FOTOBLOG - Naposledy severní cestou

    Nejspíše na delší čas naposledy jsem vyrazil na severní okraj Prahy. Hraniční oblasti metropole na východě  jsou opravdovou periférií. Včetně podivného mísení všemožné zástavby se zdivočelou, spíše než divokou, přírodou. Sever města je úplně jiný - buližníkové suky, staré háje a zvrásněný okraj České tabule nad hlubokým údolím  ikonické Vltavy. Z výšin na tomto okraji Prahy jsou za vhodných podmínek vidět nejenom Říp, Házmburk a další oblíky čedičového Středohoří, které se vlní jak kopce na Zrzavého obrazech. Také hradba modravých Krušných hor, stolový Děčínský Sněžník, samozřejmě Ještěd... Ale i komíny severočeských elektráren a lány Babišovy řepky táhnoucí se donekonečna.

    Oblíbil jsem si táhlé návrší prastarého starohorního silicitu tvořící útes s názvem Ládví. Tato hornina s nádherným českým jménem buližník vznikala na našem území v nepředstavitelně vzdálené minulosti před více než 600 miliony let, v době, kdy se jednobuněčné organismy pokoušely vytvořit vyšší formy života  (o tajemném Ládví s jeho mořskými jeskyněmi vzniklými za útoků druhohorního moře jsem psal v jednom z přechozích fotoblogů). V posledních týdnech jsem Ládví prošel třikrát. I tentokrát jsem využil toho, že mě autobus vysadil v Kobylisích, před stejnojmenným nákupním centrem a stanicí metra. Za drobných sněhových přeháněk jsem rychle prošel Ďáblickým sídlištěm (které leží částečně na katastru Kobylis a částečně na katastru Střížkova, Ďáblice jsou odtud dost daleko), abych přes západní část Ďáblického háje pokrývajícího většinu Ládví došel do háje Čimického, který mne, stejně jako před časem ten Ďáblický, hodně překvapil. Vzrostlé krásné buky, habry, klid, dvakrát mě jen vylekal rekreační běžec neslyšně klusající na lesní stezce. Za Čimickým hájem jsem uhnul ostře doprava a podél zdi bohnické léčebny se vydal do starých Čimic.

Ne každá modernizace, v tomto případě spojená s výstavbou vestibulu metra, se prostě povede. Lacině působící stavba si na druhou stranu nehraje na Niemayera, jako třeba stanice Střížkov.

V tomto případě bych se ale dokonce přiklonil k doplnění nákupního centra ve stylu původní sídlištní architektury - jednoduchý funkcionalismus, ostře pálený keramický obklad tvořící příjemnou strukturu velkých nepřerušovaných ploch, stylizované písmo. Kam na to s plechem, umělohmotnými obklady, samoúčelnými stříškami a krytými chodníky, které nikdo nepoužívá...



Čimický háj.



Ve všech periférních vesnicích spolknutým metropolí lze snadno dohledat původní prostor návsi. Ovšemto se netýká starých Čimic. Ještě jsem neviděl, aby přirozené centrum bylo tak zpustošeno. Na obrázku je kaplička se zvonicí a sochou sv. Jana. Jak je vidět, před totálním rozebráním ji chrání bytelné mříže a pečlivě vybudovaný pevný plot. To, co je vidět vzadu, je pokus, krajně nepovedený, nějakého Muže na radnici vybudovat nové, honosné centrum. Tak tu teď stojí odporné nákupní středisko s parkovištěm. Tak hnusné, že jsem jej odmítl vyfotit. I to soreální sousoší vedle parkoviště má pozurážené ruce. Děs a běs.

Také čimický rybník dostal místo selských dvorců nové sousedy.

Všechny obce na hraně tabule nad Vltavou stojí na počátcích roklí a terénních zářezů tak, aby stavby nezabíraly úrodnou půdu. Pečlivě využívány byly i svahy a prudké srázy roklí. Severní svahy pro pastvu, jižní pro sady. Dnešní stav je smutný, náletová zeleň dávno převažuje. Pravdou je, že i pod Čimicemi jsem narazil na kousek obnoveného sadu. Na této fotce je ale vidět prastarý třešňový sad - takhle obrovské třešňové stromy jsem ještě neviděl.

