskutovali o poslední Zamarovského knize nebo o zajímavém článku z nesehnatelného časopisu 100 + 1 zahraničních zajímavostí. Samozřejmě si k tomu oba zapálili nezbytnou clejku.

A tak až po mnoha letech jsem pochopil, proč nesnáším nedělní odpoledne, nemám rád rozhlasové hry, proč autisticky trvám ne zhola nesmyslných postupech. Proč jsem měl na prázdninách nejraději konec června a na červnu mám nejraději květen. Proč až k pláči nesnáším poslední týden v srpnu. Proč máme dodnes ve Skřivánčím údolí ty dva kovové dřezy na nádobí, i když jeden se už rezem rozpadá.

A když přivřu oči, vidím před sebou tátovy seřazené visací zámky. Jeden mohutný, kterému se po zasunutí mocného klíče vysouvala obě ramena najednou. Nebo menší s prohnutým plechem na těle po nějakém dávném úderu. I ten nejmodernější, s modročerveným povrchem a moderním FAB klíčem… Ještě před pár lety bych řekl - zhola zbytečná vzpomínka.

Vysočany, 27.5.2024 

Jak jsem se pral

 

Řekněme si to hned a narovinu – nejsem žádnej Chuck Norris a s Brucem Willisem nás spojuje jen milá a sympatická tvář…! Prát se prostě neumím, vždycky jsem byl bit jak žito. Vencovo heslo „Hubu máme na to, abychom se domluvili, ne abychom se přes ní mlátili“ je strašně fajn. Ale věřte mi, když přijde na lámání chleba, respektive nosní přepážky, je celkem k nepotřebě.

Ovšem všechny grobiány a opuštěné milenky teď varuji – nechystám se vyprávět o crčící krvi z úst. Tedy mých. Ani o krvácejících kloubech na ruce. Tedy toho druhého. Vzpomněl jsem si onehdy na dvě pranice z mého dětství, na které nemohu zapomenout. Nevyšel jsem z nich nejlépe. Ale ty dvě rvačky patří k těm zážitkům, které mne uplácaly na celý život.

Klukovské časy mezi paneláky, odehrávající se na třech trávnících, dvou pískovištích s unikátními prolejzkami jsem popsal už tady v dílech nazvaných Prolejzačka poprvé a podruhé. Mým klukovským skorobráchou byl v té době Zdeněk ze sousedního vchodu. Prostě nerozlučná dvojka. Pořád spolu na stejných zelených koloběžkách, pak na kolech Pionýr, v podobných trenclích jsme hráli mače vždy na stejné straně. A také jsem byl jediný, koho Zdeňkovi rodiče brali lampasáckou volhou s tím jelenem na haubně na výlety do sádeckého lesa, kde jsme prolézali zbytky okopů po okupantech, když na základě moskevských protokolů jejich tanky s bílým pruhem opustily město. No, a s tímhle Zdeňkem jsme se jednou pod zadní prolézačkou s tím kruhem nahoře, kam se přesně vešla dětská hlava, brutálně servali. Kluci postávali okolo, a docela nechápali, proč se pereme zrovna my dva. Taky když opadl počáteční vztek, a my už se jen drželi v kravatě, nechápali jsme to ani my dva. Leč dostali jsme se do situace, ve které, podle klukovských měřítek, nelze ztratit tvář! Tak jsme tam tak leželi, drželi se v klinči, kluci se pomalu začali věnovat svým věcem, protože i ten dětský mozek pochopil bezvýchodnost situace. Dodnes jsem přesvědčen, že mne i Zdeňka mrzela ta neschopnost uvolnit sevření více, než předchozí rvačka. Oba jsme věděli, že jsme to zvorali, a teď nevíme jak z toho ven. Po dlouhých minutách, hlavně tedy poté, co okolní gang přestal výsledek zápasu zajímat, jsme beze slova a oba najednou začali sevření povolovat. V jakémkoliv jiném případě bychom se zvedli a nechali toho druhého svému osudu. My ovšem zůstali sedět. Mlčky vedle sebe. Další dlouhé minuty. … Po chvíli jsme se oba začali smát. Už v těch šesti sedmi letech nám ta situace přišla…, no, dnes bych řekl absurdní!

