FOTOBLOG - Ke kořenům české státnosti

První výprava na levý břeh Vltavy se snad ani nedá nazvat výpravou na periférii metropole. Celou cestu dlouhou více než 16 kilometrů jsem se totiž pohyboval nad severní hranicí Prahy. Jen při návratu z Únětic zpět do údolí řeky jsem několik kilometrů kráčel po hranici mezi katastry Suchdola a Roztok. Proč tedy takový výpad za severní hranici? Inu, při předchozí cestě mě nadchla po tisíce let osídlená ostrožna Zámka. O řivnáčské kultuře původního hradištního osídlení před více než pěti tisíci léty bude ještě řeč. Na závěr své historické role v šestém až osmém století byl trojúhelníkový prostor sevřený mezi Čimický a Drahanský potok a skalnatý sráz do Vltavy osídlen slovanskými kmeny. Mohutné a snad i nedobytné hradiště, které bylo jedním z hlavních center tehdejšího osídlení pražské kotliny, bylo postupně opuštěno a váha osídlení se přesunula na Levý a Pravý Hradec (více viz předchozí díl Fotoblogu). A tak vedle spojitého "obcházení" Prahy jsem tentokrát byl motivován především přáním podívat se na další místa, kde se rodila česká státnost. Kde jsou kořeny budoucí moci malého a nevýznamného kmene Čechů, který se během jednoho století stal hegemonem v české kotlině.

 

Výprava za severní okraj Prahy začala návratem na Horní libeňské nádraží. Při velké povodni v roce 2002 jsem zjistil, že odtud se nejsnáze a nejrychleji dostanu do centra města. V současné době už nádraží využíváme jen výjimečně. Tentokrát jsem využil přímého a rychlého spojení do Roztok.

 

Tyhle kvetoucí stromy za skleněnou stěnou nádražní haly jsem viděl sázet na jaře 2004 před pražským mistrovstvím světa v hezkém menšinovém sportu - ledním hokeji. Dostal jsem se tehdy na semifinále jen díky vyřazení českého týmu od Spojených států - vlastník vstupenek na očekávané a pro český tým "jisté" semifinále odmítl jít, takže jsem přijal nabídku a viděl na vlastní oči souboj našich, tedy U.S.A., s hledištěm mohutně podporovanými Švédy. Myslím, že jsme tehdy prohráli. Nejsem si jist, pamatuji si jen, že v celé hale jsme byli asi jen čtyři, co fandili Američanům...

 

Pamatujte si, že na roztockém nádraží si můžete v nádražní hale na cestu půjčit knihu!

 

Roztocký zámek vznikl z vodní tvrze vybudované zde ve 13. století. Předloni jsme jej prošli za znuděného synkova nezájmu. Ale v prvním patře stále dokola pouští hezky udělaný dokument o vývoji od tvrze k zámku, a užijí si tu i milovníci všemožných modelů historické stavby. Jinak picoška přes ulici je typický model "pizza jako u nás, ceny jako v Praze". Ale nově otevřená hospoda dole na křižovatce vypadá sympaticky!

 

Cesta v oblouku řeky kolem přívozu, klecanského jezu a zdymadla, kolem připravované hranice pro pálení čarodějnic, a za toho nádherného počasí, byla opravdu příjemná. Sem tam člun či lodička a na druhém břehu impozantní skála stojící v cestě řece pod hradištěm Pravý Hradec. Místo a existence opevněného protějšku významnějšího bráchy na levém břehu, tedy Levého Hradce, bylo potvrzeno nedávno, až na přelomu tisíciletí. Pravý Hradec byl opevněn a osídlen až v devátém století, tedy v době, kdy na významu rychle ztrácelo již zmíněné hradiště Zámka. Dvojice Levý a Pravý Hradec nejspíše tvořila zásadní mocenskou jednotku rodícího se státu ještě před přenesením centra vlády na ostrožnu Pražského hradu. Ve dvojici dohlížela na významnou obchodní stezku kopírující údolí Vltavy a blízký brod. V obou případech se jednalo o mohutná mohahektarová hradiště.

