Mikuláš

První mikulášská nadílka, kterou si vybavím i s barvami a zvuky, je z počátku zimy roku 1968. Vidím rozsvícený pokoj, stojím zády k oknu a vnímám vzrušenou atmosféru. V rámu dveří se pohybuje obrovitý bílý svatý Mikuláš. Je zvláštní, že já, věčný posera, necítím žádný velký strach. Jsem spíš zvědavý! Taky nevidím čerta, ale tuším, že tam někde v chodbě řinčí řetězem. Moje maminka měla rozum, a nedovolila, abych byl vyděšen ke koktání. Což si s vděčností pamatuji, a také dodnes aplikuji na všechny mé děti. Pravděpodobně je u nás nějaká návštěva, protože mám pocit přeplněného bytu. Nebojím se nejspíš také proto, že přítomní dospělí se vesele smějí. Mikuláš pořád něco povídá povědomým hlubokým hlasem. Slyším mámu, jak mě povzbuzuje, abych něco zarecitoval či zazpíval. Byl jsem poslušný chlapec, takže nejspíše nějakou říkanku dám dohromady. Pozoruji neustále se pohybujícího Mikuláše a očima sjíždím po jeho sutaně. Můj pohled se zastaví u bot. Jsou to mně tak dobře známé polobotky mého otce. Myslím, že dnes bychom je řadili mezi mokasíny. Byly to světle hnědé měkké boty, možná semišové. Chvíli mi to šrotuje v dětské hlavě – kde přišel Mikuláš k tátovým botám? Zdvihnu oči a konečně se pořádně zaposlouchám, co to ten svatý muž vlastně říká!

Události roku 1968 nemohly nepoznamenat ani tak malého kluka, tedy mě, předškoláka a od září 1968 prvňáka na žatecké třetí zetdéeš! Pamatuji si ten srpen na Berounce a vojenská letadla nalétávající na přistání na Ruzyň. Celá chatová osada natlačená v hospodě U rozvědčíka u puštěného rádia a naléhavý hlas popisující hořící auta u Rozhlasu. Nikdy nezapomenu, jak jsme se se Zuzkou schovávali u Vtípilů za záclonou v okně nad ulicí Volyňských Čechů, odkud jsme hrdinně cvrnkali třešňové pecky na od pošty sjíždějící tanky T-52 s bílým pruhem. Myslím, že v tu počínající zimu jsme si na krušnohorské chalupě se Zuzkou ještě hráli na starých saních po Němcích. Příští zimu už byla v Kanadě.

Svatý Mikuláš pokračoval ve svém projevu. Ano, byl to spíš projev, než kázání k hodným či zlobivým dětem. Tedy jak se to vezme. Hluboký hlas motal dobré skutky s uhlím pro okupanty, hrozbu pekelníkem prokládal vyjádřením naděje, že program lednového pléna bude nakonec naplněn. Okolostojící se vesele smáli, rok nato už nebylo čemu. Už v tomto věku jsem měl radost, pokud jsem mohl být uprostřed veselé společnosti. Jenže tehdy se v mé hlavě mlelo všechno dohromady. Vždyť v tu chvíli se mi spojily ty světlehnědé boty s  Mikulášovými řečmi!! Ne, žádný Mikuláš si nepůjčil tatínkovu obuv, tím Mikulášem totiž JE můj tatínek! Začal jsem se taky smát. Ale jak se znám, byl to ten smích, kterým se leckdy snažíme leccos zamaskovat. Mikuláš se mi najednou nezdál tak obrovský, hlomoz řetězu z chodby už nezněl tak strašlivě, a já si prožíval jedno z prvních životních prozření.

Až po letech jsem také pochopil, že podivný neklid a hluboký hlas nebyl Mikulášovi dán svatým zaujetím a důstojností. Můj tatínek totiž nejdříve poctivě obešel všechny partaje, protože v té době v těch malých paneláčcích na Ostrově v žateckém Podměstí byly malé děti snad za každým oknem. A protože jsme bydleli v armádním domě, jediní civilové široko daleko, v každém bytě měli páni oficíři solidní zásobu nezbytného chlastu. Táta byl u všech těch marxistů v křížem označeném rouchu a biskupské mitře vítán velice srdečně. A taky byl srdečně odměněn. Takže domů doputoval s vypětím všech sil. Je třeba ovšem konstatovat, že se to už nikdy neopakovalo. Rok nato už nebylo vhodné, aby po našem domě chodil svatý Mikuláš, a už vůbec ne, aby pod jeho maskou byl schován nějaký takový element.Ta zima z devětašedesátého se sakra protáhla.

29.11.2015, Praha