Od té doby vím, že meze pružnosti se nesmí pokoušet. Ne, že bych to ještě mockrát v dalších i mnohem pozdějších letech nepodělal. Abych pozdě nelitoval, že jsem nechal věci zajít příliš daleko, odkud už nebylo návratu. Jéjej, to by byl dlouhý seznam. Ale věřte mi, snažím se. Snad jsem aspoň několikrát dokázal zůstat sedět a zasmát se.

O pár let poději, myslím, že jsme byli na konci páté třídy, jsem se dostal do hloupého sporu se spolužačkou Soňou. Nejspíše jste to prožívali stejně – doba čínských zdí mezi Venuší a Marsem, mezi klukovským a holčičím světem a uprostřed přímo Mariánský příkop. A kdy už jen pár slov prohozených s holkou ve vedlejší lavici mohlo spustit hluboké opovržení jedné či druhé strany. Se Soňou jsme to měli hozený trochu jinak. Řekl bych, že jsme v tom uměli chodit. Docela nás bavilo si spolu povídat. V té době jsem byl zamilovaný do Ivy, takže z mé strany v tom určitě nebyl žádný podtext. A obávám se, že opačně to bylo stejné – ve třídě působili jiní žádoucí samečci alfíčci. Jirka, Fredy, Jarda… Já mezi ně určitě nepatřil. Nevýrazné učitelské dítě. Soňa, samozřejmě za jiných okolností, mohla být mou první opravdovou kamarádkou. Neupravené světlé vlasy kolem bledého obličeje plného pih. A veselé oči. Pamatuji si ji stále rozesmátou. Taková Pipi Dlouhá Punčocha! … Jednoho dne jsme najednou stáli v rohu třídy vedle umyvadla a schylovalo se mezi námi k rvačce. Vůbec si nepamatuji důvod. Víte co, v těch letech stačí úplná kravina! Asi by náš spor nevzbudil žádnou pozornost. Leč najednou vybublala ta nejistota třídního kolektivu, jak je to vlastně možné, že zrovna my dva jsme spolu byli několikrát přistiženi v rozhovoru či společném smíchu. A tak tahle nejistota z neznámého spojila spolužáky do davu, jehož hybnost je určována vším možným, jen ne soucitem a racionalitou. Holky povzbuzovaly Soňu, ať to tomu klukovi nandá. Kluci na mě pokřikovali, ať se nenechám zmlátit holkou. Soňa měla na tváři ten svůj úsměv plný bílých perliček, postupovala proti mně a snažila se o jakési údery či strkání. Nedokázal jsem stát hrdě, měl jsem své ručičky špejličky zkřížené na prsou, aby to nebolelo… Směšný antihrdina… Pomalu jsem ustupoval za řehotu holek. Dívali jsme se do očí. V jejích světle modrých jsem viděl, že si s tou situací neví rady. Ustoupil jsem ještě pár kroků, Soňa svěsila ruce a bylo po události. Dav flusl několik poznámek a rozešel se, aby během okamžiku na vše zapomněl. No jo, ale já si to pamatuji dodnes.

Po zbytek toho jara jsme se se Soňou už společně nezasmáli. Vyhýbali jsme se jeden druhému. Po prázdninách jsem šel do áčka a Soňu zařadili do céčka. A tak když se náhodou octnu v nekomfortní situaci v rohu u umyvadla, snažím se kašlat na dav a mínění rozmazaných obličejů. A pořád kamarádím s holkama! I když jsem zrovna zamilovanej  třeba do Ivy…!

Praha – Pankrác, 27.6.2023

RIGA 103

K výstupu pro anténu táta přikroutil dlouhý drát, druhý konec obtočil kolem oka poctivého prvorepublikového drátěného plotu. Tedy vlastně jeho zbytku, co místy ještě odděloval cestičku k hostinci U Rozvědčíka od staré zahrady nebožky Fraňkové. Dvacet let staré rádio se tak spolu s netradiční mřížkovanou anténou rozměru sovětského radiolokátoru vzepjalo k netušenému výkonu. Po celém údolí Skřivánčího potoka se rozezněla znělka, která mě bude dojímat do konce mých dní – tatárata tatatá, tátarata táta, tatrádatatádádááá tádárata táta… „Hlas Ameriky, Washington“. Byl srpen roku 1988, do převratu ještě strašně daleko, a můj táta za shovívavě chápavého kroucení maminčiny hlavy vedl svůj soukromý odboj proti bolševikovi, který mu zkurvil život.