I zde, v údolí Čimického potoka, narazíme na buližníky. Miliony let překryté štěrkovými nánosy starobylé Vltavy, posléze odkryté vodní erozí. Vše tato tvrdá hornina přežila.

Údolí Čimického potoka tvoří takové ploché necky. Původně ostrá rokle byla nejspíše znovu zanášena nánosy půdy splavované po tisíce let. Jak je vidět na fotografii, Čimický potok již fakticky neexistuje. Při výstavbě okolních sídlišť byly všechny místní vodoteče svedeny do kanalizace, popřípadě jejich prameniště zmizela. Již obnoven, aspoň v podobě čůrku, byl potok Bohnický. Snad se podaří vrátit i potok Čimický.

Pod Kozoprtským rybníčkem jsem musel opustit údolí Čimického potoka. Zaprvé jsem tušil, správně, že podél potoka až k řece nedojdu. Hlavně jsem ale chtěl navštívit zajímavou trojúhelníkovou ostrožnu, kde po staletí stávalo hradiště Zámka. Na fotografii je tato ostrožna hezky vidět. Údolí vlevo tvoří Drahaňský potok, Čimický potok vytvořil údolí vpravo. Terénní uspořádání umožňovalo efektivní obranu ostrožny. Přístup přes úzké hrdlo, dostatečný prostor a fakticky neprostupné srázy činí z tohoto místa přírodní pevnost. Osídlení je zde doloženo samozřejmě mnohem starší, než až slovanské. Ale při osidlování pražské kotliny sehrálo hradiště Zámka údajně významnou úlohu. Ještě před přesunutím váhy osídlení výše proti proudu, k brodům pod Pražským hradem, význam hradiště převzalo mohutné hradiště na nedalekém Levém Hradci (a také protější Pravý Hradec).

Přístup na hradiště Zámka v nejužším místě ostrožny. Chtělo by se věřit, že vlevo jsou zřejmé zbytky původních valů. Hned pod nimi začíná sráz Čimického potoka, vpravo je sestup do údolí Drahaňského potoka.

Prudký sráz do Drahaňského údolí.



Drahaňské údolí se stejnojmenným potokem.

Při výstupu z údolí narazíme na břehu Vltavy na investici do naší budoucnosti. Tak do mé nejspíše ne. Mne tak leda vytočí ty tuny asfaltu, co se ve jménu zeleného pokroku a cykloprůmyslu objevují tam, kde doposud stačily obyčejné lesní a polní cesty.

Západní stěna hradiště Zámka přímo nad břehem Vltavy. Tudy by nájezdník do hradiště pronikl těžko.

Ústí Čimického údolí je neprostupné kvůli bývalé kapslovně - zde, daleko od obytné zástavby by byly důsledky případného výbuchu mnohem menší.

Odpoledne se udělalo krásně. Vltavské Podhoří.

U Sluníčků bylo dobře. Hezky jsme si zanadávali na komunisty a Babiše. Tahle hospoda na podzim končí. Starý pán řekl, že si s těmi internety nebude nic začínat. A šel nalít dvě slivovice. Taky říkal, že kam nechodí slunce, chodí doktor. A kam chodí Sluníčko, chodí porodní bába...

Tudy žádná značená cesta nevede. Ještě před Trojou jsem odbočil do svahu a vystoupal divočinou Černé rokle. Nikdo by neuvěřil, že se pohybuje v milionové metropoli. Divočina, vodopády, skály.

Při výstupu z Černé rokle skončila idyla rychlém řezem - pohledem na první paneláky bohnického sídliště. Jednoho z těch ošklivějších. Ale jel mi odtud autobus. Příště už žádná sídliště. Vyrazím za hranice města na místa, kde se už utvářela česká státnost. Levý Hradec! Zde byl zvolen Vojtěch českým biskupem! Zůstalo tu něco z té magické atmosféry?

Praha, 23.4.2016