Poslední a nejdelší, dvacetikilometrová, pěší výprava sezóny po pražských perifériích proběhla za krásného květnového počasí. Takhle daleko za hranice Prahy se napříště už nevydám. Ne, že bych nechtěl, ale přece jen jsem se putováním po nejstarších hradištích hodně vymknul původnímu záměru. Tedy prochodit a dokonale se seznámit s periférií metropole. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že severní sousedství pražské kotliny je natolik spjaté se sídelním hradem českých knížat a posléze králů, že těch pár výprav za okraj Velké Prahy do původního záměru dobře zapadlo.
Po návštěvě hradišť Zámka či Levý Hradec (viz předchozí díly fotoblogu) logicky vyplynulo, že při posouvání se proti směru hodinových ručiček kolem Prahy nemohu vynechat Budeč, a tedy ani rokle a údolí na severozápadě Prahy, kde se vlastně v šarvátkách a krvavých střetech utvářela česká státnost. Ano, my starší, co jsme ještě v dětství napjatě sledovali v televizi Trnkovy Staré pověsti české, máme do paměti vryt dějinný výklad vítězů: na Luckém poli se mírní a mírumilovní Čechové vedení zbabělým Neklanem nekompromisně vypořádali s hrdlořezy a divochy z kmene Lučanů. Kdeže bych měl důkazy, kdo byl či nebyl hrdlořezem v těch dobách. Jen když tak o tom přemýšlím, napadají mne jisté argumenty. Například srovnávám území obou kmenů. Lučané obývali rozsáhlé území severně od Plzně možná až někam k dnešnímu Děčínu s centrální úrodnou Lúkou v Dolnoohárecké pánvi. Čechové se zabydlili v divokých údolích vltavských, v neprůchodných a nebezpečných hvozdech kolem Rio Botíčo, uprostřed lužních pralesů na rovinách dnešních Dívčích hradů. Zatímco Lučané byli rozptýleni po bohatém území na vypálených a vyklučených plochách bohatě rodících obilí, Češi se museli sakra ohánět, aby je z toho jejich plácku nevystrčil soused z protějšího kopce. Nejspíše tehdy uprostřed Čech platilo ověřené heslo ze starého Divokého západu - střílej první a až pak se ptej na jméno. Jen místo štěkání koltů zněl svistot šípů a letících kopí. Na Lúce ovšem bylo místa dost pro všechny, proč by se měli pobíjet, když mouky bylo dost a v nekonečných lužních lesích plných zvěře bylo těžko narazit na lidskou bytost. Je tedy moc troufalé předpokládat, že Čechům se jejich temná vlhká údolí a rokle plná obrovských kanců a divokých vlků začala zajídat, a tak se možná poprvé v našich končinách objevilo heslo o právu na životní prostor...?
Je také otázka, koho si za spojence v české kotlině vybral čím dál mocnější Jindřich Ptáčník - křest přijímající Čechy nebo pohanské Lučany? Vše je samozřejmě složitější, stačí si připomenout nějaké ty rozmíšky mezi bráchy Václavem a Boleslavem, ale přesto si myslím, že mírumilovní pojídači obilné kaše neměli proti chlupatým Čechům šanci.
Přesto se narychlo sebraná armáda usedlých sedláků z Lúky pokusila zastavit divoké lovce a rváče z vltavských břehů. Je zřejmé, že sedláci mohou vyhrát, jen když seženou aspoň sedmičku statečných. A to se očividně Lučanům nepodařilo. A tak již na přelomu devátého a desátého století po Kristu byla vypálena a smazána horská lúcká hradiště jako Rubín nebo (možná) Vlastislav, a na rozsáhlém území Luckého knížectví, jež nahradila provincie Zacensis, vyrostla řada pro Přemyslovce typických ostrožných hradišť. Z nich do konce 10. století přežila hradiště v Bílině, Litoměřicích a samozřejmě po Praze druhém nejvýznamnějším městě českého knížectví, v Žatci, který se na několik století stal sídelním městem mladšího bratra českého knížete.
Cesta na Budeč a Okoř tak uzavřela má putování za stopami nejstarších českých dějin. A to se již dostávám k stručné fotodokumentaci.
I tentokrát cesta začala na nádraží. Využil jsem cyklovlak, jenž z Masaryčky jezdí po staré trati až do Slaného. Vřele doporučuji na výlet s dětmi - jeden vagon je vybaven jako dětská herna včetně klouzačky a bazénu s kuličkami. Místo odkládacích ploch jsou herní stolky, místo průvodčích se vlakem pohybují hostesky s nabídkou nejen stolních her. Příjemný nápad Českých drah.
V těchto místech bude za pár let stát nová čtvrť dle projektu Zahy Hadid. Je možná dobře, že se tato dáma nedožila těch dohadů, které se kolem realizace vyrojily a ještě vyrojí. Taky nerozumím, proč provozovatel nádraží Florenc tak sveřepě trvá na těch pár metrech pozemků - vždyť by i jemu nová zástavba prospěla. No jo, no... ono je vůbec zvláštní, že zatímco se na vozovky malují cyklopruhy i v těch nejnesmyslnějších místech (jako na Štefánikově mostě odnikud nikam!), nikomu nevadí ty desítky autobusů projíždějících centrem Prahy.
Trochu jiný pohled na nový Hipsterlín z nadhledu Negrelliho viaduktu. Tady začíná Asie...
