Běhounkovu Akci L jsem četl už někdy
v páté třídě, a pak už to šlo - přelouskal jsem snad všechny sci-fi knihy z
regálů žatecké městské knihovny. Ještě v pozdní pubertě jsme se s Alanem
dokázali hodiny a hodiny bavit o knížkách a o tom, co nás čeká a nemine. Mimo
jiné si velice dobře pamatuji na povídku, ve které manželé posedávají před
domem a pozorují rostoucí strom, jenž pomalu, ale jistě demoluje zdi jejich
obydlí. Vzpomínají na bývalé sousedy, kteří se přes přísný zákaz odvážili topit
dřevem, a tak zmizeli kdesi v nápravných táborech. Ti manželé věděli, že až dům
pod tlakem stromu pukne, budou zelenou policií odsunuti do obytné kolonie. Zároveň
věděli, že ublíží-li stromu, budou krutě potrestáni. Bavili jsme se o té
povídce s ironickým odstupem. Byli jsme si jisti, že se dožijeme letů na Mars,
prvního blízkého setkání třetího druhu, osídlení Měsíce, nebo atomové války a
malevilského přežívání kdesi v podkrušnohorských dolech. Stejně tak jsme
si byli jisti, že podobné povídky o stromu a topení dřívím jsou jen literární
nadsázkou. I v té iracionální době vrcholící normalizace nám taková míra
iracionality připadala mimo veškerá přijatelná rozumová měřítka.
Nedočkám se letů na Mars ani osídlení
Měsíce, a sobecky doufám, že další světový konflikt počká ještě dvacet třicet
let. Dočkal jsem se ovšem zelené policie, dočkal jsem se toho, že státní represívní
moc mi může kdykoliv vniknout do bytu pod záminkou kontroly vytápění. Koho bude
za pár let zajímat, že žádný kotel nemám. Vždyť tak to přeci chodí - už dnes
jsem hlídán stovkami kamer, stát mě sleduje v mnoha registrech (vím, o čem
mluvím!), a bůhvíkdo poslouchá mé telefonické rozhovory (a samozřejmě i tento
text analyzuje nějaký robot, ale tady jsem aspoň dobrovolně).
Zažíváme každodenně desítky a desítky
situací, které by nám ještě před pár lety připadaly absurdní, možná bychom si
je ani nedokázali představit. Užíváme si technologií, o kterých jsme ještě před
pár lety četli, a vedle nichž představy Běhounků vypadají opravdu dětsky a
úsměvně. Ještě před dvaceti lety jsem neměl doma pevnou linku, dnes se Fašoun
vyfotí na floridské pláži a já mu to vzápětí lajknu. Nedávno jsem uklízel
šuplík a našel pár let starý analogový fotoaparát. Ještě v něm byl film, a
nejspíše se nikdy nedozvím, co je na těch sedmi zmáčknutých snímcích! Mávnul
jsem nad tím rukou, protože na cloudu mám tisíce automaticky zálohovaných
fotek, kterými se těžko kdy bude někdo probírat.
A uvnitř tohoto technologického fofru
se pohybujeme na tenkém rozhraní mezi svobodou a ne-svobodou. Mezi „my“ a „já“.
Mezi tím, co je dobré pro všechny, a co (jenom?) pro tebe. Na jedné straně
běháme s družicí, jak s nafukovacím balonkem nad hlavou, na druhé
straně hrnem do nakladače uhelkou mostecký ořech a uhelný prach. Opálení
z Martiniku dýcháme kašovitý vzduch ve stráni nad sousedovic chalupou
vybavenou starým kotlem a spořivým sousedem… A tak námi vyslaní zákonodárci
rozhodli, že tu družici nejlépe doženeme tím, že sousedovi vyrazíme zabarikádované
dveře a za ty pálené petky jej pořádně zmasíme! Padesát tisíc pokuta a ještě po
čuni! Hajzlovi!
A tak v tomto smyslu budu pořád
tím zapšklým pravičákem s nohama v raných devadesátých. Protože cesta
do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Protože levicové inženýrství je na dvě
věci. Protože stokrát mi mohou být sympatické dílčí kroky levicové vlády
(nejsou!), ale ještě stokrát víc mě bolí křivení přirozené normálnosti a deptání
našich svobodných duší. Protože udávat se nemá, ale hlásit, sousede, hlásit se
to musí! Takže jde jen o to, jak moc
jsme si prostřednictvím levičáckých všeználků zase zakadili ten mizející
prostor individuální volnosti a svobody. Jde o to, že sice dýcháme o pisl
čistější vzduch, ale stejně lapáme po dechu…
Praha, 8.9.2016
Žádné komentáře:
Okomentovat