V počátku nového tisíciletí nevelký kolektiv malé finanční instituce ještě mísil české i euroatlantické pojetí budování brigády kapitalistické práce. Naším neoficiálním kulturně-společenským sletištěm bývala útulná palírna na Senovážném náměstí s netypickým názvem XXX. Tehdy stačilo poslat na několik pracovních monitorů vzkaz "Žíža", a za pár minut se brouci začali slejzat "v Ixkách", tam u toho zadního dlouhýho stolu u hajzlíků. Kravaťáci v nezbytných manažerských oblecích, šílení ajťáci, co čas od času přespali v servrovně, kam nikdo jiný nesměl. Teplý marketér v upnutých džínách, krásný holky z kólcentra i ty ukecaný z Odbytu, zakřiknutí inženýři z controllingu i firemní mačista Choroš, co měl gonády i místo mozku...
Náš německý akcionář v této době ještě žil v utkvělé představě, že v Praze přidáváme do chlebové mouky omítku, a cukr pašujeme z Polska přes Ladožské jezero. Ovšem mimo organizaci všech těch zběsilých projektů, jejichž powerpointové prezentace v mnichovské centrále vypadaly tak skvěle, bylo třeba vykázat také nějaké personální náklady, to dá rozum! A tak jsem se konečně stal součástí všemožných her a soutěží, které měly zakrýt pravý smysl společných výjezdů za Prahu...
Pánové byli v náladě, jen Dvořák byl vožralej!
Svůj první pravý zápaďácký teambuilding jsem tak zažil na leteckém výletě manažerů banky do Košic. Poslední večer jsme byli odvezeni na degustaci vín do slovenské části tokajské vinařské oblasti. Krásný večer. Ano, vím, že degustovaná lipanka a furmint se mají poválet na jazyku a vyplivnout. Jenže ta vína byla tak skvělá... Když jsme tedy před odjezdem ve tmě za autobusem cestou za nutnou potřebou zahučeli společně s ředitelem controllingu a jedním členem představenstva do betonové stoky odvodňovacího kanálu, ti dva měli smůlu, leč Dvořák byl vožralej. Aspoň tak to hned zformulovala v jediný výklad šéfka kádrového... tedy oddělení lidských zdrojů. A tato verze následně žila vlastním životem živena mým pejrakovským pajdáním chodbami kafkovského sídla naší finanční instituce. Následujících osm let se tak mnoho kolegů těšilo na teambuildingy s tím, že Dvořák zase někam spadne.
Důkaz Boží existence
Při další cestě za budováním týmu jsem s kolegy strávil jeden den na břehu Balatonu. V odpoledním popříjezdovém volnu jsem se po boku doyena bankovního sboru, šéfa platebního styku, vracel z procházky po kopcích Tihanského poloostrova. Sešli jsme na pobřežní komunikaci a cestou po nepříliš frekventované asfaltce pozorovali zakalenou hladinu jezera a probírali maďarské vinařské oblasti. Tehdy jsem si se Stanislavem ještě vykal, vlastně jsme spolu nepracovně mluvili poprvé (však to byl teambuilding!). S nehranou úctou k jeho věku a bankovní praxi jsem naslouchal výkladu o rozdílu mezi suššími víny z pohoří Mátra a sladkým jižním Csongrádem, usmíval jsem se, když mi popisoval, jak se těší na odrůdu Šedý mnich a proč je tak známá Býčí krev, kterou jsem si pamatoval z bohatýrských dob flámování rodičů na krušnohorské chalupě. Byl to příjemný podvečer, hovor příjemně plynul, větřík od jezera už byl jarně vlahý a my nikam nepospíchali... Při pomalé chůzi jsme si oba všimli, že kousek před námi vystupuje z vody mladá milenecká dvojice. Ne, že by se v tom jarním dni koupala, ale nejspíše si smáčela nohy a chlapec teď své dívce pomáhal přes pobřežní kameny na silnici. Děvče v jedné ruce drželo nějaké oblečení a druhou křečovitě svíralo ruku svého partnera. Takže když opět zafoukal větřík od jezera a zvedl její jarní šatečky až nad hlavu, nebylo jak si je přidržet na správném místě. A tak jsme s panem ředitelem platebního styku zřeli nádherné dívčí tělo, jež bylo zcela nahé... Aniž by náš krok zrychlil, pokračovali jsme dál, ovšem příštích asi padesát metrů zcela mlčky. Pak Stanislav stejným tónem hlasu, jako by pokračoval v povídání o vínu, promluvil: "V takových chvílích, pane kolego, věřím, že Bůh existuje!" ... Ten večer jsem si potykali.