Odbočkou za ohybem řeky jsem začal stoupat na náhorní rovinu rozbrázděnou erozí - v tomto případě Žalovským potokem. Lze celkem se značnou jistotou tvrdit, že rozptýlené osídlení je v tomto úzkém a vlhkém údolí rozsypáno na více méně stejných místech více než 1100 let.

 

Akropole spolu s předhradím Levého Hradce zabíralo na rozsáhlé ostrožně plochu o velikosti téměř sedmi hektarů. Terén byl dokonale využit k vybudování opevnění, takže i mezi akropolí a předhradím bylo využito terénní deprese. Předhradí tak v případě útoku opravdu dokonale akropoli chránilo.

 

Dominantou prostoru bývalého hradiště Levý Hradec je kostel sv. Klimenta. Založil jej kníže Bořivoj po návratu z Velké Moravy od Metoděje dlícím na Svatoplukově dvoře, již s nabytou křesťanskou vírou. S knížetem se vrátil i první kněz na území Čech jménem Kaich. Je tedy zřejmé, že kostel sv. Klimenta je prvním křesťanským svatostánkem na českém území. Ovšem informační tabule tuto skutečnost ještě trochu přikrašlují o malou nepravdu. Na Levém Hradci nejspíše nestojí nejstarší kamenný kostel v Čechách. Tady byl celkem logicky nejdříve vystavěn kostel dřevěný. I základy rotundy svou mohutností a dalšími archeologickými zjištěními (například nálezem základního kamene, což je zvyk let mnohem pozdějších) posunují kamenný kostel až někam do druhé poloviny desátého století. A zase v předstihu anoncuji, že následující, poslední pěší výprava této sezóny, logicky musela směřovat opět daleko za hranice metropole, až na Budeč, kde stojí rotunda, nejspíše opravdu nejstarší kamenná stavba v Čechách.

 

Přemyslovskými knížaty vybudované hradiště (zde pohled na model hradiště od východu - vlevo zářez Žalovského potoka, vpravo sráz do údolí Vltavy) využilo typické polohy na ostrožně. Okolí Vltavy takových míst nabízelo řadu. Na modelu je v pozadí vidět kopec Řivnáč, kde v pozdní době kamenné stálo další hradiště - dle vykopávek na tomto území byla pojmenována celá jedna kultura - řivnáčská. Jednalo se o kulturu malých vrcholových i rovinných hradišť především západně od Prahy. V době prvních Slovanů na našem území už byl nejspíše v terénu nerozpoznatelná - její stáří je téměř tři tisíce let př.K., doba trvání téměř dvě stě let. Úctyhodné období, leč mezi řivnáčskou kulturou a prvními Slovany je časový rozestup o více než dva tisíce let větší, než mezi Bořivojem a námi. Levý Hradec záhy přestal hrát úlohu politického centra, již na přelomu devátého a desátého století se centrum kmene přesouvá na pražskou ostrožnu. Leč po celé desáté století, a nejspíše i podstatnou část století jedenáctého, byl Levý Hradec jedním z nejdůležitějších opěrných bodů kmenového území Čechů. Snad sehrál jistou úlohu i ve válce s kmenem Lučanů - z pohledu Čechů pohanskými divochy ze západu české kotliny. Dějiny prý píší vítězové, podle mého laického názoru pohanští Lučané, prostí zemědělci z polabských a rovin a úrodného údolí Ohře, neměli šanci proti cílevědomému a pragmatickému tlaku Přemyslovců.

 Starší pohled na Levý Hradec, tentokrát od západu - v popředí Řivnáč, za osadou Žalov je vidět plocha hradištního předhradí, za ní je zřetelný sráz, na němž stál val chránící akropoli. V každém případě byl Levý Hradec natolik významný v systému přemyslovského osídlení a opevnění, že zde byl ještě v roce 982 zvolen druhým českým biskupem Slavníkovec Vojtěch. Jediný, který unikl vyvraždění svého rodu na Libici. Celý Vojtěchův život by vydal na seriálovou ságu nějakých bojů o trůny. Znechucený poměry v Čechách a více než vlažným přístupem Čechů k víře (což se potáhne až dodnes, nepočítáme-li upalování mnichů a vypalování knihoven za husitského řádění za projev víry) opustil Čechy podvakráte, naposledy v roce 994, rok před krvavou libickou lázní. To se ví, že nepřítomnost biskupa na svém stolci nebyla zrovna dobrým signálem ostatnímu křesťanskému světu, ale na signály jsme v naší kotlince holt kadeti, to zase jo! A pak také na pozdní lítost - takže sv. Vojtěch se po své pruské mučednické smrti po mnoha letech vrací do vlasti (a to kdoví jestli, Poláci dodnes tvrdí, že si kníže Břetislav z Hnězdna odvezl omylem jiné ostatky, aby si pak v roce 1924 nechali ukrást údajnou Vojtěchovu lebku...). Stává se druhým patronem české země vedle sv. Václava. V Polsku a Maďarsku, kde nejspíše křtil prvního uherského krále Štěpána, je ovšem na místě prvním!

