FOTOBLOG - Periférií Prahy napříč geologickými epochami

Suchdolské Výhledy ke svému jménu přišly zcela oprávněně. Jakmile se vymotáte z uliček rodinných domků, otevřou se z náhorní planiny výhledy na opačné okraje metropole. Z mlžného zářijového oparu vystupuje kobyliská vodárenská věž, malešická spalovna, samozřejmě žižkovský Bajkonur, ale i telekomunikační věž České pošty či mrakodrapy Casablanca a Crystal na Želivárně. Přes zajímavý pohled na nejblíže stojící dejvický kostel sv. Matěje oči sklouznou na hradbu Jižního města a Pankrác. Z nadhledu pozorujete typickou siluetu chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha, aby horizont uzavřela vodárenská věž na Dívčích hradech. Taky jehlan střechy letohrádku Hvězda, připomínající vzdálenou pyramidu, byl zřetelně vidět. Vůbec se mi nechtělo věřit, že téhož dne k němu ještě dojdu, a to stále nebudu zdaleka na konci cesty.

Zahajovací putování pražskou periférií otevřelo svou druhou sezonu. Poprvé se mi podařilo navázat přesně tam, kde jsem při poslední cestě skončil, tedy na zmíněných Výhledech. Naplánoval jsem si osmnáctikilometrovou pouť západním okrajem metropole. Cílem cesty bylo splnit několik zanedbaných úkolů – sestoupit ze dna druhohorního moře až mezi buližníky Starohor, konečně se po dvaceti letech zastavit u mohyly na Bílé hoře, a pak splnit úkol nejčerstvější, projet nové stanice metra na zelená lajně „A“.

Kampus Zemědělské univerzity jsem obešel z druhé strany. Odtud nešlo zahlédnout budovu „mé“ provozně ekonomické fakulty, na níž jsem už před lety byl nejstarším studentem, a to celé čtyři semestry. Hanba mě dnes fackuje, protože Klára to s dvěma dětma dotáhla až k magisterskému titulu. Ty dva semestry k bakaláři jsem mohl vydržet i já.

Z univerzitní dendrologické zahrady se ozývalo kokrhání kohoutů a ržání koní. Úplná venkovská idyla:

Kampus se rozšiřuje – nová stavba Mezifakultního centra environmentálních studií…:

V této části Prahy mne zaujalo několik velice vydařených novostaveb. Jedna stojí v Lysolajích na neskutečné parcele:

Počátek Lysolajského údolí, které se zařezává do druhohorních usazenin rozsáhlých rovin severně od Prahy, tvoří přírodní rezervace Housle. Ze silnice jsem odbočil příliš brzy, takže zajímavou geologickou lokalitu jsem obešel tímto úvozem, jenž vytvořily miliony kroků předchozích generací:

Rezervace Housle je tvořena erozním zářezem v usazeninách druhohorního moře. Mocné vrstvy pískovce české křídové pánve vytvářejí úzkou rokli. Odtud už budu toho dne jen „scházet“ svou cestou do pravěku do hlubších a hlubších geologických dob – tady jsem zatím jen několik desítek milionů let hluboko. Ale za chvíli už budu ponořen v Divoké Šárce miliardu let zpátky v dobách rodících se kontinentů. Vynořím se až u přibližně stejně starých bělohorských opuk. Rokle Housle:

Do této roviny vytvořené před desítkami let usazeninami svrchnokřídového moře se zařezává nejen lysolajská rokle, ale také Zákolanský potok, potok Únětický a samozřejmě také Šárecký potok, který je vítězem v dosažení nejstarších geologických dob. Nad rovinou táhnoucí se k Turskému poli (pravidelný čtenář jistě pochytil narážku na předchozí putování přes starodávnou Budeč!) se lehce vznáší nejenom dopravní duraloví obři, ale také letecké modely kroužící spolu s poštolkami nad sklizenými poli. V těchto místech měl už roky svištět severozápadní expresní okruh:

