Po sobotním probuzení jsem potřeboval nějak rozdýchat ten pátek třináctého, a protože mi koleno stále nedovolí běhat, vydal jsem se pumpovat endorfiny pěšky na dvanáctikilometrový okruh podél Rokytky k Vltavě, abych se prošel po Rohanském ostrově bez nervozity z blízkosti své kanceláře, a pak se vrátil po holešovickém břehu zpět. Moje putování vedené rázným krokem splnilo svůj účel, protože v potící se hlavě myšlenky utíkaly daleko od nočních záběrů z pařížských ulic.
Udělal jsem si pár fotek. Nejde o umění (ono taky s hátécéčkem těžko dosíci uměleckého zážitku, ale služebnímu koni na zuby nekoukej!), spíš o několik fotoglos, z nichž za pár let budou připomínky časů zasutých.
Na Palmovce jsem narazil na jednu ze slepých uliček samosprávných investic. Zatímco dole v bývalém libeňském židovském ghetu či kolem přístavu před očima opět rostou domy soukromých investorů, tady stojí hrubá stavba nového administrativního centra Nová Palmovka již rok vydaná napospas větru, dešti. Proč? No protože ódées!! Zkrátka, vyměnila se radniční garnitura, a tak je třeba popřít vše, co předchozí radní učinili. Proti té stavbě mám hromadu výhrad - už teď tu stojí jak obří hranatý bobek, tedy spíše BOB, zcela netečný ke svému okolí. Viděl jsem studie, které respektovaly svažitý terén, budovu Dolního libeňského nádraží, a hlavně okolní zástavbu. Holt tu ale stojí tohle, a tak by mě zajímalo, na co asi tak čekají radní vynesení do svých seslí na čtyři roky náhodnou voličskou přízní...
Rohanský ostrov byl až do dvacátých let minulého století opravdovým ostrovem, obdobně jako ostrov Libeňský. Dnes o tom svědčí jen názvy karlínských ulic - U železniční lávky či Pobřežní. Cestou po liduprázdném prostoru bývalého říčního koryta jsem přemýšlel, jak to zde bude vypadat za pět deset let, kdy už tu bude stát aspoň část nové čtvrti. A možná i obnovené rameno Vltavy a suchý polder schopný absorbovat menší vltavské povodně. Tedy pokud to mladej Stropnický nezatrhne třeba kvůli kavylové stepi, která v posledních letech nahradila skládky zeminy vytěžené při stavbě metra:
Takhle by to tu jednou mohlo vypadat - jedna z několik let starých studií (záchytný bod - budova hotelu Olympic vpravo nahoře):
Myslím, že mocné úsilí většinou mimokarlínských aktivistů zachovat tuto plochu jako "rekreační", je stejně mocně mimo mísu. Dnes se jedná o širší centrum metropole, a je nepředstavitelné, že by zde zůstalo golfové hřiště a lidovou tvořivostí vybudované crossové tratě. Na druhou stranu zcela souhlasím především s výhradami urbanistů, že vznikem rohanského bulváru došlo k trestuhodnému znehodnocení zásadního městotvorného prvku - karlínského nábřeží. Karlínští sami si to moc neuvědomují, protože vlastně nikdy neměli šanci se normální cestou k řece dostat, natož se kolem ní pohybovat. Bohužel, betonová hradba sice architektonicky vydařených budov odřízla od města řeku možná na dalších padesát, sto let. Tady pobřežní bulvár již nevznikne (řeka je vpravo, vlevo souvislá nová zástavba a teprve za ní Karlín):
Z blízkého parkoviště autobusů se čas od času snaží němečtí turisté přivítat s Vltavou:
Alternativcům však patří velká poklona za snahu oživit karlínský břeh - tady třeba vzniklo útulné, neprofláklé a za letních večerů extrémně romantické místo Přístav 186 00. Solidní výběr pití, unikátní nábytek vzniklý litím betonu do vykopaných děr, přírodní podium i ohniště. Teď už zazimované, ale na jaře se stavte, stojí to za to (a není to profláklá hipsterská náplavka, to fakt ne!):
Z Karlínského náměstí se držte šipek s logem Přístavu 186 00:
Jinak je tu o víkendu až mrtvolno... Tři restaurace, thajská nudlárna, tři kavárny, dvě drtičky ovoce, bagetérie.... vše zavřeno, není komu prodávat. Ne že bych srovnával, ale takhle pusto bylo v neděli v londýnském City...