Čůrák z centrály
Demokratické prostředí, ale hlavně nízký počet zaměstnanců, vedl k tomu, že po nástupu do italské banky jsem poprvé zažil celofiremní teambuilding. Kolegové z centrály ke mně přistupovali obezřetně - zaprvé proto, že si mne přivedl jeden z členů představenstva, a tudíž jsem byl značně nedůvěryhodnou osobou, za druhé proto, že již pár dní po nástupu jsem málem uhořel při vánočním večírku... Jak to vysvětlit.... Dejme tomu, že se spokojíte s radou: pokud na švédském stole hoří svíčky, nikdy si nenakládejte jídlo s decentně uloženým ubrouskem pod dezertním talířkem. A když už hoříte, haste hned, nesnažte se to maskovat až do chvíle, kdy vám plápolá celá ruka a směšným poskakováním na sebe upozorníte celé okolí...
Jarního teambuildingu se naštěstí zúčastnili také kolegové z poboček, čehož jsem takticky využil a vmísil se do družstva Brňáků. Původně jsem si myslel na tým plzeňských, jejichž ředitelka se na mne při seznamovací hře několikrát usmála přes svůj nekonečný výstřih. Ale při vzpomínce na tokajský kanál či hořící ubrousek jsem hodil zpátečku, protože na ostudu je vždycky času dost, že?! Kdybych já věděl...
Večer ubíhal vyplněn zcela debilními hrami organizovanými objednanou agenturou. Člověk se bojí vzepřít, hlavně ať si nikdo nemyslí, že nehrajete jen proto, že intelektuálně nestačíte na jednu z dětských soutěží! Celý program vyvrcholil jakousi bojovou hrou v nočním lese Českomoravské vysočiny. Pche, říkal jsem si já, absolvent mnoha táborových nočních bojovek a stezek odvahy. Sebevědomí mi narostlo v okamžiku, kdy se ukázalo, že putování černým lesem proběhne podle mapky. Co více může potěšit absolventa katedry geografie!? Nevím, zda jsem v té chvíli měl totální zatmění mozku, že jsem zapomněl na své mnohé zkratky, které byly sice horší, ale za to o dost delší?! Či na úspěch ve fakultním orienťáku, kdy jsem hrdě odmítl pobíhat po širokých cestách jakéhosi lesoparku a zcela nesmyslně volil optimální... tedy "optimální" nejkratší cestu napříč stržemi a bodlákovými poli! A už vůbec mi nedošlo, že jsem šeroslepý, a za starých dob matných škodováckých světel jsem v noci po Křivoklátsku jezdil podle prosvítajícího nočního nebe v průseku nad silnicí...!
Jak to mohlo dopadnout? Z naší skupiny se nejprve oddělili ti aktivní.... Po několika minutách zmizeli ve tmě nočního lesa a už jsme je nikdy neviděli. Zbyl jsem já a dvě mladičké bankéřky ze Zelňáku. Klidným kantorským hlasem jsem je uklidňoval a vysvětloval, že se mnou se nemají čeho bát, že jsem rodilý čundrák a zkušený tulák. Navíc mám tu státnici ze zeměpisu! Po čtyřech hodinách bloudění po nekonečném lese na mne ta odvážnější řvala v sadách opakujících se vět obsahujících opakující se sprostá slova. Ta štíhlejší naštěstí zoufalstvím oněměla, a poté, co několikrát upadla a o trčící smrkové větve si totálně rozervala úplně novou adidas teplákovou soupravu, se na mne zavěsila a úzkostlivě se na mne tiskla. Za jiných podmínek bych tomu přisuzoval zcela jiné významy, tehdy mne TO ani nenapadlo... Když jsme konečně vyšli z lesa, ta hlasitější zbaběle vytáhla telefon a zavolala o pomoc. I přesto, že jsem jí vysvětloval, že teď už přesně vím, kde jsme a za deset minut budeme před hotelem. Ano, částečně jsem měl pravdu. Věděl jsem, kde asi tak jsme..., jen jsem po cestě vyrazil na druhou stranu, jaksi směrem od hotelu. Tento nepodstatný omyl byl poslední kapkou mé rozpouštějící se pověsti.
Přesto si myslím, že nebylo nutné, aby moje brněnská parťačka po návratu do hotelu, plného převlečených, vysprchovaných, navečeřených a alkoholem naštěstí načatých kolegů, již od dveří jak na lesy řvala cosi o čurákovi z centrály, který je zavedl do Rakouska, a ještě se chlubil, že má státnici ze zeměpisu. Nikdy nezapomenu na ten pobavený úsměv na tváři italského generálního ředitele, kterému opakující se lamentaci nějaký dobrák hned překládal do šťavnaté italštiny. Italská banka nepřežila dost dlouho na to, aby nespravedlivá přezdívka "Čurák z centrály" upadla v zapomnění. Na druhou stranu ani v té krátké časové etapě naštěstí nevznikl firemní skautský oddíl, protože v něm bych se nejspíše Jestřábem nestal...