Ve stráních nad Horní Šárkou se po staletí hospodařilo v zemědělských usedlostech a statcích známých jmen – Truhlářka, Jenerálka, Šedivka, Jehněčí dvůr… Nad Gabrielkou jsem ostře otočil na západ a vydal se po cestě, jejíž povrch stále svědčil o druhohorním původu. Tu bílou barvu si zapamatujme:

Neplánovanou zacházkou přes les Hlásek jsem dorazil do Nebušic, abych konečně začal scházet nekonečným sestupem na dno šáreckého údolí a vnořil se tak do nejstarších geologických dob. Už první skály na dně Šáreckého potoka mi připomněly, že se pohybuji v přátelském a známém prostředí buližníků a proterozoických břidlic, které tak dobře znám ze svého Křivoklátska. Úplně jsem viděl, jak se neprostupným porostem a kmeny staletých dubů a buků prodírá Ctirad, aby se mu oddala krásná Šárka. No, pak to trochu zkazilo to ubití Vlastinými divoženkami…

Po ataku volebních aktivistů přelétavého profesora Bělohradského jsem si myslel, že mne už nemůže potkat nic horšího. A hele ji, krajtu macatou přes chodník se plazící!!

Skaliska svou mohutností atakují skálu skal – Čertovku naproti křímovskému přívozu. Mezi větvovím krásných stromů se objevovala postupně. I když jsem Dívčím skokem kdysi procházel už s K., opět jsem byl překvapen a nadšen majestátem a působivostí této soutěsky stamiliony let hloubené v prastarých horninách vzniklých v nejstarších geologických dobách prvohor či starohor:

Vodní nádrž Džbán je v místech, kde se před miliony let nejspíše rozlévalo přírodní jezero nadržené za ještě neporušeným Dívčím skokem:

Nedaleko libockého kostela sv. Fabiána a Šebestiána jsem vstoupil do obory Hvězda. Již několik let lze projít kolem obnoveného rybníka, který měl snad původně sloužit jako záložní zásobárna vody pro Pražský hrad. Ovšem za zdí obory stával ruzyňský mlýn a jeho majitel „kradl“ většinu vody potůčku vtékajícího do Litovického potoka, takže rybníček postupně zanikl. Mokřady pod letohrádkem sbírají vodu pro přítok do rybníka. Potůček se objevuje jako bílá stuha vyplněná světlým pěnovcem. I ten spolu s bílými opukami (opět jsme vystoupali do druhohorních vrstev pískovcových a opukových usazenin) z dříve nezalesněných svahů dal jméno hoře, tak nechvalně zapsané do českých dějin:

Před mnoha staletími odlesněné svahy hory svítily do daleka bílými opukovými skalami. Poslední připomínkou je zachovalý kousek lomu nad pramenem Světlička, z nějž byl a znovu je napájen nedaleký rybník:

 

Bitva na Bílé hoře byla z evropského pohledu následujících třiceti let vlastně nepříliš podstatnou šarvátkou. Stavovské vojsko se zakopalo v prostoru mezi oborou Hvězda a plání mezi Motolem a Řepy. Císařští přitáhli od Rakovníka (fakticky se jednalo o armády dvě – císaře Ferdinanda a Bavorské katolické ligy). Vzhledem k vzájemným vazbám mezi pány a veliteli na obou stranách – vazby příbuzenské v to počítaje, měla bitva od počátku zvláštní průběh. Proti sobě tu stálo na padesát tisíc žoldnéřů, přičemž ti stavovští nebyli z nejlépe placených. A tak již v prvních minutách bitvy se celé oddíly daly na ústup k Pražskému hradu, kde se zrovna přiblblý několikadenní král cpal zvěřinou.