To rádio se jmenovalo Riga. Měli jsme jej doma na bruselské knihovně nad nápaditě umístěným barem. V něm ovšem nebyly lahve, ale fotografie v nepřehledném mišmaši, a pro mě tehdy nezáživné dokumenty. Rádio bylo moc pěkné, moderní. Myslím, že tento výrobek Rižského radiozávodu určitě nepatřil k tomu nejhoršímu, co se na území tehdejšího SSSR sdělálo. Ovšem abychom do něj nemuseli co chvíli cpát snad osm monočlánků, těch největších buřtů (v dnešních cenách by pořizování baterií brzo přesáhlo hodnoty i mnohem modernějšího přijímače!), chlapi v komunálu tátovi vyrobili černou krabičku s malým cvakajícím čudlíkem. Dvanáctivoltový zdroj pro připojení do sítě. To hlasité cvaknutí patřilo k mým školním ránům, protože to byla první věc, kterou maminka po ránu udělala – „pustila Prahu“. A tak se mi do posledního sotva probuzeného závitu zarývaly sborové písně budovatelů komunismu či borců na stráži míru, ale také Dvořákovo Largo či nezapomenutelná Nepilova dikce z jeho Dobrých, a ještě lepších rán.

Na cestu do Bulharska, k moři, na Slančev brjag, táta vybavil zadní sedadlo našeho moskviče vymakaným držákem, co mu také v komunálním zámečnictví vykovali z páskové oceli. Rádio Riga do něj přesně pasovalo. Nad střechu sovětského vozu přibyl nekonečný oblouk tlusté antény vedoucí od kufru až k háčku u předního okénka. Já bych tedy raději viděl anténu volně vlát za ocelovým sedanem nejlépe s liščím ohonem na vrcholu! Ale v deseti letech jsem už chápal, že některá přání nemá cenu ani vyslovovat. Na druhou stranu máma zase nakoupila skvělé bílé námořnické čepice se zelenými celuloidovými štítky. A já v papírnictví v nákupním centru Zlatý chmel, v tom patře, kam se dalo vyjet na kole po nekonečné rampě pro kočárky, pořídil tlustý sešit, základ budoucího skvělého cestopisu. Byl to jeden z nekonečné řady mých skvělých úmyslů a do detailu promyšlených plánů, které jsem nikdy neuskutečnil. Takže před nebeskou bránou budu stát v té řadě označené: „Ti, co se na všechno vždy vysrali a nic nedotáhli do konce“, ze které nás budou rovnou lifrovat zase dolů, a pak ještě níže.

Zcela jasně si pamatuji mámu, jak v té bílé kapitánské čepici, za vyhrávání stanice Praha z rádia Riga, stojí za kuropění na naší první čůrací zastávce na karlovarce už kdesi před Prahou. Trochu jsem se za ní styděl, protože maminka stála na krajnici v pozoru a salutovala projíždějícím náklaďákům. Řidiči se mohli na štíhlou ženu v sněhobílých kalhotách dosyta vynadívat, v těch kopcích na staré státovce se trambusy Škoda 706 ploužily v oblacích černého dýmu, a jen sem tam projel nádherný truck s exotickou značkou T.I.R. na přívěsu. Často jsem si po letech na ten pocit jistého studu za maminku vzpomněl. Táta se sice smál, a já cítil tu veselou a natěšenou náladu ve vzduchu, přesto mi chování tak „staré“ maminky připadalo zcela nemístné. Jak jsem mohl tušit, že budu přesně v jejím věku, až se budu v bílé Astře s nádhernou blondýnkou toulat celou Francií, o vínu a bagetách, s rozedřeným patrem od suché střídy, a moře mi bude po kotníky…

Táta si po letech, v to letní odpoledne roku 1988, kdy se neměnnost sudetského podnebí měřila obsahem síry v ovzduší, špatnou náladou ředitelky školy, co maturitu získala na kadeřnickém učňáku, či výškou hladiny chcanek na toaletě hogofogo hotelu na náměstí, tak v to letní časné odpoledne si táta dolil další skleničku odporného bílého Hodonínského slunce a zesílil rádio Riga tak, že loučení Ivana Medka z Vídně muselo být slyšet až u toho komunisty, co mu za necelé dva roky brácha přidělá na plot ceduli „třída Lidových milicí“. To už se máma ozvala, a tichým hlasem se obrátila na otce: „Aleši, neblbni!“ … Z poličky pak vzala skleničku po babičce Jarmile a vrchovatě si nalila Hodonínského slunce, aby jej vypila na jeden zátah…