Psáno v Praze 3.4.2018, zažito v různých finančních institucích v dávných dobách, protože dnes už jsou teambuildingy samozřejmě úplně jinde!
Svůj první pravý zápaďácký teambuilding jsem tak zažil na leteckém výletě manažerů banky do Košic. Poslední večer jsme byli odvezeni na degustaci vín do slovenské části tokajské vinařské oblasti. Krásný večer. Ano, vím, že degustovaná lipanka a furmint se mají poválet na jazyku a vyplivnout. Jenže ta vína byla tak skvělá... Když jsme tedy před odjezdem ve tmě za autobusem cestou za nutnou potřebou zahučeli společně s ředitelem controllingu a jedním členem představenstva do betonové stoky odvodňovacího kanálu, ti dva měli smůlu, leč Dvořák byl vožralej. Aspoň tak to hned zformulovala v jediný výklad šéfka kádrového... tedy oddělení lidských zdrojů. A tato verze následně žila vlastním životem živena mým pejrakovským pajdáním chodbami kafkovského sídla naší finanční instituce. Následujících osm let se tak mnoho kolegů těšilo na teambuildingy s tím, že Dvořák zase někam spadne.
Důkaz Boží existence
Při další cestě za budováním týmu jsem s kolegy strávil jeden den na břehu Balatonu. V odpoledním popříjezdovém volnu jsem se po boku doyena bankovního sboru, šéfa platebního styku, vracel z procházky po kopcích Tihanského poloostrova. Sešli jsme na pobřežní komunikaci a cestou po nepříliš frekventované asfaltce pozorovali zakalenou hladinu jezera a probírali maďarské vinařské oblasti. Tehdy jsem si se Stanislavem ještě vykal, vlastně jsme spolu nepracovně mluvili poprvé (však to byl teambuilding!). S nehranou úctou k jeho věku a bankovní praxi jsem naslouchal výkladu o rozdílu mezi suššími víny z pohoří Mátra a sladkým jižním Csongrádem, usmíval jsem se, když mi popisoval, jak se těší na odrůdu Šedý mnich a proč je tak známá Býčí krev, kterou jsem si pamatoval z bohatýrských dob flámování rodičů na krušnohorské chalupě. Byl to příjemný podvečer, hovor příjemně plynul, větřík od jezera už byl jarně vlahý a my nikam nepospíchali... Při pomalé chůzi jsme si oba všimli, že kousek před námi vystupuje z vody mladá milenecká dvojice. Ne, že by se v tom jarním dni koupala, ale nejspíše si smáčela nohy a chlapec teď své dívce pomáhal přes pobřežní kameny na silnici. Děvče v jedné ruce drželo nějaké oblečení a druhou křečovitě svíralo ruku svého partnera. Takže když opět zafoukal větřík od jezera a zvedl její jarní šatečky až nad hlavu, nebylo jak si je přidržet na správném místě. A tak jsme s panem ředitelem platebního styku zřeli nádherné dívčí tělo, jež bylo zcela nahé... Aniž by náš krok zrychlil, pokračovali jsme dál, ovšem příštích asi padesát metrů zcela mlčky. Pak Stanislav stejným tónem hlasu, jako by pokračoval v povídání o vínu, promluvil: "V takových chvílích, pane kolego, věřím, že Bůh existuje!" ... Ten večer jsem si potykali.
Čůrák z centrály
Demokratické prostředí, ale hlavně nízký počet zaměstnanců, vedl k tomu, že po nástupu do italské banky jsem poprvé zažil celofiremní teambuilding. Kolegové z centrály ke mně přistupovali obezřetně - zaprvé proto, že si mne přivedl jeden z členů představenstva, a tudíž jsem byl značně nedůvěryhodnou osobou, za druhé proto, že již pár dní po nástupu jsem málem uhořel při vánočním večírku... Jak to vysvětlit.... Dejme tomu, že se spokojíte s radou: pokud na švédském stole hoří svíčky, nikdy si nenakládejte jídlo s decentně uloženým ubrouskem pod dezertním talířkem. A když už hoříte, haste hned, nesnažte se to maskovat až do chvíle, kdy vám plápolá celá ruka a směšným poskakováním na sebe upozorníte celé okolí...
Jarního teambuildingu se naštěstí zúčastnili také kolegové z poboček, čehož jsem takticky využil a vmísil se do družstva Brňáků. Původně jsem si myslel na tým plzeňských, jejichž ředitelka se na mne při seznamovací hře několikrát usmála přes svůj nekonečný výstřih. Ale při vzpomínce na tokajský kanál či hořící ubrousek jsem hodil zpátečku, protože na ostudu je vždycky času dost, že?! Kdybych já věděl...
