Požitkáři Na zábradlí (s vyloučením veřejnosti)

Druhá sezóna „Brňáků“ v Divadle Na zábradlí pokračuje jízdou ve velkém stylu. Tandem Viceníková – Mikulášek pro svou hru Požitkáři (režie Mikulášek, dramaturgie Viceníková, jako autoři uvedeni oba dva) zvolili Sartrovské téma posmrtného očistce. Zatímco Sartre ovšem trestá nekonečnem s vyloučením okolního světa, tedy veřejnosti, v Požitkářích sledujeme směsku zoufalců v čekárně na třetí smrt – první smrt je okamžik úmrtí, druhá smrt je okamžik pohřbu, tedy rozloučení, třetí smrt nastává v okamžiku, kdy si na zemřelého někdo naposledy vzpomene.

Hra je naplněna odkazy, připomínkami, zmínkami… Je to typické představení, které bych chtěl vidět ještě jednou – ne proto, že jsem se z něj posadil na prdel, ale protože bych potřeboval některé situace prožít znovu. Jsem si jist, že spoustu detailů mi uniklo, řada situací nedocvakla. Odbočka – mám moc rád současný styl tištěných programů Divadla Na zábradlí. Knížečky, krásně vyvedené obsahově i graficky, rezignují na přímé zmínky o daném představení. Jsou souborem textů, odkazů a zmínek „na dané téma“. Domnívám se ovšem, že diváci, tedy především já, by si Požitkáře užili mnohem více už napoprvé, pokud by tentokrát jeden krátký odstaveček v programu byl věnován přímo hře. Samozřejmě nemyslím přímo jejímu výkladu či podrobnému popisu autorského záměru! Ale mne osobně by třeba hodně pomohlo krátké sdělení – proč. Proč? Proč zrovna toto téma?

Už jsem si zvykl na brilantní dialogy, jednoznačné postavy, vydařené pointy atd. této autorské, dvojice. O to více mne rušil nedotažený princip, na němž je celá hra postavena. Třetí smrt…? Jsme-li odsouzeni k čekání na úplné zapomenutí, a to je oním nesnesitelným očistcem, jak k tomu přijdou ti, na které vzpomínáme s láskou? A tak se mi půlku představení honí hlavou myšlenky, zatímco se jedna postava za druhou snaží opustit nekonečné bytí nejrůznějšími sebevražednými pokusy.

Letitý televizní záznam Duškova představení Čtyř dohod (Miguel Ruiz) doprovázejí němé záběry lidí v prostých životních situacích. Poškrábaný filmový pás tunelem sta let přenáší podobu lidí z přibližně dvacátých let minulého století. Při posledním hltání tohoto představení mi to najednou docvaklo, propojilo se s Požitkáři. Všichni ti lidé hrající si s dětmi, zdobící vánoční stromeček, koupající se pod splavem, korzující po nábřeží…., všichni jsou mrtví. A zapomenutí. Zcela, úplně a s konečnou platností! Je třeba tohoto stavu, abychom došli (věčného) klidu? Nebo je to jen drobná banalita perfektně obalená přešikovnými autory…? Netroufám si posoudit. Přesto jsem nebyl zklamán. Požitkáři nejsou, podle mne, vlajkovou lodí letošní sezony Na zábradlí. Ale určitě opět podpořili mou chuť vidět od úžasných lidí z Anenského náměstí toho co nejvíc!

Tak, a málem bych zapomněl!! Kdyby fakt nic, ale nic jiného, tak scéna Marka Cpina pro tuto inscenaci je prostě úžasná – na malé jeviště Zábradlí se vejde prosklená přístupová chodba s toaletami o půlpatro vysunutá nad společenský salon. Prostor je efektně a efektivně vyplněn po celé představení. Žádné samoúčelné úlety, jako například Cpinem umístěný monitor doprostřed jeviště v Mikuláškově Kafkovi ´24 v Dejvickém. Jo, a ještě jeden podstatný detail – Jana Plodková je v tom představení neuvěřitelně krásná!

Klínovec, 29.1.2015

P.S. Dodatek z konce března: Marek Cpin obdržel za scénografii k Požitkářům Cenu kritiky za rok 2014!