Na místě dnešních kancelářských budov stávalo kdysi karlínské nákladní nádraží přecházející do seřaďovacího předpolí Těšnovského nádraží. To bylo stejně jako Masarykovo nádraží neprůjezdné (jeden z důvodů, proč Masaryčka nemá moc šancí v budoucnu v dnešní podobě přežít...). Všechny vzpomínky na živý denní i noční provoz už zmizely v nenávratnu. Jen když podcházíte či podjíždíte slavný Negrelliho viadukt, všimněte si od lokomotiv očazených oblouků - ale rychle! Viadukt se bude opravovat, takže nejspíše zmizí i tato poslední stopa:
Na stejném místě o více než čtyřicet let dříve:
A to je už holešovický břeh! Slavná funkcionalistická budova Elektrických podniků (klub Belmondo jsem už nestihl), svatý Antoníček na náměstí doktora Štrosmajera z kraje města, a nově nastěhovaná Galileo Space Agency (zprava doleva):
Holešovický břeh se může pochlubit zatím nedokončenou pobřežní promenádou. Někde do těchto míst má ústit pěší most z Karlína. Zatím tu v sezoně jezdí přívoz (který se na karlínské straně fakt blbě hledá! - orientačním bodem budiž vinárna Na břehu Rhony):
V holešovickém oblouku jsem se najednou propadl do šedých sedmdesátých:
Holešovické mrakodrapy vedle Lighthouse stát nebudou. Prý by kazily pražské panorama.... No, nevím. Víc mě vadí, a to jsem zavilý tečrista!, zprivatizované břehy řeky. Až se za padesát let bude nějaký budoucí kavárník Kobza snažit oživit nábřeží, v bývalém holešovickém přístavu, ale i naproti v přístavu libeňském, bude mít ušetřenou práci - žádné nábřeží tu totiž nebude...
Z holešovického přístavu už zbyl jen kousek vlečky, za Libeňským mostem v přístavu rostou nové domy, které možná neovlivní pražské panorama, ale přivlastní si řeku:
V dolní Libni s těžko definovatelným pocitem sleduji, jak radikálně se mění město. Kolem přístavu vzniká celá nová čtvrť. Rozpadající se sklady, polorozbořené ohrady a zdevastované pavlačáky nahrazují moderní administrativní budovy. Optimista ve mně jásá, zapšklý staromilec pláče nad mizejícím Hrabalovým světem. Ale ani pověstná hospoda U Horkých, jako poslední připomínka časů minulých, už zdaleka nevypadá jako proletářský pajzl:
A na závěr historka - u libeňských zdymadel jsem potkal pankáče s čoklem. On barevné vlasy pod kapucí, pes klasický podvraťák. Psí hovno miniaturní velikosti se ztrácí v trávníku v místech, kde by si ho nikdo ani nevšiml. Ale pankáč se vrací, vytahuje igeliťák a ten bobek sbírá. Což mě překvapilo tak, že jsem pankáčovi poděkoval. Což zase překvapilo jeho, takže jsme prohodili pár slov a rozcházeli se s fajn pocitem. Možná bych to nezmiňoval, ale když mě se to stalo už podruhé! S těmi "slušnými" lidmi mám z naší nejdražší cyklostezky v Evropě přesně opačné zkušenosti...
Libeň, Karlín, Holešovice, 15.11.2015
P.S. Kluby poezie!!
Žádné komentáře:
Okomentovat