6.5.2022, Praha

Mezisoučet

„Můžete mi, prosím, udělat mezisoučet?“, ptávala se máma v tom malém řeznictví vedle můstku k zastávce Křivoklát - hrad. Vozíval jsem ji v těch prázdninových dobách na sklonku Husákovy éry jednou týdně z Rozvědčíka na velký nákup do Křivoklátu – pro potraviny do pidisámošky nad hotel Sýkora, drogerie dole v zatáčce pod poštou, a nakonec to řeznictví. Zde už bylo třeba pohlídat rozpočet, a proto ta kontrolní věta.

Termín „mezisoučet“ svádí k představě, že přichází plus minus v polovině sčítání. To je ovšem velký omyl. Proč mezisčítat, když je pořád z čeho brát?! Teprve když zbývají poslední tři čtyři položky, je třeba obezřetného nakládání se zdroji. Ohlídat, na co ještě mám.

A tak když i mně najednou zbývá jen pár položek, jak mi onehdy došlo uprostřed nespavé noci při pohledu na ťupky světýlek cezených žaluziemi na strop ložnice, spustil se mi v hlavě můj osobní mezisoučet. Pinkfloydovské chrastění pokladny neznělo vůbec nadějně. Možná bych sem nějakou naději vůbec netahal…

Samozřejmě, že v tom košíku příběhů již konzumovaných, jsou události zásadní, chlebnaté. Také strava nepodstatná, polívkové kostky či pudinky v prášku, i věci pro radost – vedle lentilek třeba tuzemský rum. Prostě mišmaš věcí, které byly fajn a i po letech a desetiletích stále voní!

Ale na seznamu „nice to have“ zbývá pořád tolik položek! V tu kropenatou noc jako první vyplavala vážná hudba!  Kdysi jsem se rozhodl naposlouchat vše od čtvera ročních období přes tokátyfugy, Toníkovo světoznámé largo, až po studánky či Jenůfu. Je zřejmé, že to už nestihnu. Mám totiž neodbytný pocit, že jsem ne zrovna okraden, ale fatálně ochuzen. Tahle vrátka zůstanou zavřená.

Taky ten půlmaraton už nedám. Vždy, když už to vypadalo fakt dobře, stárnoucí a devastované tělo vždy rozhodlo jinak… Řetězce sebepoškozování… Půl roku koleno, rok nato zánět plantar fascia a těžko jsem došel i na Křižíkovu. A od posledního karanténního podzimu bolavá achilovka a rozhodnutí pověsit darované tretry na hřebík.

Už tři čtyři roky se ani k půlnoci neúčastním tanečků na firemních akcích. A tančím fakt rád. Jenže jak říká prostřední ze tří sester – Burmo, hlavně nebuď trapnej! Takže tanečním zhoupnutím boků zasouvám i tenhle šuplíček.

Ten seznam věcí, na které už po mezisoučtu nemám (v jakémkoliv smyslu toho slova), je bolestně dlouhý. Už před lety jsem škrtl dva roky prázdnin v jazzových klubech jižního Bronxu či východního Harlemu, také koupi bungalovu v Andalusii, opakované víkendy v Římě, přechod Štiavnických vrchů, nákup piana a Lehmanových notových záznamů, čundry se synem… Nepořídím si těžký psací stůl ani ojetou Mazdu MX5, už nejspíš nepřečtu celé Peroutkovo Budování státu, o Churchillových válečných pamětech nemluvě. Neopráším prastará přátelství a nová nenaváži. Nepokecám si v londýnském pubu v angličtině, nepojedu stopem do Provence, a už vůbec ne s Pumpídem, ani ten kontrabas opřený v garáži už nevybalím. A naopak - tu novou blondýnku z účtárny nesbalím…

Prostě si zvykám na pocit posledních deseti minut zápasu za stavu 0:3. Ano, bylo by trapné to jen odchodit, už kvůli fandům s kelímkáčem okolo hřiště. Ano, prý kdosi kdesi zažil, že se stal zázrak a něco tam ještě spadlo. Ano, je to furt deset minut. Posledních, ale celých dlouhých deset minut… Příliš málo na vítězství, příliš dlouho na vypuštění celého zápasu.

Takže i když se za lajnou rozklusávají mladí vlčáci, snažím se to udýchat i s tou bolavou achilovkou.  