 

Takhle nějak vypadal sypaný val opevněného hradiště. Aby se hlína nesesedala, byla nasypána do konstrukce z kmenů, čelní strana valu byla obložena nasucho skládanými kameny, tzv. plentou. Měl jsem počátkem devadesátých let to štěstí, že jsem mohl den po dni sledovat odkrývání původního příkopu oddělujícího žateckou akropoli od předhradí. Archelogové mi ukazovali černé stopy po dřevěném rastru i svalenou plentu do původního příkopu. Jako by ty opukové kameny byly navezeny minulý měsíc...

 

 



Z Levého Hradce jsem se přes bývalou samostatnou obec Žalov, dnes začleněnou do Roztok, vydal ulicí Na vrších na nejvyšší bod svého putování, abych odtud sestoupil do obce Únětice. V těchto místech jsem se dostával až do extatické eufórie, cesta ubíhala, tělo plné sil a i do kopce se mi chtělo běžet. Pár kroků po sejmutí této fotografie jsem zjistil, že časté vytahování mapy z kapsy kalhot způsobilo zmizení všech mých karet. Nemyslím tím filky, ale oupenkárt, entrykárt, pejmentskárt... Byla to ta rána, která nám čas od času připomene, že naše radost není prostě dost trvale vyfutrovaná... Rozběhl jsme se zpátky do Žalova. A protože jsem hodný a poctivý, na křižovatce na mne jedna z karet blýskla odleskem slunce. Ležely tam pospolu všechny... Mohl jsem si s Jungem radostně říci, že náhoda je slovo pro ty, kteří ničemu nerozumí!

 

Svižným krokem jsem sešel do Únětic, které jsou poslední dobou známy spíše svým úspěšným pivovarem, který bude tématem mých příštích zápisků, než dříve světoznámou únětickou kulturou. Únětice jsem proběhl, už jsem neměl čas hledat po pěti letech činnosti zaslouženě proslavený pivovar, protože tentokrát jsem věděl, že budu očekáván v Roztokách zbytkem smečky. Zastavit jsme se musel u Dolního rybníka pod Holým vrchem. Ano, to je ten zarostlý kopec nad rybníkem, před miliony let břeh mohutné řeky, budoucí Vltavy. Buližníkové suky tu vystupují po celé délce celkem frekventovaného Tichého údolí vedoucího podél Únětického potoka až dolů do Roztok. Je to i pro chabého příznivce geologie mého ražení radostná procházka!

 

A takto vypadal Holý vrch v polovině 19. století, kdy si jej vybral krajinář Kosárek jako hlavní motiv pozadí svého obrazu Selská svatba.

 



 

Na těchto dvou fotografiích je krásně vidět, jaké titánské horotvorné procesy na tomto území probíhaly. Přeměněné břidlice, jež se usazovaly před mnoha set miliony lety na dně moře, zde nekompromisně pronikají vyvřelé porfyry. Na prvním snímku je to světle hnědý pruh pod vrcholem skály, na druhé fotografii směřuje porfyrická žíla prostředkem masivu.

 

 

Posledních pět kilometrů s mírným klesáním k břehům Vltavy jsem letěl jak nataženej na péro. Ne proto, že jsem věděl, že mi z našeho Horního libeňského nádraží přijedou naproti moji lidi. Ale bylo 30. dubna, a ta jarní energie pronikala jak prána do mého těla. Blbý je, že takových dní je v roce ... v životě... jen spočitatelně.

 



 

 Praha, Levý Hradec, Únětice, Roztoky 30.4.2016