Večer ubíhal vyplněn zcela debilními hrami organizovanými objednanou agenturou. Člověk se bojí vzepřít, hlavně ať si nikdo nemyslí, že nehrajete jen proto, že intelektuálně nestačíte na jednu z dětských soutěží! Celý program vyvrcholil jakousi bojovou hrou v nočním lese Českomoravské vysočiny. Pche, říkal jsem si já, absolvent mnoha táborových nočních bojovek a stezek odvahy. Sebevědomí mi narostlo v okamžiku, kdy se ukázalo, že putování černým lesem proběhne podle mapky. Co více může potěšit absolventa katedry geografie!? Nevím, zda jsem v té chvíli měl totální zatmění mozku, že jsem zapomněl na své mnohé zkratky, které byly sice horší, ale za to o dost delší?! Či na úspěch ve fakultním orienťáku, kdy jsem hrdě odmítl pobíhat po širokých cestách jakéhosi lesoparku a zcela nesmyslně volil optimální... tedy "optimální" nejkratší cestu napříč stržemi a bodlákovými poli! A už vůbec mi nedošlo, že jsem šeroslepý, a za starých dob matných škodováckých světel jsem v noci po Křivoklátsku jezdil podle prosvítajícího nočního nebe v průseku nad silnicí...!
Jak to mohlo dopadnout? Z naší skupiny se nejprve oddělili ti aktivní.... Po několika minutách zmizeli ve tmě nočního lesa a už jsme je nikdy neviděli. Zbyl jsem já a dvě mladičké bankéřky ze Zelňáku. Klidným kantorským hlasem jsem je uklidňoval a vysvětloval, že se mnou se nemají čeho bát, že jsem rodilý čundrák a zkušený tulák. Navíc mám tu státnici ze zeměpisu! Po čtyřech hodinách bloudění po nekonečném lese na mne ta odvážnější řvala v sadách opakujících se vět obsahujících opakující se sprostá slova. Ta štíhlejší naštěstí zoufalstvím oněměla, a poté, co několikrát upadla a o trčící smrkové větve si totálně rozervala úplně novou adidas teplákovou soupravu, se na mne zavěsila a úzkostlivě se na mne tiskla. Za jiných podmínek bych tomu přisuzoval zcela jiné významy, tehdy mne TO ani nenapadlo... Když jsme konečně vyšli z lesa, ta hlasitější zbaběle vytáhla telefon a zavolala o pomoc. I přesto, že jsem jí vysvětloval, že teď už přesně vím, kde jsme a za deset minut budeme před hotelem. Ano, částečně jsem měl pravdu. Věděl jsem, kde asi tak jsme..., jen jsem po cestě vyrazil na druhou stranu, jaksi směrem od hotelu. Tento nepodstatný omyl byl poslední kapkou mé rozpouštějící se pověsti.
Přesto si myslím, že nebylo nutné, aby moje brněnská parťačka po návratu do hotelu, plného převlečených, vysprchovaných, navečeřených a alkoholem naštěstí načatých kolegů, již od dveří jak na lesy řvala cosi o čurákovi z centrály, který je zavedl do Rakouska, a ještě se chlubil, že má státnici ze zeměpisu. Nikdy nezapomenu na ten pobavený úsměv na tváři italského generálního ředitele, kterému opakující se lamentaci nějaký dobrák hned překládal do šťavnaté italštiny. Italská banka nepřežila dost dlouho na to, aby nespravedlivá přezdívka "Čurák z centrály" upadla v zapomnění. Na druhou stranu ani v té krátké časové etapě naštěstí nevznikl firemní skautský oddíl, protože v něm bych se nejspíše Jestřábem nestal...
Psáno v Praze 3.4.2018, zažito v různých finančních institucích v dávných dobách, protože dnes už jsou teambuildingy samozřejmě úplně jinde!
Láska je vždy krásná, když jste s pravou osobou, vy a skutečný milenec. Jsem Mayruris Camplelo Můj přítel se se mnou rozešli a byl jsem osamělý, takže jsem byl nasměrován na velmi laskavý a velké kouzlo zaklínač Dr ADELEKE, který mi pomohl přivést zpět svého milence ke mně a požádal mě o 340 eur za položky potřebné pro kouzlo a dnes jsem s ním teď a my jsme spolu šťastní. Jsem velmi vděčný za to, co jste udělali pro mě Dr ADELEKE můžete E-mail mu aoba5019@gmail.com nebo Whatsapp mě přes +27740386124 .
OdpovědětVymazat