Z cyklovláčku jsem vystoupil v Zákolanech, rodišti ušatého zločince Antonína Zápotockého. Z jeho sochy je už smyta barva symbolizující zakrvavené ruce. Snažím se nepatřit k obrazoborcům, ale pokaždé tady mám stažený žaludek vztekem.
Výstup na Budeč nevyžaduje žádný zásadní sportovní výkon. Tento krátký úvoz možná vznikl prokopáním valu mezi předhradím a akropolí přemyslovského hradiště. Při stavbě hradiště bylo nejspíše Bořivojem I. využito zbytků několik set let starých kamenných valů předchozího pravěkého hradiště, které zde stálo v době bronzové a je přisuzováno lidu knovízské kultury.
Levý Hradec se s Budčí tak trochu přetahuje o prvenství ohledně prvního křesťanského svatostánku na území Čech. S největší pravděpodobností stál první křesťanský kostel opravdu na Levém Hradci, kam se od moravského knížete Spytihněva vrátil pokřtěný český kníže Bořivoj I. s manželkou a svou družinou. To byli fakticky první křesťané v Čechách. Bořivoj na Levém Hradci vystavěl kostel zasvěcený sv. Klimentovi, tehdy populárnímu světci (jednomu z prvních papežů). Je ovšem třeba konstatovat, že nejspíše se jednalo o dřevěnou stavbu přestavěnou do kamenné podoby až o mnoho let později. A tak na Budči nestojí nejstarší kostel v Čechách, ale možná ještě významnější stavba - první kamenná rotunda v Čechách.
Nejspíše nejstarší zachovaná kamenná stavba v Čechách.
Pozornému návštěvníkovi Budče nemůže ujít tento pohled přes bránu místního hřbitova. Ano, tudy se k márnici blížil Karel Roden v roli Umrlce ve zfilmované Svatební košili.
Při sestupu do údolí Zákolanského potoka, který spolu s Týneckým potokem vytváří pro přemyslovská hradiště typickou ostrožnu, jsem narazil na odkryv křehké břidlice. Kámen lámající se v prstech. Proto i nevelké potoky vytvořily v ploché krajině napínavá údolí a strže.
Na Okoř je cesta, jako žádná ze sta. Tudy prošla jistě celá armáda opravdových čundráků a trampů.
Krásně zrekonstruovaný viadukt zákolanského pacifiku.
V údolí Zákolanského potoka cestou na Okoř narazíte na řadu mlýnů. Dnes vesměs krásně zrekonstruovaných.
Ještě jeden pohled.
Místní obdivuhodná aktivita. Potok je regulován zcela přírodními nástroji - hlavní slovo mají vrbové pruty. Ať při zpevnění břehů, na zábradlí mostku či v podobně budoucích stromů zpevňujících břehy.
Hradu Okoř tentokrát moje pozornost nepatřila. Tak jen jeden pohled na hrad a byvší sídlo mistra Hapky.
Mezi Okoří a Statenicemi jsem musel překonat nekonečnou a nudnou rovinu. Cestou mne naposledy doprovázela přistávající letadla. Od první cesty na sever Prahy, tedy všechny cesty od Kobylis a Ládví dál, byla mým stálým doprovodem. Jo, a taky jsem si opálil pravou tvář a pravou ruku.
Při minulém putování jsem prošel Úněticemi, ale pivovaru jsem nedohlédl. Tato cesta mi vše vynahradila. Cestou od Černého vola podél Únětického potoka jsem pivovar minout nemohl. Ale hlavně - narazil jsem na něj v den, kdy se zde slavilo páté výročí první várky!! Tolik štěstí najednou!
Byla mi nabízena výroční desítka. Ochutnal jsem, ochutnal, ale ležák je ležák! Byl velkolepý! Moc mě potěšilo, že akce byla velice slušně organizovaná. Pivo se čepovalo bez front, pivovarský dvůr byl vyskládán stoly a lavicemi. Toho využila většina návštěvníků, takže i když jsem se obával, co po těch šestnácti, osmnácti kilometrech se mnou ležák udělá, neodolal jsem a využil místa ve stinné pivovarské restauraci. K pivu jsem si dal výborný stejk a na Únětice prostě nedám dopustit!!
Vzhledem k proměnlivému počasí jsem se tentokrát vláčel s batůžkem. Jaká šťastná náhoda - mohl jsem tak zakoupit pivo "přes ulici"!! Vzal jsem si samozřejmě ležák, ale sympatický výčepní mě přemlouval na tu výroční desítku. Nechtěl jsem mu kazit radost, takže jsem vzal piva obě, čímž jsem udělal radost především sobě! Byla výborná!
Z Únětic jsem pokračoval kousek po cestě, kterou jsem už jednou prošel. Jen pod Holým vrchem jsem nepokračoval Tichým údolím do Roztok, ale zabočil na prastarou cestu, kterou vyšlapalo mnoho generací sedláků a domkářů ze Suchdola v dobách, kdy tato vesnička byla od Prahy daleko, a tak se chodilo do únětického kostela na mši v neděli, a ve všední den do školy. Teď mě napadá, že těch přistávajících letadel se ještě nezbavím! První cesta letošní chodecké sezony by mohla vést do Lysolajského údolí a Divoké Šárky. Nejspíš se tedy na suchdolské Výhledy ještě vrátím.
Budeč, Okoř, Únětice 14.5.2016
Žádné komentáře:
Okomentovat