Již po několika desítkách minut bylo vlastně po všem. A z bitvy se stal, jako již mnohokrát před tím, i mnohokrát potom, krutý masakr. Část stavovských byla pobita u zdi obory, přestože na několika místech byla hradba před bitvou záměrně pobořena. Ovšem jinde se stala nepropustnou pastí. Stovky vojáků se snažilo ukrýt v oboře a v letohrádku Hvězda. Zde byli dostiženi císařskými a dobíjeni a pobíjeni po stovkách. Mrtvých bylo tolik, že většina ostatků byla prý pohřbena až na jaře následujícího roku. Ostatky padlých byly nalézány ještě léta po bitvě a před uložením do hrobů ukládány do nové kaple na místě budoucího kostela Panny Marie Vítězné.

Krásná je legenda o moravských plucích bojujících do posledního muže u zdi obory Hvězda. Romantické vyobrazení a přibližně stejné místo dnes:

 

Šlikovy moravské pluky byly moravské jen z té příčiny, že byly poskládány za peníze moravských stavů. Tvořeny byly především saskými žoldnéři. Je možné, že Šlikovy pluky byly obětovány, aby zdržely postup císařských na pravém křídle stavovského vojska. Hrabě Jindřich Šlik byl totiž zajat na úplně jiném místě. Je velice pravděpodobné, že nezvykle vysoké ztráty těchto pluků byly císařskými záměrně nadnesené, proto pověsti o boji do posledního muže, ne zrovna opodstatněné. Měly nejspíše zvýraznit zásluhy a statečnost zde bojujících bavorských kohort. Podle mého laického názoru sehrály, či mohly sehrát v případě vysokých ztrát moravských pluků svou roli tři faktory. Zaprvé je možné, že ústup k hradební zdi obory Hvězda nebyl dobrým nápadem – najednou nebylo už kam ustupovat. Druhým faktorem mohly být zprávy z nitra obory, kde tou dobou už docházelo k masakru poražených.  Nejpravděpodobnější se mi ovšem zdá, že saští žoldnéři byli opravdovými dělníky války. Profesionálové, kteří prošli mnoha bitvami, kteří velice dobře věděli, do čeho jdou, jaké riziko podstupují. A tak se jako profesionálové také zachovali.

Obora Hvězda dnes, v místech, která ničím nepřipomínají zbytečný masakr:

Bitevní pole:

Nejspíše jsem přecitlivělým a emočně rozkolísaným jedincem. Ale v těchto místech jsem se opravdu necítil dobře:

Již v roce 1622 započala při poutní cestě do Hájku u Červeného újezdu výstavba památeční kaple. Pražští katolíci se zde scházeli, aby poděkovali za výsledek bitvy. Postupně na Bílé hoře vyrostl kostel zasvěcený Panně Marii Vítězné. Zde a v kostele Nejsvětější Trojice v Karmelitské ulici, jenž byl po Bílé hoře přesvěcen karmelitány také na kostel Panny Marie Vítězné, je uložena kopie původního tzv. strakonického obrazu, jemuž je vítěznou stranou přisuzována zázračná pomoc ve vítězné bitvě.

V závěru své cesty jsem za břevnovským hřbetem vystoupal na podivnou horu. Na náhorní plošině jsem pochopil, že se nacházím na konci svého putování do pravěku – na vrcholu holocénu, jenž je ohraničen vzestupem moderních lidských civilizací. Stál jsem na obrovském Řípu, či spíše Sněžce nasypané lidským úsilím. Fascinovaně jsem přecházel přes kilometr dlouhou a přes dvě stě metrů širokou horu tvořenou navážkou a stavebním odpadem. Lidmi vytvořený geomorfologický útvar se vypíná nad okolní terén do výšky třiceti až čtyřiceti metrů. Klidně by se tu mohla odehrát nějaká menší bitva.

Ale to už jsem byl nadohled nové konečné stanice zelené linky metra před motolskou nemocnicí. A tak se rozutíkané myšlenky soustředily je na jedno - rychle domů!

Praha, 25.9.2016