Praha, 3.6.2021

Sbíhání

Je mi asi tak pět let a spolu se Zuzanou sbíhám od staré Chmelárny na kraji Horní Halže, kde táta zaparkoval našeho moskviče. Běžíme po houpajícím se koberci suché trávy dolů k chalupě. Stařina ještě nepráší, Prunéřov ani Tušimice zatím nechrlí tolik popílku, který za pár let pokryje horské louky poté, co černý sníh na jaře roztaje. Cestrovic Ivan, který nás zahlédl z chalupy těsně u silnice, zběsile válí sudy. Slyším mámu, jak říká, ať neblbne, že je tu spoustu zmijí! Dospělí se hrnou za námi ověšeni taškami a vzduch je plný těšení a pohodové nálady, přestože nás čeká vybydlená chalupa po Němcích a kouřící kamna.

Uteče mnoho let, a já cestou z lyžování na mé hoře vzpomínek odbočím v Kovářské na silničku k Měděnci. Nesmyslně přibrzdím u přejezdu přes trať, po které dávno nejezdí hranatej motorák do Vejprt. Ty cesty vlakem z Chomutova nahoru mi připadaly nekonečné. Protože jsem tehdy, já blbec, nevěděl, že vše je konečné, a ani jsem nepoznal, že ta poslední cesta je poslední... Takže jsem odbočil, a na Halži přibrzdil, abych ukázal dětem, kde bydlel pan Hus, kde táta postavil první i druhou garáž, kam jsme s tetou Alenou nosili zbytky pro Bláhovic psa. Nostalgicky směrem k dětem pronesu: "Tak tady jsem vyrostl...". Ze sedadla spolujezdce, v tomto případě spolujezdkyně - matky mých dětí - se ozve: "A je to na vašem otci dost znát...".

Jsem si jist, že z kluka vyrůstajícího uprostřed zanikajícího a destruovaného žateckého Podměstí a o víkendech objevujícího pozůstatky odstřelených chalup v Erzgebirge, zarůstající sady a ve smrčinách zanikající cesty, nemůže vyrůst životní optimista. Vlastně dodnes je mi dobře v té všeobjímající melancholii, octnu-li se v zapršeném smrkovém lese mezi černými nehybnými kmeny a mlhou válející se okolo. Jako bych omylem vešel do svého dětského pokoje...

Málokdy poznáme, že se účastníme čehosi naposledy. Naštěstí. Aspoň já po takových ultimativních zážitcích vůbec, ale vůbec netoužím. Když vynechám extrémní situace konečných loučení, mám v tom zadním šuplíku pár okamžiků, kdy jsem "to" věděl a hmatatelnost čehosi uzavřeného byla jak tvrdá ledová stěna. K té chalupě schované dole pod lesem, dnes už zase zeleném, jsem byl přivázanej řetězy... Těmi rezavými po Němcích ze skoby vzadu ve stodole, těmi vánočními v krabici z Růžového pokoje, vodítkem naší jezevčice, řemeny, v nichž jsem závějemi od studánky tahal kanystr s vodou pro miminko Lucku, i tím páskem, co jsem tátovi koupil k posledním vánocům. 

Pak jsem se jednou vracel s mámou z kadaňské nemocnice. Kde jsme nechali tátu na kapačkách. Po milionté, tentokrát mlčky, jsme scházeli jednou z nejhezčích cest na světě, kolem místa, kde kdysi liška roztrhala Bláhovic kohouta, kolem skály, které jsem říkal První volání, kolem vodopádů Bílá voda, nad strání, odkud děda Franta lapající po dechu tahal po kolenou a po centimetrech kmeny suchých smrků. Když jsme s mámou vyšli z lesa, z komína chalupy se nekouřilo, v pokoji zvaném "Naproti" byla tma. Nevítala nás jezevčice Patti, která mi byla víc ségra než pes.

Pochopil jsem, že tohle je NAPOSLED. Ultimativně a neodvolatelně. Pochopil jsem, že něco strašně důležitého v mém životě skončilo. Ultimativně a neodvolatelně. Pochopil jsem, že sem už se vracet nebudu. Ne že bych nemohl. Nechci.

A tak sbíhám kamsi dolů, znovu a znovu, ovšem čím dál pomaleji. A čím dál častěji si všímám, jestli to není naposled. ... Jo, a taky dávám bacha na zmije...

Vysočany, 23.1.2021