Buržoazie na Zábradlí

Nepravidelná dramaturgie Divadla Na zábradlí mě prostě baví. A to i s výhradou, že mustr tandemu Viceníková – Mikulášek vyjde jednou výborně, podruhé jenom dobře. Ale i to „podruhé“ je pořád zcela výjimečné divadlo. Je příjemné nechat se strhnout hereckým divadlem. Na malém jevišti Zábradlí pozorovat herce ve druhém plánu, jak jsou stále součástí HRY. Užívat si to, že herci si to užívají.

Představení Buržoazie nejspíše vznikalo opět stejnou metodou skládání střípků do tvaru společného a milého všem zúčastněným. Na Zábradlí s touhle partou mám někdy pocit, že i já jsem součástí takové skládačky, že i po mně Viceníková s Mikuláškem chtějí nějakou formu spoluúčasti, ale tohle chtění netrčí z pódia jak Donutilovo pomrkávání sloužící jen jednomu pánovi.

Ovšem – zatímco u korelujících Požitkářů mi běžely myšlenky kolem tématu smrti jak veverka v kruhové kleci a mohl jsem se chytat jednotlivých výstupů, které byly skeletem pro maso ostatního dění, Buržoazie už byla jenom to maso. A to semleté do kaše provokativních či provokujících výstupů. Nejsem úzkoprsý měšťák a vidět bimbající se Vyorálkovo moudí mě nerozhodí, a to i když tento detail ze dvou metrů sledovaly dvě něžné ženy, které mě tentokrát doprovázely! Kdybych musel, přiznám, že větším atakem bylo simulované polykání tekutých i pevných exkrementů, a to především atakem na věkem zjemnělý žaludek.

Buñuelův Nenápadný půvab buržoazie, přiznaná a přiznávaná inspirace po celé představení, měl dobový i ten pověstný společenský přesah. Pamatujete závěrečnou scénu filmu? Ten směšnotragický bezcílný pochod buržoustů? Nepředpokládám, že tandem V+M toužil dosáhnout nějakého „přesahu“. Spíše bych si tipnul, že výsledný tvar představení je dán kroužením kolem nějakého tématu, opakovaným modelováním situací načrtnutých V+M, nakonec fixováním jednotlivých výjevů ilustrujících bezbřehost chování, konání, komunikování, zvracení, souložení, sraní... Čí je to ale exhibice? Jako třeba Kellnera nebo Babiše? Béma či Krndy? Nějaké pražské zlaté mládeže? Všudypřítomná smrt v Požitkářích je jednoznačným matrixem pro chování postav, rámcem, nabízejícím berličky porozumění. Samoúčelné konání postav v Buržoazii je možná nejenom formou, ale i obsahem v souladu se záměrem inscenátorů. Ovšem ta prvoplánovost a doslovnost je najednou až protivná.

Přes vše výše napsané jsem si představení užil. Pro ty, kteří sledují cestu nedávno etablovaného souboru Zábradlí, je tato inscenace možná spíše odbočkou. Což potvrdí či vyvrátí další kus z volné dramaturgicky nepravidelné série představení. Co není třeba potvrzovat, to je neochvějné postavení Divadla Na zábradlí. „Brněnský“ triumvirát a nový herecký soubor hrající až na dřeň, svou i divákovu, už určitě nemusí dokazovat, že tohle divadlo má prostě koule… No, možná kvůli tomu nebylo třeba ukazovat ty Vyorálkovy!!

Praha, 19.11.2015

P.S. Holky, díky, byl to nebývale příjemný večer!